Z minulosti železářství a cvočkařství v Zaječově a okolí - první část.

1. dubna 2018 v 0:16 | Brdolog


Slovo úvodem

Kdo dnes kráčí proti proudu Jalového potoka směrem ke klášteru Svaté Dobrotivé, nesnadno si představí, že tento malý potok, pramenící na jižním svahu Dlouhého vrchu, byl doplněný několika drobnými přítoky a rybníky, poháněl před více než dvěma stoletími vysokou pec a kujnící hamr. To vše je ale dávná historie, neboť obě tato zařízení, jejichž počátky můžeme hledat již v 15. století, byla zrušena na sklonku druhého desetiletí 19. století. Tím se uzavřela jedna z kapitol hospodářských dějin Zaječova a jeho okolí, po níž jen nesnadno nalézáme zřetelnější stopy.
Po zániku výroby železa však následovala druhá kapitola železářské výroby, výroba hřebíků a cvočků. V této druhé kapitole se však musíme zaměřit na poněkud širší oblast, než je Zaječov a jeho nejbližší okolí. První stopy této výroby nalezneme již ve středověku, ale hlavní rozvoj cvočkařství a hřebíkařství nastal až v 19. století a jejich výroba přetrvala až téměř do našich časů. Tehdy však byly již poslední dílny cvočkařů postupně opouštěny a na to i rušeny. A tak na zaniklou výrobu zbyly jen vzpomínky starých cvočkařů, kteří již také nejsou mezi námi.
Uzavřela se tak i druhá i druhá kapitola hospodářských dějin Zaječova a jeho okolí, po jejichž stopách se vypravíme.

Gustav Hofmann.


V této první části historie v Zaječově a okolí se budeme věnovat železářství.

Železná huť ve Svaté Dobrotivé zvaná Klášterská

Úvod - Předpoklady

Vznik železářství na Podbrdsku a tedy i v Zaječově a okolí, umožnila na svoji dobu bohatá a snadno přístupná ložiska železných rud. Na tomto místě třeba upozornit na jedno z nejvýznamnějších ložisek, tedy ejpovické mezi Klabavou, Ejpovicemi, Kyšícemi a Tymákovem, které dávalo rudy o obsahu kolem 40 procent železa a odkud brala, byť většínou jako přísadu do vsázky, aby se usnadnilo tavení, železnou rudu i Klášterská železná huť. Okolo Rokycan se těžily těžko tavitelné rudy.
Klášterská železná huť měla v blízkosti vydatné rudní ložísko s pozoruhodným obsahem železa, často bez příměsí, zejména fosforu. Toto ložisko bylo součástí silurské pánve v takzvaných komárovských vrstvách, které se táhlo od Cheznovic a Tění přes Olešnou, Zaječov, Kvaň a Kozojedy až na legendární Jedovou horu. Toto ložisko si udrželo až do poloviny 19. století svůj význam, kdy byly v provozu tyto cechy: kvaňský u Kvaně s roční produkcí 3.310 koleček /asi 430 tun/, Janovka u Cheznovic 27.700 koleček / asi 3.601 tun/, nevýznamný Kopanický u Tění
s pouhými 280 kolečky, Zaječovský s 5.290 kolečky /688 tun/ a cech Hrbka u Nové Vsi s 5.150 kolečky /670 tun/.
Na mapě z 19. století je ještě viditelná větší část rybníků v Zaječově

Druhým významným předpokladem rozvoje železářství byla hojnost lesů, které ve starých dobách sahaly svými výběžky až téměř k samotné železné huti. Jejich původní druhová skladba se značným zastoupením tvrdého dříví, dávajícího kvalitní dřevěné uhlí v potřebném množství se však do 19. století natolik změnila, že kvalita dřevěného uhlí se zhoršila a také dřevěného uhlí začínal být nedostatek.
...................................Brdský milíř, fotografie dr. Adolfa Růžičky z konce 19. století...........................

