Solvayovy lomy

1. dubna 2016 v 0:01 | Brdolog

Solvayovy lomy se nacházejí v Českém krasu, nedaleko obce Bubovice. V roce 1904 belgická firma Solvay založila v Ústí nad Labem Neštěmicích továrnu na zpracování vápence pro chemické účely. Zakladatel firmy Ernest Solvay vymyslel způsob výroby uhličitanu sodného /sody/nazývaný Solvayův proces. Vápenec pro výrobu kupovala firma od různých dodavatelů z Čech, to se ale ukázalo jako nerentabilní. Proto bylo v roce 1916 rozhodnuto otevřít vlastní lom na těžbu vápence. Byla vytipována lokalita s velmi kvalitním vápencem v katastru obce Svatý Jan pod Skalou. V roce 1917 byl proveden geologický průzkum, který potvrdil požadovanou kvalitu materiálu. Potom došlo k odkoupení pozemků od místního
velkostatkáře a byly zahájeny přípravné práce. Začala také výstavba samotížné lanovky spojující lom s dráhou v Loděnicích firmou J.Pohlig. Těžba byla zahájena 28.června 1918 a ještě v první polovině roku dojel do Neštěmic první vlak naložený vápencem ze Solvayových lomů. Původní lom se rozkládal na severním svahu nad obcí Loděnice. Vzrůstající potřeba vápence vedla k otevření Jižního lomu, který byl se severním spojen 219 m dlouhou dopravní štolou vyraženou v roce 1930 firmou Brausewetter a Pittel. Jižní lom byl tříetážový, jednotlivá patra byla spojena svážnou drahou poháněnou vzduchovým vrátkem. V lomu byla zavedena dráha o rozchodu 600 mm. Až do roku 1929 probíhala veškerá manipulace s vozíky ručně.
V roce 1930 byla zakoupena první benzolová lokomotiva typu T 290. Po druhé světové válce byly nasazeny stroje Stavoloko BNE 25. Vozový park tvořily bočně výsypné vozy, tzv. kiplóry a hunty s dřevěnými rámy. Firma Solvay ukončila těžbu v roce 1956 a předala lom správě silnic Praha pobočce Beroun. Nová firma dotěžovala materiál na stavbu okolních silnic. Kolejová doprava byla zlikvidována a materiál se vozil nákladnímy vozy Tatra 111. Dotěžování bylo ukončeno v roce 1964 a lom osiřel, ale ne na vždy.
Dopravní štola.
Po zahájení těžby v jižní části lomu bylo třeba zajistit spojení a dopravu vytěženého materiálu k lanové dráze ležící v severní části lomu. Pro nákladnost vykoupením pozemků pro dráhu a po vrstevnici objíždět hřeben kopce oddělující obě strany lomu, bylo rozhodnuto prorazit na jih dopravní štolu. Ke spojení bylo využito 60 metrů stávájící štoly sloužící k těžbě, která musela být rozšířena a na podzim roku 1929 byla proražena do východní části jižního lomu.
Štola dosáhla délky 219 m a byla vybudována jako dvoukolejná v mírném sklonu k severní části lomu. Větrání bylo přirozené v polovině délky se nacházel na sucho vyzděný komín. Jelikož stávajícím tunelem neprojela zakoupená lokomotiva, bylo rozhodnuto o rozšíření profilu a jeho vyztužení. Štola byla vyztužena v období od července do září 1930 betonovými prefabrikáty /Neubauery/ a v místech krasových poruch bylo vyztužení zdvojeno a na severní straně vznikl tento architektonicky zajímavý portál. Stavební práce provedla již zmíněná firma Brausewetter a Pittel.
Při první návštěvě lomu mě nešlo do hlavy a myslím si, že i mnoha jiným návštěvníkům, proč se razila štola do jižní části lomu,když se dá projet přímo údolím, ale později jsem na to přišel. Údolí kudy vede dráha vzniklo odtěžením. Původně levá a pravá strana vrcholu byla spojena v jeden celek. Toto údolí v délce přes 200 metrů a 30 m výšky bylo odtěženo a odesláno lanovkou do Loděnic a do továrny v Něštěmicích, ke zpracování. To je neuvěřitelné množství materiálu a na tu dobu je to úctyhodný výkon.
Pohled do jižní části lomu, tento celý prostor byl odtěžen, po proražení a vzniku tohoto údolí přestala mít dopravní štola smysl. Její zadní část byla stržena a přední část s portálem sloužila jako depo. Je tam trvalá teplota 8 stupňů a v dnešní době slouží jako součást muzea. Možná by stálo za to zavalenou část štoly obnovit, byla by to určitě veliká atrakce projet ji mašinkou, ale to by musel podpořit nějaký sponzor. A co třeba EU ?

Lanovka.
Horní stanice lanovky, sloužila od roku 1918 až do konce těžby vápence v lomu. Hlavní betonový základ,ve kterém jsou upevněny kotevní svorníky pro uchycení oběžného kola, má hloubku přes 4 metry.
Lanovka sloužila po celý provoz lomu k dopravě vytěženého vápence k železniční vlečce v Loděnicích, kde se překládal na železnici a odvážel do továrny v Neštěmicích. Projekt vypracovala firma J.Pohlig, známá jako výrobce lanovkové techniky a která dodala pro lanovku strojní a dopravní zařízení. Trasa lanovky vedla přímočaře do Loděnic , byla dlouhá 1580 metrů a měla spád 126 metrů.
Lanovka měla nosné a tažné lano, vápenec se nakládal z násypek do přepravních výklopných vozíků, které po kolejnici pracovník převezl a upevnil svěracím zařízením na nosné lano. Váhou nákladu 800 kg jednoho vozíku fugovala lanovka samotížně, bez použití energie, prázdné vozíky vracela váha nakladu zpět do horní stanice. Na trase bylo 16 vozíků dolů a 16 nahoru.
Detail pojezdu vozíku, pod koly je šroubový spínač pro uchycení na tažné lano.

Plná korba vozíku sjíždí do dolní stanice po levé straně a svoji vahou vytahuje prázdné vozíky po pravé straně lanovky nahoru k násypkám. Z nosného lana byly samočině odepnuty pomocí páky na svěrkovém spinači a výhybky, která závěs navedla na vodící kolejnici. Korba se dostala na obrat a pokračovala podél ústí násypek, ze kterých byla jedním pracovníkem naplněna. Další pracovník prováděl navádění plných vozíků na nosné a tažné lano plné větve opět za pomoci výhybky a páky na závěsu.
Nosná lana byla pro plné vozíky silnější, nekonečné tažné lano bylo třeba neustále brzdit, k tomu sloužila regulátorová brzda. K rychlému zastavení sloužila ruční brzda.Každé z nosných lan bylo v horní stanici pevně zakotveno a v dolní stanici napínáno závažím 24000 kg. Obě stanice byly propojeny drátovým telefonem, pro domluvu obsluhy pro plynulost provozu lanovky. Původní výkon lanovky byl 69 tun za hodinu, po výměně dřevěných stožárů za ocelové se výkon zvýšil.
Násypky.
Materiál do násypek byl dodáván z třídírny/první obrázek tohoto článku/, kde se třídil na tři velikosti.Do třídírny byl kámen dodáván z drtiče. Do továrny v Neštěmicích byla touto lanovku dodávána třetí, největší vytříděná velikost kamene.

Sklad trhavin.
Sloužil k uskladnění trhavin a roněcovadel při trhacích pracích ve zdejším lomu. Skladiště je vestavěno na ploše 38m čtverečních do 15 metrů dlouhé štoly /jde o sklad německého typu/. Sklad je rozdělen do tří navzájem dveřmi oddělených částí, podle tehdy platných bezpečnostních předpisů pro skladování trhavin. V první místnosti byly skladovány rozbušky v kovové skříni, v dalších dvou zadních místnostích trhaviny v dřevěných bednách. Větrání zajištoval systém kanálků ve zdech ústící do větracích mřížek. Sklad navrhl a postavil stavitel Kučera, objekt sloužil až do konce lomu v roce 1963, potom ho na čas získala obec Bubovice.

Těžba.
Kolem roku 1920 byla v lomech používána k těžbě metoda nazývaná nálevkování. Princip těžby byl v tom, že se vyrubala dopravní štola a v místech největšího obsahu, v tomto případě vápence, se razily odbočky se sypnými komíny na povrch, do kterých se materiál sestřeloval. Tato metoda se ve zdejším lomu neosvědčila a přistoupilo se na moderní těžbu etážemi. Těžilo se v etážích/patrech/, tento lom ma tři etáže.

Prvni etáž, nahoře pod lesem je druhá etáž.
Zadní část první etáže.
Druhá etáž.
Druhá etáž.
Třetí etaž.
Všechny etáže byly propojeny kolejemi důlní dráhy, z druhé etáže vedla svážná dráha do obou dalších, kde byly vozíky taženy či brzděny lany. Ve střední etáži je mašiny svážely ke zpracování k drtiči.

Svážná dráha.
Takto podobně vypadala svážná dráha, kde se pomocí vzduchového vrátku dopravovaly plné vozíky z první a třetí etáže do etáže druhé, odkud je vozily lokomotivy ke zpracování k drtiči, kam se dopravovaly právě touto drahou.

Barbora.
V roce 1964 lom osiřel, ale ne navždy, v roce 1993 vzniklo občanské sdružení Barbora, skupina mladých nadšenců, která se snaží lom a vše kolem obnovit a vytváří skanzen Solvayovy lomy. Stojí je to mnoho času i vlastních finančních nákladů, ale to úsilí se jim nakonec daří a lom začíná ožívat a zdá se že bezplatná práce slaví úspěchy. Provozují projíždky po dráze mašinkou pro návštěvníky skanzenu a pořádají prohlídky muzea s odborným výkladem. Za jejich nezištné úsílí jim patří neskonalý obdiv a poděkování za úžasné zážitky v jejich skanzenu.

Veškeré zisky, kterých asi není mnoho, vracejí členové sdružení do rozvoje skanzenu.
Muzeum.
Model lomu v muzeu.

Na třetí etáži vytvořili členové Barbory pro návštěvníky a hlavně pro děti pohádkový palouček.
Je zde mnoho cedulek s popisem rostlin, stromů, hub a jejich obrázkem, po jeho otočení, se ukáže v pohádkové podobě. Pro děti něco úžasného.

Stará Aragonitová jeskyně, se nachází na konci první etáže.
Vstup do jeskyně, kterou prozkoumávali speleologové, jestli není spojena s komplexem jeskyní v Českém krasu, kterých je na tomto území hodně. Nedaleko odtud, pod Údolím propadlých vod, se nachází ponorová jeskyně Arnika. Ke vstupu do Aragonitové jeskyně nedoporučuji chodit, ze stěny padají kameny, je to nebezpečné. V lomu je potřeba dbát zvýšené pozornosti na bezpečnost, zvláště dětí. Ale i přes to,je návštěva skanzenu úchvatná.
Pohled na budovu muzea.

A to jsou Solvayovy lomy. Na další toulky se těší.BG.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama