Z minulosti železářství a cvočkařství v Zaječově a okolí - druhá část.

1. května 2018 v 0:01 | Brdolog


V režii panství


Jaká byla v těchto letech výrobní kapacita klášterské vysoké pece? Z přehledu výsledků výsledků jejího chodu z roku 1650 vyplývá, že v tomto roce dala za osm týdnů 503 ctr. č.80 liber /tj. 31,10 t/ surového železa. Po odečtení prvního týdne, kdy po zapálení nešla vysoká pec ještě na plný výkon, dávala týdně průměrně 70 ctr. č./4,32 t./, což byl velmi slušný průměr, neboť za rok plného provozu, tedy za předpokládaných 44 týdnů, by se mohlo vytavit asi 3.000 ctr.č., tedy asi 185 t. V současné době dávaly totiž dvě vysoké pece, disponující podstatně lepší železnou rudou tento výkon: hředelská roku 1659 týdně 90 ctr. č. /5,57 t./ a Karlova Huť roku 1660 asi 88 ctr. č., tedy 5,43 t.
Horní hamr Dobřív, muzeum které funguje dodnes. Jasně viditelný spád, síla vodní hladiny, byla ve starých dobách před vynálezem elektřiny jediným zdrojem energie pro hnací kola tehdejších strojů.

Klášterská železná huť, spolu se strašickou, pracovala celkem nerušeně po celou třicetiletou válku zejména dík tomu, že ležela ukryta v lesích, stranou hlavní silnice Praha - Plzeň. Proto také unikly tyto dvě železné hutě osudu například železné hutě v Holoubkově, která byla spolu s vesnicí vojskem celá zničena. A proto nepřekvapuje, že se v urbáři zbirožského panství z roku 1652 uvádí železná huť Klášterská s hamrem s poznámkou, "kdež se železo dosti dobře šmelcuje /= taví/ a kuje."

Plán vysoké pece Svaté Dobrotivé z r.1763.

Snaha po zvýšení produkce kujného železa v období silného poválečného odbytu vedla i ke hledání nových ložisek železné rudy. To se podařilo roku 1664 šichmistrovi Hořčičkovi, když našel nová vydatná ložiska u Kařízku, Zaječova a Kvaně. Nepřekvapuje proto, že se v současných pramenech připomínají horníci Jan Toncar ze Zaječova, Jan horník z Kvaně, Jiří Merth rovněž z Kvaně, Říha ze Zaječova a jeden bezejmený horník z Tění. Po tavebních zkouškách s nově nalezenou rudou mohl pak Hořčička ohlásit zbirožskému hejtmanovi dobré výsledky.

Snaha nalézt novou rudu však přetrvala ještě v náslledujících letech. Tak roku 1671 nalezl těňský horník Stanislav Hamerský v "dolech kvaňských" bohatou rudu, která byla dobrou podmínkou pro další provoz Klášterské železné hutě. Poněkud drastickou cestu k nalezení vhodného ložiska železné rudy zvolil zbirožský hejtman Samuel du Bois, který roku 1687 oznámil dvorské komoře, že horníkovi Stanislavu Hamerskému, již výše zminěnému, člověku "nedbanlivému avšak nejpovědomějšímu" pohrozil, že pokud nenajde lepší rudu vhodnou jako přísadu do vsázky, "v díle odbyt bude", tedy, že bude propuštěn. Tato pohrůžka na Hamerského zřejmě zapůsobila a ten prorazil v Těňských horách novou šachtu s dobrou rudou, která měla postačit na několik let. Kromě toho byla takové kvality, "že jí rovná dávno spatřena nebyla". Všechny tyto nově nalezené rudy byly o to významější, že mohly dokonce nahradit rokycanskou a plzeňskou železnou rudu, kterou bylo nutno dovážet až od Ejpovic, tedy ze značné vzdálenosti.

Ve snaze vyhovět poválečnému zájmu o kujné železo, zejména na rokycanském a plzeňském trhu, uskutečnili v Klašterské železné huti v letech 1660-1662 stavební úpravy. Zejména byl od základů postaven kujnící hamr včetně náhonu. Vzdor všem opatřením trpěla huť i nadále starou bolestí - nedostatkem vody a to přes poměrně rozsáhlou soustavou rybníků. Nepřekvapuje proto, když 4. července 1671 psal hejtman du Bois české komoře, že je zcela běžné, že "pro nedostatek vody časem při tomto hamru..." se nepracuje. V létě téhož roku 1671 postihla železnou huť a to podle svědectví poddaných, již popáté pohroma. Ve zmíněné relaci hlásil du Bois komoře, že "Huť aneb hamr klášterský, který od peci vysoké, též chalupy hammeršmída na dobrý troje kroky/=byl vzdálen/ byla/=huť/skrze oheň v prach položena, takže vantrochy, kola vodní a hřídele toliko neporušené v celosti zůstaly. Aufgeber aneb přidavač jest viděl plamen okolo komína ven k vodě vycházeti. Běžíce s mistrem pecařem
klášterským a hammerschmieda zbudíce, sami tři ten oheň oddolati nemohli." O postoji poddaných k tomuto požáru, který ostatně jejich majetky nemohl ohrozit a který je alespoň nakrátko zbavil nenáviděných robot jimiž byli povinni k železné huti, svědčí následující věta v hlášení: "Ač kohlmesser /meřič uhlí, kůlmistr/ do Zaječova běžel, málo lidí přiběhlo, již uhasiti moci nebylo." Vzhledem k této situaci a k nedostatku vody doporučoval proto du Bois, aby hamr již nebyl obnoven a dokazoval, že by zcela postačovaly čtyři strašické hamry. Ale jeho návrh se nesetkal s pochopením a kujnící hamr byl rychle obnoven, takže výpadek výroby se v současném výkazu o produkci železné hutě vážněji neprojevil.


Profil vysoké pece ve Strašicích z roku1806,který byl totožný s profilem vysoké pece Klášterské.

Z výkazu o produkci klášterské a strašické vysoké pece za roky 1666 až 1672 možno výkon jedné vysoké pece odhadnout asi na 146 t, přičemž kujného železa se ve třech hamrech vykovalo 74.617 vah, tedy 115,13 t. Produkce jednoho hamru tedy byla 38,38 t ročně. Tomuto výsledku odpovídal i zisk obou železných hutí, který v letech 1662 až 1672 dosáhl 17,659 zl., tedy ročních 2.523 zl., z čehož asi jedna třetina, tedy 841 zl. připadla na Klášterskou železnou huť. Kolik se v této době vyrobilo litinového zboží sice nevíme, ale pozoruhodná je zpráva z roku 1660, podle níž byla ve slévárně klášterské vysoké pece zavedena výroba forem pro slévání z písku a nahrazeny tak nákladné formy hliněné. Ty totiž vyžadovaly na vysoušení značné množství dřevěného uhlí. Bylo-li tomu skutečně tak, zřejmě od tohoto zlepšení v Klášterské železné huti a to se také dále nerozšířílo do ostatních
sléváren. Výroba pískových forem se pak rozšířila až v polovině 18. století dík Petru Josefu Gouvierovi a jeho společníkovi Petremantovi.

Výnos Klášterské železné huti nepochybně ovlivnil nejen další požár klášterského kujnícího hamru roku 1684, ale konečně i to, že roku 1674 bylo nutno nechat vysokou pec pro nedostatek dřevěného uhlí vyhasit. Ale zdá se, že tyto potíže byly záhy odstraněny a provoz se vrátil do starých dobrých kolejí.

Na tento příznivý vývoj možno soudit i z návrhu zbirožského hejtmana Samuela du Bois, který 22 února 1676 oživil znovu návrh hejtmana Kolence z Kolna z roku 1638 a svého předchůdce hejtmana Rafaela Gallidese z Rosendorfu, který také asi počátkem roku 1667 podal návrh postavit další hamr u klášterské vysoké pece. Účtárna dvorské komory se k návrhu vyjádřila 8. února 1667 s tím, že proti tomu není, když nebude nový hamr na škodu důchodu velkostatku a nepovede k "obtěžování lidí poddaných robotami ke dvorům Jeho Milosti Císařské obrácených". Dvorská komora oznámila již 7. března zbirožskému hejtmanovi, aby pokud bude mít dostatek surového železa, kujnící hamr postavil, ovšem "bez ztenčení hospodářství".

Plán klášterské vysoké pece z r. 1764.

Du Bois, podobně jako jeho předchůdci, chtěl nový kujnící hamr postavit na místě pustého Hudečkovského mlýna. U něho chtěl také zřídit hospodu. Podle něho byl k dispozici dostatek vody, lesů i železné rudy a náklad na stavbu měl činit pouze 500 zl., kdežto roční výnos 1.000 zl. Téhož roku doporučoval du Bois také zrušit nevýhodně položený dvůr u kláštera Svaté Dobrotivé a jeho pozemky osadit poddanými, čímž by se získaly nové pěší roboty k huti, pro níž měl potřebných "lidí", tedy dělníků dostatek. Ale dvůr zřejmě tehdy zrušen nebyl. Stavbu nového kujnícího hamru připoměl du Bois znovu 11. dubna 1676 a opět 19. června 1677.

Pro tuto svoji snahu si však du Bois zvolil nevhodnou dobu. Poválečná konjuktura, která vyvolala velkou spotřebu železných výrobků, totiž neměla dlouhého trvání a byla vystřídána silnou odbytovou krizí, která vyvrcholila v sedmdesátých a osmdesátých letech 17. století. A tak již roku 1672 psal zbirožský hejtman dvorské komoře, že je špatný odbyt kujného železa a také piva, jehož byli hutníci významnými odběrateli, se vyrobí méně. Pro nedostatek hotových peněz vyplácel hutníky kujným železem. Ti si však na to stěžovali s tím, že železo šichmistři skupovali a sami vozili na trh, kde je prodávali pod cenou a tak získali alespoň nějaké peníze v hotovosti. Za této situace nás proto nijak nepřekvapuje, že nebyl postaven nový kujnící hamr i to, že hamr u klášterské vysoké pece zůstával nadále po požáru pustý.
Menší stavení uprostřed v houští stojí na konci rybníka na spádu, který je opravdu dobrý jak říkal hejtman du Bois. Zde stál Hudečkův mlýn a na jeho základech byl postaven druhý Klášterský hamr. Toto stavení stojí na jejich základech dodnes.

V téže době však byl zbirožský hejtman Rafael Gallides z Rosendorfu a jeho nástupce Samuel Ignác du Bois postaven před jeden pozoruhodný problém. Dovídáme se o něm ze zajímavého a obsáhlého dopisu ze 7. června 1668 dvorské komoře, jehož obsah se vztahoval nejenom na ke Klášterské železné huti, ale i ke klášteru Svaté Dobrotivé na Ostrově. Tento klášter byl již roku 1563 opuštěn a roku 1593 přešel do majetku dvorské komory, tedy jako součást zbirožského panství. Od té doby zůstal uzavřen a zcela neobydlen, byť předtím sloužil za obydlí ůředníků, spravujících panství pánů Zajíců z Hasenburka, z nichž také Jiří Zajíc dokonce občas v klášteře bydlel. Až v polovině 17. století, dík snahám zbirožských hejtmanů Jana Kolence z Kolna a jeho nástupce Rafaela Gallidese s Rosendorfu, se podařilo klášter s kostelem, dík darům četných dobrodinců, alespoň částečně opravit.

O záchranu klášterního objektu se zasloužil zejména Kolenec z Kolna, který jej již asi od roku 1650 postupně opravoval. Ale na tom tento hejtman nepřestal, neboť asi v téže době, snad v předtuše své blízké smrti /zemřel roku 1659/, poradil řeholníkům v augustiniánském klášteře v Praze, aby požádali císaře Ferdinanda III. o dovolení, aby se směli znovu do kláštera vrátit. Dvorská komora ale tvrdila, že klášter nemůže listinami prokázat právo na vrácení objektu a že proto nelze žádosti vyhovět. Když se roku 1659 stal zbirožským hejtmanem Rafael Gallides z Rosendorfu, též podporovatel opravy kláštera, ke snahám mnichů připomínal, že by řeholníci ke klášteru chtěli i jeho dřívější majetek, čímž by byla komora poškozena. Posléze za hejtmana Samuela Ignáce du Bois dal císař roku 1676 povolení, že se mohou mniši do kláštera Svaté Dobrotivé vrátit. Při tom jim ale du Bois radil, aby se při jednání s císařem a dvorskou komorou nezmiňovali o dřívějším klášterním pozemkovém majetku.

První řeholníci byli skutečně roku 1676 do kláštera s velikou slávou uvedeni a to za přítomnosti četných královských úředníků, šlechticů a duchovních.
Starý snímek kláštera z archivu kostela Svaté Dobrotivé. Cesta vedoucí ke kostelu je vlastně hráz rybníka. Otvor vlevé části pod klášterem je štola, kterou se přepouštěla voda z Mourového potoka do potoka Jalového, který poháněl Klášterskou vysokou pec a hamr. V době nedostatku vody i to bylo mnohdy málo.

Obavy z restitucí bývalého klášterního majetku měl i zbirožský hejtman Rafael Gallides z Rosendorfu, který záhy po svém nástupu do úřadu zaslal dvorské komoře dopis, v němž upozorňoval, že klášterní majetek, který kdysi přešel do rukou panství, chce provinciál řádu augustiniánů P. Leo Schade vrátit. Proti tomu však Gallides byl zejména proto, že na území vesnic Kvaně, Zaječova a Tění, které měly údajně připadnout klášteru, byla kvalitní železná ruda, kterou braly dvě vysoké pece, tedy klášterská a strašická. Proto hrozilo nebezpečí, že by tyto železné hutě musely nové, v podstatě tedy cizí, vrchnosti platit horní desátek. Dále upozorňoval, že v uvedených
vesnicích žilo tehdy "veliké množství huťských řemeslníků, horníků, pecařů, formanů, láterníků /=dřevorubců/ a jiných potřebných lidí". Ti by se v důsledku restituce stali osobami "cizopanskými", takže s jejich zaměstnáváním v železné huti, zejména pak klášterské, by musel klášter bezvýhradně souhlasit, což by mohlo vést k různým komplikacím. Naštěstí se o klášterním majetku přestalo časem mluvit a jeho restituce na pořad dne v následujících letech již vůbec nepřišla.
Archivní snímek kláštera z další strany dokazuje, že v Zaječově a okolí bylo v této době mnoho rybníků.

Krize, která postihla nejenom komorní železárny, ale celé podbrdské železářství, měla nestejnoměrný průběh. Zatímco měly železné hutě v Karlově Huti a v Holoubkově na konci roku 1675 značné zásoby neprodejného kujného železa, dovídáme se, že "naproti tomu cokoliv při hutěch strašických /tedy i klášterské/ se naková za hotové se odprodati může". I v následujícím roce byl odbyt kujného železa dobrý, takže hamerníci nestačili ani poptávce vyhovět. Proto se v této době znovu uvažovalo o stavbě nového kujnícího hamru na místě hudečkovského mlýna. Ale nakonec i tyto dvě železné hutě odbytová krize postihla a stavba kujnícího hamru byla opět odložena. Zřejmě to však nebylo nadlouho, neboť zpráva o výnosu železných hutí 1698 a 1699 na celém zbirožském panství uvádí, že u strašické a klášterské železné hutě je pět hamrů, tedy tři ve Strašicích a dva v Klášterské huti. Z nich plynul čistý zisk roku 1698 3.911 zl. a roku 1699 5.692 zl., tedy průměrně 782 zl. a 1.138 zl. z jednoho hamru za rok, což byl podle současníků "odvod hojný a nebývalý". Zlepšilo se totiž také poněkud vodní hospodářství, nepochybně i proto, že již na přelomu let 1686 a 1687 byl obnoven tehdy pustý rybník Rokyta, dále byl na náhonu postaven nový jez, náhon byl prohlouben a byly také opraveny rybníky Šibal, Nový a Nadklášterský a u hamru bylo postaveno nové vodní kolo.
Hamry "ocasáky".