Po vzniku železných hutí, u nichž měchy tavících pecí, dmychadla a kladiva kujnících hamrů a vodní kola dalších zařízení, jako byly stoupy na strusku a železnou rudu, poháněla vodní síla, začal hrát význam i dostatek vodní energie, kterou zajišťovaly horské potoky a říčky, doplňované často složitými soustavami rybníků a náhonů, pečlivě obhospodařovaných a udržovaných.
Hamr v Dobřívi, funkční je dodnes

Klášterské železné huti s tavící pecí a hamrem dodával sílu Jalový potok, který, jak již jeho jméno naznačuje, byl jejím poněkud nestálým zdrojem a její stav jenom s obtížemi ovlivňovaly celkem nevýznamné rybníky. Počátky této rybniční soustavy možno spojit již s dobou krátce po založení kláštera, který byl proto také někdy, poprvé pak roku 1344, nazýván "in insula" tedy "na ostrově". Proto byl také často pro nedostatek vody zastavován provoz a to jak v létě, tak i v zimě. Tyto nepřínivé poměry velmi dobře zachytil i tereziánský z první poloviny 18. století, který u popisu obce Svatá Dobrotivá poznamenal, že je vní mlýn na nestálé vodě, což platilo i pro ostatní okolní mlýny a nepochybně také pro železnou huť. Nepřekvapuje nás proto zpráva hejtmana du Bois z roku 1671, v níž komoře sděloval, že pro nedostatek vody "časem při tomto hamru klášterském hammistr zaháleti musí, zvlášte když surového železa se nedostává". Ani vysoká pec nemohla pracovat a proto dokonce doporučoval hamr, tedy zřejmě celou železnou huť, zrušit. Jiné opatření zvolil strašický šichmistr J. Bittner, který v roce 1679 psal, že z rybníčků Novýho a Heřmana "se podle starého zvyku, když je málo vody, nepouští voda na mlýn, ale do rybníka Panenskýho a odtud jde na klášterskou vysokou pec". Proto také, veden snahou zajistit dostatek vodní síly, opravil roku 1687 zbirožský hejtman du Bois pro Klášterskou vysokou pec a hamr rybník Rokytu, u něhož doporučoval u splavu zvýšit hráz a opravit rybníky Šibal a Nadklášterský. Rybníky, dnes již z velké části zrušené, po zastavení železné hutě ještě dlouho využívala jako zdroj vodní síly železná huť v Komárově.
Pohled na zbytek rybníků nad Zaječovem dnes.

Nejisté počátky hutnictví

Vysledovat počátky hutní výroby železa v Zaječově a okolí je nesnadné, ba dokonce nemožné. Snad budoucí archeologické výzkumy přinesou některé konkrétní důkazy o jeho prastaré existenci, ale písemné prameny prameny nám opověď nedávají. V literatuře se udržuje doměnka, že nejstarší huť vznikla se založením kláštera Svaté Dobrotivé roku 1262, ale skutečnost byla zcela jiná. Uvedené tvrzení vzniklo nesprávnou interpretací části nadační listiny z roku 1263, která přesně vymezuje právní příslušenství nemovitých statků. V listině se kromě vlastnictví přilehlých vsí klášteru připisuje "ac etiam usum metalli cuiusque, quod in antedictis..." Tuto pasáž přeložil historik B.M.Brand "jakož i užitek z hor jakýchkoliv a co by se snad později náhodou nalezlo", což převzala novější literatura a interpretovala ony "metalli" jako doly na železnou rudu. Ale v listině se nepíše o dolech, ale o kovech jakýchkoliv, čímž bylo myšleno hlavně zlato a stříbro. Toto chybné přeložení potrzují i technické důvody, neboť pro drobná tavící zařízení zvaná v té době vlčí nebo selské pícky, stačilo obstarávat železnou rudu povrchovým sběrem, nikoli však v dolech. Tak tomu bylo až na sklonku 17. a v následujících století. Ostatně nápadné je i to, jak uvidíme ještě níže, že o výrobě železa nenalezneme ani v následujících stoletích - a to i v době, kdy se již připomínají například nejenom hutníci ve Strašicich k roku 1379 a zřejmě i dříve, či z roku 1390, kdy se píše o obnovení železné huťě v Jincích - žádnou písemnou zmínku.
Vysoká pec Barbora v Jincích dnes. Veřejnosti není přístupná, protože stojí na soukromém pozemku.


