Pytlácké historky - první část

1. února 2018 v 0:01 | Brdolog

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou Druhá zaječovská ročenka, kterou vydal Obecní úřad Zaječov a redakce Zaječovských listů./ V roce 1994/.
Je vydávána v návaznosti na První zaječovskou ročenku, ve které jste se seznámili s historií obcí Zaječova a Kvaně. Zájem, které toto vydání způsobilo v širokém okolí, nás utvrdil v tom, že práce spojená s jejím vydáním byla úspěšná. Především to byl zájem rodáků žijích mimo obec po celé naší vlasti, jejich hrdost na místo, kde prožili mládí.
A tak opusťme na chvíli svá videa, televize, rádia a začtěme se do stránek, odehrávajících se v blízkých lesích, do stránek plných napětí a připomeňme si povídky, které jsme slýchavali za dlouhých zimních večerů od svých babiček a dědů.


.........................................BRDY - Pohled do daleké minulosti.........................

František Keckstein

Je to od pradávna pohoří ve středních Čechách, pokryté mohutnými lesy, protkané úzkými stříbrnými potůčky i šumivýmí potoky a říčkami.
Dlaň modré oblohy i vazba těžkých mraků se do nich opírala jako nezbytný symbol života. V korunách stromů ševelil lehký vánek i zuřivě spílala vichřice, do stromů sjížděly údery blesků, jas slunečních loučí, tenké i silné proudy vody z nebeské klenby formovaly tvářnost lesa v nekonečném toku času.
V lesích rozhozených po kopcích často stoupal dým nad koruny stromů a vzdáleným očím nezaujatých diváků dával najevo přítomnost lidského pokolení.
Lesy vždy volaly svou magickou přitažlivostí, která byla silnější, než vůle člověka, usazeného v žírné úrodné rovině. Předkové, kteří v brdských lesích žili, uctívali tu ohromující a vznešenou krásu a v motlidbách k Bohu volali po odpuštění svých hříchů a uděleni milosti.
Čas plynul a lidé zde natrvalo usazení klučili na okrajích pahorků stromy, aby zde vytvořili první polnosti a louky.
Byla zde půda úrodná i chudší. Vznikaly samoty, dědiny i vsi. Lidé se však usazovali i výš v lesnaté části Brd. Byli to uhlíři, dřevorubci a lesníci. Brdský les jim poskytl obživu. Na vykázaných místech zakládali uhlíři milíře, v nichž vznikalo dřevěné uhlí pro okolní hutě. Hluboko pod zem vnikali havíři, aby na světlo vynesli železnou rudu, která po miliony let byla ukryta. Ruda a dřevěné uhlí daly vzniknout v pecích ušlechtilému kovu, který tolik znamenal v životě lidí - dobro i zlo.
Zde v brdských lesích se rozezvučely trubky lovecké družiny českého krále, vyděsily z klidného odpočinku jelena. Ten prudce vstal a úprkem se bezhlavě hnal v před. Za ním se řítila smečka štěkajících psů. V těsném závěsu na koních a halasným voláním se řítila skupina lovců. Přesila na jelena byla veliká. Jelen byl doslova uštván do vyčerpání všech sil. Dýka nebo šíp ukončil beztak hasnoucí život.
Lov v brdských lesích byl sice výsadou krále, později pak vrchnosti. Lidé, sloužící panstvu, se většinou skládali z lesního personálu a robotného lidu. Když nahlédneme do bídných poměrů nevolníků, které často sužoval hlad a starost uživit početnou rodinu, pak se ani nelze divit tomu, že v lesích se objevovali pytláci.
Pro získání zvěřiny podstoupili krutou zkoušku. Ubozí lidé bydlící v dřevěných chatrčích z trámů, utěsněné ve škvírách blátem a suchou trávou byli nuceni riskovat. Dřevo z lesa, plody, byly ve sběru docela dostupné. Paběrkování na polích možné. To byla jedna stránka věci. Potíž byla s masem.
Na dohled byla však při setmění zvěřina, která byla tak častou potravou na panském stole.
Hlad, bída to vše ponoukalo pytláky k černému lovu. Peníze, které pytlák dostal od hostinského