Z roku 1691 se také dovídáme, že všechny "strašické" hamry vyrobily 18.271 váhu, tj. 282 t, kujného železa, tedy na jeden hamr připadlo průměrně 3.654 vah, tj. 56,4 t. Z téhož roku 1691 máme k dispozici velmi podrobný seznam stálých zaměstnanců Klášterní železné hutě. Z něhož se dovídáme, zda byli ženatí či svobodní, kde bydleli a u koho a další podrobnosti. Zde můžeme sestavit alespoň tento přehled:

kujnící hamr /tedy pouze jediný/: mistr, tovaryš, zalévač a kůlmistr,

krénfajer/=výheň na přetavování železa, vypraného ze strusek/: dva tovaryši a kůlmistr,

vysoká pec: pecař /=mistr/, dva starší tovaryši, dva přidavači, kůlmistr,

stoupy: stupař železné rudy, stupař strusek,

horníci: tři mistři /jeden v Těních a dva ve Kvani/, 5 tovaryšů,

uhlíři: šest mistrů a osm tovaryšů.

Celkem v těchto provozech pracovalo 37 osob. Podle údaje z roku 1706 pro železnou huť pracovalo ještě 39 dřevorubců, kteří bydleli ve Kvani, Olešné, Jivině a Siré. Podle těchto seznamů bylo na Klášterskou železnou huť zaměstáním vázáno celkem 76 osob. K nim bychom měli připočítat byť někdy příležitostné povozníky - sedláky, kteří přiváželi železnou rudu a dřevěné uhlí. Jejich počet však nelze stanovit, neboť zřejmě pokud možno největší část těchto povozů měly nahradit vozy z klášterského dvora, u něhož byl roku 1675 dokonce stav koní rozšířen o dva páry s tím, pokud by nebyly všechny využity pro polní práce, aby vozily "potřeby k hamrům a huti" a to za "obyčejný /=obvyklý/ plat"

Práce na hamru.

V těchto seznamech nalezneme řadu osob s německými příjmeními o nichž můžeme předpokládat, že do Klášterské železné hutě přišli zejména z tehdy poněmčeného Krušnohoří a to v druhé polovině 17.století. Některé z nich zřejmě přivedl i nájemce Zanetti. Tak již od roku 1651 se připomíná početný rod Kiliána Ungera
/ Jiřik, jeho bratr Matěj se synem Matějem, Martin a další/, k roku 1666 se uvádí hamerní kovář Kristián Wilhelm, roku 1686 prcoval u klášterské vysoké pece Martin Keller, pozdější šenkýř v tamní hospodě. Dále možno zmínit Martina Weinera, Kašpara syna Jana Hanýže, Jana Raubice, Pavla Plause, rod Poch, usedlých ve Svaté Dobrotivé v Kvani, Toncery ze Zaječova a další. Třeba však podoknout, že všichni se v ryze českém prostředí záhy počeštili.

Z dochovaných pramenů z této doby se dovídáme málo o sociálním postavení hutních dělníků. Přesto bylo možno poměry dělníků u vysoké pece a kujnícího hamru považovat za dobré, což však zřejmě neplatilo pro ostatní dělníky. Jako příklad možno uvést žádost z roku 1697 kterou si podali horníci, kteří měli nejtěžší práci.
V ní žádali o zvýšení mzdy z 3 1/2 kr. na 4 1/2 kr. za kolečko narubané železné rudy. V žádosti uváděli, že musí železnou rudu dobývat ze šachet až 22 sáhů /=39 m/. Současně poukazovali na špatné pracovní podmínky v nízkých a vlhkých štolách. Dvorská komora jim však vyhověla jenom částečně, když jim úkolovou mzdu zvýšila na 4 kr. za kolečko.
***************************************************************************************************************************************

Zde končí druhá část článku, pokračování dalších částí článku o železářství, bude vydáno pro velkou obsáhlost textů v podzimních měsících, kdy bude více času jak pro zpracování, tak i pro čtenáře. Redakce blogu Brdolog.
 

Z minulosti železářství a cvočkařství v Zaječově a okolí - první část.

1. dubna 2018 v 0:16 | Brdolog


Slovo úvodem

Kdo dnes kráčí proti proudu Jalového potoka směrem ke klášteru Svaté Dobrotivé, nesnadno si představí, že tento malý potok, pramenící na jižním svahu Dlouhého vrchu, byl doplněný několika drobnými přítoky a rybníky, poháněl před více než dvěma stoletími vysokou pec a kujnící hamr. To vše je ale dávná historie, neboť obě tato zařízení, jejichž počátky můžeme hledat již v 15. století, byla zrušena na sklonku druhého desetiletí 19. století. Tím se uzavřela jedna z kapitol hospodářských dějin Zaječova a jeho okolí, po níž jen nesnadno nalézáme zřetelnější stopy.
Po zániku výroby železa však následovala druhá kapitola železářské výroby, výroba hřebíků a cvočků. V této druhé kapitole se však musíme zaměřit na poněkud širší oblast, než je Zaječov a jeho nejbližší okolí. První stopy této výroby nalezneme již ve středověku, ale hlavní rozvoj cvočkařství a hřebíkařství nastal až v 19. století a jejich výroba přetrvala až téměř do našich časů. Tehdy však byly již poslední dílny cvočkařů postupně opouštěny a na to i rušeny. A tak na zaniklou výrobu zbyly jen vzpomínky starých cvočkařů, kteří již také nejsou mezi námi.
Uzavřela se tak i druhá i druhá kapitola hospodářských dějin Zaječova a jeho okolí, po jejichž stopách se vypravíme.

Gustav Hofmann.


V této první části historie v Zaječově a okolí se budeme věnovat železářství.

Železná huť ve Svaté Dobrotivé zvaná Klášterská

Úvod - Předpoklady

Vznik železářství na Podbrdsku a tedy i v Zaječově a okolí, umožnila na svoji dobu bohatá a snadno přístupná ložiska železných rud. Na tomto místě třeba upozornit na jedno z nejvýznamnějších ložisek, tedy ejpovické mezi Klabavou, Ejpovicemi, Kyšícemi a Tymákovem, které dávalo rudy o obsahu kolem 40 procent železa a odkud brala, byť většínou jako přísadu do vsázky, aby se usnadnilo tavení, železnou rudu i Klášterská železná huť. Okolo Rokycan se těžily těžko tavitelné rudy.
Klášterská železná huť měla v blízkosti vydatné rudní ložísko s pozoruhodným obsahem železa, často bez příměsí, zejména fosforu. Toto ložisko bylo součástí silurské pánve v takzvaných komárovských vrstvách, které se táhlo od Cheznovic a Tění přes Olešnou, Zaječov, Kvaň a Kozojedy až na legendární Jedovou horu. Toto ložisko si udrželo až do poloviny 19. století svůj význam, kdy byly v provozu tyto cechy: kvaňský u Kvaně s roční produkcí 3.310 koleček /asi 430 tun/, Janovka u Cheznovic 27.700 koleček / asi 3.601 tun/, nevýznamný Kopanický u Tění
s pouhými 280 kolečky, Zaječovský s 5.290 kolečky /688 tun/ a cech Hrbka u Nové Vsi s 5.150 kolečky /670 tun/.
Na mapě z 19. století je ještě viditelná větší část rybníků v Zaječově

Druhým významným předpokladem rozvoje železářství byla hojnost lesů, které ve starých dobách sahaly svými výběžky až téměř k samotné železné huti. Jejich původní druhová skladba se značným zastoupením tvrdého dříví, dávajícího kvalitní dřevěné uhlí v potřebném množství se však do 19. století natolik změnila, že kvalita dřevěného uhlí se zhoršila a také dřevěného uhlí začínal být nedostatek.
...................................Brdský milíř, fotografie dr. Adolfa Růžičky z konce 19. století...........................

Po vzniku železných hutí, u nichž měchy tavících pecí, dmychadla a kladiva kujnících hamrů a vodní kola dalších zařízení, jako byly stoupy na strusku a železnou rudu, poháněla vodní síla, začal hrát význam i dostatek vodní energie, kterou zajišťovaly horské potoky a říčky, doplňované často složitými soustavami rybníků a náhonů, pečlivě obhospodařovaných a udržovaných.
Hamr v Dobřívi, funkční je dodnes

Klášterské železné huti s tavící pecí a hamrem dodával sílu Jalový potok, který, jak již jeho jméno naznačuje, byl jejím poněkud nestálým zdrojem a její stav jenom s obtížemi ovlivňovaly celkem nevýznamné rybníky. Počátky této rybniční soustavy možno spojit již s dobou krátce po založení kláštera, který byl proto také někdy, poprvé pak roku 1344, nazýván "in insula" tedy "na ostrově". Proto byl také často pro nedostatek vody zastavován provoz a to jak v létě, tak i v zimě. Tyto nepřínivé poměry velmi dobře zachytil i tereziánský z první poloviny 18. století, který u popisu obce Svatá Dobrotivá poznamenal, že je vní mlýn na nestálé vodě, což platilo i pro ostatní okolní mlýny a nepochybně také pro železnou huť. Nepřekvapuje nás proto zpráva hejtmana du Bois z roku 1671, v níž komoře sděloval, že pro nedostatek vody "časem při tomto hamru klášterském hammistr zaháleti musí, zvlášte když surového železa se nedostává". Ani vysoká pec nemohla pracovat a proto dokonce doporučoval hamr, tedy zřejmě celou železnou huť, zrušit. Jiné opatření zvolil strašický šichmistr J. Bittner, který v roce 1679 psal, že z rybníčků Novýho a Heřmana "se podle starého zvyku, když je málo vody, nepouští voda na mlýn, ale do rybníka Panenskýho a odtud jde na klášterskou vysokou pec". Proto také, veden snahou zajistit dostatek vodní síly, opravil roku 1687 zbirožský hejtman du Bois pro Klášterskou vysokou pec a hamr rybník Rokytu, u něhož doporučoval u splavu zvýšit hráz a opravit rybníky Šibal a Nadklášterský. Rybníky, dnes již z velké části zrušené, po zastavení železné hutě ještě dlouho využívala jako zdroj vodní síly železná huť v Komárově.
Pohled na zbytek rybníků nad Zaječovem dnes.

Nejisté počátky hutnictví

Vysledovat počátky hutní výroby železa v Zaječově a okolí je nesnadné, ba dokonce nemožné. Snad budoucí archeologické výzkumy přinesou některé konkrétní důkazy o jeho prastaré existenci, ale písemné prameny prameny nám opověď nedávají. V literatuře se udržuje doměnka, že nejstarší huť vznikla se založením kláštera Svaté Dobrotivé roku 1262, ale skutečnost byla zcela jiná. Uvedené tvrzení vzniklo nesprávnou interpretací části nadační listiny z roku 1263, která přesně vymezuje právní příslušenství nemovitých statků. V listině se kromě vlastnictví přilehlých vsí klášteru připisuje "ac etiam usum metalli cuiusque, quod in antedictis..." Tuto pasáž přeložil historik B.M.Brand "jakož i užitek z hor jakýchkoliv a co by se snad později náhodou nalezlo", což převzala novější literatura a interpretovala ony "metalli" jako doly na železnou rudu. Ale v listině se nepíše o dolech, ale o kovech jakýchkoliv, čímž bylo myšleno hlavně zlato a stříbro. Toto chybné přeložení potrzují i technické důvody, neboť pro drobná tavící zařízení zvaná v té době vlčí nebo selské pícky, stačilo obstarávat železnou rudu povrchovým sběrem, nikoli však v dolech. Tak tomu bylo až na sklonku 17. a v následujících století. Ostatně nápadné je i to, jak uvidíme ještě níže, že o výrobě železa nenalezneme ani v následujících stoletích - a to i v době, kdy se již připomínají například nejenom hutníci ve Strašicich k roku 1379 a zřejmě i dříve, či z roku 1390, kdy se píše o obnovení železné huťě v Jincích - žádnou písemnou zmínku.
Vysoká pec Barbora v Jincích dnes. Veřejnosti není přístupná, protože stojí na soukromém pozemku.


Jak tomu tedy ve skutečnosti bylo nevíme, byť tavení železných rud můžeme již předpokládat snad i před rokem 1263. Nálézáme totiž již od konce 6. do 12. století stopy starého železářství, tedy v mladší době hradištní, na nedalekém Hořovicku. Ve 14. a 15. století byly tehdy již nevýkonné a zastaralé ať ležaté či šachtové /tzv. vlčí pece/ nahrazovány většími hutěmi s prvními hamry na vodní pohon. A to je také ta doba, kdy se výroba železa soustřeďovala k vodním tokům, které jediné byly schopny dodávat dostatečnou energii na pohon vodních kol. A do této doby, tedy do 15. století, klade Jiří Majer již existenci hutě u Svaté Dobrotivé, zvané a to i součastníky, Klášterská. To by ostatně potvrzovala i dodatečná poznámka, "juxta", v urbáři klášterního majetku z roku 1548, připomínající těžbu železných rud a výrobu železa. J.Šťovíček proto, zřejmě oprávněně, předpokládá vznik klášterského hamru v druhé polovině 15. století a spojuje jej s hospodářským podnikáním tehdejších držitelů klášterního panství Zajíců z Házmburka.
Řez důlními díly 16.století /Jiří Agricola: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví z roku 1556 /

Od poloviny 16. století se u nás počaly šířit kusové pece, zvané dýmačky o výšce asi tři až čtyři metry. Tyto pece ještě nepracovaly nepřetržitě, jak tomu bylo u vysokých pecí, ale přerušovaně. Tavební pochod v dýmačce trval asi 8 - 12 hodin a byla při něm získána hrouda kujného železa se struskou, která se vytlačovala kováním pod bucharem v hamru. Denní produkci kujného železa možno odhadovat asi na 2,2 q. Výtěžnost rudy byla však velmi nízká, neboť do strusky odcházelo asi 50 % železa. To již byla doba, kdy nalezneme tyto tehdejjší moderní železářské pece v Komárově, Jincích, Strašicích, Holoubkově, Dobřívi a zřejmě i ve Svaté Dobrotivé. Přesto je zajímavé, že první důkladný pramen, zachycující stav tehdejšího klášterního majetku, k němuž náležely tehdy vsi Zaječov, Těně, Újezd, Jivina, Rpety, Lhota, Těžkov, Kvaň a Hudečkův mlýn, tedy urbář z roku 1578, se o železné huti nezmiňuje. Ta zřejmě ležela na pozemcích pánů Zajíců z Valdeka, kteří po odchodu řeholníků asi v 15. století tuto bývalou "klášterní" državu koupili. O železné huti se jenom dovídáme, že roku 1579 vyvážela poměrně značné množství dobrého železa do pržského Ungeltu. Snad ale stojí za zminku, že ve vsi Těních se ve zminěném urbáři z roku 1578 uvádí jakýsi Hans Hamerník, který se, neznámo kdy, zakoupil v Bártovském gruntu. Byl-li to skutečně nějaký bývalý hamerník, který se zakoupil na selském gruntu, se však nedovídáme, ani to, odkud do Tění přišel. Na počátku devadesátých let 16. století byl v klášterském hamru hutník Melichar, poddaný hořovického panství, který si zakoupil také selský grunt v Jivině. Jeho patrně vystřídal "Hanse hamerník", který koupil Bartišovský grunt v Těních. Ale držel-li hamr ve Strašicích či klášterský, přesně nevíme. Až smlova z roku 1591, jíž prodal Vilém Zajíc z Valdeka ostrovský klášter, tedy Svatou Dobrotivou s vesnicemi a s příslušenstvím, jako byly mlýny a pily, Ladislavu staršímu z Lobkovic a na Zbiroze se uvádí též hamr "a což k témuž hamru přísluší podle cedulí řezaných hamerníkovi odevzdaných". Hamr byl tehdy zřejmě v držení vrchnosti, která jej však pronajímala hamerníkovi, či jej měl hamerník v držení a odváděl z něho roční činži.
Kusová pec - dýmačka / Jiří Agricola - Dvanáct knih o hornictví a hutnictví 1556 /

Další zpráva o existenci železné hutě u Svaté Dobrotivé, zvané Klášterská se dochovala až na sklonku 16. století, kdy v ní podnikali drobní hamerníci, kteří byli také jejími majiteli. Hamerník platil z této železné hutě majiteli zbirožského panství roční činžive výši 90 kop grošů mišeňských, což bylo, v porovnání s jinými podobnými hutěmi, poměrně hodně. Ovšem za to dostával od majitele panství, tedy Lobkoviců, zdarma dříví a to nejenom na stavby, ale i na dřevěné uhlí. Kromě toho mu vrchnost hradila všechny stavební náklady. Možno tedy soudit, že hamerník byl "sociálně" na stejné úrovni jako nezakoupený selský statek. Tyto výhody hamerníkovi poskytované však byly vyváženy tím, že po hamerníkově smrti mohla o huti rozhodovat vrchnost, na níž huť připadla. Kolik se v tomto hamru vyrobilo ročněkujného železa nevíme, ale podle ostatních podobných provozů na Podbrdsku možno soudit, že to byly asi 4 tuny, snad ještě o něco více.
Železářská huť u kláštera Svaté Dobrotivé z r. 1767, rekonstrukce ing. Širokích. Podle perokresby, která je majetkem Muzea železářství v Komárově.


Pro snažší orientaci připomeňme, že Klášterská železná huť ležela na Jalovém potoce pod strání, na které se rozkládala i ves Zaječov nedaleko od kláštera pod velikým rybníkem, který připomíná dochovaná hráz, kde se říkalo "U pece". O něco dále, "U huti", stával kujnící hamr. Na polohu vysoké pece upomíná ještě vysoký násep strusky. Podobný násep nalezneme ještě u Hudečkova mlýna, u asi 1,5 km vzdáleného názvu "Na vartě", kde byl zřejmě jenom krátkou dobu i druhý hamr.

Za Jindřicha Kašpara de Sarta

Zcela jiné poměry nastaly nejenom v českém železářství, ale i v železářské výrobě Klášterské železné hutě po roce 1593. Tehdy totiž byli bratři Jiří a Ladislav Lobkovicové obviněni císařem Rudolfem II. z velezrady. Ladislav proto uprchl raději do ciziny, kdežto Jiří byl uvězněn. Jejich majetek byl roku 1594 zkonfiskován a celé rozsáhlé zbirožské panství se stalo na dlouhá staletí majetkem královské komory, která je, včetně všech železných hutí, spravovala.

Téhož roku 1593 se objevil u císařského dvora v Praze slévačský odborník Jindřich Kašpar de Sart. Jak současná zpráva dokládá, byl to skutečný mistr svého oboru, zejména pokud se týkalo odlévání různých potřeb, ale zejména litinové munice. Není proto divu, že se s ním setkáváme i v komorních železárnách na Podbrdsku, nejprve již asi roku 1595 a to v Karlově huti u Berouna, kde značným nákladem přes 1.000 kop gr. míš. postavil vysokou pec, tedy zařízení, které na rozdíl od dýmačky, nejenže pracovalo nepřetržitě po několik týdnů či měsíců, ale později i let. To si ovšem vyžadovalo jinou organizaci provozu, pri níž se muselo dbát na dostatečné zásoby železné rudy a dřevěného uhlí. Vysoká pec také nedávala kujné železo, ale železo surové, tedy silně nauhličenou litinu prvního tavení, kterou bylo nutno v kujnících hamrech složitým a namáhavým způsobem oduhličovat a získávat tak železo kujné. Výhodou vysoké pece pak bylo, že se v ní železná ruda mnohem lépe vytavila, tedy dala více surového železa, které tak neodcházelo do strusky.


Jindřich Kašpar de Sart ale v Karlově Huti dlouho nepobyl a zakrátko ji opustil. Stal se však nájemcem železné hutě v Holoubkově, až konečně roku 1603, nebo snad již roku 1599, koupil za 300 kop gr. míš. zastaralou železnou huť ve Strašicích, z níž vybudoval pozoruhodný provoz s vysokou pecí na výrobu surového železa a druhou šachtovou pecí na přetavování litiny. Dále postavil dva kujnící hamry po dvou výhních a třetí hamr, který však zůstal mimo provoz. Tento, na svoji dobu rozsáhlý podnik, jehož cenu odhadoval na 12.000 kop gr. míš., zřejmě de Sartovým záměrům nedostačoval a proto se obrátil k nedaleké Svaté Dobrotivé, kde tehdy v drobné železné huti, zřejmě ještě s dýmačkou či dokonce s jednoduchou tavící výhní, hospodařil hamerník Kašpar. Na jejím místě , spolu se společníky, jimiž byli Julius de Sart, příbuzný Jindřicha Kašpara de Sarta a hamerník Kašpar, postavil také vysokou pec a zřejmě i kujnící hamr. Nová železná huť byla rozdělena na čtyři podíly, z nichž jeden dostal Julius de Sart, dva Jindřich Kašpar de Sart a čtvrtý hamerník Kašpar. Tehdy byla Klášterská huť majetkově a provozně spojena a to až do svého zániku, se strašickou železnou hutí, což stěžuje zejména rozbory provozních údajů o výrobě, které byly nadále často uváděny pro obě hutě společně.
Strašice, na bývalém Padrťském potoce,dnes Klabavě, stojí budova bývalého železářského podniku dodnes. Nápis na štítě spodního snímku to jasně dokazuje.


Klášterské železné huti se zřejmě dobře dařilo, neboť relace o železných hutích na zbirožském panství z roku 1614 o níuvádí, že se v ní týdně vytaví deset až dvanáct housek surového železa po čtyřech českých centnýřích a vysoká pec jde na každém ze čtyř dílů, tedy pro každého z podílníků, deset až jedenáct týdnů. Z těchto údajů možno odvodit, že vysoká pec byla schopna již tehdy pracovataž 44 týdnů ročně. Její týdenní produkci surového železa bychom pak mohli odhadnout na 2,47 až 2,96 tuny, roční na 109 až 130 tun. Otečteme-li tehdy běžnou ztrátu při zkujňování ve výši jedné třetiny zpracovávaného surového železa, dosahovala roční produkce kujného železa asi 73 až 87 tun, což třeba považovat při jednom kujnícím hamru za velmi slušný výkon.

Jindřich Kašpar de Sart však v obou hutích dlouho nehospodařil, neboť již roku 1617 zemřel. Pozůstalá vdova záhy obě železné hutě prodala české komoře, tedy ke zbirožskému panství za pouhých 2.500 kop gr. míš. Tím se stalo, že se tyto železné hutě staly trvalou součástí zbirožského panství, které však v nich dlouho ve vlastní režii nepodnikalo. Upomínkou na de Sarty je příjmení Dezort, hojně se v kraji ještě vyskytující.

A zde díky upravám provozovatelům blogu první část článku končí, článek lze zobrazit celý kliknutím na dolním odkaze, celý článek.


Maljutka

1. března 2018 v 0:01 | Brdolog
Tato epizoda se stala v Kolvíně při pátrání po stavení č.p. 10. Potomek rodiny nám ukázal parcelu, kde stávalo jejich stavení. Já jsem se tam několikrát vrátil a prozkoumával pozemek doslova kámen po kameni/ jak uvádí článek pátrání v Kolvíně po 65 letech/, byla všude doslova neproniknutelná džungle, bez pákových nůžek a sekery bych se daleko nedostal. Všude se válely různé zbytky střešních tašek, cihel, rour vše zarostlé a prorostlé kořeny stromů a mechem. Na hranici pozemku jsem si všiml zeleného kulatého předmětu, který se mě zdál, že do starého Kolvína moc nepatří. Nafotil jsem ho a dále mu nevěnoval pozornost, protože tam jsem se musel věnovat tomu, abych se prosekal a mohl pokračovat v ohledávce pozemku. Doma jsem si na počítači prohlížel fotografie z tohoto místa, až jsem došel ke snímku toho zeleného kulatého přemětu. Přibližoval jsem ho, otáčel ze všech stran a přemýšlel co by to mohlo být.
Vypadá to na první pohled jako ponorné čerpadlo, nautila. Dole jako by byl sací koš, nahoře přívod elektřiny, ale chybí vývod čerpané vody pro hadici. Další moje verze byla, že by mohlo jít o startér vojenského vozidla, třeba tanku/který jsem nikdy neviděl/. K přemětu jsem neměl vůbec žádnou důvěru a moc jsem se k němu nepřibližoval.
Při další návštěvě s panem F. potomkem rodiny zdejšího stavení, jsem mu sdělil informace o nálezu zeleného předmětu. Ukázal jsem mu ho na místě, ze začátku potvrzoval moji teorii o ponorném čerpadle, ale když se podíval zblízka, tak říkal, to nebude ponorné čerpadlo, ani startér a začal pomalu opouštět místo nálezu. Potvrdily se moje obavy, že to asi není nejbezpečnější místo pobytu a začal jsem také opouštět prostor, protože jsem byl vzadu, tak poněkud rychleji než pan F.
Protože se jednalo o podezřelý vojenský předmět, který se nacházel 10 metrů od veřejné silnice, tak jsem se rozhodl informovat odborníky a to VÚ Jince.

Podezřelý předmět.

Dobrý den, vedle veřejné cesty v Brdech jsem nalezl podivný válec připomínající ponorné čerpadlo. Vyfotil jsem ho a radši se vzdálil. Nechci dělat paniku, ale při prohlídce fotky jsem usoudil že o čerpadlo patrně nejde. Posílám Vám fotku v příloze. Předmět je u veřejné cesty, proto Vás raději informuji. Mohu Vám poskytnout přesnou polohu, bude li potřeba. Děkuji V...... H.... -tel 7..........

Netrvalo dlouho a telefonicky mě kontaktovali. Domluvil jsem další jednání po emailu.

Z Jinců mě přišla odpověď:

Popis místa nálezu


Dobrý den,
dnes odpoledne jsem vám volal ohledně nálezu předmětu u Skořic. Pokud pošlete souřadnice, nebo popíšete místo nálezu, tak bychom ho zítra vyzvedli, pokud tam ještě bude. Každopádně se nejedná o nic nebezpečného.
Pěkný den prap. J....k VP.

Odpověděl jsem :

Kolvín, podezřelý předmět

Zdravím, posílám plánek předmětu. V bývalé obci Kolvín za zatáčkou od Skořic vlevo, je nad příkopem nová cedule bývalé usedlosti č.10, na mapkách jsem očísloval č.1. Když najdete obrázek, je dost veliký, není třeba dalších souřadnic. Nad cedulí nahoru v houští /10m/ jsou spadané kmeny stromů, když je podlezete a dáte se podle nich doprava, tak na jejich konci opět doprava/zpátky 2m/ je tento předmět, na obrázcích č.2.

Omlouvám se, že jsem Vás obtěžoval, ale člověk nikdy neví, radši jsem to oznámil. Jen prosím dejte vědět jestli jste to našli a pro mojí zvědavost informaci, co jsem to vlastně objevil. Děkuji. V......H.....

Plánek místa nálezu.
Nová cedule bývalé usedlosti, 10 m nad ní jsou spadané kmeny stromů.
Za kmeny doprava 2 m zpátky leží podezřelý předmět.
Podezřelý předmět.

Z Jinců přišla odpověď:

Udělal jste dobře, že jste zavolal.....příště to může být něco horšího, proto je lepší volat. Každopádně nález podle plánku byl nalezen a odvezen. Jednalo se o vyhořelý motor a ovládací blok k PTŘS 9M14 Maljutka. Níže foto.
Pěkný den... prap J.

PTŘS - Protitanková řízená střela 9M14 - Maljutka.

9K11 Maljutka

PTŘS 9K11 Maljutka, komplet mladšího operátora
Maljutka je sovětská protitanková řízená střela první generace naváděná prostřednictvím vodiče. Sovětský index GRAU kompletu je 9K11 Maljutka, střela má označení 9M14. Název v kódu NATO je AT-3 Sagger. Jedná se o protitankový raketový komplet středního dosahu s povelovým systémem dálkového navedení a s přenosem řídících povelů po vodiči (tzv. CLOS).

Vývoj a verze
Řídicí pult staršího operátora
Vývoj byl zahájen roku 1961 v Konstrukční kanceláři strojírenství (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija - KBM) ve městě Kolomna. Při její konstrukci byly poprvé na světě široce využity plasty. Existovaly dvě hlavní verze - přenosná a mobilní. Přenosná varianta používala odpalovací zařízení 9A111. První mobilní verze s označením 9P110vznikla na základě kolového obrněného vozidla BRDM. O něco později vznikly též verze 9P122 a 9P133 na bázi modernějšího vozidla BRDM-2, které nesly novější komplet Maljutka-P. Mobilní verze byly vybaveny 14 střelami, z nichž šest bylo umístěno na výsuvném odpalovacím zařízení.
První verze z roku 1963 (označení NATO AT-3A) byla řízena povely operátora, který musel prodělat důkladný výcvik (po odpálení bylo nutno sledovat polohu cíle i střely a tuto ručně vést až na cíl), a v bojových podmínkách se nesnadno používala. Během sériové výroby došlo k mnoha modernizacím.
Varianta střely 9M14M (označení NATO AT-3B) měla vylepšený raketový motor, který jí uděloval o 25 % vyšší rychlost, vstoupila do výzbroje roku 1973.
V roce 1967 byl zahájen vývoj kompletu 9K11P Maljutka-P s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení po záměrné cíle (SACLOS - Semi-Automatic Command to Line-of-Sight), a přenosem řídících povelů po vodiči (PTRK druhé generace). Role operátora je zde výrazně usnadněna a spočívá v udržování zaměření cíle, o střelu se již starat nemusí. Upravená PTŘS nese označení 9M14P Maljutka-P (označení NATO AT-3C), má rovněž vylepšenou bojovou hlavici a byla přijata do výzbroje roku 1969.
Další zásadní modifikace proběhla až roku 1995, kdy vznikla verze 9K11-2 Maljutka-2 s PTŘS 9M14-2, která používá tandemovou kumulativní hlavici a nový raketový motor.

Technická data

  • Délka střely: 860 mm
  • Průměr těla střely: 125 mm
  • Hmotnost střely: 10,9 kg
  • Hmotnost odpalovacího zařízení: 11,3 kg
  • Účinný dostřel: minimální 500 m, maximální 3000 m
  • Typ bojové hlavice: HEAT
  • Průbojnost pancéřování: více než 400 mm

Použití

Maljutka na BMP-1
Přenosná varianta je obsluhována trojčlenným týmem, který je schopen připravit celý palebný komplet tvořený čtyřmi střelami během patnácti minut. Střely mohou být rozestavěny do vzdálenosti 15 metrů od centrálního zaměřovače a řídícího pultu. Při střelbě sleduje operátor vizuálně střelu, při útoku na cíl ve vzdálenosti větší než 1000 m využívá optického zaměřovače s desetinásobným zvětšením.
Druhá varianta kompletu je používána ve výzbroji vrtulníků Mi-8 a starších verzí Mi-24. Rovněž tvoří výzbroj průzkumných obrněných vozidel BRDM, BRDM-2 a bojových vozidel pěchoty BMP-1.
Maljutka byla poprvé úspěšně nasazena během Arabsko-izraelské války v roce 1973, kdy bylo jejím prostřednictvím zasaženo několik stovek izraelských tanků. Byla jednou z prvních skutečně účinných přenosných protitankových řízených střel.
Licenční výroba probíhala v Bulharsku a Jugoslávii. Čína na jejím základě vyvinula vlastní PTRK Red Arrow 73 a Írán PTRK RAAD.

........................................................................................................................................


A tak to dopadlo po nálezu ponorného čerpadla v bývalém Kolvíně. Na další bezpečnější toulky po Brdech Vás zve redakce blogu Brdolog.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
 


Pytlácké historky - první část

1. února 2018 v 0:01 | Brdolog

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou Druhá zaječovská ročenka, kterou vydal Obecní úřad Zaječov a redakce Zaječovských listů./ V roce 1994/.
Je vydávána v návaznosti na První zaječovskou ročenku, ve které jste se seznámili s historií obcí Zaječova a Kvaně. Zájem, které toto vydání způsobilo v širokém okolí, nás utvrdil v tom, že práce spojená s jejím vydáním byla úspěšná. Především to byl zájem rodáků žijích mimo obec po celé naší vlasti, jejich hrdost na místo, kde prožili mládí.
A tak opusťme na chvíli svá videa, televize, rádia a začtěme se do stránek, odehrávajících se v blízkých lesích, do stránek plných napětí a připomeňme si povídky, které jsme slýchavali za dlouhých zimních večerů od svých babiček a dědů.


.........................................BRDY - Pohled do daleké minulosti.........................

František Keckstein

Je to od pradávna pohoří ve středních Čechách, pokryté mohutnými lesy, protkané úzkými stříbrnými potůčky i šumivýmí potoky a říčkami.
Dlaň modré oblohy i vazba těžkých mraků se do nich opírala jako nezbytný symbol života. V korunách stromů ševelil lehký vánek i zuřivě spílala vichřice, do stromů sjížděly údery blesků, jas slunečních loučí, tenké i silné proudy vody z nebeské klenby formovaly tvářnost lesa v nekonečném toku času.
V lesích rozhozených po kopcích často stoupal dým nad koruny stromů a vzdáleným očím nezaujatých diváků dával najevo přítomnost lidského pokolení.
Lesy vždy volaly svou magickou přitažlivostí, která byla silnější, než vůle člověka, usazeného v žírné úrodné rovině. Předkové, kteří v brdských lesích žili, uctívali tu ohromující a vznešenou krásu a v motlidbách k Bohu volali po odpuštění svých hříchů a uděleni milosti.
Čas plynul a lidé zde natrvalo usazení klučili na okrajích pahorků stromy, aby zde vytvořili první polnosti a louky.
Byla zde půda úrodná i chudší. Vznikaly samoty, dědiny i vsi. Lidé se však usazovali i výš v lesnaté části Brd. Byli to uhlíři, dřevorubci a lesníci. Brdský les jim poskytl obživu. Na vykázaných místech zakládali uhlíři milíře, v nichž vznikalo dřevěné uhlí pro okolní hutě. Hluboko pod zem vnikali havíři, aby na světlo vynesli železnou rudu, která po miliony let byla ukryta. Ruda a dřevěné uhlí daly vzniknout v pecích ušlechtilému kovu, který tolik znamenal v životě lidí - dobro i zlo.
Zde v brdských lesích se rozezvučely trubky lovecké družiny českého krále, vyděsily z klidného odpočinku jelena. Ten prudce vstal a úprkem se bezhlavě hnal v před. Za ním se řítila smečka štěkajících psů. V těsném závěsu na koních a halasným voláním se řítila skupina lovců. Přesila na jelena byla veliká. Jelen byl doslova uštván do vyčerpání všech sil. Dýka nebo šíp ukončil beztak hasnoucí život.
Lov v brdských lesích byl sice výsadou krále, později pak vrchnosti. Lidé, sloužící panstvu, se většinou skládali z lesního personálu a robotného lidu. Když nahlédneme do bídných poměrů nevolníků, které často sužoval hlad a starost uživit početnou rodinu, pak se ani nelze divit tomu, že v lesích se objevovali pytláci.
Pro získání zvěřiny podstoupili krutou zkoušku. Ubozí lidé bydlící v dřevěných chatrčích z trámů, utěsněné ve škvírách blátem a suchou trávou byli nuceni riskovat. Dřevo z lesa, plody, byly ve sběru docela dostupné. Paběrkování na polích možné. To byla jedna stránka věci. Potíž byla s masem.
Na dohled byla však při setmění zvěřina, která byla tak častou potravou na panském stole.
Hlad, bída to vše ponoukalo pytláky k černému lovu. Peníze, které pytlák dostal od hostinského
často ani neodnesl domů, neboť zůstaly jako útrata za kořalku. Hostinský měl z pytláka vlastně dvojí příjem. Doma čekalo několik hladových krků, jak to asi dopadlo, by se nechaly psát celé romány.
První zprávy o pytláckých kouscích v brdských lesích se dochovali ze 16. století. Tresty po chycení pytláka se odbývaly nejprve pořádným výpraskem, ale později končily u zarputilých pytláků i mnohaletým vězením.
Ovšem byla i jiná situace. Urozený pán Kryštof z /Gutštejna/ Gutenštejna, držitel hradu Točníku, byl ve skutečnosti velký pytlák, neboť neoprávněně lovil v královských lesích. Když se jeho činnost donesla až ke králi, vložil se král Vladislav II. do celé záležitosti. Napsal list, opatřil pečetí a vypravil posla na Točník a přikázal pánu z Gutštejna, aby se ospravedlněl před křivoklátským hejtmanem. Jestliže se žádným oprávněním a výsadou k lovení vykázat nemůže, pak aby se v budoucnu vyvaroval dalších přestupků. Z toho je patrné, že na spáchané přestupky byl dvojí metr. U chyceného pytláka následoval pořádný výprask a nebo v těžších případech žalář, u urozeného pána jen napomenutí, případně výstraha.
Hrad Točník
Mezi pytláky byli lidé při tajném lovu velice obratní. Složili mnoho zvěře a přitom se nenechali chytit i když po nich šli hajní i fořtové ve skupinách.
Mezi pytláky panovaly různé pověry, v něž stálopevně věřili. Když prý si pytlák ku příkladu natřel hlaveň
ručnice krví zastřeleného zvířete, tak tato zbraň dobře střílela.
Aby ušel případnému poranění ze strany hajných, věřil tomu, že na svatého Jana Křtitele před východem
slunce, když utrhne šišku ze smrku, která roste vzhůru a jedno její semeno polkne na lačný žaludek,
do západu slunce prý mu žádná zbraň neuškodí.
Věřilo se i na barvínek a brotan v octě svařené. Tímto odvarem puška vymytá, prý vše zastřelí. Podobný
účinek má prý netopíří krev. Když byla puška natřena mastí z kolomazi, medvědího tuku, popele ze žížal a
sušené krve, pak se pytlák nikdy neminul cíle.
Byly to ovšem pověrčivé a pošetilé činy!
Ve třicetileté válce se pytláctví rozmohlo nebývalou měrou. Válečné útrapy vyháněly obyvatelstvo z měst i vesnic do lesů a různých skrýší. Na delší dobu je zde okolnosti připoutaly a tak není divu, že zvěř byla lovena v masovém měřítku. Pud zachování holého života a hlad donutily lidi k velkému lovu.
Jakmile však třicetiletá válka skončila a panství byla rozdělena, vrchnost nastolila dohled lesním personálem, aby zabezpečila zdroj příjmu a lovecké zábavy. Vytvořila lesní správy, fořtovny, hájovny.
Pytláctví však pokračovalo s netušenou houževnatostí a urputností, docházelo tak k velkým střetům mezi pytláky a lesním personálem. Leckterý hajný i pytlák zaplatili v tomto střetu svým životem.
S poddanými lidmi bylo nutné počitat a tak vrchnost leckdy přimhouřila oko nad drobným pytláctvím, jako bylo chytání zajíců do ok a nebo odstřel bažanta či koroptve.
Mezi lidmi byli i udavači, kteří donášeli vrchnosti, kdo v jejich revírech pytlačí. Každý udavač v případě že došlo k chycení pytláka, byl odměněn vysokou odměnou, která kolem roku 1800 činila 12 zlatých. Na takové peníze musela děvečka sloužit u sedláka celý rok a rovnala se půlroční službě kočího u sedláka. Ovšem udavači museli zůstat přísně utajeni. Co by následovalo ve vsi, lze si domyslet. Pořádný výprask, zapálení střechy nad hlavou, pro donašeče morální odsouzení, neboť lidé v tomto případě drželi "pohromadě". A také někdy i vyobcování z dědiny. Když to prostě na udavače prasklo, tak se lidé k takovému člověku otočili zády se vším všudy.


Kolem roku 1850 se pytláctví v brdských lesích rozmáhá opět neobvyklou měrou. Pytláci se sdružují do vicečlených tlup. Proti takto organizovanému nelegálnímu odstřelu mohl lesní personál těžko něco zmoci. Ovšem kolik bylo různých tragedií. Bylo postaveno na různých místech dosti dřevěných křížů, kde se odehrála myslivecká bitka s pytláky a buď myslivec či pytlák zaplatili střetnutí svým životem. Na mnohé události se obměnami generací pozapomělo a tak vše, pokud nebylo zaznamenáno do kronik, neodvratně mizí pod nánosem času.
Linkův kříž, se nachází ve velice nepřístupném terénu u Lázské nádrže v Šajtech, kde 24.9.1804 padl pytláckou kulkou 26letý lesní adjunkt Jan Linek./ Na našem blogu je celý případ popsán ve článku 11/2016/

Někdy k pytláctví vedla bída, jindy zase vášeň, která bytostně vycházela z řad bohatých sedláků. Jistý obraz o tom přináší Šamberkova hra "Naši furianti".
Skladatele a učitele z Rožmitálu Jana Jakuba Rybu zná mnoho lidí, zvláště z jeho varhaních skladeb, většinou provozovaných o vánocích. Pojem "pytlák", v kraji tehdy tak aktuelní, přivedl J.J.Rybu na myšlenku napsat zpěvohru "Pytláci". Ovšem myšlenka byla jen naznačena, ale nebyla realizována pro předčasný odchod J.J.Ryby ze života.
Mohyla Jana Jakuba Ryby na místě jeho skonání u Voltuše za Rožmitálem pod Třemšínem.

A nyní se začteme do skutečného pytláckého příběhu, který se stal v centrálních Brdech. Časově spadá do šedesátých let 19. století. Jistý povozník Kubík vozil uhlí z Mirošova do příbramských dolů, kde bylo používáno k pohonu parních, těžkých strojů. Z Příbrami do Mirošova se jezdilo přes Láz, Nepomuckou myslivnu, Přední Záběhlou a Padrť.
/Tehdy zde ještě nebyla vojenská zóna/. Lesy byly před 130 lety hluboké, skrýší různých nekalých živlů zde bylo nepočítaně. A tak na pocestné povozníky i hajné zde číhalo smrtelné nebezpečí. Aby bylo možné čelit nepřízni osudu, sdružovalo se k cestě pro uhlí více povozníků.
Jednou Kubík nějak zaspal. Přesto zapřahl koně a dojel na smluvené shromažďovací místo. A zde zjistil, že formani prostě ujeli. Rodinní příslušníci jej od takové cesty zrazovali. Ale nedal si říci a vyjel sám. Když se dostal do prostoru Padrtě, vystoupili z houští tři muži v mysliveckých stejnokrojích a napřaženými puškami Kubíkovi zastoupili cestu. Kubík poslušně zastavil koňský potah. Poručili mu:"Pojedeš s námi"! Chtěl-li si zachovat život, musel uposlechnout. Sjeli na vykotlanou lesní cestu a po ní se dostali na jakousi odlehlou mýtinu, kde ležela řada pěkných kusů vysoké zvěře, složena pytláckou rukou.
I ostatní pytláci byli převlečeni do mysliveckých oděvů pro oklamání lesníků. Z houštin vystoupili další lidé. Naložili zastřelené kusy na Kubíkův vůz a poručili mu, aby jel podle pokynů. Doprovázeli jej tři muži s napřaženými puškami, připravenými k výstřelu. Dlouho, dlouho jeli, až se dostali v samý večer do Rokycan. Pytláci zabouchali na vrata jednoho hostince. Bylo jim otevřeno a forman i s nákladem zajel do dvora. Vrata se za ním okamžitě zavřela.
Kubík v doprovodu svých strážců se posadil do hospodské místnosti. Teprve po půl noci jej pytláci propustili. Za prokázanou službu mu dali 30 zlatých. Důrazně mu připoměli, že nikomu o této příhodě nesmí nic povědět, jinak, že bude potrestán. Forman Kubík svůj slib dodržel. Teprve na konci svého života se rodinným příslušníkům svěřil, jakou příhodu na své osamocené cestě brdskými lesy zažil.

V sedmdesátých letech 19. století bylo pytláctví v brdských lesích tak rozšířeno, že lesníci si nebyli jisti svým životem, neboť po lesích se potloukaly celé tlupy pytláků a lovily takřka za denního světla. Stalo se ku příkladu v roce 1875, že se začaly ozývat rány jako na pouti. To se pytlácká tlupa střetla s pěti hajnými. Pytláci sice utekli, ale konec všemu nebyl. Velkou chybou bylo, že při cestě domů se lesníci rozdělili na dvě skupiny. Pytláci jednu skupinu zaskočili v malém úvozu. Jeden hajný byl postřelen a druzí dva byli do krve zlučeni. Jejich pušky byly od úderů o strom úplně zničeny. Do celé záležitosti se vložilo četnictvo, ale nikdo nebyl vypátrán.
Bouda u Svatého Jana pod horou Praha v původním stavu. Kresba je podle zašlé fotografie z roku 1870. Původní poslání této stavbičky a mnoha dalších podobných, rozsetých ve středních Brdech, bylo ryze strážní. Nebyla tu například okna, pouze střílny, v boji proti pytlákům sloužily lesnímu personálu jako bezpečný úkryt. Až později se boudy měnily na lovecké.












Bouda má místo oken střílny, pohled zevnitř na ovládání otevírání střílny. Tato bouda stojí pod Březovým vrchem na rozdíl od obrázku nahoře dodnes.

Kolem roku 1878 se v jednom brdském polesí vyskytla početná pytlácká tlupa, která operovala na rozsáhlém revíru. Tehdy zcela náhodou jeden z adjunktů spatřil kolem ohně sedící postavy. Oznámil případ svému nadřízenému. Ten přivedl na pytláckou tlupu početnou skupinu lesního personálu. Ležení nechal obklíčit. Podařilo se chytit jenom dva pytláky, ostatní uprchli. Uvěznění pytláci si odbyli trest, ale své kumpány nezradili.
Výkon služby lesních zřízenců nebyl vůbec záviděníhodný, neboť šlo stále o život v boji s pytláctvím a také o zdraví. Sloužilo se za každého počasí. Hajný bez povolení nesměl opustit prostor jemu určený ke střežení. Mohlo se odejít jedině na povolení vrchnosti.
Poslední pytlácká historka v této první části našeho článku je docela humorná.


Knížecí jelen

Ze starých záznamů jsme se dozvěděli o příběhu, který se přihodil v roce 1888 v obecní honitbě Strašice.
Z knížecího lesa vycházíval na paši do strašické honitby jelen šestnácterák. Byl to kapitální kus, a proto byl určen k odstřelu. Ulovit ho měl kníže Colloredo Mansfeld, jemuž tenkrát patřily brdské lesy.
O jelenu věděli i členové tehdejší společnosti. Když nadešla doba odstřelu, vypravil se na jelena za měsíční noci kovář Stupka. Jelena složil a se svými přáteli ho dopravil do hostince U Kunců, jehož majitel byl také řezníkem. Tam jelena vyrušili a schovali pod necky, které byly vydlabány z velkéko kmene. Parohy si odnesl kovář domů a ukryl je v seně.
Nezůstalo to však utajeno. Dozvěděli se o tom zaměstnanci lesní správy, kteří zatajený úlovek ohlásili četníkům.
Ti druhý den prohledali hospodu od sklepa až po půdu, ale zvěřinu nenašli. Nakonec vešli do jedné místnosti a usedli tam na necky. Strážmistr oslovil hostinského:
"Pane Kunc, my víme že jelen je tady. Řekněte nám, kde ho máte".
Hostinský mu odpověděl, že jelen není zajíc, aby se dal tak lehce schovat. Četníci odešli s nepořízenou, pochopitelně ke švandě všech přítomných.
Strážmistr byl v hospodě častým hostem a asi po roce si na ten případ vzpomněl a zeptal se hostinského:
"Pane Kunc, řekněte mi, kde byl tenkrát jelen schován?"
Hostinský mu spokojeně odpovídá:
"Vždyť jste na něm seděli! Pod těmi neckami byl".
Co mu na to řekl strážmistr už není zapsáno.
Vše muselo ovšem zůstat utajeno, poněvadž knížecí hajní se mstili. Celé kovářovo příbuzenstvo nesmělo do lesa ani vkročit.
Dnes pytlácké legendy upadly do zapomění, neboť, jak běží den za dnem, odchází pamětníci oněch časů a nová generace již pod přívalem nových hodnot života pozapomíná. Neboť podobné události se již nevyskytují. Tuto první část pytláckých historek a doufáme i dalších dílů, jsme mohli zveřejnit díky správcům kostela Sv. Dobrotivé v Zaječově manželům V.M.S., kteří nám tuto ročenku věnovali. Za to jim srdečně děkujeme.

Redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************

Brdská pátrání - Kolvín, 65 let po likvidaci vesnice

1. ledna 2018 v 0:01 | Brdolog
Vesnice Kolvín stávala na jihozápadním svahu vrchu Palcíř v nadmořské výšce 625 - 685 metrů. První zmínka o ní pochází z roku 1381, kdy je doložen Nechval, řečený Kolvín z Kolvína, pocházející z významného rodu Dobrohostů z Ronšperka, který tu zřejmě držel nějaký dvorec.......Za druhé světové války němci obec vystěhovali a v domech nechali bydlet dělníky pracující na výstavbě střelnic. Po válce v roce 1945 se původní obyvatelé s nadšením vraceli do svých poničených domovů, o to větší rána byla pro kolvínské zpráva z roku 1952, kdy komunistický režim nechal Kolvín vystěhovat podruhé a natrvalo. Buldozery srovnaly Kolvín se zemí a pro rozšíření vojenských střelnic,byl prakticky vymazán z map.....

Takto bylo psáno o Kolvíně v našem článku v Březnu 2017.

Dále je uvedena, mimo mnoha jiných, fotografie chalupy č.p. 10 rodiny Frühaufů. Pokusili jsme se pátrat po přesné poloze tohoto stavení a zbytcích po hospodaření uvedené rodiny.

Muž se psem je Josef Frühauf, muž s dětmi je jeden z jeho bratrů. Jediná žijící pamětnice, která na toto stavení dojížděla je paní Micková, příbuzná této rodiny, dnes jí je 86 let. Paní Micková povídala že ze zápraží chalupy pozorovali Plzeň.

Snažili jsme se vypátrat polohu stavení Frühaufů, jediná fakta jsme však měli pouze na této fotografii.
Je to poloha stavení kolmo k silnici, za mužem s dětmi je vchod do chalupy, kde musely být na typickou pavláčku brdských stavení minimálně 3 schody, dále je to střecha protější chalupy pod silnicí, velký strom u vrat a silueta protějšího lesa přes údolí na trokaveckou stranu směrem ke skále Marie Terezie. Prolézali jsme houštinami, v neprostupných křoviskách jsme se museli prostříhávat pákovými nůžkami a prosekávat sekyrou, připadali jsme si jako v opravdové džungli. Všechno jsme fotografovali, ale stále jsme se podle orientačních bodů z fotografie nemohli dopátrat, kde stavení rodiny Frühaufů opravdu stálo. Jak bývá zvykem zapracovala náhoda. Při prolézání bývalou pískovnou jsme se dostali do míst, kde jsme ještě nebyli a najednou se před námi objevil základ domu, který se svažuje k silnici, uprostřed základu jsou 3 kamenné schody nahoru !!!! Byli jsme v šoku a po zádech nám běhal mráz, zde stálo stavení Frühaufů !!!
Základ stavení se svažuje k silnici, kde byla vjezdová vrata, pod silnicí jsme objevili základy domu souběžné se silnicí. Dalším nesporným důkazem je silueta protějšího lesa stejná na obou fotografiích.
Základ domu, schody na pavláčku. Byli jsme nadšeni z nálezu místa kde stavení stálo a pokračovali v hledání dalších pozůstatků.












Základy sklípku, kořeny stromu doslova prorůstají zdivem. Paní Micková nám potvrdila, že sklípek naproti domu opravdu stál.












Keře tavolníku a šeříku na předzahrádce, jsme prostříhali a upravili, snad příští rok více pokvetou.
Květ tavolníku nejméně 70 let starého keře na předzahrádce pozemku Frühaufů.

Byli jsme nadšení z objevu pozemku a proto jsme se rozhodli kontaktovat přímé potomky rodiny, dnes již Frýhaufů/jejich jméno bylo po válce počeštěno/. Odezva byla kladná a tak jsme se sešli s panem Frýhaufem v bývalém Kolvíně. Nevěděli jsme jestli pan Frýhauf ví, kde stálo stavení jeho předků, kde jsme s jeho svolením chtěli instalovat tabuli s fotografií stavení. Dovedli jsme ho na místo bývalé parcely, on pozorně prohlížel základy stavení, sklípku a dalších hospodářských budov a potom nám řekl: Asi budete smutní a zklamaní, ale zde to nebylo, toto nejsou základy našeho stavení. Docela se trefil, zklamaní jsme opravdu byli, zdálo se nám, že již nic nemůže vyvrátit naše doměnky a najednou je všechno jinak. Pochopitelně nemůžeme nutit nikomu naše dohady a proto jsme se dohodli s panem Frýhaufem že se pokusí jako potomek rodiny zjistit katastrální číslo a mapu pozemku, kde stavení skutečně stálo a tam ceduli s fotografií potom společně umístíme.

Netrvalo dlouho a ozval se pan Frýhauf, katastrální číslo se mu podařilo zjistit. Podle zadaného katastrální čísla jsme našli parcelu rodiny Frühaufů, naše nalezené místo to opravdu nebylo, pravdu měl potomek rodiny. Nechali jsme vyrobit tabuli s fotografií a krátký textem, požádali jsme vojenskou lesní správu o povolení k vjezdu do býválého Kolvína. Po projednání na lesní správě nám přišlo povolení k vjezdu a mohli jsme vyrazit.
Katastrální mapa. Pozemek 840/7 žlutý bod je bývalý pozemek Frühaufů, červený bod pod silnicí značí bývalý pozemek Krátkých a modrý bod vpravo je místo našeho prvního nálezu, kde jsme se domnívali, že byl pozemek Frühaufů.
Pozemek rodiny Frühaufů se nacházel pár metrů naproti památníku rodiny Krátkých. Střecha chalupy na úvodní fotografi souběžná se silnicí, bylo právě stavení Krátkých.

Sešli jsme se všichni v Kolvíně a pan Frýhauf nám chtěl ukázat pozůstatky usedlosti jeho předků, říkal že zde byl naposledy před 15 lety. Chtěli jsme vejít na bývalý pozemek ze silnice, ale to vůbec nepřipadalo v úvahu. Doslova zarostlá džungle nás tam nepustila. Dokud tato území v Brdech užívala armáda, tak při střelbách a cvičeních neměla vegetace možnost se rozrůstat, vjezdy vojenské techniky a požáry při střelbách rozrůstání
keřů a stromů nedovolily. Po ukončení armádní činnosti v Brdech to všechno neuvěřitelně rychle zarostlo a ještě více zpustlo. Museli jsme to obejít a přes bývalou pískovnu jsme se na pozemek doslova vyškrábali. To co jsme uviděli nás šokovalo, totálně zarostlý prales, staré popadané kmeny stromů prorůstaly novými stromy a keři, bez pákových nůžek a sekery bychom se dále nedostali.
Pozemek rodiny Frühaufů dnes.
Před 65 lety zde stála usedlost s hospodářskými budovami, je to neuvěřitelné.
Toto býval žlab.
Zde býval mlat.
Stavební plánek usedlosti. První budova dole vpravo je obytné stavení, nad ním je chlév. Nahoře kolmo s vjezdem uprostřed je stodola, která je zdruhé strany do půlky pod zemí a z louky se zezhora naváželo seno přímo na patro.
Pohled zespoda, zde je vidět že stodola měla přízemí pod terénem









Horní pohled ukazuje že odsud se naváželo seno přímo na patro.
Paní Micková vzpomíná, že na pozemku byly dva výrazné stromy. První byl u vjezdu na pozemek, ten je viditelný na úvodní fotografii. Druhý strom byla lípa, která stála pod stodolou uprostřed dvora. Na obou snímcích je lípa viditelná, na levém mírně vpravo od středu a na pravém úplně vlevo.
O stáří lípy hovoří i obvod kmene, ve výšce 130 cm činí 265 cm. Při určování stáří stromu platí, že jeho obvod v této výšce měření v palcích se rovná jeho věku. Jeden palec je 2,54 cm, 265 děleno 2,54 se rovná 104,3. Takže lípa je asi 104 let stará !!!! Při likvidaci Kolvína bylo lípě 39 let. Paní Mickové v té době bylo 21 let, strom v této době byl již výrazný.







Pozemek stoupá na louku,dvě bílé tečky jsou patky pro dřevěné sloupky plotu. Plot byl sousedů,patky nahoře odbočují doleva a lemují dolů vedlejší parcelu. Pomalu nastal čas vztyčit tabuli a vyznačit místo bývalé usedlosti.












Měli jsme obavy že terén bude tvrdý a možná skalnatý, ale šlo to jak do písku, otvor pro sloupek byl hotov okamžitě. Rozdělali jsme beton a udusali ho kolem sloupku. Za půl hodiny bylo vše hotovo. Zleva pan Micka, vedle něj přímý potomek rodu pan Frýhauf.
Poslední žijící pamětnice usedlosti rodiny Frühaufů a možná jedna s posledních pamětníků Kolvína paní Micková s manželem. Tato fotografie je z naší první návštěvy Kolvína, kdy byl tento prostor ještě vojenská střelnice a bylo nám vystaveno povolení k vjezdu do Kolvína a na Padrť v roce 2015. Snímek u zábradlí chaty vedle hráze Hořějšího rybníka. Pro paní Mickovou muselo být velice těžké v troskách nynějšího Kolvína vůbec něco poznat. Jezdila do vesnice k Frühaufům před 70 lety, kdy jí bylo 16 let. Kolvín žil, všude kolem stála stavení usedlíků, vše fungovalo a najednou jí přivezeme po 70 letech do takové džungle. To spíš neznalý člověk si představí jak to tam asi vypadalo, než ten kdo Kolvín zažil ve skutečnosti. Moc děkujeme paní Mickové za vyprávění o starém Kolvíně a přejeme hodně zdraví do dalších let. Ještě jedna zajímavá situace nastala při našem pátrání, jmenovala se Maljutka, ale to již necháme jako jiné téma do některého z dalších článků.
A tím končí tato část pátrání, do Kolvína se ještě určitě vrátíme. Mnoho krásných chvil v přírodě a nejen na Brdech vám přeje redakce blogu Brdolog.
..........................................................................................................................................

Chrám navštívení Panny Marie z klášterem Hejnice

1. prosince 2017 v 0:01 | Brdolog
V tomto tradičním vánočním speciálu si odskočíme z Brd a okolí až k Liberci, kde se za Raspenavou nachází Hejnice.
Zde nám byla umožněna exkluzivní prohlídka zdejšího kostela a kláštera s odborným výkladem a návštěvou prostor, kam každý návštěvník nemá možnost přístupu a proto se rádi podělíme o nádherné zážitky z tohoto neobyčejného místa i s Vámi.
Čelní pohled na kostel z klášterem.

V malebném údolí Jizerských hor v městečku Hejnice nad říčkou Smědá se před branou do chrámu mezi lípami spojují staré poutní cesty z Polska, Německa a Čech. Součástí barokního dómu je malý gotický kostelík, který již od 13.století chrání usměvavou a milou madonku s Ježíškem v náručí a všem nemocným a slabým poskytoval ochranu před nepřízní počasí. Ti sem přicházeli každý den prosit Boha Otce o zdraví a sílu na přímluvu Panny Marie. Proč zrovna sem chodili tito lidé a jak se sem usměvavá madonka dostala, vypráví místní legenda.
Chrám Navštívení Panny Marie Hejnice












Malý kostelík.

Místní legenda říká: V nedaleké vesničce Lužec žil se svou nemocnou ženou a dítětem řemeslník síťař a řešetář. Chodíval přes hejnické lesy za prací a odpočíval na skalním ostrohu nad říčkou Smědá pod voňavou lípou. Podle tradice jedno dne v roce 1159 pod lípou usnul a zdál se mu podivný sen, který ovlivnil život jeho i celého okolí.
Skalní ostroh na kterém stojí chrám dnes, část mostku přes říčku Smědá, napravo cesta kolem chrámu.
Zadní část chrámu obepíná kruhová zeď- ambity, /je to krytá, obvykle klenutá chodba, arkádami otevřená do prostorného dvora například kolem poutního kostela. Často je doplněna kaplemi nebo výklenky a sloužila jako přístřeší pro poutníky, k průvodům a modlitbám/, zdejší ambity s křížovou cestou, kaplemi a zpovědnicemi byly postaveny v roce 1679 podle projektu A.Leuthnera. Při pravidelných procesích na svátky Panny Marie se zde sešlo za den až šest tisíc poutníků !


Ve snu uviděl lípu zalitou září, na větvích seděli andělé a jeden z nich mu pravil: Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě. Když se síťař probudil a o svém snu přemýšlel, nabyl přesvědčení, že nejde jen o pouhý sen, ale o vnuknutí Boží.
Rozhodl se uposlechnout Božího slova a hned příštího pátku se vydal na cestu do nedaleké Žitavy prodat své zboží a za stržené peníze koupit u řezbáře sošku Panny Marie. Cestou našel groš a měl radost že ho přidá k výdělku. Když však přišel k řezbáři, zjistil že mu všechny ty peníze nestačí, snad jen na starou malou madonku, na níž si vzpoměla řezbářova žena. Sošku zakoupil, vrátil se sní do Hejnic a vložil ji s velkou úctou a bázní do duté lípy, pod níž se mu zdál spásný sen. Naplněn hlubokou vírou, že na přímluvu Matky Boží vrátí Bůh jeho ženě a dítěti zdraví, poklekl, sepjal ruce a prosil Boha o pomoc. Druhého dne přivezl svou ženu s dítětem na starém vozíku k lípě a společně prosili Pannu Marii o přímluvu u Boha. Stalo se to co andělé předpověděli: žena i dítě se uzdravily. Zázračné uzdravení síťařovy ženy a dítěte nezůstalo samozřejmě utajeno. Byla z toho veliká novina, kterou si lidé po osadách vyprávěli a roznesla se po celém okolí.Tak lidé začali se svými slabostmi a starostmi putovat k lípě s usměvavou madonkou a zde pokorně prosili o pomoc.












Chrám z bočního pohledu, přední kruhovou zdí pokračují ambity. Starší pohled na ambity s křížovou cestou.

Aby se zde mohla sloužit mše pro poutníky, rozhodli se lípu pokácet, na její pařez postavili madonku a nad ní roku 1211 postavili dřevěnou kapličku. Ani to pro množství poutníků nestačilo a roku 1252 byla postavena nová, kamenná kaple s gotickým klenutím, které lze spatřit dodnes. Toto požehnané poutní místo bylo ve velké úctě u frýdlanských pánů. Roku 1278 koupil od krále Přemysla Otakara II. frýdlantské panství Rulko z Bibersteina. Jeho syn Jan I. nechal vytesat na stropní klenbě svůj rodový erb - jelení paroh. V roce 1346 ustanovil míšeňský biskup pro poutní místo v Hejnicích kněze z blízké Raspenavy, který tam každodenně zpovídal a sloužil mši svatou za všechny přítomné poutníky a nemocné.
I když legenda o založení hejnického kostela pochází ze začátku 13. století, odborníci v Národní galerii odhadli při restaurování sošky v roce 1947 její původ na rok 1350. Je vyřezána z lipového dřeva a její výška je 39 centimetrů. Zdobená je zlatou a červenou barvou a byly na ní nalezeny stopy po požáru. Odpradávna je pojmenována jako Mater Formosa - Sličná Matka pro její na gotiku neobvyklou usměvavou tvář. Dnes je soška umístěna v pozlacené skříňce na hlavním oltáři.

Dnešní chrám je barokní stavba s půdorysem latinského kříže, s hlavní lodí směrovanou severojižně, kolmo na původní gotický chrám orientovaný západovýchodně.
Kratší vodorovně položená strana kříže byl původní gotický kostelík a s ním byl kolmo spojen dnešní chrám, který je 50 m dlouhý, široký 37 m a kopule je 35 m vysoká. Jedná se o největší chrám na severu Čech.
Pohled ze zadní části chrámu k hlavnímu oltáři.

V roce1469 papež Pavel II. udělil všem zdejším poutníkům sto dní odpustků, které míšeňský biskup Dětřich v
roce 1474 prodloužil na 140 dní. Protože přicházelo stále více poutníků, kostelík se až do roku 1472 stále rozšiřoval. Jeho délka byla 56 a šířka 18 loktů. Gotické klenutí uprostřed podpíraly dva sloupy. Světlo procházelo deseti gotickými okny. Uvnitř kostelíka byly jednoduché lavice a chór z obyčejného měkkého dřeva. Po straně směrem k východu se sestupovalo po třech schodech ke kapli, kde byl oltář a tři zpovědnice. Kostel měl celkem šest oltářů a dva větší zvony. Boční oltáře byly věnovány městy Budyšín, Lubije(Löbau), Žitava, Zhořelec a Lubáň. Na hlavním oltáři stála milostná soška Panny Marie v zasklené pozlacené skříňce. Kostel byl ke cti Panny Marie slavnostně vysvěcen 2. září 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu.To bylo frýdlantské panství již dlouho ve vlastnictví Biberštejnů, kteří jej získali od krále Přemysla Otakara II. roku 1278.

Na přední straně snímku je hlavní obětní stůl, za ním je hlavní oltář, který se skládá ze dvou částí. Na zdi presbytáře je po celé výšce freska iluzorního oltáře od jezuitského kněze Josefa Kramolína z Bohosudova z roku 1787. Po stranách oltáře vidíme alegorické postavy víry a naděje. Uprostřed oltáře je velký obraz, který napovídá komu je kostel zasvěcen. Je tam znázorněna návštěva Panny Marie u sv. Alžběty v Ain Karin, obě ženy jsou v požehnaném stavu.
A proč je freska oltáře iluzorní ? Jen málokterý z návštěvníků si na první pohled všimne, že tu oltář ve skutečnosti nestojí, ale je jenom namalovaný na zdi.
Spodní dřevěná část hlavního oltáře je od sochařů J. Hájka z Mnichova Hradiště a I. Brennera z Liberce z roku 1787.
Druhá část hlavního kamenného oltáře s ostatky svatých, zde stojí svatostánek. Nad ním je skříňka s milostnou soškou madony - Mater Formosy. Vzadu je dobře viditelná spodní dřevěná část hlavního oltáře.


Po smrti Kryštofa Biberštejna připadlo panství císaři Ferdinandovi I., který Frýdlantsko prodal v roce 1558 protestantskému šlechtickému rodu Redernů za 40 000 zlatých. Ti podle tehdejšího práva změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Kvůli četným katolickým poutím z okolních panství to však v případě hejnického kostela nebylo možné a tak kostel rovnou uzavřeli. Poutníci proto vykonávali pobožnosti před zavřenou mariánskou svatyní. Poutníkům nebyl kostel otevřen dokonce ani na nařízení císaře Rudolfa II. z roku 1591. Roku 1609 odvezla Kateřina z Redernu celý majetek kostela včetně sošky madony na liberecký zámek. Ten 2. května 1615 vyhořel, hejnická soška však zničena nebyla a ještě téhož roku byla vrácena zpět. Po této události Kateřina z Redernu sošku odvezla do Hejnic a vlastnoručně ji umístila na původní místo. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 Redernové z Čech odešli.
Panně Marii Hejnické byla zasvěcena 11. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Kaple byly stavěny v letech 1674 - 1690.

Centrální kopule je široká 15 m a vysoká 35 m. Je podpírána čtyřmi sloupy s korintskými halvicemi, které mají symbolizovat čtyři cnosti: temperantia - horlivost, iustitia - spravedlnost, prudentia - rozvaha, fortitudo - odvaha. Tyto čtyři kardinální cnosti, které jsou pilířem duchovního a mravního života každého pokřtěného člověka, který má tyto cnosti cvičit po celý život. Na stropě jsou překrásná secca/technika malby na suché vápenné omítce, často kombinovaná s freskou/, z let 1902 až 1906 od vídeňského profesora Andrease Grolla. Malby znázorňují hlavní události ze života Bohorodičky Ježíše Krista. Převládají andělské postavy, které lidem přinášejí Boží poselství v celé historii i současnosti. V kopuli vidíme dva hlavní výjevy: Ukřižování Krista a Nanebevzetí Panny Marie.
Na hlavní lodi se nacházejí další secca s náboženskými výjevy.













Uprostřed hlavní lodě visí křišťálový lustr široký 265 cm a vysoký 424 cm, který kostelu daroval místní rodák Josef Riedl, majitel velké sklářské hutě ve Vilémově (Malá Jizerka), zvaný - Král skla. Zhotoven byl firmou Josef Helzl a spol. v Kamenickém Šenově. Poprvé na něm byly zapáleny svíčky o velikonocích roku 1853. V roce 1929 byl opraven a elektrifikován, dnes na něm svítí 54 žárovek a patří k nejhezčím lustrům vyrobených v našich sklárnách.
Varhany byly několikrát přestavovány. První zmínka pochází z roku 1654, kdy varhaník z Frýdlantu doplnil a opravil píšťaly. Nová oprava stála 100 zlatých, proběhla v roce 1664 a prováděl jí Georg Weindt. Roku 1695 nechali františkáni postavit nové varhany od mistra Ignáce Tauchmana. Stály více než 100 zlatých. V roce 1778 přenesl Ambrož Tauchman nástroj na nový chór a za 450 zlatých ho zcela přestavěl na dvoumanuálové varhany.
V roce1798 byly zakoupeny nové dvoukřídlé varhany s positivem v zábradlí chóru od Johanna Valentina Englera ze Žitavy. Nynější dvoukřídlovou skříň varhan zhotovil Franz Heier z Frýdlantu a Michael Kandler z Chrastavy.
Štafírování provedli Johann a Josef Kandlerovi z Chrastavy.
Dnešní nástroj je pneumatický s elektrickým pohonem od firmy Rieger z Krnova z roku 1929.
Kazatelna pochází z poloviny 18. století. Jsou na ní vyřezáni čtyři evangelisté - dva nahoře a dva dole a také zvířátka z Betlému - býk a osel. Snad každý návštěvník si všimne ruky s křížem trčící do prostoru. Každý věřící měl podle tohoto symbolu poznat, že se o kostel starají františkánští bratři.

Panství koupil roku 1622 vojevůdce Albrecht z Valdštejna a kostel znovu otevřel. Vévoda byl zavražděn roku 1634 a panství po něm získali roku 1636 Gallasové. Za jejich panování dosáhla proslulost Hejnic svého vrcholu - na některých poutích se údajně sešlo až 7000 věřících a roční návštěvnost místa se v 17. století pohybovala okolo 80 000 poutníků.[3][4] Protože těch stále přibývalo, rozhodl se hrabě František Ferdinand Gallas roku 1692 pozvat řádové bratry františkány, aby poutníkům sloužili jak po duchovní, tak i hmotné stránce. V letech 1692 - 1696 byl pro ně vystavěn čtvercový klášter podle návrhu italského architekta jménem Marco Antonio Canevalle. Po smrti hraběte 4. ledna 1697 pokračovala jeho manželka Emerenciána v rozšiřování komplexu. Pod místem zjevení byla roku 1698 pod dohledem Jana Václava Gallase zbudována třídílná rodinná hrobka. Jedna z krypt patří rodu Gallasů, druhá jejich nástupníkům Clam-Gallasům a třetí františkánům.
Krypta je zakrytá deskou z raspenavského mramoru s erbem, zde se spouštěly rakve do hrobky.
Schody do hrobky.
Oltář v hrobce.
Tímto ručním výtahem se rakve spouštěly do hrobky.

























Jako první zde bylo uloženo tělo Františka Ferdinanda Gallase. Jeho syn Jan Václav Gallas byl v roce 1719 zavražděn v Neapoli, kde byl také pohřben, na jeho přání sem bylo přivezeno jeho srdce, které je uloženo v urně.
Urna se srdcem Jana Václava Gallase. Poslední mužský potomek František Clam-Gallas zemřel roku 1930, jeho manželka Marie v roce 1938. To jsou poslední dva, kteří byli do hrobky pochováni. Dohromady je tu uloženo 31 členů rodu Gallasů a Clam-Gallasů.

Roku 1721 bylo požádáno o výstavbu barokního chrámu spolu podle plánů Tomáše Haffeneckera. Podle pozdějších záznamů se však kostel stavěl podle plánů Johana Bernarda Fischera z Erlachu. Protože na původním skalisku nebylo dost místa, byl ze staršího gotického kostela zachován jen presbytář, který dnes tvoří pravé (východní) rameno příční lodi. Hlavní loď byla postavena napříč, v severojižním směru, na místě zasypané strže. Chrám s kapacitou pro 1 000 poutníků byl slavnostně vysvěcen 1. července 1725.
Za vlády Marie Terezie a Josefa II. chrám chátral, stříbrné bohoslužebné nádoby byly odvezeny do Vídně. Kostel byl téměř zcela vybrakován a jeho dveře byly zapečetěny. Až počátkem 20. století byla zrekonstruován na náklady hraběte Clam-Gallase - ty tehdy dosáhly 200 000 korun. Zároveň také došlo k obnovení tradičních poutí. V letech 1904-1906 byl Andreasem Grollem vymalován strop, od května 1914 zvonily ve zvonicích dva nové zvony. Ty však byly za 1. světové války sňaty a roztaveny. Stejný osud čekal kostelní zvony i za 2. světové války. Po jejím skončení začali poutníci hejnickou Pannu Marii nazývat "strážkyní pohraničí" a tento název se brzy ujal. Poutě do Hejnic tak získaly nový rys. Roku 1950 byli z kláštera vyhnáni mniši a od té doby chrám opět chátral. Byli v něm internováni mniši a jeptišky, kteří odtud odcházeli pracovat do místní porcelánky a textilky. Z kláštera se stala ruina a do kostela samotného zatékalo.
V roce 1990 došlo za nového faráře Miloše Rabana k celkové rekonstrukci kláštera a jeho přeměně na "Mezinárodní centrum duchovní obnovy". Klášter znovu vysvětil 5. ledna 2001 velvyslanec Vatikánu apoštolský nuncius arcibiskup Giovanni Coppa.

Admodum Reverendus Dominus
doc. Miloš Raban, Th.D., O.S.L.J.
kněz
biskupský vikář
Člen Řádu sv. Lazara Jeruzalémského

Rakev s ostatky pátera Miloše Rabana, který se zasloužil o celkovou rekonstrukci kláštera a o jeho přeměnu na mezinárodní centrum duchovní obnovy.
Za rakví je třetí zazděná hrobka s ostatky františkánů.

Budova kláštera.


Klášterní zahrada.












Na chodbách kláštera právě probíhala výstava jiřinek.
Klášterní dvůr.
Ze dvora
Pohledem na chrám Nanebevzetí Panny Marie z klášterem v Hejnicích končí náš vánoční speciál. Mnoho zdraví, štěstí, lásky a spokojenosti v novém roce 2018 přeje všem našim návštěvníkům redakce blogu Brdolog.

***************************************************************************************************************************************

Atom muzeum Javor 51

1. listopadu 2017 v 0:01 | Brdolog
Atom muzeum Javor 51, se nachází v bývalém vojenském prostoru Brdy, dnes CHKO. Muzeum bylo slavnostně otevřeno 17.srpna 2013, po několikaletém úsilí skupiny dobrovolných nadšenců sdružených v nadaci Železné Opony. Muzeum má totiž jedinečné genius loci - duch místa.
V době studené války zde byly skladovány jaderné hlavice, které byly připraveny k odpalu z nedaleké sovětské raketové základny v Rokycanech. Od roku 1965 do roku 1990 zde nebyl jediný občan Československa. Dokonce byl odepřen vstup části Čekoslovenské delegace, která byla účastníkem cvičení Družba 1985. Celý prostor skladu jaderných zbraní byl vlastně zabraným územím Sovětského svazu v tehdejším Československu, před invazí v roce 1968.
Mapa skladu jaderných hlavic.

1 - Vstupní brána
2 - První podzemní sklad, dnes sídlo Atommuzea Javor 51
3 - Druhý podzemní sklad.

Vzorový model skladu jaderných hlavic Javor. Na pravé straně jsou vedle sebe čtyři haly, kde byly jaderné hlavice skladovány na pojízdných vozících. Na tyto skladové haly napříč navazuje hlavní manipulační hala, která má na obou koncích dvojici vstupních panceřovaných vrat. Na levé straně se nachází technologické zázemí skladu.

Srdcem každého objektu Javor byl speciálně oplocený a silně střežený prostor, kde byly vybudovány dva zapuštěné sklady jaderné munice. Každý z těchto dvou zapuštěných objektů měl kapacitu 90 jaderných hlavic. Do skladů měli přístup pouze důstojníci specialisté. Pro uložení a ošetřování jaderných hlavic byly sklady postaveny tak, aby odolaly jadernému výbuchu, proto jsou doslova obloženy tunami betonu. Každý ze skladů má dva vstupy umístěné proti sobě. Vstupy do podzemí tvořila na každé straně skladu dvojice mohutných tlakových vrat, každé o váze 6,5 tuny. Za každou dvojicí vchodových tlakových vrat, uzavíratelných zevnitř, byl balkon s obslužnými místnostmi.
První vstupní vrata
Druhá vstupní vrata
Pohled z balkonu na protější balkon, kde jsou dvoje stejná panceřovaná vrata. Dole je hlavní manipulační hala, kolmo doprava jsou skladové haly jaderných hlavic. Na snímku vidíme tři /žlutočerně značené rohy vstupů/, čtvrtá hala je pod námi. Na levé straně se nachází technologické zázemí skladu.
Veškerá jaderná munice byla naskladňována a vyskladňována z dolního patra skladu elektrickou kočkou, která měla pojezd na kolejnici pod stropem. Pro sestup obsluhy do dolní části skladu sloužil kovový žebřík na boku balkonu.
Detail elektrické kočky.
Otevřené pouzdro s jadernou hlavicí. Zavíkovaná pouzdra se spouštěla, nebo vyvážela elektrickou kočkou.
Žebřík pro obsluhu.
Na levé části skladu se nacházelo technologické zázemí, které obsahovalo nezávislé zdroje elektrické energie, vzduchotechniku, zásoby vody a PHM. V této části byla umístěna také akumulátorovna, rozvodna elektrické energie, dozorčí místnost, laboratoře a prostor pro uložení dokumentace. Stálou teplotu a vlhkost vzduchu zabezpečovala klimatizace. Prostory byly monitorovány na dodržování předepsaných hodnot (teplota a vlhkost), jakož i na vnitřní úroveň radiace. S okolním prostorem bylo udržováno linkové spojení. V případě havárie mohl být prostor zásobován zvenčí pomocí nouzového kanálu.
Problémem v tomto skladu byla velIká vlhkost, která musela být vymražována obrovskými mrazícími žebry. Teplota je zde celoročně kolem 6 stupňů Celsia.
Spojovací chodba v technické části skladu.
Rozvodna elektrické energie.
Strojovna.
Nouzový kanál.
Model atomové bomby.
Princip atomové bomby.

Sklad Javor 51, se jako většina těchto skladů nacházel na okraji VVP v těsné blízkosti kvalitní silnice. Každý Javor byl oplocen speciálním pletivem se signální stěnou. Žádný z Javorů nevykazoval navenek žádné obranné prvky, ať již ženijní stavby, nebo cokoli tomu podobného, i když byly většinou svépomocí strážních čet motostřeleckých jednotek SA částečně vybudovány. Středem každého Javoru byl speciálně oplocený a silně střežený prostor S. Zde je tento prostor téměř uprostřed Javoru. Střežení prostoru S a vnitřních prostor areálu zabezpečovala strážní a dozorčí služba z jednotky Javor. Vnější perimetr (vně plotu), vždy střežila jedna četa z motostřeleckých jednotek SA. Tato četa nebyla seznámena s tím, jaký objekt střeží a do areálu objektu neměla přístup.
Sovětské jednotky v areálu skladu.

V halách kde byly skladovány jaderné hlavice vytvořila nadace Železná Opona čtyři expozice :

1 - Studená válka
2 - Sovětský jaderný program
3 - Americký jaderný program
4 - Mírové využití jaderné energie

Studená válka, invaze vojsk Varšavské smlouvy 21.8.1968 do Československa.
Dopad invaze, Československá tragedie.

Sovětský jaderný program
Detail jaderné hlavice
Sovětská atomová střelnice Semipalatinsk v Kazachstánu

Americký jaderný program, vlevo je detail sila s mezikontinentální balistickou raketou Titan na raketové základně Tuscon v Arizoně.
Americká jaderná hlavice balistické mezikontinentální rakety Titan.
Americký hlavní řídící velín raketové základny Tuscon v Arizoně.
Raketové silo základny Tuscon.

Mírové využití atomové energie.
Jaderná elektrárna Temelín.
Model jaderné elektrárny Temelín.

V devadesátých letech byly v tomto depotu skladovány bankovky a mince stažené z oběhu při měnové reformě z Československé federativní koruny na Českou korunu. Bylo zde umístěno několik miliard korun, mince byly poté převezeny k roztavení do Německa.

V roce 2006 zde byly umístěny na několik let ostatky 4 400 bývalých vojáků wehrmachtu, kteří padli na území České republiky a nyní jsou pietně pohřbeni na vojenském hřbitově v Chebu.


Našim čtenářům vřele doporučujeme osobní návštěvu Atom muzea Javor 51, kde Vám odborníci z nadace Železná Opona podají ještě podrobnější informace o celém objektu a rádi zodpoví všechny Vaše dotazy.

Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu.

*****************************************************************************************************************************************

Houby na Brdech 2017

1. října 2017 v 6:00 | Brdolog

Brdy jsou vyhlášeným houbařským rájem, který však nezaručuje, že tam houby rostou od jara do zimy pořád. Jako všude platí pravidlo že v úplňku houby přestávají růst. Další podmínkou je dostatek vláhy, což v letošních letních vedrech byl velký problém. Důležité jsou i teplé noci. Po mých více než padesátiletých zkušenostech s houbami na Brdech, jsou zde i jiná pravidla růstu hub. Všiml jsem si, že i při stejných teplotních i dešťových podmínkách na Brdech houby nerostou a jen pár kilometrů vzdušnou čarou vzdáleném holoubkovsku nosí lidé z lesa plné košíky hub. Říkal jsem si jak je to možné? Podle mě je jednou z příčin nadmořská výška, Brdy jsou výše položené. Dále jsem vypozoroval takové vlny růstu hub. První vlna nastává koncem května, kdy začíná na Brdech růst hřib kovář.
Druhá vlna nastává koncem června a začátkem července, kdy začínají růst ostatní druhy hub, hlavně hřib dubový a smrkový. Potom však nastávají na Brdech letní vedra a většinou je po houbách. Nehorší je horký suchý vítr. Třetí a poslední vlna zde začíná koncem srpna, trvá celé září a tuto nejdelší vlnu ukončí až první mrazy. Je otázka, kdy příjdou. Stalo se mě, že na začátku října jsem přijel do lesa, všude bylo vše zmrzlé. Potkal jsem hajného a on mě říkal, už třetí ráno tu máme mínus 8 stupňů a přitom v Praze bylo teplo.Takový mráz je pro houby konečný. Nebo jsme koncem listopadu přijeli do lesa, cestou nic, čím blíže jsme byli, tak se ukazoval poprašek sněhu. V lese už byli 2 cm, jen v hlubším lese sníh skoro nebyl, našli jsme plný košík suchohřibů. Houby byly strašně studené, zábly nás ruce, ale houby nebyly zmrzlé. Zmrzlé houby se nedoporučuje sbírat, jednou zmrzlé houby nejsou závadné, dávame je sami do mrazáku, ale v lese nevíme kolikrát v noci zmrzly a přes den zase rozmrzly, potom již nejsou poživatelné.
Na úvodním obrázku je hřib smrkový, zde je jeho velikost pro porovnání s víčkem objektivu.
Hřib smrkový (Boletus edulis) je jedlá houba z řádu hřibotvarých z čeledi hřibovitých. Řadí se do sekce Edules a skupiny tzv. pravých hřibů a je považován za nejoblíbenější houbu na území České republiky a Slovenska.
Klobouk dosahuje 60 - 200 (250) milimetrů, povrch je nejdříve krátce bílý, na světle postupně hnědne, někdy až do tmavohnědé. Ve vzácných případech je stříbřitě ojíněn.
Rourky i póry mají nejprve bílé, poté žluté, žlutoolivové až ve stáří zelenoolivové zbarvení.
Třeň je nejprve bělavý až bílý, poté získává od horní části nahnědlé barvení. Pod nahnědlou částí bývá typicky hnědobíle žíhaný. Povrch kryje bílá síťka.
Dužnina je čistě bílá, pod pokožkou klobouku může mít nahnědlé nebo narůžovělé zbarvení. Chuť i vůně jsou příjemné, hřibovité.
I houby mají své škůdce. Na hlavě hřiba smrkového sedí moucha, která do něj naklade vajíčka a houba pak červiví. Dalším škůdcem je slimák, který vyžírá části klobouku.
Hřib smrkový.

Krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa) je houba z řádu kropilkotvaré.
Vzhledově připomná kuřátkovitou houbu, je však ohebnější, menší a roste ve skupinách, nikoli v trsech. Plodnice dorůstají výšky 6-10 cm, jsou žluté až okrové, na konci rozvětvené. Houba je tuhá a těžko stravitelná, proto nejedlá. Roste celoročně na mrtvém dřevě jehličnanů. Houbu si většina houbařů plete s kuřátky. Občas se používá jako ozdoba k jedlým houbám.

Ryzec smrkový (Lactarius deterrimus) je oblíbená jedlá houba z čeledi holubinkovité, jejíž plodnice se vyznačují roněním oranžově červeného mléka. Tento druh byl dlouho považován za pouhou varietu (odrůdu) příbuzného a velmi podobného jedlého ryzce pravého (Lactarius deliciosus)
Plodnice je kloboukatá, asi 5-12 cm vysoká, poměrně křehká. Celá je zbarvena do oranžova se zelnými skvrnami.
Klobouk je v mládí vyklenutý, záhy však uprostřed prohloubený a později až nálevkovitý a až 15 cm široký. Jeho okraj je v mládí podvinutý, později je jen poněkud dolů ohrnutý. Zbarven je svrchu jasně mrkvově oranžově, stářím vybledá, zvláště od okrajů. Zbarvení je rozprostřeno do nenápadných soustředných kruhových pásů. Záhy se na klobouku, hlavně odprostředka, objevují nápadné zelené skvrny, pásy a žíhání.
Hymenofor na spodní straně klobouku je tvořen vysokými a křehkými lupeny, které poměrně hluboce sbíhají na třeň. Jejich barva je oranžová, poraněná místa se zbarvují špinavě zeleně.
Třeň je spíše užší a delší (asi 1-2 × 3-8 cm), válcovitý, někdy ohnutý; uvniř bývá často dutý. Barvu má oranžovou, někdy s bělavým povlakem; objevují se na něm také zelené skvrny.
Dužnina je bělavá až oranžová a zejména za vlhka vydatně roní oranžovočervené lepkavé mléko. Chuť má poněkud ostrou, vůni ovocnou.
Výtrusný prach má barvu růžovookrovou.
Ryzec smrkový je vynikající jedlá houba, která je houbaři často vyhledávána, stejně jako příbuzný ryzec pravý. Používá se např. k přípravě omáček, polévek, k opékání, nakládání do octa aj. Podle přílohy vyhlášky č. 157/2003 Sb. je v České republice zařazena mezi houby určené pro přímý prodej a v některých státech se často objevuje na trzích. Chutný je však tento ryzec až po tepelné úpravě.
Vyskytuje se jen ve smrčinách (tvoří mykorrhizu se smrkem), zvláště v mladých porostech smrku v trávě,místy je dosti hojný.Často roste podél cest. Vyrůstá od července do listopadu.

Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Patří k nejznámějším jedovatým houbám, ačkoliv fatální otravy jsou vzácností.
Klobouk může mít průměr 8-20 cm. Je nejdříve polokulovitý, později sklenutý, ve stáří rozložený, někdy až mírně miskovitý s hřebenitým rýhováním na okraji. Barva klobouku může kolísat mezi jasně oranžovou až nachově červenou. Je pokryt bílými bradavkami. Lupeny jsou bílé, husté, u třeně volné. Třeň je bílý, válcovitý; na bázi hlízovitě ztlustlý, obalený na okraji bradavičnatou pochvou. Prsten je široký, převislý, rýhovaný. Dužnina je bílá, jemné chuti, bez pachu. Výtrusný prach je bílý.
Možná je záměna s velmi podobnou muchomůrkou královskou, která je však také jedovatá. Méně pravděpodobná, ale také možná, je záměna s muchomůrkou císařskou, která je sice jedlá (dokonce výtečná), ale v České republice je vzácná a chráněná.
Roste nejčastěji v jehličnatých, převážně smrkových lesích, ale i ve smíšených a listnatých lesích, místy velmi hojně.
Kromě nepříliš významného obsahu muskarinu obsahuje muscimol, který způsobuje poruchy vědomí a vyvolává halucinace. Muchomůrka červená byla v historii používána k navození stavů opojení nebo halucinací. Bylo však prokázáno, že užívání muchomůrky červené narušuje zdraví a ve vzácných případech vede i ke smrti.
Právě muchomůrka červená dala celému rodu název, neboť byla lidovým prostředkem k zabíjení much (původně muchomorka - od "mořit mouchy"). Klobouk se vymáčel v oslazené vodě nebo oslazeném mléce, případně se namáčel v mléce či vodě a pak posypal cukrem. Mouchy sály z povrchu klobouku sladký roztok i s rozpuštěnými jedy a došlo k jejich omámení, případně úplnému usmrcení.

Další muchomůrka je naopak jedlá a vynikající.
Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), často nazývaná jen růžovka či masák, je výtečná jedlá houba z čeledi štítovkovitých.
Klobouk má průměr 5-15 cm. V mládí je polokulovitý, později sklenutý až rozložený. Může být červenavě hnědý, řidčeji bělavý, žlutohnědý nebo červenavě šedý. Bývá pokryt snadno stíratelnými, špinavě bílými až šedorůžovými zbytky plachetky. Lupeny jsou bílé, posléze červenavě skvrnité; husté, u třeně volné. Třeň je bělavý, často krytý růžovými skvrnkami, k bázi stejnoměrně ztlustlý, na bázi s bradavičnatou širokou hlízou. Prsten je převislý, široký, shora rýhovaný. Barva může být bílá, u A. rubescens var. annulosuphurea žlutá. Dužnina je bílá, při poškození pomalu červenající. Má slabou nenápadnou vůni. Výtrusný prach je bílý.
Růžovku lze splést s prudce jedovatou muchomůrkou tygrovitou. Hlavní rozlišovací body jsou:
  • Prsten u růžovky je vroubkovaný, u muchomůrky tygrovité je hladký,
  • Po otlaku, naříznutí nebo stažení kůže klobouku maso růžovky nabíhá do růžova, u muchomůrky tygrovité zůstává bílé.
Muchomůrka růžovka je celkem hojná houba. Roste již od června v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích.
Růžovka je jednou z nejlepších jedlých hub pro všechny způsoby přípravy pokrmů, mnohdy jsou sušeny nadrobno nakrájené plátky plodnic. Sbírá se však až od poloviny 20. století. Masák je velmi chutný jen osmažený na přírodno na másle, či sádle pouze s kmínem a solí, kdy chutí skutečně připomíná smažené maso, výborná je z něj také drštková polévka.


Klouzek sličný- modřínový (Suillus grevillei(Klotzsch) Sing.) je chutná jedlá houba vhodná ke konzumaci ve všech úpravách kromě sušení.
Klobouk má v průměru 3-15 cm. V mládí zpočátku téměř kulovitý, pak polokulovity až sklenutý, poté polštářovitý a ve stáří někdy až téměř plochý, občas s tupým hrbolem uprostřed. Barevně bývá dost proměnlivý, citronově žlutý, zlatožlutý, zlatohnědý až oranžový. Pokožka klobouku je za vlhka pokryta silnou vrstvou průhledného, někdy až žlutavého slizu, za sucha je klobouk lesklý a hladký. Oloupatelný je v mládí a za vlhka téměř celý klobouk, ve stáří je loupatelný zpravidla do poloviny, za sucha téměř vůbec.
Roste od června do listopadu v lesích všech typů pod modříny nebo v jejich blízkosti, na holém jehličí nebo v trávě, jednotlivě nebo v menších trsech, obyčejně ve více jedincích ve skupině. Roste hlavně pod modřínem opadavým na prosvětlených stanovištích, na okraji lesa nebo podél cest. Je rozšířený v celém mírném pásmu severní polokoule, všude tam, kde jsou přirozené modřínové porosty, ale i mimo tento areál, kde byly modříny uměle vysazeny.
Klouzek sličný- modřínový, může být zaměněn snad jen s jinými jedlými druhy klouzků jako je např. velmi podobný a taktéž pod modříny rostoucí je klouzek slizký (Suillus viscidus), který však má klobouk i třeň v odstínech šedé barvy.

Hřib hnědý (Imleria badia), neboli suchohřib hnědý je jedlá a velmi dobrá houba. Hřib hnědý je rozšířen po téměř celé Evropě a části Severní ameriky.
Klobouk je masitý, široký 30-130 mm, tmavě kaštanově až čokoládově hnědý, za vlhka slizký, většinou pravidelně sklenutý. Rourky jsou vysoké 10-20 mm, bledé, později žluté až žlutozelené. Po pomačkání zmodrají. Třeň je světlejší než klobouk, válcovitý, světle hnědý, dole často zúžený. Vysoký je 30-150 mm a tlustý 10-40 mm. Dužnina je bělavá a po rozkrojení začíná ihned modrat. Má příjemnou chuť i vůni.
Roste od července do října, nejvíce však v srpnu a září a to hlavně v jehličnatých lesích, méně v lesích listnatých. Bývá velmi hojný a mezi houbaři velmi oblíbený. Daří se mu zejména ve vysokých borových a smrkových lesích mezi mechem, spadaným dřevem a jehličím.
V kuchyni jej lze použít všestranně. Dobře se dopravuje, suší i konzervuje. Společně s některými druhy zeleného čaje patří k významným zdrojům theaninu, psychoaktivního analogu aminokyselin.
Stará plodnice.
Možná záměna hlavně u mladých plodnic, kdy mu je podobný hřib žlučník, který má ovšem rourky narůžovělé, světlejší klobouk a po rozkrojení se nezabarvuje do modré barvy. Na chuť je hřib žlučník odporně hořký, oproti tomu hřib hnědý má chuť příjemně houbovou.

Pohledem na jeden z posledních letošních houbařských úlovků končí tento článek. Podzimní houby jsou dost nevzhledně ožrány slimáky, ale 99 procent hub z obou košíků bylo zdravých. V létě by byly houby vzhlednější, ale zdravá by byla sotva polovina.
Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.


******************************************************************************************************************************************

Hrad Žebrák a obec Točník

1. září 2017 v 0:01 | Brdolog

Žebrák je zřícenina gotického hradu v obci Točník na jižním okraji Křivoklátských lesů v okrese Beroun. Dominantou hradu je vysoká okrouhlá věž (bergfrit), dnes využívaná jako rozhledna. Od roku 1958 je hrad chráněn jako kulturní památka ČR. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.
Schodiště k hlavní věži
Hrad Žebrák se nachází na úzkém protáhlém křemencovém skalnatém ostrohu obtékaném ze tří stran Stroupinským potokem. Na východě byl v křemencovém valu proražen příkop. Součástí obranného systému byla i soustava rybníků, která zanikla v 19. století. K nejvýznamnějším zachovalým stavbám patří vysoká okrouhlá věž (bergfrit), přístupná ze starého hradního paláce po padacím můstku. Dále se zachovala menší západní válcová věž, severovýchodní okrouhlá věž, palác krále Václava IV. a rozsáhlé opevnění v předhradí. Nad východním hradním příkopem stojí zbytky hradní kaple svatého Apolináře a svaté Markéty.
Severovýchodní okrouhlá věž. Zde je viditelný vstup vysoko z hradeb.

Bergfrit (pravděpodobně ze středohornoněmeckého bercvrit, v dnešní němčině (Bergfried) je převážně okrouhlá hlavní věž hradu. Výjimečně se v Česku lze setkat s čtverhranným nebo i polygonálním (např. Příběnice) půdorysem. V případě potřeby sloužila obráncům jako poslední útočiště, podobně jako jiný typ věže, donjon. Z obranných důvodů bývala proto přístupná pouze po snadno odstranitelném můstku ve vyšším patře.
Hlavní věž hradu má v přízemní části 3 metry silné zdi.
Vchod do hlavní věže, ustupujíci ochránci hradu se stáhnou do této věže a strhnou za sebou schody.
Vstupní podlaha věže leží na prvním ponížení síly zdiva. Od základu až do této výšky věže je průměr zdiva 3 metry.
Směrem nahoru se průměr zdi snižuje. Na každém snížení stálo obytné patro. Dole je vstupní patro věže.
Pro další patro byly podlažní trámy ukotveny přímo do zdi véže.
V předposledním patře jsou dokola věže okna.

Poslední patro věže, dnes slouží jako rozhledna

Hrad byl založen ve druhé polovině 13. století Oldřichem Zajícem z Valdeka nedaleko důležité obchodní stezky z Prahy do Bavorska. Za vlády Jana Lucemburského se stal majetkem českých králů. Velká přestavba a rozšíření hradu proběhlo za vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV., který zde často pobýval. Po požáru v roce 1395 dal Václav IV. vystavět na nedalekém kopci nový hrad Točník a význam Žebráku postupně klesal. V roce 1425 byl Žebrák neúspěšně obléhán husity. Koncem 15. století ještě byla provedena oprava a posílení opevnění hradu. V roce 1552 však již byl Žebrák uváděn jako pustý. Rozsáhlá rekonstrukce doradu proběhla v 80. letech 20. století, kdy byla zachráněna a zpřístupněna hlavní kruhová věž.
Hlavní věž hradu
Pohled z věže na hrad Točník
Vlevo pohled na společné parkoviště pro oba hrady.
Pohled na silnici vedoucí do vzadu vidtelného města Žebrák
Pohled na Pekelský a dva Dolní rybníky

Po manželské rozepři Jana Jindřicha, syna Jana Lucemburského, mu našel jeho starší bratr Karel azyl na hradě Žebráku. Jan Jindřich byl zapuzen pro neplodnost svojí manželkou Markétou Tyrolskou, která mu rozvodovým stáním přivodila celoevropskou ostudu. Jan Jindřich však svou hanbu popřel tím, že se ještě třikrát oženil /dvakrát měly jeho ženy jméno Markéta/, zplodil řadu potomků a stal se zakladatelem moravské větve Lucemburků. Jeho první manželka tak oprávněně nese přídomek - Pyskatá.
Z hradu Žebrák na hrad Točník vede křemencový skalnatý ostroh. Silnice vedoucí kolem domů pod hradem zatáčí kolmo doleva do místa, kde byl ostroh proražen. Zde byla postavena mýtná brána, zbytky jsou dole ještě dobře viditelné.
Otvor ve skalním ostrohu
Na začátku 15. století sepsal na hradě Žebráku Konrád Keyser z Eichstättu /1366 - 1405/ své dílo Bellifortis. Název se dá doslovně přeložit jako ,,ten, který je silný ve válce". Šlo o tehdy oblíbenou ,,knihu ohňostrojů", ilustrovaný rukopis věnovaný vojenské technice. Ve své době bylo toto dílo velice oblíbené, o čemž svědčí i fakt, že se do součastnosti dochovalo více než třicet exemplářů. Bellifortis, příručka válečnického umění, je nejstarším známým ,,Kriegsbuchem" na našem území.
Část obce Točník, pohled z nádvoří hradu.
Historie obce Točník je spojena s historií hradů Žebrák a Točník/o hradu Točník jsme psali v roce 2016/ a životem na nich. Původní osada vznikala postupně z mýtní stanice pod hradem Žebrákem od 2 poloviny 13.století. Po požáru hradu Žebráku v roce 1395 za panování Václava IV. se stala osada přímou součástí nově opraveného hradu. Václav IV., jenž přesídlil na nedaleký nový hrad Točník, umožnil rozmach nově vznikající osady. V 15. a 16. století byla vybudována nebývalá kaskáda pěti rozlehlých rybníků, které dotvořily krajinnou kulisu obou hradů.
Pohled z okna věže na západní část obce Točník.

K osadě přibyl dvůr, dva mlýny, rasovna, štěpnice, dvě cihelny a hostinec. To vše obklopovala lovecká obora táhnoucí se od vsi Hředle k hradu Točníku. Stezky od Zbiroha a Křivoklátu se spojovaly v Záskalí u Nitkova mlýna procházely kolem pivovaru starou mýtní stanicí.
Pohled z okna věže, část obce Točník pod hradem, silnice vede do města Žebrák, vpravo vzadu lesklá plocha je město Hořovice. Vzadu na obzoru je brdské pohoří, nalevo je Plešivec 654 m.n.m. nazývaný též brdský Olymp a pod ním je vrchol Ostrý 539 m.n.m. na obou vrcholcích stávala v dřívějších dobách hradiště.
Tato doba však poznamenala i vzhled hradu Žebráku, který podlehl vášnivým hledačům pověstného ,,václavského" pokladu a od těch dob je v troskách. Pobyt místních obyvatel na Točníku během třicetileté války dokončil zkázu i tohoto hradu a tak správa panství točnického, pod kterou spadaly okolní obce, byla přesunuta na hrad Zbirov/dnes Zbiroh/.

Následující staletí přinesla rozmach točnickému dvoru a pivovaru, které se staly určujícími ohnisky dalšího vývoje obce. V obci ze rozvíjí zemědělství, rybníkářství, sadařství, pivovarnictví, myslivost, drobná výroba, těžba dřeva a železné rudy v okolí. Osud obce je nadále pevně spojen s oběma hrady.
Hrad Žebrák je obýván chudinou a ačkoli je nepřístupný, jsou jeho zdi lámány a v základy nových domů pokládány. Pod hradem Točníkem vzniká vinice a sad, na Jezevčím kopci se pase stádo koz a ovcí z točnického dvora čítající až 1.500 kusů. Od roku 1733 se každoročně konají poutě na hrad Točník, kde jsou slouženy v nové kapli Sv. Bartoloměje slavnostní mše. Vpravo dole u domů je ještě viditelná mýtná brána.
Model hradu v nejpodobnější verzi.
19. století přineslo změnu ve vzhledu krajiny. Jsou vypuštěny rybníky a nové louky jsou intenzivně obdělávány. Přesto dochází k přesunům obyvatelstva do města Žebráku a Hořovic, které se stávají průmyslovými středisky. Ještě za první republiky se v obci vaří výborné točnické pivo, na které se do hostince ,, U Václava IV." /Kocanda/ stahují lidé z okolí a podle pověsti i místní hastrman. V hostinci se hraje ochotnické divadlo, zpívá, tancuje, a to i na parketu venku.
Po druhé světové válce předává kníže Colloredo Mansfeld svůj majetek státu, tedy i pivovar a okolní lesy. Do vsi přicházejí noví obyvatelé/přesídlení Němci, Maďaři a Slováci/, kteří se uplatňují zejména v živočišné výrobě točnického dvoru ve správě Státního statku Lochovice. Okolní krajina, která byla do té doby intenzivně zemědělsky obdělávána, byla zaměřením na živočišnou výrobu přehlížena, a tak došlo k její degradaci. Tomu napomohlo i konání každoročních velkých motokrosů a šlapaček v těsné blízkosti obou hradů /od roku 1957/. Po rozpadu tohoto statku v devadesátých letech 20. století došlo k odchodu místního obyvatelstva za prací do okolních průmyslových center.
Zřícenina hradu Žebrák je přístupná v letní turistické sezóně od dubna do září. Z města Žebrák sem vede modrá turistická značka. Prohlídka hradu je samostatná.

A to je vše o Brdech a okolí, na další toulky Vás zve redakce blogu Brdolog.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Louky kolem Padrťských rybníků

1. srpna 2017 v 0:01 | Brdolog
Mokřadní louky kolem Padrťských rybníků se zazelenaly a rozkvetly do krásných barev. Na snímku je třetí ze šesti rybníků na Padrti, které se zachovaly dodnes. Je otázka kolik rybníků, rybníčků a nádrží, kde voda dříve poháněla hnací kola všech podniků na Padrtí, skutečně bylo. V době největšího rozmachu byly na Padrti dvě vysoké pece, pět hamrů, dva mlýny a továrna na výrobu střešních šindelů, ale je možné, že vodní pohon, který byl v té době jediným zdrojem energie a ještě zdarma, před nástupem elektříny, využívalo daleko více zařízení, čemuž nasvědčují i okolní úpravy terénu.
Pohled přes třetí Padrťský rybník na mokřadní keře na louce. Nahoře je meteoradiolokátor na druhém nejvyším vrcholu Brd 862 m.n.m. Praha.
Jako jiné vesnice v tomto prostoru byla Padrť srovnána se zemí buldozery, v roce 1952 - 1953 pro výstavbu vojenské dělostřelecké a tankové střelnice.

Na nesečených loukách se nejvíce daří mokřadním a bahenním rostlinám, nejvíce však kosatci sibiřskému a jiným druhům těchto vodomilných rostlin.
Kosatec sibiřský
Kosatec sibiřský (Iris sibirica) je vytrvalá bylina z čeledi kosatcovitých (Iridaceae), která roste v Evropě, mírných oblastech Asie a roztroušeně i v České republice. Na území České republiky je chráněná; patří do kategorie silně ohrožený druh. Kosatec sibiřský může dosahovat až výšky 100 cm, je to bylina, která roste v trsech. Listy jsou úzké a dlouhé, stonek dutý a okrouhlého tvaru. Květy jsou světle až tmavě modrofialové, ale jejich vnitřní část je světlejší s tmavším žilkováním. Kvetou v květnu a v červnu typicky na vlhkých až mokřadních loukách, které jsou v jarním období zaplaveny a nejsou koseny, proto roste na neudržovaných loukách. Celá rostlina je jedovatá.
Kosatec sibiřský je charakteristickým zástupcem bezkolencových luk patřící v Česku mezi ohrožené druhy - v červeném seznamu zařazen do kategorie C3. Tato rostlina se dá použít a využívá se pro kořenové čističkyodpadních vod. Nicméně v Česku se jedná o chráněný druh a na jeho použití by mělo být vydáno patřičné povolení.
Lidově se kosatci přezdívá mečík. Samotný latinský název, Iris sibirica, odkazuje k starořeckému bohu duhy a k místu, kde kosatec přirozeně divoce roste, Sibiři. Pro kosatec sibiřský (Iris sibirica) se využívají další latinská označení.
Na květech kosatce se často vyskytuje tento žlutý pavouček.
Na nesečených mokřadních loukách kolem Padrťských rybníků je kosatec sibiřský nejvíce rozmnoženou kvetoucí rostlinou. Na snímku je louka nad Dolejším rybníkem.

Kosatec žlutý
Kosatec žlutý (Iris pseudacorus L., 1753) je vytrvalá bylina z čeledikosatcovitých. Kosatec žlutý je vytrvalá rostlina, jejíž výška se pohybuje v rozmezí 50 - 150 cm. Vyrůstá z tlustého plazivého a rozvětveného oddenku, tvořícího propletenou síť jednotlivých ramen o průměru 1 - 4 cm, s kořeny, sahajícími do hloubky 10 - 20 cm, výjimečně až 30 cm. Listy jsou dvouřadě uspořádané s mečovitým tvarem, kratší nebo stejně dlouhé (obvykle 50 - 100 cm) jako stonek, ke kterému jsou obráceny hranou, široké 1 - 3 cm. Zbarvené jsou světle zeleně. Stonek je okrouhlý a na jeho konci je několik květů.
Stanoviště:
Bažiny, vlhké příkopy, břehy, lužní lesy, rákosiny, preferuje půdy bahnité a bohaté na živiny, zejména na dusíkaté látky. Vyhovují jí spíše kyselé půdy (pH 3,6 - 7,7). Tato místa musí být alespoň občas zaplavované. Hojně se vyskytuje v teplejších oblastech na březích vodních ploch.
Květy 8 - 10 cm v průměru, jsou žluté (vzácně až bílé), vnější 3 okvětní plátky jsou na vnitřní straně tmavě žilkované, bez chlupů a větší než vnitřní plátky, které jsou vzpřímené. Kvete v květnu až červnu.
V některých evropských zemích, např. ve Švýcarsku, je kosatec žlutý chráněný zákonem.[3] V České republice navzdory rozšířenému přesvědčení chráněný není.
Oddenek kosatce žlutého obsahuje slabě jedovaté třísloviny, glykosidy a silice. Otrava způsobuje žaludeční a střevní potíže, jež mohou být provázeny krvavými průjmy.
Vzhledem k obsahu tříslovin se v minulosti používal k vydělávání kůží. Oddenek se v minulosti rovněž používal v léčitelství, jako prostředek na stavění krvácení. Tato rostlina se dá použít a využívá se pro kořenové čističky odpadních vod.
Plodem je podlouhlá, trojboká tobolka. Semena jsou světle hnědá, tečkovaná, okrouhlého, zploštěle diskovitého tvaru o průměru 2 - 5 mm a tloušťce 0,5 - 3 mm. Šíří se buď vegetativně pomocí oddenku nebo semeny, která jsou rozšiřována vodou nebo ptáky.
Na loukách kolem Padrťských rybníků, kde rostou tisíce kosatců sibiřských, jsem však našel žluté kosatce pouze dva !!!

Křivatec žlutý
Křivatec žlutý /Gagea lutea/, je vytrvalá cibulnatá rostlina s chudokvětými okolíky. Květy se objevují mezi dvěma listeny, šest okvětních lístků, které jsou 12 - 15 mm dlouhé, žluté, zevně zelenavě proužkované. Jeden přízemní list, 6 - 10 mm široký, více nebo méně plochý, pouze slabě kýlnatý, s kápovitou špičkou a většinou s bělavým základem. Plod je tobolka. Liliovité, Liliaceace.
Vyskytuje se v lesích s převahou listnáčů, v křovinách a jejich okrajích, v lužních lesích, při březích, v nížinách až do středních horských poloh /1600m/. Přednostně roste na vápenatých půdách s vysokou hladinou podzemní vody. Roste téměř v celé Evropě a ve velké části Asie.
Křivatec žlutý, je stínomilná rostlina/na snímku krytá rákosím/, která často roste společně s česnekem medvědím/Allium ursinum/. Kvete od března do června a květy opyluje hmyz. Zralá semena, která vypadávají z tobolek roznáší vítr po okolí.

Na konci louky jsem si všiml zajímavého pařezu.
Uprostřed měl díru a něco tam bylo. Napadlo mě že tam někdo ukryl igelitku s odpadky. Když jsem se přiblížil, tak jsem viděl že to není odpad.
Je to důmyslně vyrobený zásobník na sůl pro zvěř, dobrá práce myslivců.
Ve vysoké trávě bojuje o přežití planá růže.
Louky kolem Padrťských rybníků jsou ideálním místem pro chov hovězího dobytka.
Dobytek je téměř v bojové pozici, nebýt tam elektrický ohradník, tak bych byl určitě v uctivější vzdálenosti.
Slimák. Ani Brdům se tento škůdce nevyhýbá, jen takto zbarvený druh jsem ještě nevidél.
Pátý Padrťský rybník.
Pohledem z hráze posledního šestého rybníka končí naše dnešní putování po Padtrťských loukách. Na další toulky po Brdech a okolí Vás srdečně zve redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************

Kam dál