Jak tomu tedy ve skutečnosti bylo nevíme, byť tavení železných rud můžeme již předpokládat snad i před rokem 1263. Nálézáme totiž již od konce 6. do 12. století stopy starého železářství, tedy v mladší době hradištní, na nedalekém Hořovicku. Ve 14. a 15. století byly tehdy již nevýkonné a zastaralé ať ležaté či šachtové /tzv. vlčí pece/ nahrazovány většími hutěmi s prvními hamry na vodní pohon. A to je také ta doba, kdy se výroba železa soustřeďovala k vodním tokům, které jediné byly schopny dodávat dostatečnou energii na pohon vodních kol. A do této doby, tedy do 15. století, klade Jiří Majer již existenci hutě u Svaté Dobrotivé, zvané a to i součastníky, Klášterská. To by ostatně potvrzovala i dodatečná poznámka, "juxta", v urbáři klášterního majetku z roku 1548, připomínající těžbu železných rud a výrobu železa. J.Šťovíček proto, zřejmě oprávněně, předpokládá vznik klášterského hamru v druhé polovině 15. století a spojuje jej s hospodářským podnikáním tehdejších držitelů klášterního panství Zajíců z Házmburka.
Řez důlními díly 16.století /Jiří Agricola: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví z roku 1556 /

Od poloviny 16. století se u nás počaly šířit kusové pece, zvané dýmačky o výšce asi tři až čtyři metry. Tyto pece ještě nepracovaly nepřetržitě, jak tomu bylo u vysokých pecí, ale přerušovaně. Tavební pochod v dýmačce trval asi 8 - 12 hodin a byla při něm získána hrouda kujného železa se struskou, která se vytlačovala kováním pod bucharem v hamru. Denní produkci kujného železa možno odhadovat asi na 2,2 q. Výtěžnost rudy byla však velmi nízká, neboť do strusky odcházelo asi 50 % železa. To již byla doba, kdy nalezneme tyto tehdejjší moderní železářské pece v Komárově, Jincích, Strašicích, Holoubkově, Dobřívi a zřejmě i ve Svaté Dobrotivé. Přesto je zajímavé, že první důkladný pramen, zachycující stav tehdejšího klášterního majetku, k němuž náležely tehdy vsi Zaječov, Těně, Újezd, Jivina, Rpety, Lhota, Těžkov, Kvaň a Hudečkův mlýn, tedy urbář z roku 1578, se o železné huti nezmiňuje. Ta zřejmě ležela na pozemcích pánů Zajíců z Valdeka, kteří po odchodu řeholníků asi v 15. století tuto bývalou "klášterní" državu koupili. O železné huti se jenom dovídáme, že roku 1579 vyvážela poměrně značné množství dobrého železa do pržského Ungeltu. Snad ale stojí za zminku, že ve vsi Těních se ve zminěném urbáři z roku 1578 uvádí jakýsi Hans Hamerník, který se, neznámo kdy, zakoupil v Bártovském gruntu. Byl-li to skutečně nějaký bývalý hamerník, který se zakoupil na selském gruntu, se však nedovídáme, ani to, odkud do Tění přišel. Na počátku devadesátých let 16. století byl v klášterském hamru hutník Melichar, poddaný hořovického panství, který si zakoupil také selský grunt v Jivině. Jeho patrně vystřídal "Hanse hamerník", který koupil Bartišovský grunt v Těních. Ale držel-li hamr ve Strašicích či klášterský, přesně nevíme. Až smlova z roku 1591, jíž prodal Vilém Zajíc z Valdeka ostrovský klášter, tedy Svatou Dobrotivou s vesnicemi a s příslušenstvím, jako byly mlýny a pily, Ladislavu staršímu z Lobkovic a na Zbiroze se uvádí též hamr "a což k témuž hamru přísluší podle cedulí řezaných hamerníkovi odevzdaných". Hamr byl tehdy zřejmě v držení vrchnosti, která jej však pronajímala hamerníkovi, či jej měl hamerník v držení a odváděl z něho roční činži.
Kusová pec - dýmačka / Jiří Agricola - Dvanáct knih o hornictví a hutnictví 1556 /