často ani neodnesl domů, neboť zůstaly jako útrata za kořalku. Hostinský měl z pytláka vlastně dvojí příjem. Doma čekalo několik hladových krků, jak to asi dopadlo, by se nechaly psát celé romány.
První zprávy o pytláckých kouscích v brdských lesích se dochovali ze 16. století. Tresty po chycení pytláka se odbývaly nejprve pořádným výpraskem, ale později končily u zarputilých pytláků i mnohaletým vězením.
Ovšem byla i jiná situace. Urozený pán Kryštof z /Gutštejna/ Gutenštejna, držitel hradu Točníku, byl ve skutečnosti velký pytlák, neboť neoprávněně lovil v královských lesích. Když se jeho činnost donesla až ke králi, vložil se král Vladislav II. do celé záležitosti. Napsal list, opatřil pečetí a vypravil posla na Točník a přikázal pánu z Gutštejna, aby se ospravedlněl před křivoklátským hejtmanem. Jestliže se žádným oprávněním a výsadou k lovení vykázat nemůže, pak aby se v budoucnu vyvaroval dalších přestupků. Z toho je patrné, že na spáchané přestupky byl dvojí metr. U chyceného pytláka následoval pořádný výprask a nebo v těžších případech žalář, u urozeného pána jen napomenutí, případně výstraha.
Hrad Točník
Mezi pytláky byli lidé při tajném lovu velice obratní. Složili mnoho zvěře a přitom se nenechali chytit i když po nich šli hajní i fořtové ve skupinách.
Mezi pytláky panovaly různé pověry, v něž stálopevně věřili. Když prý si pytlák ku příkladu natřel hlaveň
ručnice krví zastřeleného zvířete, tak tato zbraň dobře střílela.
Aby ušel případnému poranění ze strany hajných, věřil tomu, že na svatého Jana Křtitele před východem
slunce, když utrhne šišku ze smrku, která roste vzhůru a jedno její semeno polkne na lačný žaludek,
do západu slunce prý mu žádná zbraň neuškodí.
Věřilo se i na barvínek a brotan v octě svařené. Tímto odvarem puška vymytá, prý vše zastřelí. Podobný
účinek má prý netopíří krev. Když byla puška natřena mastí z kolomazi, medvědího tuku, popele ze žížal a
sušené krve, pak se pytlák nikdy neminul cíle.
Byly to ovšem pověrčivé a pošetilé činy!
Ve třicetileté válce se pytláctví rozmohlo nebývalou měrou. Válečné útrapy vyháněly obyvatelstvo z měst i vesnic do lesů a různých skrýší. Na delší dobu je zde okolnosti připoutaly a tak není divu, že zvěř byla lovena v masovém měřítku. Pud zachování holého života a hlad donutily lidi k velkému lovu.
Jakmile však třicetiletá válka skončila a panství byla rozdělena, vrchnost nastolila dohled lesním personálem, aby zabezpečila zdroj příjmu a lovecké zábavy. Vytvořila lesní správy, fořtovny, hájovny.
Pytláctví však pokračovalo s netušenou houževnatostí a urputností, docházelo tak k velkým střetům mezi pytláky a lesním personálem. Leckterý hajný i pytlák zaplatili v tomto střetu svým životem.
S poddanými lidmi bylo nutné počitat a tak vrchnost leckdy přimhouřila oko nad drobným pytláctvím, jako bylo chytání zajíců do ok a nebo odstřel bažanta či koroptve.
Mezi lidmi byli i udavači, kteří donášeli vrchnosti, kdo v jejich revírech pytlačí. Každý udavač v případě že došlo k chycení pytláka, byl odměněn vysokou odměnou, která kolem roku 1800 činila 12 zlatých. Na takové peníze musela děvečka sloužit u sedláka celý rok a rovnala se půlroční službě kočího u sedláka. Ovšem udavači museli zůstat přísně utajeni. Co by následovalo ve vsi, lze si domyslet. Pořádný výprask, zapálení střechy nad hlavou, pro donašeče morální odsouzení, neboť lidé v tomto případě drželi "pohromadě". A také někdy i vyobcování z dědiny. Když to prostě na udavače prasklo, tak se lidé k takovému člověku otočili zády se vším všudy.


Kolem roku 1850 se pytláctví v brdských lesích rozmáhá opět neobvyklou měrou. Pytláci se sdružují do vicečlených tlup. Proti takto organizovanému nelegálnímu odstřelu mohl lesní personál těžko něco zmoci. Ovšem kolik bylo různých tragedií. Bylo postaveno na různých místech dosti dřevěných křížů, kde se odehrála myslivecká bitka s pytláky a buď myslivec či pytlák zaplatili střetnutí svým životem. Na mnohé události se obměnami generací pozapomělo a tak vše, pokud nebylo zaznamenáno do kronik, neodvratně mizí pod nánosem času.
Linkův kříž, se nachází ve velice nepřístupném terénu u Lázské nádrže v Šajtech, kde 24.9.1804 padl pytláckou kulkou 26letý lesní adjunkt Jan Linek./ Na našem blogu je celý případ popsán ve článku 11/2016/

Někdy k pytláctví vedla bída, jindy zase vášeň, která bytostně vycházela z řad bohatých sedláků. Jistý obraz o tom přináší Šamberkova hra "Naši furianti".
Skladatele a učitele z Rožmitálu Jana Jakuba Rybu zná mnoho lidí, zvláště z jeho varhaních skladeb, většinou provozovaných o vánocích. Pojem "pytlák", v kraji tehdy tak aktuelní, přivedl J.J.Rybu na myšlenku napsat zpěvohru "Pytláci". Ovšem myšlenka byla jen naznačena, ale nebyla realizována pro předčasný odchod J.J.Ryby ze života.
Mohyla Jana Jakuba Ryby na místě jeho skonání u Voltuše za Rožmitálem pod Třemšínem.

A nyní se začteme do skutečného pytláckého příběhu, který se stal v centrálních Brdech. Časově spadá do šedesátých let 19. století. Jistý povozník Kubík vozil uhlí z Mirošova do příbramských dolů, kde bylo používáno k pohonu parních, těžkých strojů. Z Příbrami do Mirošova se jezdilo přes Láz, Nepomuckou myslivnu, Přední Záběhlou a Padrť.
/Tehdy zde ještě nebyla vojenská zóna/. Lesy byly před 130 lety hluboké, skrýší různých nekalých živlů zde bylo nepočítaně. A tak na pocestné povozníky i hajné zde číhalo smrtelné nebezpečí. Aby bylo možné čelit nepřízni osudu, sdružovalo se k cestě pro uhlí více povozníků.
Jednou Kubík nějak zaspal. Přesto zapřahl koně a dojel na smluvené shromažďovací místo. A zde zjistil, že formani prostě ujeli. Rodinní příslušníci jej od takové cesty zrazovali. Ale nedal si říci a vyjel sám. Když se dostal do prostoru Padrtě, vystoupili z houští tři muži v mysliveckých stejnokrojích a napřaženými puškami Kubíkovi zastoupili cestu. Kubík poslušně zastavil koňský potah. Poručili mu:"Pojedeš s námi"! Chtěl-li si zachovat život, musel uposlechnout. Sjeli na vykotlanou lesní cestu a po ní se dostali na jakousi odlehlou mýtinu, kde ležela řada pěkných kusů vysoké zvěře, složena pytláckou rukou.
I ostatní pytláci byli převlečeni do mysliveckých oděvů pro oklamání lesníků. Z houštin vystoupili další lidé. Naložili zastřelené kusy na Kubíkův vůz a poručili mu, aby jel podle pokynů. Doprovázeli jej tři muži s napřaženými puškami, připravenými k výstřelu. Dlouho, dlouho jeli, až se dostali v samý večer do Rokycan. Pytláci zabouchali na vrata jednoho hostince. Bylo jim otevřeno a forman i s nákladem zajel do dvora. Vrata se za ním okamžitě zavřela.
Kubík v doprovodu svých strážců se posadil do hospodské místnosti. Teprve po půl noci jej pytláci propustili. Za prokázanou službu mu dali 30 zlatých. Důrazně mu připoměli, že nikomu o této příhodě nesmí nic povědět, jinak, že bude potrestán. Forman Kubík svůj slib dodržel. Teprve na konci svého života se rodinným příslušníkům svěřil, jakou příhodu na své osamocené cestě brdskými lesy zažil.

V sedmdesátých letech 19. století bylo pytláctví v brdských lesích tak rozšířeno, že lesníci si nebyli jisti svým životem, neboť po lesích se potloukaly celé tlupy pytláků a lovily takřka za denního světla. Stalo se ku příkladu v roce 1875, že se začaly ozývat rány jako na pouti. To se pytlácká tlupa střetla s pěti hajnými. Pytláci sice utekli, ale konec všemu nebyl. Velkou chybou bylo, že při cestě domů se lesníci rozdělili na dvě skupiny. Pytláci jednu skupinu zaskočili v malém úvozu. Jeden hajný byl postřelen a druzí dva byli do krve zlučeni. Jejich pušky byly od úderů o strom úplně zničeny. Do celé záležitosti se vložilo četnictvo, ale nikdo nebyl vypátrán.
Bouda u Svatého Jana pod horou Praha v původním stavu. Kresba je podle zašlé fotografie z roku 1870. Původní poslání této stavbičky a mnoha dalších podobných, rozsetých ve středních Brdech, bylo ryze strážní. Nebyla tu například okna, pouze střílny, v boji proti pytlákům sloužily lesnímu personálu jako bezpečný úkryt. Až později se boudy měnily na lovecké.












Bouda má místo oken střílny, pohled zevnitř na ovládání otevírání střílny. Tato bouda stojí pod Březovým vrchem na rozdíl od obrázku nahoře dodnes.

Kolem roku 1878 se v jednom brdském polesí vyskytla početná pytlácká tlupa, která operovala na rozsáhlém revíru. Tehdy zcela náhodou jeden z adjunktů spatřil kolem ohně sedící postavy. Oznámil případ svému nadřízenému. Ten přivedl na pytláckou tlupu početnou skupinu lesního personálu. Ležení nechal obklíčit. Podařilo se chytit jenom dva pytláky, ostatní uprchli. Uvěznění pytláci si odbyli trest, ale své kumpány nezradili.
Výkon služby lesních zřízenců nebyl vůbec záviděníhodný, neboť šlo stále o život v boji s pytláctvím a také o zdraví. Sloužilo se za každého počasí. Hajný bez povolení nesměl opustit prostor jemu určený ke střežení. Mohlo se odejít jedině na povolení vrchnosti.
Poslední pytlácká historka v této první části našeho článku je docela humorná.


Knížecí jelen

Ze starých záznamů jsme se dozvěděli o příběhu, který se přihodil v roce 1888 v obecní honitbě Strašice.
Z knížecího lesa vycházíval na paši do strašické honitby jelen šestnácterák. Byl to kapitální kus, a proto byl určen k odstřelu. Ulovit ho měl kníže Colloredo Mansfeld, jemuž tenkrát patřily brdské lesy.
O jelenu věděli i členové tehdejší společnosti. Když nadešla doba odstřelu, vypravil se na jelena za měsíční noci kovář Stupka. Jelena složil a se svými přáteli ho dopravil do hostince U Kunců, jehož majitel byl také řezníkem. Tam jelena vyrušili a schovali pod necky, které byly vydlabány z velkéko kmene. Parohy si odnesl kovář domů a ukryl je v seně.
Nezůstalo to však utajeno. Dozvěděli se o tom zaměstnanci lesní správy, kteří zatajený úlovek ohlásili četníkům.
Ti druhý den prohledali hospodu od sklepa až po půdu, ale zvěřinu nenašli. Nakonec vešli do jedné místnosti a usedli tam na necky. Strážmistr oslovil hostinského:
"Pane Kunc, my víme že jelen je tady. Řekněte nám, kde ho máte".
Hostinský mu odpověděl, že jelen není zajíc, aby se dal tak lehce schovat. Četníci odešli s nepořízenou, pochopitelně ke švandě všech přítomných.
Strážmistr byl v hospodě častým hostem a asi po roce si na ten případ vzpomněl a zeptal se hostinského:
"Pane Kunc, řekněte mi, kde byl tenkrát jelen schován?"
Hostinský mu spokojeně odpovídá:
"Vždyť jste na něm seděli! Pod těmi neckami byl".
Co mu na to řekl strážmistr už není zapsáno.
Vše muselo ovšem zůstat utajeno, poněvadž knížecí hajní se mstili. Celé kovářovo příbuzenstvo nesmělo do lesa ani vkročit.
Dnes pytlácké legendy upadly do zapomění, neboť, jak běží den za dnem, odchází pamětníci oněch časů a nová generace již pod přívalem nových hodnot života pozapomíná. Neboť podobné události se již nevyskytují. Tuto první část pytláckých historek a doufáme i dalších dílů, jsme mohli zveřejnit díky správcům kostela Sv. Dobrotivé v Zaječově manželům V.M.S., kteří nám tuto ročenku věnovali. Za to jim srdečně děkujeme.

Redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama