Houby na Brdech 2017

1. října 2017 v 6:00 | Brdolog

Brdy jsou vyhlášeným houbařským rájem, který však nezaručuje, že tam houby rostou od jara do zimy pořád. Jako všude platí pravidlo že v úplňku houby přestávají růst. Další podmínkou je dostatek vláhy, což v letošních letních vedrech byl velký problém. Důležité jsou i teplé noci. Po mých více než padesátiletých zkušenostech s houbami na Brdech, jsou zde i jiná pravidla růstu hub. Všiml jsem si, že i při stejných teplotních i dešťových podmínkách na Brdech houby nerostou a jen pár kilometrů vzdušnou čarou vzdáleném holoubkovsku nosí lidé z lesa plné košíky hub. Říkal jsem si jak je to možné? Podle mě je jednou z příčin nadmořská výška, Brdy jsou výše položené. Dále jsem vypozoroval takové vlny růstu hub. První vlna nastává koncem května, kdy začíná na Brdech růst hřib kovář.
Druhá vlna nastává koncem června a začátkem července, kdy začínají růst ostatní druhy hub, hlavně hřib dubový a smrkový. Potom však nastávají na Brdech letní vedra a většinou je po houbách. Nehorší je horký suchý vítr. Třetí a poslední vlna zde začíná koncem srpna, trvá celé září a tuto nejdelší vlnu ukončí až první mrazy. Je otázka, kdy příjdou. Stalo se mě, že na začátku října jsem přijel do lesa, všude bylo vše zmrzlé. Potkal jsem hajného a on mě říkal, už třetí ráno tu máme mínus 8 stupňů a přitom v Praze bylo teplo.Takový mráz je pro houby konečný. Nebo jsme koncem listopadu přijeli do lesa, cestou nic, čím blíže jsme byli, tak se ukazoval poprašek sněhu. V lese už byli 2 cm, jen v hlubším lese sníh skoro nebyl, našli jsme plný košík suchohřibů. Houby byly strašně studené, zábly nás ruce, ale houby nebyly zmrzlé. Zmrzlé houby se nedoporučuje sbírat, jednou zmrzlé houby nejsou závadné, dávame je sami do mrazáku, ale v lese nevíme kolikrát v noci zmrzly a přes den zase rozmrzly, potom již nejsou poživatelné.
Na úvodním obrázku je hřib smrkový, zde je jeho velikost pro porovnání s víčkem objektivu.
Hřib smrkový (Boletus edulis) je jedlá houba z řádu hřibotvarých z čeledi hřibovitých. Řadí se do sekce Edules a skupiny tzv. pravých hřibů a je považován za nejoblíbenější houbu na území České republiky a Slovenska.
Klobouk dosahuje 60 - 200 (250) milimetrů, povrch je nejdříve krátce bílý, na světle postupně hnědne, někdy až do tmavohnědé. Ve vzácných případech je stříbřitě ojíněn.
Rourky i póry mají nejprve bílé, poté žluté, žlutoolivové až ve stáří zelenoolivové zbarvení.
Třeň je nejprve bělavý až bílý, poté získává od horní části nahnědlé barvení. Pod nahnědlou částí bývá typicky hnědobíle žíhaný. Povrch kryje bílá síťka.
Dužnina je čistě bílá, pod pokožkou klobouku může mít nahnědlé nebo narůžovělé zbarvení. Chuť i vůně jsou příjemné, hřibovité.
I houby mají své škůdce. Na hlavě hřiba smrkového sedí moucha, která do něj naklade vajíčka a houba pak červiví. Dalším škůdcem je slimák, který vyžírá části klobouku.
Hřib smrkový.

Krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa) je houba z řádu kropilkotvaré.
Vzhledově připomná kuřátkovitou houbu, je však ohebnější, menší a roste ve skupinách, nikoli v trsech. Plodnice dorůstají výšky 6-10 cm, jsou žluté až okrové, na konci rozvětvené. Houba je tuhá a těžko stravitelná, proto nejedlá. Roste celoročně na mrtvém dřevě jehličnanů. Houbu si většina houbařů plete s kuřátky. Občas se používá jako ozdoba k jedlým houbám.

Ryzec smrkový (Lactarius deterrimus) je oblíbená jedlá houba z čeledi holubinkovité, jejíž plodnice se vyznačují roněním oranžově červeného mléka. Tento druh byl dlouho považován za pouhou varietu (odrůdu) příbuzného a velmi podobného jedlého ryzce pravého (Lactarius deliciosus)
Plodnice je kloboukatá, asi 5-12 cm vysoká, poměrně křehká. Celá je zbarvena do oranžova se zelnými skvrnami.
Klobouk je v mládí vyklenutý, záhy však uprostřed prohloubený a později až nálevkovitý a až 15 cm široký. Jeho okraj je v mládí podvinutý, později je jen poněkud dolů ohrnutý. Zbarven je svrchu jasně mrkvově oranžově, stářím vybledá, zvláště od okrajů. Zbarvení je rozprostřeno do nenápadných soustředných kruhových pásů. Záhy se na klobouku, hlavně odprostředka, objevují nápadné zelené skvrny, pásy a žíhání.
Hymenofor na spodní straně klobouku je tvořen vysokými a křehkými lupeny, které poměrně hluboce sbíhají na třeň. Jejich barva je oranžová, poraněná místa se zbarvují špinavě zeleně.
Třeň je spíše užší a delší (asi 1-2 × 3-8 cm), válcovitý, někdy ohnutý; uvniř bývá často dutý. Barvu má oranžovou, někdy s bělavým povlakem; objevují se na něm také zelené skvrny.
Dužnina je bělavá až oranžová a zejména za vlhka vydatně roní oranžovočervené lepkavé mléko. Chuť má poněkud ostrou, vůni ovocnou.
Výtrusný prach má barvu růžovookrovou.
Ryzec smrkový je vynikající jedlá houba, která je houbaři často vyhledávána, stejně jako příbuzný ryzec pravý. Používá se např. k přípravě omáček, polévek, k opékání, nakládání do octa aj. Podle přílohy vyhlášky č. 157/2003 Sb. je v České republice zařazena mezi houby určené pro přímý prodej a v některých státech se často objevuje na trzích. Chutný je však tento ryzec až po tepelné úpravě.
Vyskytuje se jen ve smrčinách (tvoří mykorrhizu se smrkem), zvláště v mladých porostech smrku v trávě,místy je dosti hojný.Často roste podél cest. Vyrůstá od července do listopadu.

Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Patří k nejznámějším jedovatým houbám, ačkoliv fatální otravy jsou vzácností.
Klobouk může mít průměr 8-20 cm. Je nejdříve polokulovitý, později sklenutý, ve stáří rozložený, někdy až mírně miskovitý s hřebenitým rýhováním na okraji. Barva klobouku může kolísat mezi jasně oranžovou až nachově červenou. Je pokryt bílými bradavkami. Lupeny jsou bílé, husté, u třeně volné. Třeň je bílý, válcovitý; na bázi hlízovitě ztlustlý, obalený na okraji bradavičnatou pochvou. Prsten je široký, převislý, rýhovaný. Dužnina je bílá, jemné chuti, bez pachu. Výtrusný prach je bílý.
Možná je záměna s velmi podobnou muchomůrkou královskou, která je však také jedovatá. Méně pravděpodobná, ale také možná, je záměna s muchomůrkou císařskou, která je sice jedlá (dokonce výtečná), ale v České republice je vzácná a chráněná.
Roste nejčastěji v jehličnatých, převážně smrkových lesích, ale i ve smíšených a listnatých lesích, místy velmi hojně.
Kromě nepříliš významného obsahu muskarinu obsahuje muscimol, který způsobuje poruchy vědomí a vyvolává halucinace. Muchomůrka červená byla v historii používána k navození stavů opojení nebo halucinací. Bylo však prokázáno, že užívání muchomůrky červené narušuje zdraví a ve vzácných případech vede i ke smrti.
Právě muchomůrka červená dala celému rodu název, neboť byla lidovým prostředkem k zabíjení much (původně muchomorka - od "mořit mouchy"). Klobouk se vymáčel v oslazené vodě nebo oslazeném mléce, případně se namáčel v mléce či vodě a pak posypal cukrem. Mouchy sály z povrchu klobouku sladký roztok i s rozpuštěnými jedy a došlo k jejich omámení, případně úplnému usmrcení.

Další muchomůrka je naopak jedlá a vynikající.
Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), často nazývaná jen růžovka či masák, je výtečná jedlá houba z čeledi štítovkovitých.
Klobouk má průměr 5-15 cm. V mládí je polokulovitý, později sklenutý až rozložený. Může být červenavě hnědý, řidčeji bělavý, žlutohnědý nebo červenavě šedý. Bývá pokryt snadno stíratelnými, špinavě bílými až šedorůžovými zbytky plachetky. Lupeny jsou bílé, posléze červenavě skvrnité; husté, u třeně volné. Třeň je bělavý, často krytý růžovými skvrnkami, k bázi stejnoměrně ztlustlý, na bázi s bradavičnatou širokou hlízou. Prsten je převislý, široký, shora rýhovaný. Barva může být bílá, u A. rubescens var. annulosuphurea žlutá. Dužnina je bílá, při poškození pomalu červenající. Má slabou nenápadnou vůni. Výtrusný prach je bílý.
Růžovku lze splést s prudce jedovatou muchomůrkou tygrovitou. Hlavní rozlišovací body jsou:
  • Prsten u růžovky je vroubkovaný, u muchomůrky tygrovité je hladký,
  • Po otlaku, naříznutí nebo stažení kůže klobouku maso růžovky nabíhá do růžova, u muchomůrky tygrovité zůstává bílé.
Muchomůrka růžovka je celkem hojná houba. Roste již od června v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích.
Růžovka je jednou z nejlepších jedlých hub pro všechny způsoby přípravy pokrmů, mnohdy jsou sušeny nadrobno nakrájené plátky plodnic. Sbírá se však až od poloviny 20. století. Masák je velmi chutný jen osmažený na přírodno na másle, či sádle pouze s kmínem a solí, kdy chutí skutečně připomíná smažené maso, výborná je z něj také drštková polévka.


Klouzek sličný- modřínový (Suillus grevillei(Klotzsch) Sing.) je chutná jedlá houba vhodná ke konzumaci ve všech úpravách kromě sušení.
Klobouk má v průměru 3-15 cm. V mládí zpočátku téměř kulovitý, pak polokulovity až sklenutý, poté polštářovitý a ve stáří někdy až téměř plochý, občas s tupým hrbolem uprostřed. Barevně bývá dost proměnlivý, citronově žlutý, zlatožlutý, zlatohnědý až oranžový. Pokožka klobouku je za vlhka pokryta silnou vrstvou průhledného, někdy až žlutavého slizu, za sucha je klobouk lesklý a hladký. Oloupatelný je v mládí a za vlhka téměř celý klobouk, ve stáří je loupatelný zpravidla do poloviny, za sucha téměř vůbec.
Roste od června do listopadu v lesích všech typů pod modříny nebo v jejich blízkosti, na holém jehličí nebo v trávě, jednotlivě nebo v menších trsech, obyčejně ve více jedincích ve skupině. Roste hlavně pod modřínem opadavým na prosvětlených stanovištích, na okraji lesa nebo podél cest. Je rozšířený v celém mírném pásmu severní polokoule, všude tam, kde jsou přirozené modřínové porosty, ale i mimo tento areál, kde byly modříny uměle vysazeny.
Klouzek sličný- modřínový, může být zaměněn snad jen s jinými jedlými druhy klouzků jako je např. velmi podobný a taktéž pod modříny rostoucí je klouzek slizký (Suillus viscidus), který však má klobouk i třeň v odstínech šedé barvy.

Hřib hnědý (Imleria badia), neboli suchohřib hnědý je jedlá a velmi dobrá houba. Hřib hnědý je rozšířen po téměř celé Evropě a části Severní ameriky.
Klobouk je masitý, široký 30-130 mm, tmavě kaštanově až čokoládově hnědý, za vlhka slizký, většinou pravidelně sklenutý. Rourky jsou vysoké 10-20 mm, bledé, později žluté až žlutozelené. Po pomačkání zmodrají. Třeň je světlejší než klobouk, válcovitý, světle hnědý, dole často zúžený. Vysoký je 30-150 mm a tlustý 10-40 mm. Dužnina je bělavá a po rozkrojení začíná ihned modrat. Má příjemnou chuť i vůni.
Roste od července do října, nejvíce však v srpnu a září a to hlavně v jehličnatých lesích, méně v lesích listnatých. Bývá velmi hojný a mezi houbaři velmi oblíbený. Daří se mu zejména ve vysokých borových a smrkových lesích mezi mechem, spadaným dřevem a jehličím.
V kuchyni jej lze použít všestranně. Dobře se dopravuje, suší i konzervuje. Společně s některými druhy zeleného čaje patří k významným zdrojům theaninu, psychoaktivního analogu aminokyselin.
Stará plodnice.
Možná záměna hlavně u mladých plodnic, kdy mu je podobný hřib žlučník, který má ovšem rourky narůžovělé, světlejší klobouk a po rozkrojení se nezabarvuje do modré barvy. Na chuť je hřib žlučník odporně hořký, oproti tomu hřib hnědý má chuť příjemně houbovou.

Pohledem na jeden z posledních letošních houbařských úlovků končí tento článek. Podzimní houby jsou dost nevzhledně ožrány slimáky, ale 99 procent hub z obou košíků bylo zdravých. V létě by byly houby vzhlednější, ale zdravá by byla sotva polovina.
Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.


******************************************************************************************************************************************
 

Hrad Žebrák a obec Točník

1. září 2017 v 0:01 | Brdolog

Žebrák je zřícenina gotického hradu v obci Točník na jižním okraji Křivoklátských lesů v okrese Beroun. Dominantou hradu je vysoká okrouhlá věž (bergfrit), dnes využívaná jako rozhledna. Od roku 1958 je hrad chráněn jako kulturní památka ČR. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.
Schodiště k hlavní věži
Hrad Žebrák se nachází na úzkém protáhlém křemencovém skalnatém ostrohu obtékaném ze tří stran Stroupinským potokem. Na východě byl v křemencovém valu proražen příkop. Součástí obranného systému byla i soustava rybníků, která zanikla v 19. století. K nejvýznamnějším zachovalým stavbám patří vysoká okrouhlá věž (bergfrit), přístupná ze starého hradního paláce po padacím můstku. Dále se zachovala menší západní válcová věž, severovýchodní okrouhlá věž, palác krále Václava IV. a rozsáhlé opevnění v předhradí. Nad východním hradním příkopem stojí zbytky hradní kaple svatého Apolináře a svaté Markéty.
Severovýchodní okrouhlá věž. Zde je viditelný vstup vysoko z hradeb.

Bergfrit (pravděpodobně ze středohornoněmeckého bercvrit, v dnešní němčině (Bergfried) je převážně okrouhlá hlavní věž hradu. Výjimečně se v Česku lze setkat s čtverhranným nebo i polygonálním (např. Příběnice) půdorysem. V případě potřeby sloužila obráncům jako poslední útočiště, podobně jako jiný typ věže, donjon. Z obranných důvodů bývala proto přístupná pouze po snadno odstranitelném můstku ve vyšším patře.
Hlavní věž hradu má v přízemní části 3 metry silné zdi.
Vchod do hlavní věže, ustupujíci ochránci hradu se stáhnou do této věže a strhnou za sebou schody.
Vstupní podlaha věže leží na prvním ponížení síly zdiva. Od základu až do této výšky věže je průměr zdiva 3 metry.
Směrem nahoru se průměr zdi snižuje. Na každém snížení stálo obytné patro. Dole je vstupní patro věže.
Pro další patro byly podlažní trámy ukotveny přímo do zdi véže.
V předposledním patře jsou dokola věže okna.

Poslední patro věže, dnes slouží jako rozhledna

Hrad byl založen ve druhé polovině 13. století Oldřichem Zajícem z Valdeka nedaleko důležité obchodní stezky z Prahy do Bavorska. Za vlády Jana Lucemburského se stal majetkem českých králů. Velká přestavba a rozšíření hradu proběhlo za vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV., který zde často pobýval. Po požáru v roce 1395 dal Václav IV. vystavět na nedalekém kopci nový hrad Točník a význam Žebráku postupně klesal. V roce 1425 byl Žebrák neúspěšně obléhán husity. Koncem 15. století ještě byla provedena oprava a posílení opevnění hradu. V roce 1552 však již byl Žebrák uváděn jako pustý. Rozsáhlá rekonstrukce doradu proběhla v 80. letech 20. století, kdy byla zachráněna a zpřístupněna hlavní kruhová věž.
Hlavní věž hradu
Pohled z věže na hrad Točník
Vlevo pohled na společné parkoviště pro oba hrady.
Pohled na silnici vedoucí do vzadu vidtelného města Žebrák
Pohled na Pekelský a dva Dolní rybníky

Po manželské rozepři Jana Jindřicha, syna Jana Lucemburského, mu našel jeho starší bratr Karel azyl na hradě Žebráku. Jan Jindřich byl zapuzen pro neplodnost svojí manželkou Markétou Tyrolskou, která mu rozvodovým stáním přivodila celoevropskou ostudu. Jan Jindřich však svou hanbu popřel tím, že se ještě třikrát oženil /dvakrát měly jeho ženy jméno Markéta/, zplodil řadu potomků a stal se zakladatelem moravské větve Lucemburků. Jeho první manželka tak oprávněně nese přídomek - Pyskatá.
Z hradu Žebrák na hrad Točník vede křemencový skalnatý ostroh. Silnice vedoucí kolem domů pod hradem zatáčí kolmo doleva do místa, kde byl ostroh proražen. Zde byla postavena mýtná brána, zbytky jsou dole ještě dobře viditelné.
Otvor ve skalním ostrohu
Na začátku 15. století sepsal na hradě Žebráku Konrád Keyser z Eichstättu /1366 - 1405/ své dílo Bellifortis. Název se dá doslovně přeložit jako ,,ten, který je silný ve válce". Šlo o tehdy oblíbenou ,,knihu ohňostrojů", ilustrovaný rukopis věnovaný vojenské technice. Ve své době bylo toto dílo velice oblíbené, o čemž svědčí i fakt, že se do součastnosti dochovalo více než třicet exemplářů. Bellifortis, příručka válečnického umění, je nejstarším známým ,,Kriegsbuchem" na našem území.
Část obce Točník, pohled z nádvoří hradu.
Historie obce Točník je spojena s historií hradů Žebrák a Točník/o hradu Točník jsme psali v roce 2016/ a životem na nich. Původní osada vznikala postupně z mýtní stanice pod hradem Žebrákem od 2 poloviny 13.století. Po požáru hradu Žebráku v roce 1395 za panování Václava IV. se stala osada přímou součástí nově opraveného hradu. Václav IV., jenž přesídlil na nedaleký nový hrad Točník, umožnil rozmach nově vznikající osady. V 15. a 16. století byla vybudována nebývalá kaskáda pěti rozlehlých rybníků, které dotvořily krajinnou kulisu obou hradů.
Pohled z okna věže na západní část obce Točník.

K osadě přibyl dvůr, dva mlýny, rasovna, štěpnice, dvě cihelny a hostinec. To vše obklopovala lovecká obora táhnoucí se od vsi Hředle k hradu Točníku. Stezky od Zbiroha a Křivoklátu se spojovaly v Záskalí u Nitkova mlýna procházely kolem pivovaru starou mýtní stanicí.
Pohled z okna věže, část obce Točník pod hradem, silnice vede do města Žebrák, vpravo vzadu lesklá plocha je město Hořovice. Vzadu na obzoru je brdské pohoří, nalevo je Plešivec 654 m.n.m. nazývaný též brdský Olymp a pod ním je vrchol Ostrý 539 m.n.m. na obou vrcholcích stávala v dřívějších dobách hradiště.
Tato doba však poznamenala i vzhled hradu Žebráku, který podlehl vášnivým hledačům pověstného ,,václavského" pokladu a od těch dob je v troskách. Pobyt místních obyvatel na Točníku během třicetileté války dokončil zkázu i tohoto hradu a tak správa panství točnického, pod kterou spadaly okolní obce, byla přesunuta na hrad Zbirov/dnes Zbiroh/.

Následující staletí přinesla rozmach točnickému dvoru a pivovaru, které se staly určujícími ohnisky dalšího vývoje obce. V obci ze rozvíjí zemědělství, rybníkářství, sadařství, pivovarnictví, myslivost, drobná výroba, těžba dřeva a železné rudy v okolí. Osud obce je nadále pevně spojen s oběma hrady.
Hrad Žebrák je obýván chudinou a ačkoli je nepřístupný, jsou jeho zdi lámány a v základy nových domů pokládány. Pod hradem Točníkem vzniká vinice a sad, na Jezevčím kopci se pase stádo koz a ovcí z točnického dvora čítající až 1.500 kusů. Od roku 1733 se každoročně konají poutě na hrad Točník, kde jsou slouženy v nové kapli Sv. Bartoloměje slavnostní mše. Vpravo dole u domů je ještě viditelná mýtná brána.
Model hradu v nejpodobnější verzi.
19. století přineslo změnu ve vzhledu krajiny. Jsou vypuštěny rybníky a nové louky jsou intenzivně obdělávány. Přesto dochází k přesunům obyvatelstva do města Žebráku a Hořovic, které se stávají průmyslovými středisky. Ještě za první republiky se v obci vaří výborné točnické pivo, na které se do hostince ,, U Václava IV." /Kocanda/ stahují lidé z okolí a podle pověsti i místní hastrman. V hostinci se hraje ochotnické divadlo, zpívá, tancuje, a to i na parketu venku.
Po druhé světové válce předává kníže Colloredo Mansfeld svůj majetek státu, tedy i pivovar a okolní lesy. Do vsi přicházejí noví obyvatelé/přesídlení Němci, Maďaři a Slováci/, kteří se uplatňují zejména v živočišné výrobě točnického dvoru ve správě Státního statku Lochovice. Okolní krajina, která byla do té doby intenzivně zemědělsky obdělávána, byla zaměřením na živočišnou výrobu přehlížena, a tak došlo k její degradaci. Tomu napomohlo i konání každoročních velkých motokrosů a šlapaček v těsné blízkosti obou hradů /od roku 1957/. Po rozpadu tohoto statku v devadesátých letech 20. století došlo k odchodu místního obyvatelstva za prací do okolních průmyslových center.
Zřícenina hradu Žebrák je přístupná v letní turistické sezóně od dubna do září. Z města Žebrák sem vede modrá turistická značka. Prohlídka hradu je samostatná.

A to je vše o Brdech a okolí, na další toulky Vás zve redakce blogu Brdolog.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Louky kolem Padrťských rybníků

1. srpna 2017 v 0:01 | Brdolog
Mokřadní louky kolem Padrťských rybníků se zazelenaly a rozkvetly do krásných barev. Na snímku je třetí ze šesti rybníků na Padrti, které se zachovaly dodnes. Je otázka kolik rybníků, rybníčků a nádrží, kde voda dříve poháněla hnací kola všech podniků na Padrtí, skutečně bylo. V době největšího rozmachu byly na Padrti dvě vysoké pece, pět hamrů, dva mlýny a továrna na výrobu střešních šindelů, ale je možné, že vodní pohon, který byl v té době jediným zdrojem energie a ještě zdarma, před nástupem elektříny, využívalo daleko více zařízení, čemuž nasvědčují i okolní úpravy terénu.
Pohled přes třetí Padrťský rybník na mokřadní keře na louce. Nahoře je meteoradiolokátor na druhém nejvyším vrcholu Brd 862 m.n.m. Praha.
Jako jiné vesnice v tomto prostoru byla Padrť srovnána se zemí buldozery, v roce 1952 - 1953 pro výstavbu vojenské dělostřelecké a tankové střelnice.

Na nesečených loukách se nejvíce daří mokřadním a bahenním rostlinám, nejvíce však kosatci sibiřskému a jiným druhům těchto vodomilných rostlin.
Kosatec sibiřský
Kosatec sibiřský (Iris sibirica) je vytrvalá bylina z čeledi kosatcovitých (Iridaceae), která roste v Evropě, mírných oblastech Asie a roztroušeně i v České republice. Na území České republiky je chráněná; patří do kategorie silně ohrožený druh. Kosatec sibiřský může dosahovat až výšky 100 cm, je to bylina, která roste v trsech. Listy jsou úzké a dlouhé, stonek dutý a okrouhlého tvaru. Květy jsou světle až tmavě modrofialové, ale jejich vnitřní část je světlejší s tmavším žilkováním. Kvetou v květnu a v červnu typicky na vlhkých až mokřadních loukách, které jsou v jarním období zaplaveny a nejsou koseny, proto roste na neudržovaných loukách. Celá rostlina je jedovatá.
Kosatec sibiřský je charakteristickým zástupcem bezkolencových luk patřící v Česku mezi ohrožené druhy - v červeném seznamu zařazen do kategorie C3. Tato rostlina se dá použít a využívá se pro kořenové čističkyodpadních vod. Nicméně v Česku se jedná o chráněný druh a na jeho použití by mělo být vydáno patřičné povolení.
Lidově se kosatci přezdívá mečík. Samotný latinský název, Iris sibirica, odkazuje k starořeckému bohu duhy a k místu, kde kosatec přirozeně divoce roste, Sibiři. Pro kosatec sibiřský (Iris sibirica) se využívají další latinská označení.
Na květech kosatce se často vyskytuje tento žlutý pavouček.
Na nesečených mokřadních loukách kolem Padrťských rybníků je kosatec sibiřský nejvíce rozmnoženou kvetoucí rostlinou. Na snímku je louka nad Dolejším rybníkem.

Kosatec žlutý
Kosatec žlutý (Iris pseudacorus L., 1753) je vytrvalá bylina z čeledikosatcovitých. Kosatec žlutý je vytrvalá rostlina, jejíž výška se pohybuje v rozmezí 50 - 150 cm. Vyrůstá z tlustého plazivého a rozvětveného oddenku, tvořícího propletenou síť jednotlivých ramen o průměru 1 - 4 cm, s kořeny, sahajícími do hloubky 10 - 20 cm, výjimečně až 30 cm. Listy jsou dvouřadě uspořádané s mečovitým tvarem, kratší nebo stejně dlouhé (obvykle 50 - 100 cm) jako stonek, ke kterému jsou obráceny hranou, široké 1 - 3 cm. Zbarvené jsou světle zeleně. Stonek je okrouhlý a na jeho konci je několik květů.
Stanoviště:
Bažiny, vlhké příkopy, břehy, lužní lesy, rákosiny, preferuje půdy bahnité a bohaté na živiny, zejména na dusíkaté látky. Vyhovují jí spíše kyselé půdy (pH 3,6 - 7,7). Tato místa musí být alespoň občas zaplavované. Hojně se vyskytuje v teplejších oblastech na březích vodních ploch.
Květy 8 - 10 cm v průměru, jsou žluté (vzácně až bílé), vnější 3 okvětní plátky jsou na vnitřní straně tmavě žilkované, bez chlupů a větší než vnitřní plátky, které jsou vzpřímené. Kvete v květnu až červnu.
V některých evropských zemích, např. ve Švýcarsku, je kosatec žlutý chráněný zákonem.[3] V České republice navzdory rozšířenému přesvědčení chráněný není.
Oddenek kosatce žlutého obsahuje slabě jedovaté třísloviny, glykosidy a silice. Otrava způsobuje žaludeční a střevní potíže, jež mohou být provázeny krvavými průjmy.
Vzhledem k obsahu tříslovin se v minulosti používal k vydělávání kůží. Oddenek se v minulosti rovněž používal v léčitelství, jako prostředek na stavění krvácení. Tato rostlina se dá použít a využívá se pro kořenové čističky odpadních vod.
Plodem je podlouhlá, trojboká tobolka. Semena jsou světle hnědá, tečkovaná, okrouhlého, zploštěle diskovitého tvaru o průměru 2 - 5 mm a tloušťce 0,5 - 3 mm. Šíří se buď vegetativně pomocí oddenku nebo semeny, která jsou rozšiřována vodou nebo ptáky.
Na loukách kolem Padrťských rybníků, kde rostou tisíce kosatců sibiřských, jsem však našel žluté kosatce pouze dva !!!

Křivatec žlutý
Křivatec žlutý /Gagea lutea/, je vytrvalá cibulnatá rostlina s chudokvětými okolíky. Květy se objevují mezi dvěma listeny, šest okvětních lístků, které jsou 12 - 15 mm dlouhé, žluté, zevně zelenavě proužkované. Jeden přízemní list, 6 - 10 mm široký, více nebo méně plochý, pouze slabě kýlnatý, s kápovitou špičkou a většinou s bělavým základem. Plod je tobolka. Liliovité, Liliaceace.
Vyskytuje se v lesích s převahou listnáčů, v křovinách a jejich okrajích, v lužních lesích, při březích, v nížinách až do středních horských poloh /1600m/. Přednostně roste na vápenatých půdách s vysokou hladinou podzemní vody. Roste téměř v celé Evropě a ve velké části Asie.
Křivatec žlutý, je stínomilná rostlina/na snímku krytá rákosím/, která často roste společně s česnekem medvědím/Allium ursinum/. Kvete od března do června a květy opyluje hmyz. Zralá semena, která vypadávají z tobolek roznáší vítr po okolí.

Na konci louky jsem si všiml zajímavého pařezu.
Uprostřed měl díru a něco tam bylo. Napadlo mě že tam někdo ukryl igelitku s odpadky. Když jsem se přiblížil, tak jsem viděl že to není odpad.
Je to důmyslně vyrobený zásobník na sůl pro zvěř, dobrá práce myslivců.
Ve vysoké trávě bojuje o přežití planá růže.
Louky kolem Padrťských rybníků jsou ideálním místem pro chov hovězího dobytka.
Dobytek je téměř v bojové pozici, nebýt tam elektrický ohradník, tak bych byl určitě v uctivější vzdálenosti.
Slimák. Ani Brdům se tento škůdce nevyhýbá, jen takto zbarvený druh jsem ještě nevidél.
Pátý Padrťský rybník.
Pohledem z hráze posledního šestého rybníka končí naše dnešní putování po Padtrťských loukách. Na další toulky po Brdech a okolí Vás srdečně zve redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************
 


Náprstníky 2017 a první houby na Brdech

1. července 2017 v 0:01 | Brdolog

Jaro si na Brdech vždy dává na čas. V nižších částech naší země již mají stromy krásně zelené nové listy, ale na Brdech začíná teprve kvést podběl a stromy jen zvolna začínají pučet. Příroda zde má zpoždění kolem dvou měsíců. Je to danné nadmořskou výškou, která vytváří na Brdech téměř horské klima. Zajímavé je, jak rychle po výrazném oteplení příroda dokáže vše dohnat.
Na této mýtině se vysemenili náprstníky ze stanoviště vzdáleného asi 1km.

Již třetím rokem se v tuto dobu věnujeme náprstníkům.
Náprstník/Digitalis/, je dvouletá (výjimečně víceletá), 60-150 cm vysoká jedovatá bylina. První rok vytváří přízemní růžici listů, druhý vyžene přímou, obvykle nevětvenou, šedě plstnatou až olysalou, zelenou až tmavočervenou a mělce rýhovanou lodyhu.
Listy jsou střídavé, vejčité až kopinaté, vroubkované až pilovité dolní dlouze řapíkaté až přisedlé, horní přisedlé, na rubu chlupaté.
Kvete v červnu až srpnu. Květy vyrůstají v dlouhém jednostranném hustém hroznu. Jejich koruny jsou trubkovitě zvonkovité, dolů skloněné. Vně jsou nachové, uvnitř se navíc vyskytují četné tmavě fialové až červené, bíle ohraničené skvrny. Mimo to ale existuje i bílá varianta (často s tmavě fialovými skvrnami uvnitř koruny) a spousta dalších vyšlechtěných různěbarevných odrůd.
Plodem je tobolka s velkým množstvím semen.
Mladé rostliny náprstníků na mýtině.
Ty samé rostliny po 14 dnech ! Zde je vidět ten zázračný skok, po výrazném oteplení, během dvou týdnů přiroda dohnala dvouměsíční vegetační zpoždění na Brdech. Na snímku náprstník bílý bez teček uvnitř květů.
Další skupina náprstníků.

Všechny druhy náprstníku náležejí mezi prudce jedovaté rostliny. Mají odporně hořkou chuť. Obsahují směs kardioaktivních glykosidů, které jsou obsaženy zejména v buněčné šťávě asimilačních zelených pletiv, a to v množství asi 1 %. Nejvyšší obsah je na sklonku dne, v průběhu noci jsou tyto látky postupně odbourávány a před východem slunce je jejich obsah nejnižší. V kořenech jsou obsaženy málo. Primární glykosidy, obsažené v čerstvých rostlinách, se sušením a stárnutím drogy hydrolyticky štěpí na glukózu či jiné cukerné jednotky a štěpné produkty, které jsou rovněž terapeuticky aktivní. Čerstvý náprstník červený obsahuje zejména purpurea-glykosidy A a B, glukogitaloxin, glukoverodoxin, digitalinum verum, digikorin aj. Štěpnými produkty jsou digitoxin, gitoxin, gitaloxin, strospesid, verodoxin aj. Výsledkem pokročilejší hydrolýzy je např. gitaloxigenin. Mimo glykosidů obsahuje náprstník i saponiny, zejména digitonin, gitonin, tigonin a natigin. Nejvyšší obsah saponinů je v semenech. Podobné obsahové látky jsou i v náprstníku velkokvětém. Náprstník vlnatý má poněkud jinou skladbu glykosidů, které obsahují navíc acetylovou skupinu na digitoxose a převládají mezi nimi lanatosidy A, B a C. Hydrolýzou vzniká acetyldigitoxin, acetylgitoxina acetyldigoxin. Ze saponinů je obsažen tigonin. Droga z náprstníku vlnatého má obdobný terapeutický účinek jako z náprstníku červeného, je však asi 5x silnější. Naproti tomu účinek náprstníku žlutého je poměrně slabý
Fialová varianta.

Náprstníky nepatří v České republice mezi chráněné rostliny. Rovněž v mezinárodním Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh náprstníku uveden jako ohrožený.
Brdský krasavec.
Bílá varianta s tečkami.
Náprstníky na pasece.

K otravám dochází zejména při předávkování v rámci medicínského využití. K terapeutickému účinku dochází v rámci 2 až 3 dnů až poté, co se navážou glykosidy na srdeční svalovinu. Účinek pomalu odeznívá, při podávání i malých dávek může dojít k jeho kumulaci a předávkování. Dávkování vyžaduje velké zkušenosti a je vyhrazeno výhradně lékaři. Otrava po požití náprstníku se projevuje nejprve podrážděním trávicího ústrojí, projevujícím se ošklivostí, zvracením a průjmem. Později dochází k nápadnému zpomalení pulsu, nepravidelné srdeční činnosti a obtížnému dýchání. Tyto příznaky vyústí ve velmi rychlý a slabý puls, po němž může následovat ochrnutí a zástava srdce. Smrtelná dávka náprstníku červeného je 2 až 3 gramy čerstvých listů či 0,1 g sušené drogy, u čistého digitoxinu je to několik miligramů. U náprstníku vlnatého je letální dávka již 0,02 g sušené drogy. Prognóza otravy je nepříznivá. Léčení spočívá v podání dávidel, absorpčního uhlí a tříslovin (dubová kůra, silný černý čaj aj.). Je třeba co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Otravy byly pozorovány i u zvířat (koně, psi, dobytek, drůbež) s podobnými symptomy.
Zde je vidět jak vítr roznáší semena náprstníků podél cesty.
Bílý tečkovaný náprstník.
Růžový náprstník s tečkami.

Náprstníky jsou pěstovány jako okrasné zahradní rostliny. Nejčastěji je v různobarevných kultivarech pěstován náprstník červený, dále náprstník velkokvětý a náprstník žlutý. Řidčeji jsou pěstovány i jiné druhy. Ze sbírek českých botanických zahrad je jich uváděna celá řada.

Na této pasece sledujeme náprstníky již třetím rokem.

Pěstované druhy náprstníku jsou krátkověké byliny, které se nejlépe rozmnožují výsevem semen. Semena lze vysévat časně zjara pod sklo, do pařeniště nebo později přímo na záhon. Semena jsou drobná a pouze se přitlačí k povrchu substrátu, nezasypávají se. Vyklíčí během 2 týdnů. Při časném výsevu rostliny kvetou ještě v témže roce. Lze množit i vegetativně pomocí postranních listových růžic, které se objevují po odstranění květenství.
Náprstník červený.
Odkvétající fialová varianta náprstníku. Pod květy jsou dobře viditelné tobolky se semeny.
Odkvétající náprstníky na mýtině u pařezu. Snímky jejich růstu jsou zachyceny v úvodní části tohoto článku.

V letošním roce je náprstníků oproti minulým letům o mnoho méně. Dalo by se říci, že jich vykvetla čtvrtina. Náprstníkům nesvědčí holé mrazy bez sněhu a to byla patrně příčina letošního malého nárůstu. Uvidíme jestli bude příští rok k náprstníkům více příznivý.
..........................................................................................................................................

První letošní houby na Brdech
Hřib kovář (Neoboletus luridiformis), je jedlá houba z čeledi hřibovitých. Při konzumaci je nutná delší tepelná úprava, poněvadž syrový nebo nedovařený může vyvolat trávicí potíže. Ve starší literatuře bývá oproti stávajícímu zvyku prohozen český název hřibu kováře s hřibem kolodějem.
Klobouk má v průměru 5 - 20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý, černohnědý, plavě hnědý nebo olivově hnědý, za sucha sametový, za mokra mírně lepkavý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj klobouku bývá okrově žlutavý.
Hřib kovář patří k nejrozšířenějším z barevných hřibů. Starší literatura jej obvykle spojuje s konkrétní nadmořskou výškou, pH půdy nebo druhem stromu, ale jde o velmi tolerantní druh. Vyskytuje se od nížin do hor, roste v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích a snáší půdy kyselé až mírně zásadité. Tvoří mykorhizu s řadou stromů, jako jsou : smrk, řidčeji jedle,borovice,dub,buk a ještě další listnáče. Plodnice se objevují od května do října.
Mladá plodnice hřibu kováře napadená slimákem.
Kozák březový (Leccinum scabrum) je jedlá houba z čeledi hřibovité rozšířená na severní polokouli. Roste v symbióze s břízami, sbírá se od června do října. Vyskytuje se pod břízami i mimo les.
Pohledem na starší plodnici hřiba kováře končí dnešní procházka Brdskou přírodou. Na další houby na Brdech si budeme muset počkat dokud pořádně nezaprší. Katastrofální sucho nejen na Brdech přírodě vůbec nesvědčí.
Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.


******************************************************************************************************************************************

Hornictví na Příbramsku - Důl Vojtěch

1. června 2017 v 0:01 | Brdolog

Důl Vojtěch je název dnes již nepoužívaného rudného dolu na Březových Horách. Důl byl založen v roce 1779Janem Antonínem Alisem a představoval jeden z nejdůležitějších dolů březohorského revíru. Jako vůbec první na celém světě dosáhl hloubky jednoho kilometru, a to v roce 1875. Souvisejících oslav se zúčastnil i císař František Josef I., který tím ukazoval světu, jak je monarchie pokroková a lidé šikovní.
Cáchovna dolu Vojtěch
Cáchovna/cechovna/je místnost, která byla stavěna u dolů. Touto místností se procházelo k těžní kleci. Každý horník měl svoji kartičku, nebo známku s číslem, která ho identifikovala. Po příchodu do práce horník tuto kartičku v cáchovně vložil do své přihrádky a po ochodu zase vyndal. Tento systém sloužil k tomu, aby se při případném důlním neštěstí vědělo, kdo zůstal v šachtě.
Evidence horníka na směně byla vícenásobná. Po příchodu do práce mu byla vydána z tabule ve známkovně kovová známka ve tvaru 1.,2. nebo 3. směny/ kulatá,hranatá či trojúhelníková/. Tuto známku horník v lampovně zavěsil na stojan odkud odebral svou lampu a poslední evidence byla ve výše uvedené cáchovně. Po jednotlivých směnách probíhala následná kontrola odevzdaných známek a zda je horníkova lampa zpět ve stojanu v lampovně.
Původní budova dolu Vojtěch. Budova musela být později pro zvýšení těžby zbourána, protože kola nosných lan musela být větší a nevešla se do stávající stavby.
Důl Vojtěch byl založen Janem Antonínem Alisem, který přišel do Příbrami z Kutné Hory v roce 1772. Jan Antotnín Alis při stavbě tohoto dolu uplatnil nový systém otvírky ložiska a čerpání vody, stejně jako to udělal na dole Anna. Vojtěch byl hlouben ve staré propadlině mezi dolem Annenským a Mariánským a těžba byla zahájena v roce 1779. Součástí dolu bylo i vodní kolo, které se staralo o odvodňování. To se ale roku 1780 pro nedostatek vody zastavilo a důl byl zatopen až do 7. patra. V průběhu roku 1782 byl do provozu uveden vodotěžný stroj. Konopné lano, jež zaručovalo správné odvodňování šachty, se ale po několika měsících přetrhlo a opět došlo k zatopení dolu, tentokrát až do 4. patra. Při tom zahynulo 10 horníků.
Nově postavená šachetní budova se dochovala v původním stavu dodnes.
Nízká budova na levé straně snímku, je strojovna, kde se nachází těžní stroj Breitfeld/Daněk z let 1873-1889
Komín vlevé části snímku, je patrně součást kotelny na výrobu páry pro pohon těžního stroje a dalších zařízení dolu.
Původně byl těžní stroj poháněn parou, pozdějí pneumaticky, stlačeným vzduchem
Ohromná navíjecí kola a celý stroj je masivní, navíjel skoro 1300 metrů tlustého ocelového lana, které muselo unést těžní klec s horníky a vytěženým materiálem.
Ukázka nosných lan, která těžní stroj navíjel nebo odvíjel na ohromná kola. Lana byla téměř 1300 metrů dlouhá, sama o sobě to musela být ohromná váha a k tomu ještě důlní klec s materiálem !
Ukazatel pozice těžní klece v dole, který měl 35 pater a dosáhl maximální hloubky 1269,9 metrů. Některá patra se netěžila.
Obsluha těžní stroj ovládala podle pokynů zvoněním z podzemí.
Těžní stroj byl vyroben v Praze firmou Breitfelt/Daněk a následně odzkoušen. Po té, bylo toto unikáktní dílo, bez jediného sváru, rozebráno a odvezeno do dolu Vojtěch, kde bylo znovu sestaveno a snýtováno a stojí zde dodnes. Nádherná technická památka.
Z obřího bubnu se lana odvíjela či navíjela přes kladky do průchodu.
Tímto vodícím žlabem procházela lana do šachetní budovy.
V šachetní budově u stropu nosná lana přes těžní kola spouštěla, či vyvážela těžní klec.
Vstup do šachty vypadá jako brána do pekla. Profil jámy je 6 krát3 metry, zde fárali horníci do dolu a vyvážel se vytěžený materiál. Důl byl uzavřen a zlikvidován v roce 1981, a to zásypem na zátku v hloubce 40,4 m. Ohlubeň pak byla zakryta betonovými panely.
V šachetní budově je instalovaná výstava k historickému rekordu těžby a to dosažením těžní hloubky 1000 metrů jako první na světě. Stalo se to 8.května 1875 za pomoci jediného těžního lana.
Na počest dosažení světového primátu v hloubce těžby se konala ve dnech 13 - 15.9.1875 v Příbrami velkolepá oslava na státní úrovni a s mezinárodní účastí.Na nárazišti 30. patra v hloubce 1 000 m byla umístěna pamětní deska připomínající tuto událost. Roku 1879 sfáral do podzemí dolu Vojtěch též slavný francouzský geolog a paleontolog Joachim Barrande a v roce 1885 habsburský arcivévoda Ferdinand Rainer (o těchto událostech vypovídají mimo jiné tři pamětní desky umístěné v expozicích Hornického muzea Příbram). Exkurzi v nitru země absolvoval např. i básník a spisovatel Jan Neruda, cestovatel Emil Holub a další.
Z dolu Vojtěch vede vodní štola, kterou se přiváděla voda na vodní kolo sousedního dolu Anna.Vejcovitý tvar štoly zaručuje její velikou pevnost. Štola pochází z konce 18 století, je dlouhá 330 metrů, není osvětlená a její průchod je součástí prohlídky dolu.
Komín/pohled ze štoly nahoru/, kterým se dopravoval vytěžený materiál ze štoly napovrch. Štola je v těchto místech 6 m pod povrchem.
Toto není kabel ani had, jsou to kořeny stromů rostoucích na povrchu, které sem procházejí skálou až do hloubky 10 metrů/někde i mnohem více/a nasávají vodu. Úžasná síla přírody a života.
Druhý komín je již téméř 10 metrů vysoký, štola má spád, aby voda měla dostatečnou sílu na roztočení kola v dole Anna
Světlo vzadu je konec vodní štoly v dole Anna.
A to je vše z naší první zastávky na hornickém Příbramsku v dole Vojtěch. Vřele doporučujeme osobní návštěvu , je to nezapomenutelný zážitek.
Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

***********************************************************************************************************************************************************************

U Němých

1. května 2017 v 0:01 | Brdolog

U Němých, je rozšířený lidový název vojenského areálu někdejšího označení VZ 2739 v údolí potoka Rezerva na území bývalého vojenského újezdu Brdy, v katastru Strašice v Brdech obce Strašice v okrese Rokycany, asi 1,7 km východně od loveckého zámečku Tři Trubky, 5 km jihovýchodně od Strašic.
Kvůli přísnému utajení se zaměstnancům objektu, o kterých prý nikdo neví, co v objektu dělají říká ve Strašicích Němý a pro lokalitu se vžil název U Němých či Údolí Němých. Podle legend mají tamnější pracovníci vysoké odměny za mlčenlivost, ačkoliv v roce 2009 promluvili někteří pracovníci, kteří byli propuštěni kvůli projevům nesouhlasu s plány o umístění amerického radaru na Brdech. Generální štáb Armády České republiky v roce 2009 na dotaz časopisu Týden popsal jednotku takto: Vzhledem k charakteru zařízení nelze o tomto pracovišti uvádět žádné historické ani současné informace. Ještě v roce 2012 se přes veškerou snahu opravdu k žádným konkrétním informacím nedalo přiblížit a všude se naráželo až na nepochopitelné informační vakuum. V prosinci 2013 na žádost občanského sdružení Solades Solonis o. s. o poskytnutí informací požadovaných 8 otázkami ministerstvo obrany sdělilo, že informace požadované prvními 6 otázkami jsou označeny jako utajované informace a v dotazech 7 a 8 jsou požadovány informace, které neexistují (vzdálenost od někdejšího umistění sovětských raket a souvislost s odmítnutím stavby amerického radaru v Brdech).
Vstupní brána č. 1 od zámečku Tři Trubky na úvodním plánku červená tečka na konci silnice nad soutokem Rezervy a Třítrubeckého potoka.
Když jsem se přiblížil k bráně, ozvalo se z reproduktoru: Vidím Vás, okamžitě opusťte tento prostor, nefotit. Jasný důkaz, že je prostor pečlivě střežen a to nejen zde, ale po celém oplocení jsou umístěna pohybová čidla. Tato brána má číslo 1, směrem ke křižovatce U Vagonu, kde je výjezd touto silnicí je jich ještě 14, ale jsou to jen vstupy do prostorů, kde je maximálně lesní cesta, jenom brána č.15 je vlastně druhý konec této silnice./Modrá tečka napravo/.
Nápis svědčí o významnosti objektu.
Šikmo klesá silnice, cesta Aliance, která se díky areálu nedá celá projít.
Další zdroje o objektu píší,že byl stavěn od roku 1955 do roku 1958, a to jako podzemní protiatomové velitelské stanoviště československé 7. armády s krycím názvem S1, v případě válečného konfliktu měl sloužit k zabezpečení
pevného a nepřetržitého velení vojákům a počítalo se zde s pobytem 180 osob a byl stavěn současně s velitelským
stanovištěm hlavního velení v Praze - Hlubočepech (objekt K116), určeným pro generální štáb a ministerstvo národní obrany. Válečný plán z října 1964 hovořil o objektu jako o velitelském stanovišti frontu a počítal s jeho oživením do šesti hodin od vyhlášení bojového poplachu. Byl to druhý nejvýznamější vojenský kryt v zemi a protože je tento objekt VZ 2739 stále přísně střežen, jistě se s ním nadále počítá. Podle zápisu veřejně přístupné kroniky obce Strašice oslavovali 29 září 2005 příslušníci útvaru Němý 45 let od jeho založení (jež by tak spadalo do roku 1960) a prý vzpomínali na jeho komunistickou minulost.
Ještě slušné upozornění zákazu vstupu, které nevyhrožuje ohrožením života. Pod cedulkou s varováním je vidět pobybové čidlo, chráněné seříznutou částí pet lahve s víčkem.
Těmito čidly, je chráněno celé oplocení area U Němých.
Tato silnice stoupá podél hranice areálu U Němých, který je na levé straně. Napravo je louka Tři trubky, pojmenovaná po trojici statných jelenů, kteří sem chodívali pravidelně v dřívějších dobách troubit. Později zde stála hájovna.
Louka Tři trubky, na úvodní mapce dole uprostřed hnědá tečka, vzadu je oplocený objekt.
Objekt je oplocen žiletkovým plotem a sledován kamerou. Mohla by to být vodárna, nad tímto objektem výše, jsou u Třítrubeckého potoka ještě dvě vodárny, ale žádná není takto nekompromisně zabezpečena. Může se jednat opravdu o zabezpečenou vodárnu pro objekt U Němých, aby nemohl někdo otrávit vodu, ale to by se dalo udělat i před plotem. Může zde také být nouzový východ z podzemí velitelského centra armády a nebo oboje, vodárna i východ.
Pod loukou Tři trubky, v nejnížším bodě silnice teče do areálu U Němých Třítrubecký potok.
Stoupáme nahoru po silnici dělící areál od louky.
Zpětný pohled, napravo oplocený areál velitelství armády a dole nalevo je louka Tři trubky.
Brána č.8. Zde je před námi v údolí hlavní část velitelství armády U Němých.
Střední prostor území U Němých, kde je vidět část potoka Rezerva, který je zde zregulován z důvodů, aby velká voda neohrožovala okolní vojenské objekty okolo silnice, která vede napříč územím od brány č.1, k bráně č.15. Červená tečka, je místo u brány č.8, předchozí fotografie.
Podle rozšířených doměnek, je zde vyraženo do podzemí jedno z několika hlavních velitelských stanovišť (HVS), vystavených v období studené války a určených k úkrytu generality československé, či české armády při případném raketovém napadení státu. Takové podzemní objekty (bunkry), jsou budované na strategicky podobných místech - pokud možno hluboké úzké údolí (chrání před přímým raketovým zásahem a omezuje následnou tlakovou vlnu), se zdrojem povrchové vody (slouží k technickým účelům), zalesněným prostorem (kvůli utajení) a možnosti jímat spodní vodu (po úpravě použitelná jako pitná). Uvnitř se nachází pravděpodobně jedno,
či více podzemních pater, ve kterých by se nacházel velitelský sál, kanceláře, jednací místnost, počítačové centrum, technické místnosti, generátory pro výrobu elektřiny, vodárna, sklady, ošetřovna, ubytovací prostory....
Tato část prostoru U Němých je naprosto ideální a splňuje všechny podmínky pro zřízení velitelského bunkru.
Další podobné prostory jsou v okolí Písku, Slaného nebo v Prokopském údolí v Praze. S rozvojem nových zaměřovacích a navigačních technologií na přelomu 70. a 80. let tato utajená velitelská stanoviště ztratila na strategickém významu, protože byla odtajněna a zaměřena. Armáda se proto rozhodla převážnou většinu těchto objektů opustit a nadále nevyužívat, ale mezi zachovalá a funkční patří i VZ 2739 U Němých. Avšak zatímco v západních armádách se v podobných objektech pořádají dny otevřených dveří, brdské zařízení zůstává tabu.
A zde je je vidět, že ze silnice, která vede šikmo nahoru podél potoku Rezerva, odbočuje doprava daleko širší pás silnice, která je špatně viditelná díky smrkům, ale po oblouku zpětně přetíná silnici, z které odbočila a míří kolmo do svahu, kde končí. A zde je místo, které mnozí komentátoři tohoto prostoru označují jako vjezd do podzemí! Podle mého názoru, člověka před plotem, jde maximálně o nějaké skladové prostory, garáže a nebo odtok průsakových vod, v době intenzivních dešťů, do potoka Rezeva a nebo také nic, falešný cíl !
Toto je největší možné přiblížení, silnice je proti vjezdu do skal jak pěšina, ale další argument neznalého člověka je, přece armáda není tak naivní, aby dala veřejnosti lehce získatelné informace o vjezdu do podzemního štábu fotografií na Seznamu cz. Pětkrát kliknu a mám před sebou vjezd do přísně utajovaného velitelského centra, to je nesmysl.

Pokračujeme dál cestou nahoru.
Potok Rezerva vtéká do areálu v horní části, těsně u druhého konce silnice, cesty Aliance u brány č.15.
Brána č.15
Pod bránou č.15, je ještě jedna, původní brána.
Křižovatka cest, kde se říká U Vagonu. místní název jsem zatím nikde nenašel. Podle mého názoru, zde měl lesní personál vyřazený železniční vagon, jako přístřešek v nepohodě. Vlevo brána č. 15, oplocení areálu pokračuje podél cesty na pravé straně, uzavřené závorou.
Těmito kamínky, které leží hned za smrkem, si mohli lesní pracovníci ve vagonu přítápět.
Oplocení pokračuje nalevo podél cesty za závorou, zpět až k č.1, kde jsme začínali tuto cestu.

Na stránkách, které se věnují prostoru U Němých, autor který tam nikdy nebyl, uvádí přesný popis celého objektu. Začíná že, zde je vjezd do podzemního velitelství armády a dále čísluje a popisuje další objekty a budovy prostoru u Němých. Kde na to přišel, když ani Ti co promluvili neřekli nic a on tam nikdy nebyl ?
Louka Tři trubky, uprostřed mezi stromy stála hájovna.

Dále bych k tomuto objektu uvedl. Pracovníci, kteří byli propuštěni, kvůli nesouhlasu se stavbou amerického radaru promluvili. Toto je psáno na veřejných stránkách oficiálních institucí. To je hezké, ale co řekli to nikdo a nikde neuveřejnil, takže to vypadá, že zase neřekli nic. Již několik let sleduji jisté Brdské stránky, kde stále probíhá debata bývalých vojáků sloužících v tomto prostoru U Němých. Celou dobu si dokazují, jestli tam opravdu sloužili, docela si i nadávají a potom omlouvají, a když už to vypadá že něco řeknou, ozve se další a řekne nezapomeňte, co jste podepsali. Tím to končí A zase nikdo nic neřekne. Myslím, že tento prostor je velice příznačně pojmenován, U Němých!
Pohled na rybníček na louce Tři trubky, napravo je vidět část objektu oploceného žiletkovým plotem

Všechny podstatné informace se dají získat z legálních informační zdrojů na internetu. Takže víme, že v tomto prostoru má armáda podzemní velitelství. Jestli má 3 nebo 5 pater pod zemí zase tak podstané není, jestli je vjezd do podzemí silnicí kolmo vedoucí do svahu a nebo skálou, která se posune i se stromy a otevře vstup, také podstatné není. Podstatné je, že zkrátka velitelství armády tento podzemní objekt stále aktivně využívá, což potvrzuje silná ostraha objektu. Dále zde velice dobře funguje podpis pracovníků o mlčení, zřejmě za úplatu. Proto je název armádního velitelství naprosto na místě. U Němých!
A to je vše o záhadném Brdském objektu u Němých. Na další toulky po Brdech a okolí se těší redakce blogu Brdolog.

*******************************************************************************************************************************

Velcí na Pstruhovém potoce, Synkova studánka a Kočičí chaloupka

1. dubna 2017 v 0:01 | Brdolog

Velcí, vesnice na perokresbě Jana Čáky
Takto vypadá stráň s chalupami na perokresbě prvního snímku dnes. Vše zarostlé a pusté.

Obec Velcí leží 2 kilometry nad Jincemi u Pstruhového potoka. Obdobně jako obce v centrálních Brdech smutně skončila. V padesátých letech byli vysídleni všichni zdejší obyvatelé, část jejich domovů byla přeměněna pro vojenské účely a zbytek byl zlikvidován buldozery. Velcí bývalo obcí železářskou. Emil Ondříček zaznamenal pověst, že první huť zde založíli panoši kněžny Libuše nesoucí jména Uman a Tuman (podle jiné verze Homoň a Tumoň). Jestliže některé naše pověsti koření v době romantismu, pak k nim s velkou pravděpodobností patří i tato. Ověřená zpráva o železářství ve Velcí je až z počátku 18 století. Tehdy v této vsi postavili jinečtí Vratislavové z Mitrovic vysokou pec, druhou na svém panství. První byla v Jincích, v místech velmi staré hutě. Stavba vysoké pece začala ve Velcí roku 1707 a dokončena byla pravděpodobně tři roky na to. Pec však od samého počátku provázely technické potíže. Doklady z roku 1718 prozrazují, že před tímto letopočtem stála nějaký čas mimo provoz, načež byla důkladně přestavována a opět zapálena 6. srpna tohoto roku. Ale ani nákladná investice nezajistila této huti prosperitu, její provoz byl i nadále ztrátový. Pravděpodobně to způsobovala okolní méně hodnotná, černá těžkotavitelná ruda, ale dozajista i stálý nedostatek vody z nepříliš vodnatého Pstruhového potoka. Vysoká pec ve Velcí zřejmě zanikla v roce 1721, poté co na jineckém panství vznikla další vysoká pec v Čenkově./Jan Čáka/
Mlýnský rybník ve Velcí,vlevo nahoře vrchol Koníček 667 m.n.m.
Zadní část Mlýnského rybníka.
Budova mlýna pod hrází, po kterém se rybník jmenuje.
Přeliv Mlýnského rybníka.
Budova mlýna pod hrází rybníka.
Pstruhový potok teče dolů pod rybníkem do dolní části obce Velcí.
Dřevěná soška sv.Anny z roku 2008 stojí na dnešní nové hranici Velcí. Cesta pod ní je hranice a další území dnes patří pod Ohrazenice. Hraníční sloup nalevo vymezuje prostor CHKO Brdy a zároveň vojenského prostoru.
Pod můstkem přes Pstruhový potok se usadil na vrbě vodník. /A říkal mě Fando/
Výhled nad Mlýnským rybníkem na vrch Vystrkov/541m.n.m./, v celé této Jinecké oblasti bylo veliké nalezíště trilobitů, které mimo mnoha jiných, probádal známý paleontolog Joachim Barrande. Dnes je zde přírodní rezervace a pátrání po trilobitech je zakázáno. Z vlastní zkušenosti z dřívějších dob i zbytečné. Nové schránky trilobitů, které se vytvořily před miliony let, již nebudou.
Pomník padlým občanům v první světové válce na bývalé návsi Velcí, nad pomníkem sídlí štáb vojenské policie.
Naše cesta pokračuje dál.
1 - Mlýnský rybník
2 - Pstruhový rybník
3 - Velcí rybník---
4 - Odbočka do prava
5 - Synkova studánka
6 - U Kočičí chaloupky

Na mapě je směr naší cesty. Od č.1 u Mlýnského rybníka ve Velcí, se vydáme proti proudu Pstruhového potoka po silnici v mírném stoupání k č.2 Pstruhovému rybníku.
Pstruhový rybník
Pohled z boku.
Můstek vede ke stavidlu rybníka.
Doutníky/Orobinec širokolistý/, v dětství to byla pro nás velmi cenná trofej.
Pokračujeme do mírnéko kopce až k číslu 3, rybník Velcí.
Hráz vodárenské nádrže Velcí, můstek vede ke stavidlu a pod ním je přeliv nádrže. Vzadu stojí buňka hrázného.
Pohled na protější stranu nádrže.

Závěrečný plán naší cesty.
Od č.3 nádrže Velcí se vracíme 500 metrů zpět dolú po silnici na křižovatku k číslu 4, kde odbočíme doprava a stoupáme po cestě k číslu 5, Synkova studánka.
Krásně udělaná budka studánky s příjemným posezením ve stínu.
Precizně vyrobený odtok vody ze dřeva a napravo hrnečky k napití, ten puntíkatý je úžasný.
Obrázek hajného.
Synkova studánka a proč Synkova ? Protože ji postavil a udržuje pan hajný Synek !!

Pokračujeme dál k poslednímu cíli dnešní výpravy. Zbývá nám posledních pár set metrů. Pátrali jsme po Kočičí chaloupce v leteckých mapách a při velikém přiblížení se nám podařilo nalézt jediný objekt v dané lokalitě, který určitě není myslivecký posed. S velkou nervozitou se blížíme k objektu podle mapy.
Takto vypadá Kočičí chaloupka z leteckého pohledu.

Čekalo nás ještě pár desítek metrů neschůdným terénem, potom překonat potok a byli jsme v cíli naší cesty.
Kočičí chaloupka, ani náhodou, je to vodárna. Byli jsme v šoku, jako kdyby té vody dneska nebylo dost, tři rybníky, dva potoky, studánka a místo Kočičí chaloupky vodárna.To je pech.

Na mapě označené území Kočičí chaloupka, je vlastně místní název této lesní části. Kdysi tu mohla stát bouda pro lesní personál, nebo za časů pytláctví bylo v lesích hodně strážních domků. V Brdech je mnoho územních částí označeno místními názvy, s některými se ještě určitě setkáme, jako zde u Kočičí chaloupky - vodárny.

Ale, jak to bylo s Kočíčí chaloupkou doopravdy ? Místní pověst ve Velcí praví, v dávných dobách paní kněžna z Brdského hradu Valdek, o kterém náš blog uvádí jednu z kapitol, nechala v těchto místech postavit stavení, kde chovala kočky. Stavení přečkalo do nedávna, ale dnes po něm není žádný pozůstatek.Stálo na pravé straně cesty od Synkovy studánky a trochu výše než vodárna, která je nalevo. Od toho vznikl místní název u Kočičí chaloupky!
Pohledem na krásné údolí u Kočičí chaloupky naše dnešní putování končí, na další toulky po Brdech a okolí, Vás zve redakce blogu Brdolog.

****************************************************************************************************************************

Veškeré zpětné články našeho blogu byly zbaveny obrázků již podruhé během 2 měsíců a to rok zpět pro nefunkčnost a nenávštěvnost blogu, což je nesmysl, při návštěvnosti co blog má. Vše brzy opravíme, zítra jedeme na jednání s TV Nova, která tento blog provozuje. Redakce blogu Brdolog.

Zde je reakce TV Nova, je to hezké, že uznali chybu, ale 300 obrázků bude vracet zpět 14 dní redakce blogu brdolog. Bg

Fwd: RE: blog http://brdolog.blog.cz/


---------- Původní e-mail ----------
Od: Koubová Barbora <Barbora.Koubova@novatv.cz>
Komu: DJHIPO <DJHIPO@seznam.cz>
Datum: 5. 4. 2017 11:30:17
Předmět: RE: blog http://brdolog.blog.cz/
Dobrý den,
Omlouváme se za způsobené problémy, které zjevně byly způsobeny tím, že nyní již zrušený blog djhipo.blog.cz byl registrován na vaši emailovou adresu. V současnosti už by k žádnému problému dojít nemělo.

S pozdravem

Barbora Koubová
Administrátor Blog.cz

Barbora Koubová
MPP_ext._Redaktor

Barbora.Koubova@novatv.cz


TV Nova s.r.o.
Kříženeckého nám. 1078/5
152 00 Praha 5
Czech Republic
www.nova.cz www.tn.cz






From: DJHIPO [mailto:DJHIPO@seznam.cz]
*******************************************************************************************************************************

Kolvín v Brdech

1. března 2017 v 0:01 | Brdolog

Vesnice Kolvín stávala na jihozápadním svahu vrchu Palcíř v nadmořské výšce 625 - 685 metrů. První zmínka o ní pochází z roku 1381, kdy je doložen Nechval, řečený Kolvín z Kolvína, pocházející z významného rodu Dobrohostů z Ronšperka, který tu zřejmě držel nějaký dvorec. Za husitských válek byl Kolvín nejspíš zničen, snad v roce 1421, kdy husitská vojska rozbořila i blízký klášter v Teslínech. Až do poloviny 16. století se nikde nezmiňuje, pak byl zřejmě obnoven a stal se součástí mirošovského panství. V roce 1550, kdy Mirošov koupil od pánů z Rožmitálu Florián Gryspek z Gryspachu, měl Kolvín kolem 15 usedlostí. Živobytí tu bylo těžké, a tak část obyvatel odešla za prací do měst, ale i za velkou louži. Posledními majiteli byli Colloredo-Mansfeldové, od nichž československý stát vykoupil v roce 1928 okolní pozemky pro zřízení střelnice. Kolvína se to tehdy ještě netýkalo, i když počet jeho obyvatel soustavně klesal. V roce 1939 jich bylo jen 382, počet domů se pohyboval mezi sedmdesáti až osmdesáti. Ves přežila okupaci, kdy měla padnout na oltář plánovanému rozšíření vojenského prostoru, nakonec však bylo zbořeno jen dvacet domů. Německé plány s větší důsledností uskutečnil až v letech 1952-1953 komunistický režim, kdy jeho armáda srovnala buldozery se zemí celou vesnici i se školou, dvěma hostinci,kampeličkou, několika obchody a kaplí na návsi, která byla jednou třetinou s hasičskou zbrojnicí.
Na prvním snímku je vesnice Kolvín, napravo je škola, pod školou je náves, kde je vidět kaple s hasičskou zbrojnicí, nalevo obchod u Třešků a na spodním snímku prodejna hospodářských strojů. Všimněte si vysoké zděné podezdívky a otevřených plaňkových vrátek u protějšího stavení, silnice dále zatáčí doprava, porovnejte se snímky níže. /Za obrázky děkuji rodině Micků/
Odsud byla fotografována skupinka lidí u automobilu, před prodejnou zemědělských strojů pana Třešky. Nad oranžovou čarou je úplně zarostlá kamenná zeď podezdívky plotu stavení naproti prodejně.Žluté tečky označují bývalá plaňková vrátka. Snad se nám zeď podaří v létě očistit a umístit tam na tabulce horní fotografii Kolvína.
Otvor v podezdívce, kde byla otevřená plaňková vrátka na staré fotografii Kolvína, naproti prodejně u Třešků.
Za zatáčkou směrem na Skořice je na levé straně půlkruhový betonový základ, má průměr kolem dvaceti metrů.
Tento betonový půlkruhový sokl vymezoval prostor pomníku 17 padlým občanům Kolvína na frontách v první světové válce a stál na návsi obce. Samotný pomník byl přenesen do Skořic, kde stojí dodnes.
Pomník padlých Kolvínských a ostatních občanů okolních vesnic ve Skořicích.
Další informace uvádí Jan Čáka: Farností patřil Kolvín do nedalekých Skořic, kam po uzákonění školní docházky za časů Marie Terezie docházeli i zdejší žáci. A to až do doby, kdy se Kolvín zmohl na školu vlastní. V roce 1894 zde byla postavena na svoji dobu moderní patrová budova nákladem správy zbirožského velkostatku. Tehdy žilo ve vsi pod Palcířem 576 obyvatel. Tento počet se po nástupu dvacátého století neustále zmenšoval. Lidé opuštěli ves v lesích, kde se jen těžko dokázali uživit. Od dvacátých let do počátku druhé světové války se počet obyvatel Kolvína ustálil na necelé čtyři stovky. Z těch však tvořili pouhou čtvrtinu rolníci a chalupníci, ti ostatní pracovali v lese nebo putovali do průmyslových podniků na Rokycansku.
Tento snímek je pohled na cestu druhou stranou Kolvína směrem na Padrť, po celé cestě stála na obou stranách stavení obyvatel, této staré části Kolvína se říkalo "Ve vsi". Uprostřed této cesty navazovala kolmo doleva odbočka k vrchu Palcíř, kolem které vyrostla nová část Kolvína, kde se říkalo "Na Palcíři". Místu, kde se obě cesty spojovaly se říkalo "V bráně"./Uprostřed snímku zasněžená odbočka doleva/. Od roku 1931 jezdili po této silnici autobusy státních drah na trase z Mirošova do Rožmitálu a v Kolvíně byla zastávka. Dnes je na cestu vedoucí bývalým Kolvínem velice smutný pohled.
Toto je odbočka doleva, po obou stranách cesty stála stavení a této nové části Kolvína se říkalo Na Palcíři.
U hlavní cesty se dochoval alespoň jeden důkaz, na pravé straně za návsí je pomníček.

Škoda že potomci dalších obyvatel Kolvína nepřidají další pomníčky.
Toto je torzo a vše co zbylo ze statku Krátkých po 76 letech.
Zbytky základů statku Krátkých. Jan Čáka říká, že dnešní pátrání po Kolvíně je práce pro archeology a má naprostou pravdu.
Rodina Krátkých založila nový statek ležící pár kilometrů odsud a jejich potomci tam žijí dodnes. Pokusíme se navázat kontakt a zjistit další velmi cenné informace o Kolvíně. Snad sama prozřetelnost jim poradila, aby se po konci války nesnažili obnovit svojí usedlost a nakonec nezplakali nad marnou snahou, jako ostatní navrátilci do Kolvína.
Chalupa příbuzných rodiny Micků/kterým děkuji za obrázek/, stála nad cestou vlevo směrem na Padrť, nedaleko Krátkých, kteří měli statek pod cestou vpravo. Paní Micková dále uvádí, že ze zápraží chalupy byla viditelná Plzeň. Příbuzní se jmenovali Frühaufovi, později jim bylo jméno počeštěno na Frýhaufovi a stavení mělo č.p.10. Muž s dětmi se jmenoval Josef Frühauf.
Zhruba v těchto místech stál muž s dětmi a druhý muž se psem. Uprostřed šikmo, je vidět základ bývalého stavení a dole u silnice byla brána.
Na snímku Josefa Šefla je Kolvín v období druhé světové války. Vlevo je starý Kolvín, kde se říkalo "Ve vsi", od středu doprava stoupá nová část Kolvína, kde se říkalo "Na Palcíři". Ve středu kde se obě části Kolvína spojují se říkalo "V bráně". Od středu doprava mírně klesá mezi chalupami silnice na Padrť, po které jezdila pravidelná autobusová linka z Mirošova do Rožmitálu.
**************************Usedlost č.p. 14 /Jan Čáka/
Jan Čáka dále o Kolvíně uvádí: Vesnice v Brdech bývala v tuhých zimách takřka odříznuta od světa. Do slova a do písmene se tak stalo v nejkrutější zimě dvacátého století, na počátku roku 1929, jak o tom zachoval svědectví zápis kronikáře obce Václava Routka. Napadlo tolik sněhu, že se z okolních obcí nikdo nemohl do Kolvína dostat. Souvislá vrstva sněhu měřila 150 cm a závěje dosahovaly dvou metrů. Obec v té době neměla elekrický proud a ani telefon, takže Kolvínští naprosto nic nevěděli o světě a svět o nich.
Lidé si alespoň prohazovali cestičky od chalupy k chalupě a uvolňovali dětem cestu do školy. Ve dnech 12. až 15. února 1929 trvaly souvislé mrazy -36 stupňů Celsia. Ve studnách rapidně ubývala voda, ale tento problém vysoko položenou obec trápil i jindy. Vyhladovělá lesní zvěř houfně hynula, zajíci přibíhali až do stavení, odkud se nedali odehnat ani zuřivím štěkotem psů. Následky strašné zimy se nejvíce projevily v zahradách, takřka všechny ovocné stromy v Kolvíně tehdy zmrzly.
Ale pak vešel život opět do starých kolejí. Kolvínští dál pracovali a zvelebovali své usedlosti, o večerech se uměli rozveselit ve své hospodě, dokázali hrát ochotnické divadlo i jít cvičit a sportovat. V obci byl Sokol i Dělnická tělocvičná jednota. Tak první republika spěla pomalu ke svému konci a zdejší lidé netušily, že v té pohnuté době v předvečer války se stahují mračna i nad jejich vesnicí.
TJ Sokol Kolvín 1926 /obrázek od Micků/
V tragické epoše nacistické okupace, na sklonku 1940, přišla zpráva jako úder blesku: Kolvínští se budou muset ze své obce vystěhovat. Nacistická armáda, která převzala brdskou střelnici, se rozhodla výrazně rozšířit její území. Mezi desítkou obcí, na něž padl ortel likvidace, byl tehdy i Kolvín. Už když se v roce 1924 brdská střelnice
začala připravovat, podali Kolvínští ostrý protest proti tomuto záměru. Protestovat teď proti okupantům by bylo absurdní, nezbylo než podřídit se.
Na jaře 1941 přichází do Kolvína četnická asistence, jež má na starosti průběh evakuace. Ta přebírá postupně od vystěhovaných jejich majetky a klíče od domů. Píší se trhové smlouvy, peníze za zabraný majetek - už ty znehodnocené, protektorátní - vyplácí spořitelna města Rokycan. Ruší se pojistky, výměnky. Ve druhé polovině roku 1941 se lidé balí, shánějí nová obydlí a byty leckde v širokém kraji. Někteří našli, jiní nenašli a museli se uchýlit k příbuzným.
Toto je jediná stavba, která zbyla z Kolvína dodnes.
Je to bývalá budova transformátoru pro napájení obce elektřinou. Stojí pod bývalou návsí, pod statkem Krátkých. Je značně devastovaná průstřely různých zbraní, dnes slouží jako myslivecký posed. Kolvín byl elektrifikován v roce 1932.
Ještě je jedno místo v Kolvíně,na které buldozery zapoměly, nebo ho přehlédly. Na východním okraji vesnice u křižovatky tvořené hlavní silnicí a odbočkou ke skále Marie Terezie, stojí pomník Díkůvzdání za zrušení roboty v Kolvíně roku 1848. Co se nepodařilo armádě v roce 1952, napravila o deset let pozdějí a poničila horní část, zbyl jen spodní sloup.

Válečné období Kolvína, je téma na další kapitolu našeho pátrání po Brdech.

Po povstání českého lidu 5. května 1945 se kolvínští vyhnanci začali vracet do svých domovů. Návrat však nebyl bez potíží, jak se lze dočíst v poválečném zápisu do obecní kroniky. Mluví se se tu především o značném zpustošení budov a nedostatku stavebního materiálu k jejich obnově. Kolvín byl nacistickým hospodařením opravdu nemálo zdevastován. Ale co nedokáže český člověk, pokud ví, že špatné skončilo a vrátka k lepším časům jsou otevřena. Obnova vsi postupovala pomalu, přesto žilo v Kolvíně v roce 1951 již 145 obyvatel v 55 domech.
Tyto dvě Kolvínské chalupy č.p.37 a č.p.54 představují ukázku brdské lidové architektury, která je v podstatě stejná po celém obvodu středních Brd. Prvořadým rysem jsou tu pavláčky s ozdobně vyřezávanými sloupky./Jan Čáka/.

K Vánocům roku 1951 však dostali kolvínští nepěkný dárek, příkaz k druhému, tentokrát definitivnímu vystěhování. Veškeré protesty obyvatel směřované na předsedu vlády A.Zápotockého, ministra obrany A.Čepičku i na prezidenta K.Gotwalda se ukázaly marné. V srpnu 1952 byly rozesílány posledním vzdorujícím obyvatelům Kolvína dopisy důrazně vybízejícím k opuštění domovů pod hrozbou nuceného vystěhování na vlastní náklady. Komunistická vláda se zachovala hůře než ta protektorátní. Náhrady za zabavený majetek byly počítány pro vystěhovalce značně nevýhodně, podle obecných předválečných cen z roku 1939. Poslední obyvatelé odešli z Kolvína v roce 1953. Po obyvatelích zbyla jen básnička, která zde kolovala před vystěhováním v opisech mezi lidmi.

Kolvíne, Kolvíne vesničko má milá,
na tebe vzpomínám, čím jsi ty mě byla.
Chaloupky vy milé, co z vás asi bude,
až se vystěhujem, kdopak se vás ujme ?
Máme se stěhovat, nemáme však kam,
kam nás osud zavede, ví jen Pán Bůh sám.

A armáda vzápětí jejich chalupy zbořila buldozery, vše srovnala se zemí a prakticky vymazala Kolvín z map. V blízkosti bývalé obce vybudovala střelnice. Jak tato malebná brdská horská ves vypadala, vidíme již jen na fotografiích. V Kolvíně dnes najdeme jen zarostlé zbytky usedlostí, obklopené zpustlými sady a sečenými loukami s dalekými výhledy do kraje.
Cesta do Kolvína, dlážděné pásy silnice jsou přejezdy pro tanky, asfalt by pásy zničily. Přejezdů bylo celkem 12. Les vzadu, jsou zarostlé trosky Kolvína.
Pohled do kraje, vzadu je dominanta okolí, hrad Radyně.
Vlevo nahoře, je nevyšší vrchol Šumavy/dvě věže/ Großer Arber, Velký Javor 1456 m.n.m. v Bavorsku. Poslední vrchol uprostřed snímku je na našem území Špičák 1202 m.n.m.

Pohledem z Kolvína do Bavor končí tento článek, na další toulky po Brdech a okolí se těší redakce blogu. Bg.

Zámek Zbiroh ( část I )

1. února 2017 v 0:01 | Brdolog
Zámek Zbiroh stojí v nádherných křivoklátských lesích v bezprostředni blízkosti Brd. Majiteli zámku se na čas stali : Karel IV., Zikmund Lucemburský , Rudolf II a proto se mu dnes říká zámek tří císařů.
Zámek Zbiroh se nachází ve stejnojmenném městě v okrese Rokycany v Plzeňském kraji. Dnešní zámek vznikl z původního opevněného hradu, který byl založen na počátku 13. století. Za jeho zakladatele je považován Břetislav ze Zbirohu /Brechiziaus de Zbiroh, 1247/z rodu Sulislavců. Ale již v roce 1230 zpráva připomíná jisté bratry Chřena a Sulislava ze Zbiroha. Později byli mezi vlastníky hradu rod Drslaviců /Děpold ze Zbiroha/, král Přemysl Otakar II, rod Rožumberků, král Zikmund, rod Kolovratů, rod Lobkoviců, císař Rudolf II. Proto je zámek také nazýván zámek tří císařů. V roce 1868 zámek zakoupil baron Bethel Henry Strousberg, který zámek v letech 1869 - 1870 razantně přestavěl podle projektu architekta Augusta Ortha do novorenesanční podoby. V roce 1879 po Strousbergově bankrotu prázdný zámek koupili Colloredo-Mansfeldové. V letech 1943-1945 byl zámek sídlem štábu něměckých SS. Poté se zámek stal majetkem Československého státu a byl využíván armádou. Po roce 1989 získalo zámek město Zbiroh, které jej v roce 2004 prodalo firmě Gastro Žofín, z které později vznikla cateringová společnost CHATEAU CATERING a majitelem zámku se stala soukromá osoba spřízněná se řádem Templářů. Vlajky na horním snímku, které jsou svěšeny pro bezvětří reprezentují, pravá, červený kříž v bílém poli, řád Templářů a levá je České republiky. Vliv řádu Templářů je na zámku viditelný téměř všude.
Původní hrad byl postaven na nejtvrdší jaspisové, neboli buližníkové skále. Hradní studna je hluboká 163m a je nejhlubší studnou v Evropě. Vyhloubení v této nejtvrdší hornině muselo být s nástroji té doby nesmírná dřina. Tato tvrdá skála posloužila jako podstavec pro mohutnou věž, která je první samostatná hradní hláska v Čechách. Tato impozantní dominanta celého zámku je 20 m vysoká, 10 m široká a má až 4 m silné zdi. Celá tato stavba navíc nebyla postavena z vůle krále, ale pouze šlechtice, což v té době rozhodně nebylo zvykem.
Hradní kašna s vodotryskem
Nad schody je vidět buližníková skála na druhém nádvoří a že celý zámek na této skále stojí, bylo v roce 1943 příčinou, že zámek zabraly německé jednotky SS. Buližníkové skály porostlé jaspisem výborně odráží rádiové vlny a proto zde němci zřídili radiolokátor a na zámku štáb. Němci lecos na zámku poničili, zabetonovali studnu a při útěku v roce 1945 do studny naházeli věci kterých se chtělli zbavit. Potom tam hodili granát, který ovšem nevybuchl a dost věcí se podařilo ze studny vyzvednout. Dodnes se však neví co všechno ve studni a pod betonovou zátkou ještě může být. Vyzvednuté předměty ze studny po němcích jsou vystaveny v zámecké expozici.
Po válce obsadila zámek československá armáda a udělala z něj přísně střežený objekt, z jehož středověké bašty
sledoval supertajný radiolokátor Tamara vzdušný prostor proti případnému nepříteli.
Rytíř řádu Templářů
Hlava z kamene a vzadu znak Templářů
Šperkovnice, soška Madonny a Rudolf II
Dr. Bethel Henry baron von Strousberg se stal jedním z nejvýznamějších průmyslníků Evropy a získal přezdívku král železnic. Aby mohl svoje impérium rozšířit v roce 1868 zakoupil na rudu bohaté panství Zbiroh. Jeho cílem bylo vybudovat zde obrovský železárenský a strojírenský komplex s hutěmi, vysokými pecemi, válcovnami , mostárnou a závodem na výrobu lokomotiv. Dělníky lákal na vyšší platy a nakonec jich zaměstnával více než 10 tisíc! V roce 1869 - 1870 nákladně přestavěl tento zámek, který se potom stal jeho reprezentačním sídlem. Po přírodních kalamitách v tomto kraji, kdy byla povolena nadlimitní těžba dřeva,získal Strousberg značné finanční prostředky, které využil na budování nových podniků. Brzy se ale ukázalo, že svoje síly přecenil, nákladná přestavba zámku a výstavba velkých závodů, stála víc peněz, než předpokládal. Navíc železná ruda, kvůli které koupil tuto lokalitu, obsahuje příliš mnoho fosforu a pro jeho podnikatelské záměry je zcela nepoužitelná. Pozval si i skupinu německých odborníků a ani těm se nepodařilo železo fosforu zbavit. Přes velké finanční ztráty dál pokračoval v rozšiřování provozů, aby si zachoval důvěru věřitelů. Kritický nedostatek financí přiměl Strousberga k podvodům. Začal vydávat nekryté akcie, nekryté cenné papíry, zakládal různé firmy, kde prováděl nekontrolované finanční převody a mnoho dalších podvodů. Roku 1873 navíc padla vídeňská burza, což vedlo k dalšímu zadlužení. V Rusku vydal další sérii nekrytých akcií, za které vybral milonové zálohy. Na podvod se ale brzy přišlo a podnikatel byl v roce 1875 v Petrohradě zatčen. Odseděl si nakonec jen dva roky, jeho podnikatelský sen byl ale navždy ztracen. Věřitelům, kterých bylo 635, propadl veškerý jeho majetek a jeho dluhy se vyšplhali až na 90 milionů marek. Ze zámku odnesli věřitelé všechno co se odnést dalo a zámek zůstal úplně prázdný. Zlomený Strousberg zemřel v 61 letech v roce 1884 v naprosté chudobě v Berlíně. Prázdný zámek koupili v roce 1879 Colloredo - Mansfeldové.
Pád Bethela Henryho Strousberga však znamenal také úpadek celého Zbirožska.
V této tajuplné místnosti se Řád Templářů schází dodnes.
Na zámku žil a pracoval téměř 20 let Alfons Mucha. Vytvořil zde dílo Slovanská epopej, které bylo jeho snem a podařilo se mu ho vytvořit až na zámku Zbiroh. Dílo Slovanská epopej je soubor 20 velkoformátových obrazů, které symbolizuje cestu Slovanů dějinami. Po svatbě s manželkou Marií v Chicagu nachází průmyslníka Charlese
Cranea, který je ochoten financovat veškeré náklady na vznik Slovanské epopeje. Mucha se vrátil roku 1910 do rodné země, aby si pronajal část zámku na Zbirohu a zde tvořil Slovanskou epopej, jež mu dohromady zabrala 18
let života. Dokončil jí roku 1928, kdy ji spolu s Charlesem Cranem předal Praze a veškerému československému obyvatelstvu.
Na konci zámku ve Velkém sále zřídil Alfons Mucha ateliér pro velkoformátové obrazy Slovanské epopeje.
Část střechy ateliéru nechal prosklít, pro lepší viditelnost při malování velkoformátových obrazů.
Prosklená střecha ateliéru Alfose Muchy.
Velký sál, Muchův ateliér v dnešní podobě.
Jeviště
Vchod do Velkého sálu, Muchova ateliéru

Osvětlení v dnešní podobě
Opona, kterou zhotovil Alfons Mucha pro Zbirožskou sokolovnu, kde působil Divadelní spolek Sokol. Od druhé světové války byla smotaná opona uložena v sokolovně, kde se na ní zapomělo. V roce 1988 převzala objekt armáda a posléze nalezená opona byla zapsána mezi kulturní památky. V roce 1998 oponu restaurovali Milan Kadavý a Alena Kadavá za spolupráce Jiřího Matějíčka. V roce 2011 se opona vrátila do místa svého zrodu, velkého sálu, v té době Muchova ateliéru.
Ateliér na zámku Zbiroh, kde Alfons Mucha maluje dílo dvaceti velkoplošných obrazů Slovanské epopeje, které vytvořil za 18 let a kde se ohromný sál s vekoplošnými obrazy zdá maličký. Na tuto dobu ohromující a velkolepé dílo!! /snímek Seznam/
Na chodbě jsou obrazy a ukázka dobových brnění.
Brnění Karla IV
Další dobová brnění




Pohled z okna na nádvoří, v čase vánočním je zde betlém
Kašna s vodotryskem je přes zimu bez vody
Obří šachovnice, bílý kůň utekl a nebo ho někdo.... na něm odjel.
Pohled do krajiny
Zámecký lesopark
Na leteckém pohledu je vidět prosklená střecha ateliéru Alfonse Muchy
A zde končí první část historie zámku Zbiroh. Na další zajímavosti z Brd a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

*******************************************************************************************************************************

Praha

1. ledna 2017 v 0:01 | Brdolog

Praha je druhý nejvyšší Brdský vrchol, měří 862 m.n.m. a je jen o 3 metry nižší než Tok, dominanta Brdského pohoří s 865 m.n.m. Těsně vedle vrcholu se nachází meteoradiolokátor, zařízení s věží, které využívají meteorologové, letečtí dopravci a radiokomunikace.
Ke zkoumání původu jména nejvyššího vrcholu tehdejších rožmitálských lesů s naší stověžatou matičkou by mohl svádět pradávný způsob kultivace naší země, a to pražením - vypalováním lesů. Tato činnost se přisuzuje našim nejstarším slovanským předkům, kteří usilovali o přeměňování lesní půdy hlavně k zemědělským účelům. Ale proč by to dělali tady, v nehostinných a nejvyšších brdských polohách? Historik August Sedláček ve starých pramenech nikde název Praha nenalezl a to z prostých důvodů, protože se objevilo až po polovině 19 století. Zrodilo se v tehdejším vlasteneckém ovzduší na počest našeho hlavního města.
A jak se tedy říkalo vrcholu Praha předtím ? Kupodivu tento nejvyšší bod táhlého hřebene, v terénu nepříliš výrazný, neměl české jméno, nebo se nedochovalo. Do té doby, než se ujala Praha stálo na lesnických mapách s německými popisy slovo Brei, což v češtině značí kaši, na daném místě pak kaši ve smyslu bažinatého terénu. Čili opět jedno potvrzení někdejší vysoké vlhkosti i na nejvyšších polohách Brd. Později ovšem, z jako mnoha jiných míst, i odtud se bažinatý terén zcela vytratil. / Jan Čáka /
K tomuto problému dodávám, samotné odlesnění dopadových ploch na Brdech samozřejmě velice snížilo nasákavost terénu a držení vody, protože lesy na dopadových plochách a vrcholech, byla vlastně čepice která chránila a držela vodu, po odtěžení stromů celý systěm padl, protože v horní části nemělo co vodu zadržovat. Dále neustávající bagrování všech příkopů a svodů nejen potoků, ale i strouh po celých Brdech, znamená co nejrychlejší odvod vody z tohoto pohoří, které dříve působilo jako houba, která zadržovala vodu a postupně ji uvolňovala. A proto se není možné divit povodním a tisícileté vodě v Praze v minulosti. Za tím vším je neodborný a likvidační zásah do přírody člověkem. Bg

Za války převzali brdskou střelnici Němci. Wehrmacht na vrcholu Praha vybudoval odposlouchávací zařízení, telefonicky propojeného s ústředními orgány v protektorátě i v říši. Na vrcholku hory vzniklo několik dřevěných věží vybavených anténami, na jejím západním úpatí, u cesty k hájovně Roviny postavili Němci několik zděných kasárenských budov. Zde sídlila obsluha a ochrana tohoto zařízení, zpočátku kolem osmdesáti osob, později mnohem více.
Po vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 se skupinka lesníků a mužů ze Záběhlé vypravila na vrch Prahu, aby Němce přesvědčila, že už jim nezbývá nic jiněho než složit zbraně. Ti však vyjednavače zajali a lesního technika Václava Kreidla z Kolvína, který se pokusil uprchnout, zastřelili. Ještě před příchodem Sovětské armády, však celá osádka Prahy své stanoviště opustila a uprchla směrem na západ./Jan Čáka/
Pomník Václava Kreidla
Jan Čáka píše z Kolvína, já věřím spíš nápisu.
Jiné zdroje popisují situaci na Praze takto : V roce 1941 na vrcholu Prahy v německém výcvikovém prostoru Truppenübungsplatz Kammwald byla zahájena výstavba moderního radiolokačního zařízení Luftwaffe. Stanice se jmenovala Pegasus-Y a byla vybavena několika komplety Y pro goniometrické zaměřování a byla doplněna několika radiolokátory typu Freya EGON. Stanice dokázala z údajů o směru a vzdálenosti určit pozici letadel až do úctyhodných 300 km. V té době naprostá špička v zaměřování letících objektů.
Kasárna, toto je poslední torzo z několika budov kasáren, kde bylo v německé radiolokační stanici Pegasus-Y umístěno kolem 200 lidí,z toho bylo několik desítek žen,telefonních spojovatelek. Tak velká posádka, která provozovala stanici 24 hodin denně, musela mít dost velké zázemí, jak pro provoz samotného radiolokátoru, tak pro pracovníky, kteří odpočívali po službě/hygiena,stravování atd/. Areál kasáren po válce částečně používala naše armáda až do roku 1996, kdy byl srovnán se zemí. Vlastní stanici Pegasus-Y se snažila československá armáda marně několik let uvést zpátky do provozu, němci většinu stožárů antén a zařízení stanice před útěkem poškodili.
Nakonec byla používaná nová radiolokační zařízeni na původních místech, protože náhorní plošina Prahy je pro umístění radarů naprosto ideální polohou.
Dnes je tato část bývalých kasáren využita jako sklad VLS. Základy kasáren dále pokračují v řadě, což nasvědčuje, že celý komplex budov byl pravděpodobně v jedné souvislé linii.

V časech komunismu bylo zařízení na vrchu Praha využíváno v podstatě stejně jako za války, radary byly zaměřeny na bavorskou hranici. Několik původních dřevěných věží vystřídala konečně jediná věž železobetonová, 60 m vysoká, její vrcholová plošina slouží k meteorologickému pozorování a radiokomunikačnímu systému. Dne 7.1.1994 z věže osobně pozoroval Jan Čáka téměř tři tisíce metrů vysoký Alpský vrchol Dachstein, ale Alpy byly v tento vyjímečný den viditelné i z vyhlídky pod věží. Tato viditelnost se naskytne pouze jednou za několik let. Při dobré viditelnosti lze pozorovat Šumavské vrcholy, lze nahlédnout do Německa a dobře jsou vidět okolní vesnice a města jako Rokycany a Plzeň.
Rozcestník ukazuje že vrchol je již blízko
A jsme u cíle.
Přesný bod vrcholu Praha
Zbytky německého radiomajáku Freya. Zdivo zařízení je totožné s podezdívkou kasáren v předešlých snímcích, je to kámen, který je v brdských suťových polích téměř nevyčerpatelným zdrojem stavebního materiálu zdarma za odvoz, ale v dnešní době jsou Brdy CHKO a tam platí jiná pravidla.
Pohled na Rokycany, vzadu je Plzeň
Louka pod Dolním Padrťským rybníkem
Soumrak
První zelená louka u Přední Záběhlé, za lesíkem vlevo louka s mokřadními keři pod Dolním Padrťským rybníkem
Pohled z hráze Dolního Padrťského rybníka
Soumrak nad zamrzlou hladinou rybníka.
Pohled na meteoradiolokátor od bývalé Padrti. Na snímku je dobře viditelná náhorní plošina vrcholu Praha, na kótě 850 měli němci asi 13 stožárů goniometrických zaměřovacích kompletů Y a několik radiolokátorů Freya pro stanici Pegasus - Y.

A to je vše o druhém vrcholu Brd. Hezké chvíle v přírodě přeje všem návštěvníkům redakce blogu Brdolog.

Kam dál