Další zpráva o existenci železné hutě u Svaté Dobrotivé, zvané Klášterská se dochovala až na sklonku 16. století, kdy v ní podnikali drobní hamerníci, kteří byli také jejími majiteli. Hamerník platil z této železné hutě majiteli zbirožského panství roční činžive výši 90 kop grošů mišeňských, což bylo, v porovnání s jinými podobnými hutěmi, poměrně hodně. Ovšem za to dostával od majitele panství, tedy Lobkoviců, zdarma dříví a to nejenom na stavby, ale i na dřevěné uhlí. Kromě toho mu vrchnost hradila všechny stavební náklady. Možno tedy soudit, že hamerník byl "sociálně" na stejné úrovni jako nezakoupený selský statek. Tyto výhody hamerníkovi poskytované však byly vyváženy tím, že po hamerníkově smrti mohla o huti rozhodovat vrchnost, na níž huť připadla. Kolik se v tomto hamru vyrobilo ročněkujného železa nevíme, ale podle ostatních podobných provozů na Podbrdsku možno soudit, že to byly asi 4 tuny, snad ještě o něco více.
Železářská huť u kláštera Svaté Dobrotivé z r. 1767, rekonstrukce ing. Širokích. Podle perokresby, která je majetkem Muzea železářství v Komárově.


Pro snažší orientaci připomeňme, že Klášterská železná huť ležela na Jalovém potoce pod strání, na které se rozkládala i ves Zaječov nedaleko od kláštera pod velikým rybníkem, který připomíná dochovaná hráz, kde se říkalo "U pece". O něco dále, "U huti", stával kujnící hamr. Na polohu vysoké pece upomíná ještě vysoký násep strusky. Podobný násep nalezneme ještě u Hudečkova mlýna, u asi 1,5 km vzdáleného názvu "Na vartě", kde byl zřejmě jenom krátkou dobu i druhý hamr.

Za Jindřicha Kašpara de Sarta

Zcela jiné poměry nastaly nejenom v českém železářství, ale i v železářské výrobě Klášterské železné hutě po roce 1593. Tehdy totiž byli bratři Jiří a Ladislav Lobkovicové obviněni císařem Rudolfem II. z velezrady. Ladislav proto uprchl raději do ciziny, kdežto Jiří byl uvězněn. Jejich majetek byl roku 1594 zkonfiskován a celé rozsáhlé zbirožské panství se stalo na dlouhá staletí majetkem královské komory, která je, včetně všech železných hutí, spravovala.

Téhož roku 1593 se objevil u císařského dvora v Praze slévačský odborník Jindřich Kašpar de Sart. Jak současná zpráva dokládá, byl to skutečný mistr svého oboru, zejména pokud se týkalo odlévání různých potřeb, ale zejména litinové munice. Není proto divu, že se s ním setkáváme i v komorních železárnách na Podbrdsku, nejprve již asi roku 1595 a to v Karlově huti u Berouna, kde značným nákladem přes 1.000 kop gr. míš. postavil vysokou pec, tedy zařízení, které na rozdíl od dýmačky, nejenže pracovalo nepřetržitě po několik týdnů či měsíců, ale později i let. To si ovšem vyžadovalo jinou organizaci provozu, pri níž se muselo dbát na dostatečné zásoby železné rudy a dřevěného uhlí. Vysoká pec také nedávala kujné železo, ale železo surové, tedy silně nauhličenou litinu prvního tavení, kterou bylo nutno v kujnících hamrech složitým a namáhavým způsobem oduhličovat a získávat tak železo kujné. Výhodou vysoké pece pak bylo, že se v ní železná ruda mnohem lépe vytavila, tedy dala více surového železa, které tak neodcházelo do strusky.


Jindřich Kašpar de Sart ale v Karlově Huti dlouho nepobyl a zakrátko ji opustil. Stal se však nájemcem železné hutě v Holoubkově, až konečně roku 1603, nebo snad již roku 1599, koupil za 300 kop gr. míš. zastaralou železnou huť ve Strašicích, z níž vybudoval pozoruhodný provoz s vysokou pecí na výrobu surového železa a druhou šachtovou pecí na přetavování litiny. Dále postavil dva kujnící hamry po dvou výhních a třetí hamr, který však zůstal mimo provoz. Tento, na svoji dobu rozsáhlý podnik, jehož cenu odhadoval na 12.000 kop gr. míš., zřejmě de Sartovým záměrům nedostačoval a proto se obrátil k nedaleké Svaté Dobrotivé, kde tehdy v drobné železné huti, zřejmě ještě s dýmačkou či dokonce s jednoduchou tavící výhní, hospodařil hamerník Kašpar. Na jejím místě , spolu se společníky, jimiž byli Julius de Sart, příbuzný Jindřicha Kašpara de Sarta a hamerník Kašpar, postavil také vysokou pec a zřejmě i kujnící hamr. Nová železná huť byla rozdělena na čtyři podíly, z nichž jeden dostal Julius de Sart, dva Jindřich Kašpar de Sart a čtvrtý hamerník Kašpar. Tehdy byla Klášterská huť majetkově a provozně spojena a to až do svého zániku, se strašickou železnou hutí, což stěžuje zejména rozbory provozních údajů o výrobě, které byly nadále často uváděny pro obě hutě společně.
Strašice, na bývalém Padrťském potoce,dnes Klabavě, stojí budova bývalého železářského podniku dodnes. Nápis na štítě spodního snímku to jasně dokazuje.


Klášterské železné huti se zřejmě dobře dařilo, neboť relace o železných hutích na zbirožském panství z roku 1614 o níuvádí, že se v ní týdně vytaví deset až dvanáct housek surového železa po čtyřech českých centnýřích a vysoká pec jde na každém ze čtyř dílů, tedy pro každého z podílníků, deset až jedenáct týdnů. Z těchto údajů možno odvodit, že vysoká pec byla schopna již tehdy pracovataž 44 týdnů ročně. Její týdenní produkci surového železa bychom pak mohli odhadnout na 2,47 až 2,96 tuny, roční na 109 až 130 tun. Otečteme-li tehdy běžnou ztrátu při zkujňování ve výši jedné třetiny zpracovávaného surového železa, dosahovala roční produkce kujného železa asi 73 až 87 tun, což třeba považovat při jednom kujnícím hamru za velmi slušný výkon.

Jindřich Kašpar de Sart však v obou hutích dlouho nehospodařil, neboť již roku 1617 zemřel. Pozůstalá vdova záhy obě železné hutě prodala české komoře, tedy ke zbirožskému panství za pouhých 2.500 kop gr. míš. Tím se stalo, že se tyto železné hutě staly trvalou součástí zbirožského panství, které však v nich dlouho ve vlastní režii nepodnikalo. Upomínkou na de Sarty je příjmení Dezort, hojně se v kraji ještě vyskytující.

A zde díky upravám provozovatelům blogu první část článku končí, článek lze zobrazit celý kliknutím na dolním odkaze, celý článek.


Matyáš Zanetti de Dieu


Válečná doba přivedla na Podbrdsko z ciziny jiného slévačského odborníka, Matyáše Zanettiho de Dieu. Ten si již
roku 1626 propachtoval železnou huť severočeské Raspenavě na panství Frýdlant Albrechta z Valdštejna, v níž vybudoval prosperující zbrojovku. Po neshodách s majitelem panství, který ho dokonce na jistou dobu nechal roku 1632 vsadit do vězení, ještě téhož roku odešel do komorních železáren na zbirožském panství. Zde, vzdor různým neshodám a nesrovnalostem setrval až do roku 1658 a to jako nájemce zprvu strašické, ale později i Klášterské železné hutě. Kromě těchto železných hutí pracovaly pro Zanettiho ještě železné hutě nejen v Dobřívě, ale i v Hluboši a Komárově. Záhy, zřejmě zřejmě již roku 1632, se snažil rozšířit svoje podnikání i do Klášterské železné hutě, v niž už v letech 1632 a 1633 odlil z vysoké pece 1.393 kusy kulí a granátů. Zřejmě se tak stalo na základě smlouvy z 20. března 1632, kterou uzavřel tehdejší hejtman zbirožského panství Tomáš Zelendar s Matyášem Zanettim, že šichmistr Klášterské železné hutě Michal Presl bude dodávat Zanettimu surové železo a to 12 liber /6,17 kg/ za 1 kopu 36 gr. míš. Zanetti měl o pronájem Klášterské železné hutě stále zájem, ale narážel při jednání na odpor vedení komorního panství. Ještě roku 1633 totiž komisaři, kteří na panství ověřovali četné stížnosti na Zanettiho, doporučovali, aby byla tato železná huť ponechána "k potřebě" zámku, tedy zbirožského panství. Kdyby měla být přesto pronajata, měl se nájemce, tedy Zanetti, zavázat, že bude dodávat železo pro potřebu panských dvorů a zbirožského panství. O tom psal ještě roku 1639 zbirožský hejtman Jan Kolenec z Kolna, aby "ta /železná huť/ při důchodu /panství/ zůstávala. Jedno pro železo na potřeby všelijaký.
Horní hamr Dobřív. Jeden z mála hamrů, který přečkal dodnes.


Ale Zanetti byl tvrdohlavý a o pronájem Klášterské železné hutě usilovat nepřestával. Když se roku 1641 ukázalo, že stavební stav Klášterské vysoké pece, která byla nepřetržitě v provozu již 26 let, je špatný, oznamoval Zanetti, že již roku 1640, protože nedůvěřoval tamním pecařům, nechal vysokou pec sám, tedy pod svým vedením nově kštelovat, tedy vyzdít její nístěj. Ovšem již roku 1641 doporučoval, aby byla vysoká pec, která byla přes opravy stále v horším stavu, zbořena až do základů a místo ní postavena vysoká pec nová. Žádal proto, aby mu byla tato stavba povolena. Hejtman zbirožského panství Kolenec tuto "opravu" doporučil, neboť, jak napsal, "všeobecně je známo, že žádná stálost při této peci víceji nemůže býti", že je špatná a současně oznamoval, že má již řemeslníky pohromadě.

O provoz Klášterské železné hutě se hejtman Kolenec dost staral, jak také svědčí jeho zpráva komoře z 2. května 1638. Z ní vyplývá, že se na základě příkazu ze 14. dubna vypravil do míst, "kde někdy Hudečkovský mlýn stával, se šichmistrem, mlynáři a hamerníky, vyměřil spád vody, který byl pěkný". A dále sděloval, že "hamr mnohem lepší, na vodu jistější, na stavení skrovnější nežli klášterský jest, může spraven /postaven/ býti".
Spodní část budovy s kamene stojí v místě konečného spádu rybníka, kde stával Hudečkův mlýn a později druhý hamr pro Zaječovskou vysokou pec.

Toto je také první zpráva o tom, že by měl být na místě zaniklého Hudečkovského mlýna postaven u Klášterské železné hutě další kujnící hamr. Jak vše dopadlo, dozvíme se později.

V září nebo listopadu 1638 sděloval Kolenec komoře, že v klášterském panském dvoře, je jeden potah málo využitý a navrhuje proto dát místo volských potahů koňské. Přtom by tři páry stačily vozit pro obě hutě, tedy Klášterskou a strašickou, dřevěné uhlí i železnou rudu. V zimě by mohly při těchto potažních pracech pomáhat potahy s ostatních dvorů. Byl totiž přesvědčen, že by se tak odstranily krádeže mezi uhlíři a kůlmistry.

Roku 1643 znovu Zanetti oznámil, že si chce pronajmout šest kujnících hamrů, tedy ve skutečnosti tři hamry po dvou výhních ve Strašicích a čtyři /?/ hamry klášterské a to na patnáct let, takže podle hejtmana Kolence měl mít v Klášteře vysokou pec a hamr se dvěma výhněmi.

O bezpečnost Klášterské železné hutě se v těchto nejistých válečných dobách Zanetti staral. Přestože ležela stranou hlavních komunikací, nepochybně i na ní dolehla válečná nebezpečí. A tak nás ani nepřekvapuje, že za léta 1641 a 1642 vykázal Zanetti ve ztrátách, způsobených válečnými událostmi, celých 49 zlatých, které vynaložil na stráž u "Klášterského hamru", "aby nebyl zapálen a rybník rozkopán". Zdá se, že právě dík této péči Zanetti zbirožského hejtmana přesvědčil, že mu byla Klášterská železná huť s vysokou pecí, stoupami na železnou rudu a na strusku a kujnícím hamrem propachtovávána pravidelně uzavíranými smlouvami, z nichž poslední vypršela roku 1658. Potvrzení tohoto stavu nalezneme v urbáři zbirožského panství z roku 1652, který u popisu vsi Zaječova uvádí, že "pod touž vsí jest železná huť neb hamr slove Klášterský, který panu Zanettimu projednána / pronajmuta/ jest". Z téhož pramene se dovídáme, že snad byl postaven nový hamr, nebo přestavěn klášterský, neboť v urbáři se ještě píše "o hamru nově vyzdviženým klášterském", k němuž se měly vozit od vysoké pece housky vytaveného železa. To je zřejmě pravděpodobnější, jak dosvědčují pozdější zprávy.

Proti prodloužení smlouvy z roku 1658 velmi vehementně protestoval zbirožský hejtman Jan Kolenec z Kolna, který pro svůj názor mohl snést řadu oprávněných důvodů. Tak měl v první řadě značné námitky proti Zanettimu hospodaření v železných hutích. Jak totiž v listopadu 1657 oznámil dvorské komoře, klášterská vysoká pec byla sice nově postavena teprve asi v polovině roku 1657, ale Zanettiho čeládka ji přesto stačila do listopadu téhož roku zničit. Kolenec měl ale námitky také proti Zanettiho chování, což doložil snadno tím, že zavraždil hejtmana Linharta Korku z Korkyně, za což však nebyl potrestán, neboť jako odborník se těšil nejvyšší ochraně. Konečně měl Kolenec proti Zanettimu a jeho jednání námitky již od roku 1640, kdy se o něm vyjádřil, že "nežli intent /záměr/pana Zanetty není tak horlivý armádu fedrovati, jak svůj měšec špikovati". Ostatně Zanettiho postavení bylo na pováženou již roku 1636, kdy svoji nepříjemnou situaci chtěl vyřešit útěkem. Na příkaz české dvorské komory byl však v srpnu 1636 zatčen plzeňským magistrátem, když byl nalezen asi půl míle /3,5 km/ za městem a uvězněn. Přes všechny přečiny ba dokonce zločiny byl Zanetti pro armádu natolik nepostradatelný, že se jako nájemce strašické a Klášterské železné hutě udržel až do roku 1658,jak bylo zmíněno již výše.......

A zde končí první část tohoto článku, dokončen bude v květnovém vydání.

Krásné zážitky z jarní přírody přeje redakce blogu Brdolog.


****************************************************************************************************************************************
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama