Brdské osmistovky - Koruna.

1. listopadu 2018 v 0:01 | Brdolog

Lesy - plíce země, zdroj pramenů, čisté a klidné prostředí, kde člověk deptaný civilizačními bolestmi nálézá osvěžení těla i duše. Prohlížíme-li mapu Čech, vidíme, že velké lesní celky pokrývají především hraniční hory. V tomto rámci je už jen jedna zelená plocha, která svým rozsahem může hvozdům na hraničních horách konkurovat. Jsou to Brdy. Přibližně sedmdesát kilometrů dlouhý pás souvislého lesa rozloženého na hřebenech s nejvyššími nadmořskými výškami v nitru české kotliny. Jádro tohoto pohoří je nazýváno střední, centrální a někdy i vysoké Brdy. /Jan Čáka/.
Uprostřed české kotliny jsou Brdy jasně viditelné.

Nejvyšší vrcholy na středních Brdech přesahují 800 metrů nad mořem a na některých již panuje horské klima. Seřazeny podle výšky to jsou :

1 - Tok.......................................865 m.n.m.

2 - Praha.....................................862 m.n.m.

3 - Malý Tok.................................843 m.n.m.

4 - Hradiště.................................841 m.n.m.

5 - Brdce....................................839 m.n.m.

6 - Koruna...................................837 m.n.m.

6 - Koruna západní vrchol................832 m.n.m.

7 - Jordán...................................826 m.n.m.

8 - Peterák..................................814 m.n.m.

A několik nepojmenovaných vrcholů nad 800 m.n.m.

V dnešním článku se budeme věnovat šestému nejvýššímu vrcholku Brd a tím je Koruna, která má vrcholy dva. Koruna 837 m.n.m. a západní vrchol Koruna 832 m.n.m. Více je navštěvovaný západní vrchol, kde se temeno zužuje a přechází v plošinu, která pak prudce spadá do údolí. Dříve sem vedla úvozová cesta ohraničená po stranách pásy kamenů, které jsou viditelné dodnes. Omezený pohled z náhorní plošiny, která je v dnešní době již značně zarostlá vysokými stromy, svědčí o tom, že kdysi zde musel být nádherný výhled do údolí Třítrubeckého potoka, údolí Rezervy a na řadu vrcholů Centrálních Brd.


Cestu na západní vrchol Koruny jsem zvolil ze Strašic od Hájkova mostu údolím proti proudu Klabavy tradičně na elektrotříkolce.
Postupně jsem projel kolem Ameriky/ dříve zde byla hájovna, dnes střežený vojenský objekt/ k rozcestí u zlámané lávky až k loveckému zámečku Tři trubky. Odtud za mírného stoupáni kolem tajemného přísně střeženého vojenského objektu U němých /o kterém je na tomto blogu samostatný článek/ až na rozcestí Tři trubky, kde dříve stála hájovna. Za starých časů sem v době říje chodili troubit tři statní jeleni a od toho vznikl název Tři trubky.
Na rozcestí jsem odbočil doleva nejdříve mírně z kopečka a následně do prudšího stoupáni, po levé straně jsem měl plot z bezpečnostními čidli objektu U němých a na pravé straně les, který stoupá až na samotný západní vrchol Koruny. Po šesti stech metrech jsem odbočil vpravo do pekelného stoupání, kde ani elektropohon tříkolku neutáhl a já musel tlačit. Velká výhoda je, že mírně přidáte páčkou pohonu a tříkolka jede do kopce sama a ještě Vás táhne nahoru, ono by to ani jinak nešlo, protože naložená váží přes 40 kg. Takto jsem vystoupal na křižovatku Pod Bučinou /666 m.n.m./











Ukazatel mě směruje doprava po zelené, pod Korunu.










Pod obrázkem Sv. Jiří kvetl krásný bodlák.

Pokračuji doprava, pod pravým dolním rohem obrázku je viditelná cesta do lesa. Vřele doporučuji tam zajít, po pár metrech se objeví skála a na ní je posed, ze kterého je nádherný rozhled. Řekl bych že lepší než ze samotné Koruny, která je zarostlá vysokými stromy.
Posed na skále s výhledem na sluncem ozářený vrchol Kočka 789 m.n.m..
Nádherný pohled, na pravé straně je úbočí vrcholu Kočka.

Pokračuji k rozcestí pod Korunou, podle ukazatele to je 1,5 km a k vrcholu zbývá zdolat 166 m. převýšení, cesta stoupá s větší námahou a pomocí elektropohonu se to dá vyjet.
Nahoře za zatáčkou jsem objevil v lese zvláštní objekt.










V oploceném prostoru jsou v rozích čtverce zatlučeny 4 žluté kůly a uprostřed vyvýšený kůl červený. Vedle ty samé barevné kůly, ale neoplocené. Dost velká záhada, dlouho jsem o tom přemýšlel. Jediné co mě napadlo, že by to mohly být triangulační body, ale proč jsou jedny oplocené bez možnosti vstupu, druhé volně přístupné a ještě v tak vysokém lese, to mě není jasné.

Pokračoval jsem po úbočí Koruny k rozcestníku pod Korunou.










Zde jsem se musel s tříkolkou rozloučit, přivázal jsem ji ke stromu a pokračoval nahoru průsekem mezi stromy pěšky. K vrcholu scházelo zdolat 76 m. převýšení.
Při stoupání jsem se otočil a mezi stromy jsem zahlédl věž meteoradiolokátoru na druhém nejvyšším vrcholu Brd, Praha 862 m.n.m., ale před sebou jsem již viděl samotný dnešní cíl.










Západní vrchol Koruny 832 m.n.m.










Triangulační bod, patník s křížkem. Na pravém snímku jsou vidět zbytky lešenářských trubek ze kterých zde byla v roce 1963, ještě za vojenského újezdu, vztyčena přes 20 metrů vysoká triangulační věž, která byla ještě před vyhlášením CHKO Brdy vojskem stržena a torzo ponecháno několik let ležet na místě. V září 2017 ji VLS odklidila.










Zbytky triangulační věže, na pravém snímku je původní úvozová cesta lemovaná hradbou kamení.
Jeden z mála výhledů ze západní Koruny na vrchol Hlava 788 m.n.m.

Cestu na hlavní vrchol Koruny 837 m.n.m. jsem volil opět ze Strašic stejnou cestou jako na západní vrchol až na rozcestí u bývalé hájovny Tři trubky.
U bodu č.1 jsem neodbočil doprava, ale pokračoval podél hranice U němých k č.2, kde se říká U vagonu, dále po cestě Aliance až na rozcestí k č.3, kde jsem odbočil na cestu Carváneckou k č. 4 pod ústřednou Hořovská, kde se ještě skutečně nachází stará nefunkční telefonická ústředna / stejná je přes kopec nad Borem/, kde jsem mezi body 4 a 5 zažil zajímavé setkání. Od bodu 5 jsem musel na vrchol Koruny pěšky.










Bod č. 3, nahoru pokračuje cesta Aliance, dolů klesá cesta Carvánecká až k potoku Reserva, odkud stoupá až k ústředně Hořovská.










Ústředna Hořovská, dnes již nefunkční, ale stále plná relátek. Za ohromného rachotu v tichých lesích přijíždí od ústředny vojenský zaměřovací vůz.










Zaměřovací vůz s doprovodem.
V nejvyšším bodě stoupání zaměřovací vůz nemohl kopec vyjet, nahoře jsou vidět jeho brzdová světla. Po několika pokusech a za hrozného rachotu to nakonec vyjel i já musel poslední část kopce tlačit, stoupání je tam opravdu kritické.
Bod č.1 je místo, kde zaměřovací vůz nemohl stoupání vyjet. Od bodu č.2 jsem musel k vrcholu Koruny pěšky. Bod č. 3, je cíl našeho putování, Koruna 837 m.n.m.
Zde je hlavní vrchol Koruny 837 m.n.m.
Výhled jasně ukazuje proč je více navštěvován západní vrchol Koruny. Celé toto území se nazývá Faust.

A to je vše o návštěvě obou vrcholů Koruny. Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

***************************************************************************************************************************************
 

Zámek Hradiště

1. října 2018 v 0:01 | Brdolog
Zámek Hradiště se nachází v bývalé vesnici Hradiště, která je dnes součástí města Blovic u Spáleného Poříčí na Plzeňsku. Malou vazbu na Brdy má zámek Hradiště v tom, že v letech 1480 - 1498 se jako pán, dříve tvrze v Hradišti u Blovic, připomíná Beneš Častolár z podbrdských Hořovic, jehož potomci se nazývali Hradišťskými z Hořovic, kteří užívali za znamení na štítě havrana s prstenem v zobáku.
Vůbec první archivní zpráva, spojovaná některými historiky s Hradištěm u Blovic, je z roku 1422. Tehdy 23. srpna král Zikmund listem daným v Norimberce odvolal zástavy církevních zboží, které "jsa přinucen řáděním kacířů" dal pánům, kteří se proti nim postavili se zbraní v ruce, na úhradu jejich nákladů. Konkrétně jsou uvedeni urození páni Vilém ze Švihova, Jan Hanovec ze Švamberka na Třebeli a rytíř Jan Hradišťský, kteří měli vrátit zastavená zboží kláštera v Chotěšově tamnímu proboštovi.

Ebrzvínové z Hradiště, jsou pratrně prvními držiteli Hradiště. Měli na štítě tři lilie na dlouhých stoncích či hůlkách na koncích spojených tak, že tvořily trojhran.

Hradišťští z Hořovic, jsou dalšími držiteli Hradišťě, o kterých bylo psáno v úvodu článku.

Karlové ze Svárova, od počátku 17. století vládli na Hradišti osobou Petra Tobiáše rod Karlů ze Svárova, užívající na štítě za znamení volskou hlavu. Příslušníci rodu už od dob krále Vladislava II. byli dědičnými zemskými strážci dveří komory královské při korunovačních obřadech.

Hrabě z Gudštejna, jeho milost vysoce urozený pán, pan Maxmilián Rudolf, Svaté říše římské hrabě z Gutštejna "Blovský", pán na Vlčtejně se stal dalším držitelem Hradiště, císařský komorník , se znovu oženil s Polyxenou Kateřinou, rozenou Vratislavovou z Mitrovic. Svatba se nekonala v blovickém (ani v sečském) kostele, neboť o ní není v matrice oddaných zmínka. Jako svědek se nová paní na Hradišti vyskytuje poprvé v blovických matrikách 1. srpna 1684 a roku 1685 kupuje Polyxena Kateřina Gutštejnová z Mitrovic a na Hradišti sousední statek Žďár. Žďár se tak podruhé a již natrvalo stává součástí panství Hradiště.

Hradiště za barona z Újezdu, svobodný pán neboli baron z Újezdu jezdil za ovdovělou hraběnkou na Hradiště už před sňatkem. Po svatbě byla obě panství, hradišťské a březnické, spojena, a i když skutečnou majitelkou hradišťského panství zůstávala Polyxena Kateřina, nyní baronka z Újezdu. Jan Josef panství zveleboval a hodně úsilí věnoval jeho modernizaci a průmyslové výrobě. Po smrti manželky Polyxeny Kateřiny roku 1702 Jan Josef z Újezdu hradišťské panství zdědil a prý dal roku 1704 obnovit sešlý hradišťský zámek.

Hrabata Krakowští z Kolowrat, Vilém Albrecht Krakowský, Svaté římské říše hrabě z Kolowrat, svobodný pán z Újezdu, pán na Březnici, Hradišti a dalších svých statcích, možná nechal na znamení vděčnosti osadit nad zámeckou bránu masivní barokní kamenný sdružený erb, kde na jednom štítu vidíme kolowratskou orlici a na druhém jednorožce pánů z Újezdu.

Hrabata Pálfy z Erdödu, tento starodávný uherský rod, z nějž Mikuláš Pálfy se vyznamenal ve válkách s Turky, měl ve znamení vespodu štítu tři pahorky, nad nimi kolo vozu a polovinu jelena. Už zmíněný Mikuláš byl roku 1592 přijat mezi stavy Království českého a jeho potomci se většinou věnovali válečnému řemeslu. Eduard Pálfy hrabě z Erdödu, narozený roku 1836 v Benátkách, byl synovcem hraběte Hanuše Kolowrata. Své velkostatky odkázal hrabě Hanuš ještě nenarozenému Eduardovu synu Janovi Pálfymu z Erdödu (* 10. 10. 1872 v Březnici). Pochopitelně jej zastupoval otec Eduard, který podle Hanušovy závěti musel zůstat členem všech vlasteneckých a národních spolků a ústavů, jejichž údem byl Kolowrat. Na Hanušově parte je jeho synovec zapsán jako Edvard hrabě Pálfy z Erdödu, dědičný pán na Biebersburgu, dědičný vrchní župan stolice Bratislavské, c.k. komoří.

A právě hrabě Eduard Pálfy se vzápětí po převzetí dědictví po Kolowratech Krakowských z Újezda pustil v období pozdního romantismu do poslední výrazné přestavby hradišťského zámku, a tak zde v roce 1873 probíhaly práce, které daly objektu podobu dochovanou v podstatě dodnes........
V druhé polovině 20. století v zámku fungovalo střední odborné učiliště. Od roku 2000 v zámku sídlí Muzeum jižního Plzeňska, které v roce 2002 zámek zpřístupnilo veřejnosti. Stálé expozice muzea jsou zaměřené na zakladatele muzea Fr. Raušara, lidovou architekturu, lidový kroj a měšťanský i šlechtický interiér.
Součástí zámku je kaple svatého Ondřeje postavená ve druhé polovině 19. století Janem Nepomukem Karlem (zv. Hanušem) hrabětem Krakowským z Kolowrat, nejvýznamnějším majitelem někdejšího hradišťského panství.












Stěny a strop kaple sv. Ondřeje.
Nádvoří zámku.
Dobová ukázka místní školy.
Ložnice.











Zámecká strašidla.
Kuchyňská kachlová kamna.










Vybavení tenhdejších prádelen, valcha, prací zvon, pračka a mandl na žehlení prádla.
Dobový záchod.
V muzeu na zámku se nachází také mnoho obrazů. Tento obraz znázorňuje Libušin soud od neznámého autora, dříve byl mylně připsán Františku Ženíškovi /falzum/ a pochází z 80. let 19. století.
Po schodišti stoupáme do 1. patra zámku.
Po chodbách je rozmístěno mnoho obrazů.










V prosklených skříních jsou sošky a další různé exponáty. Zařízení knihovny.
Vystavené obrazy.










Dobový dětský pokoj, kolovrátek, skříň, truhla a proutěný kočárek.










Zařízeni obývacích pokojů.










Dobové nástroje, nářadí a různé pomůcky.
V zámku má expozici profesor Milan Knížák.
Obraz Hanuše Kolowrata, nejvýznamnějšího majitele tehdejšího hradišťského panství, od neznámého autora.

Zámek obklopuje rozsáhlý park v anglickém stylu lemovaný protékající řekou Úslavou a jejími dvěma levobřežními přítoky (Komorenským a Chocenickým potokem). Za zmínku stojí nedaleké pískovcové barokní sousoší Ukřižovaného z roku 1727 a socha svatého Michaela, ke kterým lze dojít cestou ze zámeckého parku.
Zámecký park
Můstek po opravě










Zámek ze zahrady










Zámecké stromy
Pravá část zahrady.
Pohledem od můstku končí naše reportáž z nádherného zámku Hradiště v Blovicích. Vřele doporučujeme osobní návštěvu. Na další toulky Vás srdečně zve redakce blogu Brdolog.

***********************************************************************************************************************************

Povodně a velká voda nejenom na Brdech - 1. část

1. září 2018 v 0:01 | Brdolog
V červnovém článku jsme se zabývali suchem, když více než měsíc nepršelo. Poslední dobou se stává, že po dlouhodobém suchu spadne během krátké doby najednou takové množství vody, které by napršelo v průměru za celou dobu sucha, říkáme tomu přívalové deště. Koncem května napršelo v některých částech Brd během chvíle až 80 litrů vody na metr čtvereční. To je až nepřestavitelné množství. Voda se valí z Brdských osmistovek a ostatních vrcholů do údolí a v několika minutách vznikají katastrofické záplavy.....

Při toulkách po Brdech a jejich vrcholech jsem si v posledních letech všiml velké aktivity správce, dnes CHKO Brdy,
dříve Vojenského újezdu a to v bagrování a prohlubování strouh podél cest. Prohlubují bagry strouhy do obrovských rozměrů. Odtokové roury dříve 30 cm v průměru mění za 80 cm v průměru i za větší. A toto činí systematicky po celých Brdech od vrcholů až do údolí. Snaží se za každou cenu co nejrychleji dostat vodu z Brdských vrcholů do údolí a tím zvětšují povodně v údolích. Naprosto chápu čištění příkopů od nánosů, aby voda nebrala dolů kameny a ostatní, ale jejich mnohonásobné zvětšování bagrováním je nepochopitelné.

Jan Čáka píše:

Přes všechny přeměny, jimiž poznamenalo Brdy 20. století, tady stále ještě přetrvává prvotní syrový ráz lesa s vysokým stupněm vlhkosti. Ano, bylo to právě množství vláhy, jež vtiskovalo nitru Brd nejvýraznější charakteristiku. Brdy tvoří takzvanou povrchovou hydrologickou houbu, tj. sběrnu srážkových vod, charakteristickou velikou vlhkostí nejbližšího vzduchového obalu a výškou srážek.
A skutečně - stačí tu jen vzpomínky starých pamětníků. Ti shodně stvrzují, že i v časech parného léta proudila v příkopech podél lesních cest voda, že všechna lesní údolí byla tak mokrá, že se tu nedalo přejít bez nabrání do bot. Co jmen v lesích nese dodnes názvy Bahna a Bláta, i když už je v těch místech dávno sucho! A nebyla to jen údolí, mokré byly i nejvyšší polohy Brd. Například na samém temeni Toku musela být vozová cesta vyložena kmínky těsně vedle sebe naskládanými, aby se kola vozů nepropadala. Takovým cestám se v Brdech říkalo dřevěnka. Podobným zařízením bývaly hatě, což byl jednoduchý, na úrovni terénu zřízený most přes mokřinu s mělkým dnem./Například Budytina hať někde u Třítrubeckého potoka, připomínaná již v roce 1353/.
O nebezpečně mokrých Brdech vyprávějí i staré zkazky. Jednu z nich zaznamenal rožmitálský učitel Václav Matoušek: v bahniskách v okolí Malého Toku zmizel prý kdysi i fůrou s koňmi, když sem zabloudil. Pokud ale v čase probuzeného zájmu o přírodovědu Brd zavítali do takových míst botanici, byli nadšeni. Co vzácných vlhkomilných rostlin tady nacházeli, vzácností především v rostlinách výtrusných, což jsou mechy, lišejníky a houby. Dech vlhka, tlení, kypré mechové polštáře, to ostatně vždy bylo pro Brdy příznačné...........

Největší ranou a vlastně zkázou Brd byl 19. únor 1926, kdy Československá vláda schválila projekt zřízení dělostřelecké střelnice v Brdech. Během roku 1927 uskutečnil Vojenský zeměpisný ústav přesné vyměření území a v roce 1928 po vykoupení pozemků se do lesů v prostoru budoucích cílových dopadových ploch s plnou vehemencí zakously sekery a pily. Věkovité porosty musely zmizet právě na vodohospodářsky nejvýznamnějších polohách, a to z plochy čítající 1 170 hektarů.
Mapa z roku 1927, vyšrafované části jsou cílové dopadové plochy Brda, Jordán a Tok.
Letecká mapa dnes. Č 1- cílová dopadová plocha Brda, č 2 - Jordán a č 3 - Tok.

A konečně tu byl den 19. května 1930, kdy půdu nedozírných pasek rozryly první dělostřelecké granáty..............
Snímek z knihy Jana Čáky - Střední Brdy krajina neznámá.

Jan Čáka říká: Dříve Brdy tvořily hydrologickou povrchovou houbu, sběrnu srážkových vod. Odtěžením 1 170 hektarů lesa se odkryla veliká část vrcholů a tím se i vysušila. Brdy přestaly tolik vodu zadržovat.
Další odvodňování způsobuje správce, dnes CHKO Brdy - Vojenská Lesní Správa a to neustálým bagrováním a zvětšováním odtokových příkopů , od nejvyšších vrcholů až do údolích a to po celých Brdech. Za toto neuvážené jednání trpí veškeré obyvatelstvo podbrdských vesnic a ostatní obyvatelé žijíci podél řek, které napájejí potoky a říčky pramenící a tekoucí z Brd. Toto by si měli uvědomit starostové obcí a začít jednat. Protože opět po velikém suchu, příjde přívalový déšť a povodně příjdou znovu.
Trojúhelníček na dveřích nákladního vozu je znak Vojenské lesní správy.
Vzadu bagr prohlubuje odtokový příkop.
Dříve se do příkopů vkládaly kameny, aby voda odtékala pomaleji a zárověň se okysličovala a tím i čistila.
Takto je upravený příkop již mnoho let od vrcholu Hlava /788 m.n.m. / prudce zde klesá do Jalového potoka, který teče do Zaječova. Kameny vodu brzdí, tak by to mělo být všude.
Tento příkop se nachází na rovině pod Jordánem /826 m.n.m./, vzadu prudce klesá k Bártovu dubu a dále do potoka Rezerva, který vtéká do potoka Padrťského a dále jako Klabava do Strašic.
Na opačné straně příkop klesá pod Houpákem /794 m.n.m./ k Jedlině, kde voda vtéká do Mourového potoka, který teče do Zaječova. V Zaječově se Mourový potok vlévá do potoka Jalového. Zaječov má dostatek vody z obou potoků a co ještě přítéká vody z příkopů přímo do Zaječova.
Rozšířený příkop na křižovatce u Bílého křížku pod letištěm.
Voda vtéká do nové širší roury pod silnicí k letišti.
U borovice nahoře přitéká voda od letiště, novou velkou potrubní rourou se doslova valí voda rozšířeným příkopem od Hejláku / 682 m.n.m./ Dole přítéká voda starou úzkou rourou.
A všechna voda se valí z prudkého kopce plnou silou do Zaječova. Opravdu skvěle to má VLS naprojektováno !!! Jen co nejrychleji a co nejvíce vody dostat do údolí, místo toho aby byla voda zadržena v lesích.

A zde jsou výsledky - pátek 22.6.2018. /Tyto fotografie pořídila obec Zaječov a Sbor dobrovolných hasičů, za což jim vřele děkujeme/.

A voda se valí k Zaječovu.
Zaječov.
Zde sebrala velká voda kus zahrady i s plotem.
Vytrhané potrubí i se zámkovou dlažbou.
Podemleté břehy.




















V noci voda kulminovala.
Zatopené louky. Za spolupráci při monitorování povodně v Zaječově děkujeme správcům kostela Sv.Dobrotivé manželům V.M.S.
Díky neustálému bagrování příkopů na Brdech postihla povodeň 22.6.2018 prakticky všechny podbrdské vesnice kolem celých Brd. Příkopy by měly kličkovat po svazích, aby se voda zpomalovala a rozlévala po lesích a né jí nechat prudce klesat přímo do údolí, kde získá obrovskou rychlost a sílu. Dole voda smete vše co se jí do cesty postaví. Ono je totiž daleko lehčí bagrovat příkop vedle silnice prudce dolů, nežli kličkovat v lesích mezi stromy.

Nyní se ještě podíváme na druhou stranu Brd na řeku Litavku.

Řeka Litavka v Lochovicích pár dní po povodni.
Většina naplavených kamenů pochází z Brd. Velká voda má obrovskou sílu, kterou ještě umocní neuvážené regulování a odvodňování nejen na Brdech. Díky této neodborné činnosti musí obyvatelé těchto oblastí počítat, s tím, že tato povodeň určitě nebyla poslední.....

Na další příjemnější toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************
 


Zámek Kozel II - Park

1. srpna 2018 v 0:01 | Brdolog

Zámek Kozel 3D.

Jen pár kilometrů od Spáleného Poříčí se nachází obec Štáhlavy, která leží nedaleko Plzně a její známost je dána především loveckým zámkem Kozel. Byl postaven na konci 18. století stavitelem Václavem Haberlitzem pro Jana Vojtěcha Černína z Chudenic, který byl vrchní lovčí Království českého.

Článek o zámku Kozel vyšel na našem blogu v červnu 2015. Obsahuje kompletní informace o zámku a fotodokumentaci celého interiéru objektu. Velikost dokumentace nedovolila seznámit čtenáře našeho blogu z velmi rozsáhlým a krásným parkem, proto byl článek rozdělen na dvě části a dnes uvádímé druhou část: Zámek Kozel II - Park.

*****************************************************************************************************************************************

Park


Okolí zámku tvoří rozsáhlý 40 hektarový přírodně krajinářský park. Je dílem F. X. France, všestranné osobnosti, který byl krom profese zahradníka i kreslířem, fotografem, geometrem a archeologem. Park možná připomíná v některých detailech vídeňský Schönbrunn, to proto, že Franc získal svoje odborné znalosti právě tam. Při červnové prohlídce parku si nezapomeňte prohlédnout liliovník tulipánokvětý, jehož květy připomínají tulipány.

Plánek zámeckého parku.
Od zámku mírně klesáme podél hospodářských budov do parku.
Pohled na údolí.
Mezi stromy se nám otevírá výhled na Lopatský rybník.
Zpětný pohled, vlevo mezi stromy prosvítá budova zámku a uprostřed pod stromy je posezení na lavičkách.
Lopatský rybník.
Umělý ostrůvek s vrbou.
Lekníny.
Na protější straně je budova zámeckého zahradnictví.
Litinový most přes řeku Úslavu byl jediným spojením zámku Kozel se Šťáhlavy, které bývaly centrem panství.
Řeka Úslava.
U Lopatského rybníka bylo velice živo.
Přítomnost člověka kachny vůbec nevzrušovala.
Labutí rodinka. Oba rodiče pečlivě sledují jestli se omladina dobře potápí a hledá na dně potravu.
Obě labutě potom názorně předvádějí potomkům jak na to.
Detail rodinky.
Labutě odplouvají do další části rybníka za potravou... Cestou po hrázi pomalu obcházíme Lopatský rybník.
Jsme přesně na protější straně rybníka.
Pohled z rákosí na umělý ostrůvek.
Umělý ostrůvek pod pavilonkem.
Vyhlídkový pavilonek nad Lopatským rybníkem.
Vyhlídka z pavilonku. Cestou od rybníka přecházíme do zadní části parku.
Cestu lemují překrásné keře.

Zadní část parku s jezírkem.
Pohled ze zadní části parku na vstup do zámku.
Krásnými lekníny se loučíme s nádherným parkem zámku Kozel a doufáme, že se ještě někdy do této lokality s naším blogem vrátíme. Na další toulky po nádherné přírodě Vás zve redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************

Náprstníky 2018

1. července 2018 v 0:01 | Brdolog
Snímek náprstníků nad obcí Těně.

České jméno náprstník je odvozeno od typického tvaru květů těchto rostlin, podobných náprstku. Podobně vzniklo i latinské jméno - Digitalis - od slova digitus = prst. A názvem digitalis jsou obecně označované i výtažky z listů této rostliny obsahující látky, které ovlivňují činnost srdce (účinné jsou hlavně glykosidy digitoxin a digoxin). V přesně určených dávkách slouží tyto přípravky jako účinný lék na některé srdeční choroby, avšak při nesprávném použití je to vysoce účinný jed - to bylo známo (a hojně využíváno) již ve starověku; tento jed také často bývá nepostradatelnou rekvizitou v mnoha klasických detektivkách.
Jako léčivé rostliny se náprstníky pěstují ve velkém na speciálních plantážích (hlavně druhy D. purpurea a D. lanata). V našich zahradách jsou náprstníky pěstované pouze pro okrasu a to především druhy D. purpurea, D. grandiflora, D. lutea či D. ferruginea a jejich kříženci a variety.
Náprstníky jsou statné byliny s přízemní růžicí listů. V prvním roce se vyvíjí listová růžice, ve druhém roce z ní na jaře vyrůstá olistěná lodyha, podle druhu vysoká kolem 60-180 cm, nesoucí na svém vrcholu květenství s květy barvy růžové, červené až fialové, bílé nebo žluté. Kvetou (dle druhu) v květnu až v srpnu, poupata se rozvíjejí postupně, odspoda.
Některé druhy jsou dvouleté - po odkvětu odumírají, jiné jsou vytrvalé a kvetou každoročně. Avšak vytrvalé druhy v dalších letech nenakvétají již tak bohatě, proto se někdy pěstují pouze jako dvouletky.

Autor textu Martin Zoun. i Receptář.cz

Jako každým rokem jsme se vydali na elektrotříkolkách na průzkum výskytu a pohybu náprstníků po Brdech. Tento snímek je u silnice z bývalé Přední Záběhlé na Roviny pod vrcholem Praha. Náprstníky se množí semínky, které roznáší vítr do všech stran a směrů. Rostliny vydrží na stanovišti i několik let, když jim to dovolí ostatní vegetace. Semena se uchytí podél cest a na nově vzniklých mýtinách po vytěžení dřeva. Osázené mýtiny novými stromky dovolí náprstníkům asi 3 až 4 roky zde vegetovat. Jakmile však stromky dorostou k metru výšky, jejich pobyt zde končí a na mýtinách kde jich bylo i několik set neroste ani jediný. Jenomže to již každá rostlina náprstníku poslala do světa za ty roky větrem již tisíce semen, ze kterých se jich mnoho uchytilo jinde a tento koloběh množení trvá neustále dokola.
Náprstníky u školky.
Dva návštěvníci na bílém náprstníku.
Náprstníky na mýtině.
Krasavec samotář.
Náprstníky u lesní cesty. Vítr, který fouká cestou, používají náprstníky pro dopravu svých semen do dalších lokalit na přesídlení.
Detail květu fialového náprstníku.
Další návštěvník v květu bílého náprstníku.
Tato fotografie je tři roky stará. V lokalitě pod Růžkem začaly kvést náprstníky opravdu ve velkém. Na spodním snímku si ukážeme, jak to tam vypadalo letos po třech letech.
Po třech letech je viditelný nárůst stromků a zelené vegetace, ale náprstník téměř žádný. Zeleň úplně vytlačila náprstníky z této lokality, jenže jak jsem uvedl výše, náprstníky během uplynulých vegetačních období vyslaly do širokého okolí větrem tísíce semínek, která se nejlépe uchytí na nově vykácených mýtinach i v dalekém okolí. Takto cestují náprstníky vlastně po celých Brdech.
Nově vykácená mýtina.
Další rostliny náprstníků.

Tyto 4 horní snímky jsou z jedné nové mýtiny nad obcí Těně u Strašic. Náprstníků je zde letos jenom několik. Příštím rokem očekáváme, že jich bude již více a v dalším roce bude mýtina plná. Určitě tuto lokalitu v příštím roce navštívíme a rádi se podělíme s našimi čtenáři o krásu těchto rostlin.
Náprstníky dokvétají. Na horizontu je druhý nejvýše položený brdský vrchol Praha /862m.n.m./, kde stojí věž meteoradiolokátoru.



















Pod květy jsou tobolky, ve kterých dozrávají semena. Až dozrají uschnou, otevřou se a budou čekat na podzimní vichřice, které je roznesou na nová stanoviště po celých Brdech. Tato mítina po několika letech zaroste zelení a bude pro náprstníky neobyvatelná. A tak vzniká neustálý koloběh přemisťování těchto nádherných rostlin.
Náprstník červený/digitalis purpurea/je dvouletá prudce jedovatá rostlina z čeledi jitrocelovité vyšších dvouděložných rostlin. Právem je nazývána Brdská orchidej.

Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************

Jaro na Brdech, řepka, pyl a sucho.

1. června 2018 v 0:01 | Brdolog
Letošní jaro na Brdech si dalo na čas ještě více než v minulých letech. Paradoxně největší mrazy nastaly v březnu, kdy se čas pomalu chýlí k jaru. Teplota klesla několikrát až k mínus 15 stupňům. Celou zimu jsme procházeli téměř celé území Brd od Nepomuku ke Komárovu a až do Trokavce. Největší teplo bylo v lednu, kdy jsme vyrazili dokonce na elektrotříkolkách kolem Padrťských rybníků.
Ledný potok koncem března, snímek dokazuje proč byl takto pojmenován.
Dole je třetí Padrťský rybník, na stráni se zelenají mokřadní keře a uprostřed je meteoradiolokátor na vrcholu Praha. Jaro se pomalu ujímá moci.
Dub letní v bývalé Přední Záběhlé je starý 350 let, vysoký 16,5 m a obvod kmene měří 7,85 metru. Velice zajímavé je to, že v dubnu kdyby měl zelenat žloutne jako na podzim. Příčina je jasná, již měsíc nepršelo, je katastrofální sucho.
Pilská nádrž, i zde je viditelný nedostatek vody.
Vodní nádrž Obecnice. V levém dolním rohu je betonová hrana přelivu, při maximální hladině tudy přetéká voda. Vody zde také není nadbytek.

Obě výše uvedené nádrže se nacházejí na Příbramské straně Brd. Přeneseme se přes nejvyšší vrchol Tok na Plzeňskou stranu do Holoubkova.

Holoubkovský rybník. Do výše hrany přelivu schází také mnoho vody.

Velký nedostatek vody je patrný i na této straně pod Brdy. Velké sucho je viditelné všude, co však je viditelné kolem celých Brd a v celé České republice je toto :
Řepka po Třemošnou.
Řepka pod Drahlínem.

Řepka olejná zaplavila téměř celou republiku na fotografiích ze satelitů má celé naše území žlutou barvu. Co však je zajímávé, že od poloviny dubna kdy řepka rozkvetla již více než měsíc neprší vůbec. Zdá se že jak žlutá barva tak i samotné husté květy nepropustí slunečné paprsky do půdy a nemůže proto docházet odpařování a koloběhu vody. Nastalo katastrofální sucho. U sousedů v Německu prší, ale řepka se tam tolik jako u nás nepěstuje...



Brukev řepka
(Brassica napus) je jednoletá nebo dvouletá plodina pěstovaná pro olejnatá semena, využívaná zejména k výrobě oleje.
Často se rozlišují dva poddruhy :
  • brukev řepka olejka neboli řepka olejka (Brassica napus subsp. napus)
  • brukev řepka tuřín (Brassica napus subsp. napobrassica).
Geneticky je brukev řepka amfidiploid (počet chromozomů 2n = 38), polovina jejího genomu pochází z brukve zelné (Brassica oleracea, 2n = 18), druhá polovina z brukve řepáku (Brassica rapa, 2n = 20).[2]
V dnešní době se pěstuje převážně jako biopalivo. Obsahuje glukosinoláty (sirný zápach), které se v jistých odrůdách snižují.
Biopaliva se začala vyrábět v Jižní Americe v 70. letech. Poté je následovaly USA a další země v Asii. V Československu se biopaliva vyráběla už v 80. letech, kdy se o nich začalo vážně mluvit jako o alternativních pohonných hmotách i v západní Evropě.

/Převzato z Wikipedie/

Dalším problémem je pyl. Silný vítr pokryl pylem vše co mu stálo v cestě. Auta jezdila žlutá, všude bylo žluto a najednou se začaly ozývat názory, že to není pyl z řepky, ale z jehličnatých stromů. Dokonce jedna reportérka tvrdila, že pyl pochází z lesů, ze řepky ho může mít jen ten, kdo bydlí poblíž řepkového pole. Tohle nás pobavilo, protože vedle řepkových polí bydlíme všichni, celá republika byla na satelitních snímcích žlutá. Hlavní problém je, že v době, kdy kvetla řepka nepršelo, takže déšt pyl nemohl smýt s rostlin do země a silný vítr jej roznášel po celé republice. Otázka ale je, jestli nepršelo proto, že kvetla právě řepka ! Lesní jehličnaté stromy kvetly, ale až v době kdy řepka dokvétala. Pyl ze řepky má barvu sytě žlutou až do oranžova a pyl z jehličnanů má barvu spíše okrovou. Řepkový pyl nás zanášel o tři týdny dřív, než začaly jehličnany kvést.
Pyl ze smrků má okrovou barvu, řepkový pyl je žlutooranžový.













Smrkové jehnědy vytváří pyl.
Smrky jsou jehnědy doslova obaleny.

Katastrofální sucho pokračovalo. Kolem 13 května začala řepka dokvétat.
Řepka dokvetla.
Řepka pomalu dozrává, zřetělně jsou vidět tobolky kde je hlavní ůroda, černé kuličky semen s olejem.

V polovině května žlutá barva z polí zcela zmizela a najednou 15 května začaly bouřkové přeháňky a další den propršel celý. To je velice zajímavé.
Díky dešti se najednou zazelenal i tento 350 let starý dub. Dokud kvetla řepka měsíc ani nekáplo, jakmile zmizely žluté květy z celé republiky téměř okamžitě začalo pršet. Každý extrém přináší problémy. Zde je jasný důkaz, že extrémní sucho zavinilo extrémní pěstování řepky olejné !!!!!!!!

Na další radostnější toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************

Z minulosti železářství a cvočkařství v Zaječově a okolí - druhá část.

1. května 2018 v 0:01 | Brdolog


V režii panství


Jaká byla v těchto letech výrobní kapacita klášterské vysoké pece? Z přehledu výsledků výsledků jejího chodu z roku 1650 vyplývá, že v tomto roce dala za osm týdnů 503 ctr. č.80 liber /tj. 31,10 t/ surového železa. Po odečtení prvního týdne, kdy po zapálení nešla vysoká pec ještě na plný výkon, dávala týdně průměrně 70 ctr. č./4,32 t./, což byl velmi slušný průměr, neboť za rok plného provozu, tedy za předpokládaných 44 týdnů, by se mohlo vytavit asi 3.000 ctr.č., tedy asi 185 t. V současné době dávaly totiž dvě vysoké pece, disponující podstatně lepší železnou rudou tento výkon: hředelská roku 1659 týdně 90 ctr. č. /5,57 t./ a Karlova Huť roku 1660 asi 88 ctr. č., tedy 5,43 t.
Horní hamr Dobřív, muzeum které funguje dodnes. Jasně viditelný spád, síla vodní hladiny, byla ve starých dobách před vynálezem elektřiny jediným zdrojem energie pro hnací kola tehdejších strojů.

Klášterská železná huť, spolu se strašickou, pracovala celkem nerušeně po celou třicetiletou válku zejména dík tomu, že ležela ukryta v lesích, stranou hlavní silnice Praha - Plzeň. Proto také unikly tyto dvě železné hutě osudu například železné hutě v Holoubkově, která byla spolu s vesnicí vojskem celá zničena. A proto nepřekvapuje, že se v urbáři zbirožského panství z roku 1652 uvádí železná huť Klášterská s hamrem s poznámkou, "kdež se železo dosti dobře šmelcuje /= taví/ a kuje."

Plán vysoké pece Svaté Dobrotivé z r.1763.

Snaha po zvýšení produkce kujného železa v období silného poválečného odbytu vedla i ke hledání nových ložisek železné rudy. To se podařilo roku 1664 šichmistrovi Hořčičkovi, když našel nová vydatná ložiska u Kařízku, Zaječova a Kvaně. Nepřekvapuje proto, že se v současných pramenech připomínají horníci Jan Toncar ze Zaječova, Jan horník z Kvaně, Jiří Merth rovněž z Kvaně, Říha ze Zaječova a jeden bezejmený horník z Tění. Po tavebních zkouškách s nově nalezenou rudou mohl pak Hořčička ohlásit zbirožskému hejtmanovi dobré výsledky.

Snaha nalézt novou rudu však přetrvala ještě v náslledujících letech. Tak roku 1671 nalezl těňský horník Stanislav Hamerský v "dolech kvaňských" bohatou rudu, která byla dobrou podmínkou pro další provoz Klášterské železné hutě. Poněkud drastickou cestu k nalezení vhodného ložiska železné rudy zvolil zbirožský hejtman Samuel du Bois, který roku 1687 oznámil dvorské komoře, že horníkovi Stanislavu Hamerskému, již výše zminěnému, člověku "nedbanlivému avšak nejpovědomějšímu" pohrozil, že pokud nenajde lepší rudu vhodnou jako přísadu do vsázky, "v díle odbyt bude", tedy, že bude propuštěn. Tato pohrůžka na Hamerského zřejmě zapůsobila a ten prorazil v Těňských horách novou šachtu s dobrou rudou, která měla postačit na několik let. Kromě toho byla takové kvality, "že jí rovná dávno spatřena nebyla". Všechny tyto nově nalezené rudy byly o to významější, že mohly dokonce nahradit rokycanskou a plzeňskou železnou rudu, kterou bylo nutno dovážet až od Ejpovic, tedy ze značné vzdálenosti.

Ve snaze vyhovět poválečnému zájmu o kujné železo, zejména na rokycanském a plzeňském trhu, uskutečnili v Klašterské železné huti v letech 1660-1662 stavební úpravy. Zejména byl od základů postaven kujnící hamr včetně náhonu. Vzdor všem opatřením trpěla huť i nadále starou bolestí - nedostatkem vody a to přes poměrně rozsáhlou soustavou rybníků. Nepřekvapuje proto, když 4. července 1671 psal hejtman du Bois české komoře, že je zcela běžné, že "pro nedostatek vody časem při tomto hamru..." se nepracuje. V létě téhož roku 1671 postihla železnou huť a to podle svědectví poddaných, již popáté pohroma. Ve zmíněné relaci hlásil du Bois komoře, že "Huť aneb hamr klášterský, který od peci vysoké, též chalupy hammeršmída na dobrý troje kroky/=byl vzdálen/ byla/=huť/skrze oheň v prach položena, takže vantrochy, kola vodní a hřídele toliko neporušené v celosti zůstaly. Aufgeber aneb přidavač jest viděl plamen okolo komína ven k vodě vycházeti. Běžíce s mistrem pecařem
klášterským a hammerschmieda zbudíce, sami tři ten oheň oddolati nemohli." O postoji poddaných k tomuto požáru, který ostatně jejich majetky nemohl ohrozit a který je alespoň nakrátko zbavil nenáviděných robot jimiž byli povinni k železné huti, svědčí následující věta v hlášení: "Ač kohlmesser /meřič uhlí, kůlmistr/ do Zaječova běžel, málo lidí přiběhlo, již uhasiti moci nebylo." Vzhledem k této situaci a k nedostatku vody doporučoval proto du Bois, aby hamr již nebyl obnoven a dokazoval, že by zcela postačovaly čtyři strašické hamry. Ale jeho návrh se nesetkal s pochopením a kujnící hamr byl rychle obnoven, takže výpadek výroby se v současném výkazu o produkci železné hutě vážněji neprojevil.


Profil vysoké pece ve Strašicích z roku1806,který byl totožný s profilem vysoké pece Klášterské.

Z výkazu o produkci klášterské a strašické vysoké pece za roky 1666 až 1672 možno výkon jedné vysoké pece odhadnout asi na 146 t, přičemž kujného železa se ve třech hamrech vykovalo 74.617 vah, tedy 115,13 t. Produkce jednoho hamru tedy byla 38,38 t ročně. Tomuto výsledku odpovídal i zisk obou železných hutí, který v letech 1662 až 1672 dosáhl 17,659 zl., tedy ročních 2.523 zl., z čehož asi jedna třetina, tedy 841 zl. připadla na Klášterskou železnou huť. Kolik se v této době vyrobilo litinového zboží sice nevíme, ale pozoruhodná je zpráva z roku 1660, podle níž byla ve slévárně klášterské vysoké pece zavedena výroba forem pro slévání z písku a nahrazeny tak nákladné formy hliněné. Ty totiž vyžadovaly na vysoušení značné množství dřevěného uhlí. Bylo-li tomu skutečně tak, zřejmě od tohoto zlepšení v Klášterské železné huti a to se také dále nerozšířílo do ostatních
sléváren. Výroba pískových forem se pak rozšířila až v polovině 18. století dík Petru Josefu Gouvierovi a jeho společníkovi Petremantovi.

Výnos Klášterské železné huti nepochybně ovlivnil nejen další požár klášterského kujnícího hamru roku 1684, ale konečně i to, že roku 1674 bylo nutno nechat vysokou pec pro nedostatek dřevěného uhlí vyhasit. Ale zdá se, že tyto potíže byly záhy odstraněny a provoz se vrátil do starých dobrých kolejí.

Na tento příznivý vývoj možno soudit i z návrhu zbirožského hejtmana Samuela du Bois, který 22 února 1676 oživil znovu návrh hejtmana Kolence z Kolna z roku 1638 a svého předchůdce hejtmana Rafaela Gallidese z Rosendorfu, který také asi počátkem roku 1667 podal návrh postavit další hamr u klášterské vysoké pece. Účtárna dvorské komory se k návrhu vyjádřila 8. února 1667 s tím, že proti tomu není, když nebude nový hamr na škodu důchodu velkostatku a nepovede k "obtěžování lidí poddaných robotami ke dvorům Jeho Milosti Císařské obrácených". Dvorská komora oznámila již 7. března zbirožskému hejtmanovi, aby pokud bude mít dostatek surového železa, kujnící hamr postavil, ovšem "bez ztenčení hospodářství".

Plán klášterské vysoké pece z r. 1764.

Du Bois, podobně jako jeho předchůdci, chtěl nový kujnící hamr postavit na místě pustého Hudečkovského mlýna. U něho chtěl také zřídit hospodu. Podle něho byl k dispozici dostatek vody, lesů i železné rudy a náklad na stavbu měl činit pouze 500 zl., kdežto roční výnos 1.000 zl. Téhož roku doporučoval du Bois také zrušit nevýhodně položený dvůr u kláštera Svaté Dobrotivé a jeho pozemky osadit poddanými, čímž by se získaly nové pěší roboty k huti, pro níž měl potřebných "lidí", tedy dělníků dostatek. Ale dvůr zřejmě tehdy zrušen nebyl. Stavbu nového kujnícího hamru připoměl du Bois znovu 11. dubna 1676 a opět 19. června 1677.

Pro tuto svoji snahu si však du Bois zvolil nevhodnou dobu. Poválečná konjuktura, která vyvolala velkou spotřebu železných výrobků, totiž neměla dlouhého trvání a byla vystřídána silnou odbytovou krizí, která vyvrcholila v sedmdesátých a osmdesátých letech 17. století. A tak již roku 1672 psal zbirožský hejtman dvorské komoře, že je špatný odbyt kujného železa a také piva, jehož byli hutníci významnými odběrateli, se vyrobí méně. Pro nedostatek hotových peněz vyplácel hutníky kujným železem. Ti si však na to stěžovali s tím, že železo šichmistři skupovali a sami vozili na trh, kde je prodávali pod cenou a tak získali alespoň nějaké peníze v hotovosti. Za této situace nás proto nijak nepřekvapuje, že nebyl postaven nový kujnící hamr i to, že hamr u klášterské vysoké pece zůstával nadále po požáru pustý.
Menší stavení uprostřed v houští stojí na konci rybníka na spádu, který je opravdu dobrý jak říkal hejtman du Bois. Zde stál Hudečkův mlýn a na jeho základech byl postaven druhý Klášterský hamr. Toto stavení stojí na jejich základech dodnes.

V téže době však byl zbirožský hejtman Rafael Gallides z Rosendorfu a jeho nástupce Samuel Ignác du Bois postaven před jeden pozoruhodný problém. Dovídáme se o něm ze zajímavého a obsáhlého dopisu ze 7. června 1668 dvorské komoře, jehož obsah se vztahoval nejenom na ke Klášterské železné huti, ale i ke klášteru Svaté Dobrotivé na Ostrově. Tento klášter byl již roku 1563 opuštěn a roku 1593 přešel do majetku dvorské komory, tedy jako součást zbirožského panství. Od té doby zůstal uzavřen a zcela neobydlen, byť předtím sloužil za obydlí ůředníků, spravujících panství pánů Zajíců z Hasenburka, z nichž také Jiří Zajíc dokonce občas v klášteře bydlel. Až v polovině 17. století, dík snahám zbirožských hejtmanů Jana Kolence z Kolna a jeho nástupce Rafaela Gallidese s Rosendorfu, se podařilo klášter s kostelem, dík darům četných dobrodinců, alespoň částečně opravit.

O záchranu klášterního objektu se zasloužil zejména Kolenec z Kolna, který jej již asi od roku 1650 postupně opravoval. Ale na tom tento hejtman nepřestal, neboť asi v téže době, snad v předtuše své blízké smrti /zemřel roku 1659/, poradil řeholníkům v augustiniánském klášteře v Praze, aby požádali císaře Ferdinanda III. o dovolení, aby se směli znovu do kláštera vrátit. Dvorská komora ale tvrdila, že klášter nemůže listinami prokázat právo na vrácení objektu a že proto nelze žádosti vyhovět. Když se roku 1659 stal zbirožským hejtmanem Rafael Gallides z Rosendorfu, též podporovatel opravy kláštera, ke snahám mnichů připomínal, že by řeholníci ke klášteru chtěli i jeho dřívější majetek, čímž by byla komora poškozena. Posléze za hejtmana Samuela Ignáce du Bois dal císař roku 1676 povolení, že se mohou mniši do kláštera Svaté Dobrotivé vrátit. Při tom jim ale du Bois radil, aby se při jednání s císařem a dvorskou komorou nezmiňovali o dřívějším klášterním pozemkovém majetku.

První řeholníci byli skutečně roku 1676 do kláštera s velikou slávou uvedeni a to za přítomnosti četných královských úředníků, šlechticů a duchovních.
Starý snímek kláštera z archivu kostela Svaté Dobrotivé. Cesta vedoucí ke kostelu je vlastně hráz rybníka. Otvor vlevé části pod klášterem je štola, kterou se přepouštěla voda z Mourového potoka do potoka Jalového, který poháněl Klášterskou vysokou pec a hamr. V době nedostatku vody i to bylo mnohdy málo.

Obavy z restitucí bývalého klášterního majetku měl i zbirožský hejtman Rafael Gallides z Rosendorfu, který záhy po svém nástupu do úřadu zaslal dvorské komoře dopis, v němž upozorňoval, že klášterní majetek, který kdysi přešel do rukou panství, chce provinciál řádu augustiniánů P. Leo Schade vrátit. Proti tomu však Gallides byl zejména proto, že na území vesnic Kvaně, Zaječova a Tění, které měly údajně připadnout klášteru, byla kvalitní železná ruda, kterou braly dvě vysoké pece, tedy klášterská a strašická. Proto hrozilo nebezpečí, že by tyto železné hutě musely nové, v podstatě tedy cizí, vrchnosti platit horní desátek. Dále upozorňoval, že v uvedených
vesnicích žilo tehdy "veliké množství huťských řemeslníků, horníků, pecařů, formanů, láterníků /=dřevorubců/ a jiných potřebných lidí". Ti by se v důsledku restituce stali osobami "cizopanskými", takže s jejich zaměstnáváním v železné huti, zejména pak klášterské, by musel klášter bezvýhradně souhlasit, což by mohlo vést k různým komplikacím. Naštěstí se o klášterním majetku přestalo časem mluvit a jeho restituce na pořad dne v následujících letech již vůbec nepřišla.
Archivní snímek kláštera z další strany dokazuje, že v Zaječově a okolí bylo v této době mnoho rybníků.

Krize, která postihla nejenom komorní železárny, ale celé podbrdské železářství, měla nestejnoměrný průběh. Zatímco měly železné hutě v Karlově Huti a v Holoubkově na konci roku 1675 značné zásoby neprodejného kujného železa, dovídáme se, že "naproti tomu cokoliv při hutěch strašických /tedy i klášterské/ se naková za hotové se odprodati může". I v následujícím roce byl odbyt kujného železa dobrý, takže hamerníci nestačili ani poptávce vyhovět. Proto se v této době znovu uvažovalo o stavbě nového kujnícího hamru na místě hudečkovského mlýna. Ale nakonec i tyto dvě železné hutě odbytová krize postihla a stavba kujnícího hamru byla opět odložena. Zřejmě to však nebylo nadlouho, neboť zpráva o výnosu železných hutí 1698 a 1699 na celém zbirožském panství uvádí, že u strašické a klášterské železné hutě je pět hamrů, tedy tři ve Strašicích a dva v Klášterské huti. Z nich plynul čistý zisk roku 1698 3.911 zl. a roku 1699 5.692 zl., tedy průměrně 782 zl. a 1.138 zl. z jednoho hamru za rok, což byl podle současníků "odvod hojný a nebývalý". Zlepšilo se totiž také poněkud vodní hospodářství, nepochybně i proto, že již na přelomu let 1686 a 1687 byl obnoven tehdy pustý rybník Rokyta, dále byl na náhonu postaven nový jez, náhon byl prohlouben a byly také opraveny rybníky Šibal, Nový a Nadklášterský a u hamru bylo postaveno nové vodní kolo.
Hamry "ocasáky".

Z roku 1691 se také dovídáme, že všechny "strašické" hamry vyrobily 18.271 váhu, tj. 282 t, kujného železa, tedy na jeden hamr připadlo průměrně 3.654 vah, tj. 56,4 t. Z téhož roku 1691 máme k dispozici velmi podrobný seznam stálých zaměstnanců Klášterní železné hutě. Z něhož se dovídáme, zda byli ženatí či svobodní, kde bydleli a u koho a další podrobnosti. Zde můžeme sestavit alespoň tento přehled:

kujnící hamr /tedy pouze jediný/: mistr, tovaryš, zalévač a kůlmistr,

krénfajer/=výheň na přetavování železa, vypraného ze strusek/: dva tovaryši a kůlmistr,

vysoká pec: pecař /=mistr/, dva starší tovaryši, dva přidavači, kůlmistr,

stoupy: stupař železné rudy, stupař strusek,

horníci: tři mistři /jeden v Těních a dva ve Kvani/, 5 tovaryšů,

uhlíři: šest mistrů a osm tovaryšů.

Celkem v těchto provozech pracovalo 37 osob. Podle údaje z roku 1706 pro železnou huť pracovalo ještě 39 dřevorubců, kteří bydleli ve Kvani, Olešné, Jivině a Siré. Podle těchto seznamů bylo na Klášterskou železnou huť zaměstáním vázáno celkem 76 osob. K nim bychom měli připočítat byť někdy příležitostné povozníky - sedláky, kteří přiváželi železnou rudu a dřevěné uhlí. Jejich počet však nelze stanovit, neboť zřejmě pokud možno největší část těchto povozů měly nahradit vozy z klášterského dvora, u něhož byl roku 1675 dokonce stav koní rozšířen o dva páry s tím, pokud by nebyly všechny využity pro polní práce, aby vozily "potřeby k hamrům a huti" a to za "obyčejný /=obvyklý/ plat"

Práce na hamru.

V těchto seznamech nalezneme řadu osob s německými příjmeními o nichž můžeme předpokládat, že do Klášterské železné hutě přišli zejména z tehdy poněmčeného Krušnohoří a to v druhé polovině 17.století. Některé z nich zřejmě přivedl i nájemce Zanetti. Tak již od roku 1651 se připomíná početný rod Kiliána Ungera
/ Jiřik, jeho bratr Matěj se synem Matějem, Martin a další/, k roku 1666 se uvádí hamerní kovář Kristián Wilhelm, roku 1686 prcoval u klášterské vysoké pece Martin Keller, pozdější šenkýř v tamní hospodě. Dále možno zmínit Martina Weinera, Kašpara syna Jana Hanýže, Jana Raubice, Pavla Plause, rod Poch, usedlých ve Svaté Dobrotivé v Kvani, Toncery ze Zaječova a další. Třeba však podoknout, že všichni se v ryze českém prostředí záhy počeštili.

Z dochovaných pramenů z této doby se dovídáme málo o sociálním postavení hutních dělníků. Přesto bylo možno poměry dělníků u vysoké pece a kujnícího hamru považovat za dobré, což však zřejmě neplatilo pro ostatní dělníky. Jako příklad možno uvést žádost z roku 1697 kterou si podali horníci, kteří měli nejtěžší práci.
V ní žádali o zvýšení mzdy z 3 1/2 kr. na 4 1/2 kr. za kolečko narubané železné rudy. V žádosti uváděli, že musí železnou rudu dobývat ze šachet až 22 sáhů /=39 m/. Současně poukazovali na špatné pracovní podmínky v nízkých a vlhkých štolách. Dvorská komora jim však vyhověla jenom částečně, když jim úkolovou mzdu zvýšila na 4 kr. za kolečko.
***************************************************************************************************************************************

Zde končí druhá část článku, pokračování dalších částí článku o železářství, bude vydáno pro velkou obsáhlost textů v podzimních měsících, kdy bude více času jak pro zpracování, tak i pro čtenáře. Redakce blogu Brdolog.

Z minulosti železářství a cvočkařství v Zaječově a okolí - první část.

1. dubna 2018 v 0:16 | Brdolog


Slovo úvodem

Kdo dnes kráčí proti proudu Jalového potoka směrem ke klášteru Svaté Dobrotivé, nesnadno si představí, že tento malý potok, pramenící na jižním svahu Dlouhého vrchu, byl doplněný několika drobnými přítoky a rybníky, poháněl před více než dvěma stoletími vysokou pec a kujnící hamr. To vše je ale dávná historie, neboť obě tato zařízení, jejichž počátky můžeme hledat již v 15. století, byla zrušena na sklonku druhého desetiletí 19. století. Tím se uzavřela jedna z kapitol hospodářských dějin Zaječova a jeho okolí, po níž jen nesnadno nalézáme zřetelnější stopy.
Po zániku výroby železa však následovala druhá kapitola železářské výroby, výroba hřebíků a cvočků. V této druhé kapitole se však musíme zaměřit na poněkud širší oblast, než je Zaječov a jeho nejbližší okolí. První stopy této výroby nalezneme již ve středověku, ale hlavní rozvoj cvočkařství a hřebíkařství nastal až v 19. století a jejich výroba přetrvala až téměř do našich časů. Tehdy však byly již poslední dílny cvočkařů postupně opouštěny a na to i rušeny. A tak na zaniklou výrobu zbyly jen vzpomínky starých cvočkařů, kteří již také nejsou mezi námi.
Uzavřela se tak i druhá i druhá kapitola hospodářských dějin Zaječova a jeho okolí, po jejichž stopách se vypravíme.

Gustav Hofmann.


V této první části historie v Zaječově a okolí se budeme věnovat železářství.

Železná huť ve Svaté Dobrotivé zvaná Klášterská

Úvod - Předpoklady

Vznik železářství na Podbrdsku a tedy i v Zaječově a okolí, umožnila na svoji dobu bohatá a snadno přístupná ložiska železných rud. Na tomto místě třeba upozornit na jedno z nejvýznamnějších ložisek, tedy ejpovické mezi Klabavou, Ejpovicemi, Kyšícemi a Tymákovem, které dávalo rudy o obsahu kolem 40 procent železa a odkud brala, byť většínou jako přísadu do vsázky, aby se usnadnilo tavení, železnou rudu i Klášterská železná huť. Okolo Rokycan se těžily těžko tavitelné rudy.
Klášterská železná huť měla v blízkosti vydatné rudní ložísko s pozoruhodným obsahem železa, často bez příměsí, zejména fosforu. Toto ložisko bylo součástí silurské pánve v takzvaných komárovských vrstvách, které se táhlo od Cheznovic a Tění přes Olešnou, Zaječov, Kvaň a Kozojedy až na legendární Jedovou horu. Toto ložisko si udrželo až do poloviny 19. století svůj význam, kdy byly v provozu tyto cechy: kvaňský u Kvaně s roční produkcí 3.310 koleček /asi 430 tun/, Janovka u Cheznovic 27.700 koleček / asi 3.601 tun/, nevýznamný Kopanický u Tění
s pouhými 280 kolečky, Zaječovský s 5.290 kolečky /688 tun/ a cech Hrbka u Nové Vsi s 5.150 kolečky /670 tun/.
Na mapě z 19. století je ještě viditelná větší část rybníků v Zaječově

Druhým významným předpokladem rozvoje železářství byla hojnost lesů, které ve starých dobách sahaly svými výběžky až téměř k samotné železné huti. Jejich původní druhová skladba se značným zastoupením tvrdého dříví, dávajícího kvalitní dřevěné uhlí v potřebném množství se však do 19. století natolik změnila, že kvalita dřevěného uhlí se zhoršila a také dřevěného uhlí začínal být nedostatek.
...................................Brdský milíř, fotografie dr. Adolfa Růžičky z konce 19. století...........................

Po vzniku železných hutí, u nichž měchy tavících pecí, dmychadla a kladiva kujnících hamrů a vodní kola dalších zařízení, jako byly stoupy na strusku a železnou rudu, poháněla vodní síla, začal hrát význam i dostatek vodní energie, kterou zajišťovaly horské potoky a říčky, doplňované často složitými soustavami rybníků a náhonů, pečlivě obhospodařovaných a udržovaných.
Hamr v Dobřívi, funkční je dodnes

Klášterské železné huti s tavící pecí a hamrem dodával sílu Jalový potok, který, jak již jeho jméno naznačuje, byl jejím poněkud nestálým zdrojem a její stav jenom s obtížemi ovlivňovaly celkem nevýznamné rybníky. Počátky této rybniční soustavy možno spojit již s dobou krátce po založení kláštera, který byl proto také někdy, poprvé pak roku 1344, nazýván "in insula" tedy "na ostrově". Proto byl také často pro nedostatek vody zastavován provoz a to jak v létě, tak i v zimě. Tyto nepřínivé poměry velmi dobře zachytil i tereziánský z první poloviny 18. století, který u popisu obce Svatá Dobrotivá poznamenal, že je vní mlýn na nestálé vodě, což platilo i pro ostatní okolní mlýny a nepochybně také pro železnou huť. Nepřekvapuje nás proto zpráva hejtmana du Bois z roku 1671, v níž komoře sděloval, že pro nedostatek vody "časem při tomto hamru klášterském hammistr zaháleti musí, zvlášte když surového železa se nedostává". Ani vysoká pec nemohla pracovat a proto dokonce doporučoval hamr, tedy zřejmě celou železnou huť, zrušit. Jiné opatření zvolil strašický šichmistr J. Bittner, který v roce 1679 psal, že z rybníčků Novýho a Heřmana "se podle starého zvyku, když je málo vody, nepouští voda na mlýn, ale do rybníka Panenskýho a odtud jde na klášterskou vysokou pec". Proto také, veden snahou zajistit dostatek vodní síly, opravil roku 1687 zbirožský hejtman du Bois pro Klášterskou vysokou pec a hamr rybník Rokytu, u něhož doporučoval u splavu zvýšit hráz a opravit rybníky Šibal a Nadklášterský. Rybníky, dnes již z velké části zrušené, po zastavení železné hutě ještě dlouho využívala jako zdroj vodní síly železná huť v Komárově.
Pohled na zbytek rybníků nad Zaječovem dnes.

Nejisté počátky hutnictví

Vysledovat počátky hutní výroby železa v Zaječově a okolí je nesnadné, ba dokonce nemožné. Snad budoucí archeologické výzkumy přinesou některé konkrétní důkazy o jeho prastaré existenci, ale písemné prameny prameny nám opověď nedávají. V literatuře se udržuje doměnka, že nejstarší huť vznikla se založením kláštera Svaté Dobrotivé roku 1262, ale skutečnost byla zcela jiná. Uvedené tvrzení vzniklo nesprávnou interpretací části nadační listiny z roku 1263, která přesně vymezuje právní příslušenství nemovitých statků. V listině se kromě vlastnictví přilehlých vsí klášteru připisuje "ac etiam usum metalli cuiusque, quod in antedictis..." Tuto pasáž přeložil historik B.M.Brand "jakož i užitek z hor jakýchkoliv a co by se snad později náhodou nalezlo", což převzala novější literatura a interpretovala ony "metalli" jako doly na železnou rudu. Ale v listině se nepíše o dolech, ale o kovech jakýchkoliv, čímž bylo myšleno hlavně zlato a stříbro. Toto chybné přeložení potrzují i technické důvody, neboť pro drobná tavící zařízení zvaná v té době vlčí nebo selské pícky, stačilo obstarávat železnou rudu povrchovým sběrem, nikoli však v dolech. Tak tomu bylo až na sklonku 17. a v následujících století. Ostatně nápadné je i to, jak uvidíme ještě níže, že o výrobě železa nenalezneme ani v následujících stoletích - a to i v době, kdy se již připomínají například nejenom hutníci ve Strašicich k roku 1379 a zřejmě i dříve, či z roku 1390, kdy se píše o obnovení železné huťě v Jincích - žádnou písemnou zmínku.
Vysoká pec Barbora v Jincích dnes. Veřejnosti není přístupná, protože stojí na soukromém pozemku.


Jak tomu tedy ve skutečnosti bylo nevíme, byť tavení železných rud můžeme již předpokládat snad i před rokem 1263. Nálézáme totiž již od konce 6. do 12. století stopy starého železářství, tedy v mladší době hradištní, na nedalekém Hořovicku. Ve 14. a 15. století byly tehdy již nevýkonné a zastaralé ať ležaté či šachtové /tzv. vlčí pece/ nahrazovány většími hutěmi s prvními hamry na vodní pohon. A to je také ta doba, kdy se výroba železa soustřeďovala k vodním tokům, které jediné byly schopny dodávat dostatečnou energii na pohon vodních kol. A do této doby, tedy do 15. století, klade Jiří Majer již existenci hutě u Svaté Dobrotivé, zvané a to i součastníky, Klášterská. To by ostatně potvrzovala i dodatečná poznámka, "juxta", v urbáři klášterního majetku z roku 1548, připomínající těžbu železných rud a výrobu železa. J.Šťovíček proto, zřejmě oprávněně, předpokládá vznik klášterského hamru v druhé polovině 15. století a spojuje jej s hospodářským podnikáním tehdejších držitelů klášterního panství Zajíců z Házmburka.
Řez důlními díly 16.století /Jiří Agricola: Dvanáct knih o hornictví a hutnictví z roku 1556 /

Od poloviny 16. století se u nás počaly šířit kusové pece, zvané dýmačky o výšce asi tři až čtyři metry. Tyto pece ještě nepracovaly nepřetržitě, jak tomu bylo u vysokých pecí, ale přerušovaně. Tavební pochod v dýmačce trval asi 8 - 12 hodin a byla při něm získána hrouda kujného železa se struskou, která se vytlačovala kováním pod bucharem v hamru. Denní produkci kujného železa možno odhadovat asi na 2,2 q. Výtěžnost rudy byla však velmi nízká, neboť do strusky odcházelo asi 50 % železa. To již byla doba, kdy nalezneme tyto tehdejjší moderní železářské pece v Komárově, Jincích, Strašicích, Holoubkově, Dobřívi a zřejmě i ve Svaté Dobrotivé. Přesto je zajímavé, že první důkladný pramen, zachycující stav tehdejšího klášterního majetku, k němuž náležely tehdy vsi Zaječov, Těně, Újezd, Jivina, Rpety, Lhota, Těžkov, Kvaň a Hudečkův mlýn, tedy urbář z roku 1578, se o železné huti nezmiňuje. Ta zřejmě ležela na pozemcích pánů Zajíců z Valdeka, kteří po odchodu řeholníků asi v 15. století tuto bývalou "klášterní" državu koupili. O železné huti se jenom dovídáme, že roku 1579 vyvážela poměrně značné množství dobrého železa do pržského Ungeltu. Snad ale stojí za zminku, že ve vsi Těních se ve zminěném urbáři z roku 1578 uvádí jakýsi Hans Hamerník, který se, neznámo kdy, zakoupil v Bártovském gruntu. Byl-li to skutečně nějaký bývalý hamerník, který se zakoupil na selském gruntu, se však nedovídáme, ani to, odkud do Tění přišel. Na počátku devadesátých let 16. století byl v klášterském hamru hutník Melichar, poddaný hořovického panství, který si zakoupil také selský grunt v Jivině. Jeho patrně vystřídal "Hanse hamerník", který koupil Bartišovský grunt v Těních. Ale držel-li hamr ve Strašicích či klášterský, přesně nevíme. Až smlova z roku 1591, jíž prodal Vilém Zajíc z Valdeka ostrovský klášter, tedy Svatou Dobrotivou s vesnicemi a s příslušenstvím, jako byly mlýny a pily, Ladislavu staršímu z Lobkovic a na Zbiroze se uvádí též hamr "a což k témuž hamru přísluší podle cedulí řezaných hamerníkovi odevzdaných". Hamr byl tehdy zřejmě v držení vrchnosti, která jej však pronajímala hamerníkovi, či jej měl hamerník v držení a odváděl z něho roční činži.
Kusová pec - dýmačka / Jiří Agricola - Dvanáct knih o hornictví a hutnictví 1556 /

Další zpráva o existenci železné hutě u Svaté Dobrotivé, zvané Klášterská se dochovala až na sklonku 16. století, kdy v ní podnikali drobní hamerníci, kteří byli také jejími majiteli. Hamerník platil z této železné hutě majiteli zbirožského panství roční činžive výši 90 kop grošů mišeňských, což bylo, v porovnání s jinými podobnými hutěmi, poměrně hodně. Ovšem za to dostával od majitele panství, tedy Lobkoviců, zdarma dříví a to nejenom na stavby, ale i na dřevěné uhlí. Kromě toho mu vrchnost hradila všechny stavební náklady. Možno tedy soudit, že hamerník byl "sociálně" na stejné úrovni jako nezakoupený selský statek. Tyto výhody hamerníkovi poskytované však byly vyváženy tím, že po hamerníkově smrti mohla o huti rozhodovat vrchnost, na níž huť připadla. Kolik se v tomto hamru vyrobilo ročněkujného železa nevíme, ale podle ostatních podobných provozů na Podbrdsku možno soudit, že to byly asi 4 tuny, snad ještě o něco více.
Železářská huť u kláštera Svaté Dobrotivé z r. 1767, rekonstrukce ing. Širokích. Podle perokresby, která je majetkem Muzea železářství v Komárově.


Pro snažší orientaci připomeňme, že Klášterská železná huť ležela na Jalovém potoce pod strání, na které se rozkládala i ves Zaječov nedaleko od kláštera pod velikým rybníkem, který připomíná dochovaná hráz, kde se říkalo "U pece". O něco dále, "U huti", stával kujnící hamr. Na polohu vysoké pece upomíná ještě vysoký násep strusky. Podobný násep nalezneme ještě u Hudečkova mlýna, u asi 1,5 km vzdáleného názvu "Na vartě", kde byl zřejmě jenom krátkou dobu i druhý hamr.

Za Jindřicha Kašpara de Sarta

Zcela jiné poměry nastaly nejenom v českém železářství, ale i v železářské výrobě Klášterské železné hutě po roce 1593. Tehdy totiž byli bratři Jiří a Ladislav Lobkovicové obviněni císařem Rudolfem II. z velezrady. Ladislav proto uprchl raději do ciziny, kdežto Jiří byl uvězněn. Jejich majetek byl roku 1594 zkonfiskován a celé rozsáhlé zbirožské panství se stalo na dlouhá staletí majetkem královské komory, která je, včetně všech železných hutí, spravovala.

Téhož roku 1593 se objevil u císařského dvora v Praze slévačský odborník Jindřich Kašpar de Sart. Jak současná zpráva dokládá, byl to skutečný mistr svého oboru, zejména pokud se týkalo odlévání různých potřeb, ale zejména litinové munice. Není proto divu, že se s ním setkáváme i v komorních železárnách na Podbrdsku, nejprve již asi roku 1595 a to v Karlově huti u Berouna, kde značným nákladem přes 1.000 kop gr. míš. postavil vysokou pec, tedy zařízení, které na rozdíl od dýmačky, nejenže pracovalo nepřetržitě po několik týdnů či měsíců, ale později i let. To si ovšem vyžadovalo jinou organizaci provozu, pri níž se muselo dbát na dostatečné zásoby železné rudy a dřevěného uhlí. Vysoká pec také nedávala kujné železo, ale železo surové, tedy silně nauhličenou litinu prvního tavení, kterou bylo nutno v kujnících hamrech složitým a namáhavým způsobem oduhličovat a získávat tak železo kujné. Výhodou vysoké pece pak bylo, že se v ní železná ruda mnohem lépe vytavila, tedy dala více surového železa, které tak neodcházelo do strusky.


Jindřich Kašpar de Sart ale v Karlově Huti dlouho nepobyl a zakrátko ji opustil. Stal se však nájemcem železné hutě v Holoubkově, až konečně roku 1603, nebo snad již roku 1599, koupil za 300 kop gr. míš. zastaralou železnou huť ve Strašicích, z níž vybudoval pozoruhodný provoz s vysokou pecí na výrobu surového železa a druhou šachtovou pecí na přetavování litiny. Dále postavil dva kujnící hamry po dvou výhních a třetí hamr, který však zůstal mimo provoz. Tento, na svoji dobu rozsáhlý podnik, jehož cenu odhadoval na 12.000 kop gr. míš., zřejmě de Sartovým záměrům nedostačoval a proto se obrátil k nedaleké Svaté Dobrotivé, kde tehdy v drobné železné huti, zřejmě ještě s dýmačkou či dokonce s jednoduchou tavící výhní, hospodařil hamerník Kašpar. Na jejím místě , spolu se společníky, jimiž byli Julius de Sart, příbuzný Jindřicha Kašpara de Sarta a hamerník Kašpar, postavil také vysokou pec a zřejmě i kujnící hamr. Nová železná huť byla rozdělena na čtyři podíly, z nichž jeden dostal Julius de Sart, dva Jindřich Kašpar de Sart a čtvrtý hamerník Kašpar. Tehdy byla Klášterská huť majetkově a provozně spojena a to až do svého zániku, se strašickou železnou hutí, což stěžuje zejména rozbory provozních údajů o výrobě, které byly nadále často uváděny pro obě hutě společně.
Strašice, na bývalém Padrťském potoce,dnes Klabavě, stojí budova bývalého železářského podniku dodnes. Nápis na štítě spodního snímku to jasně dokazuje.


Klášterské železné huti se zřejmě dobře dařilo, neboť relace o železných hutích na zbirožském panství z roku 1614 o níuvádí, že se v ní týdně vytaví deset až dvanáct housek surového železa po čtyřech českých centnýřích a vysoká pec jde na každém ze čtyř dílů, tedy pro každého z podílníků, deset až jedenáct týdnů. Z těchto údajů možno odvodit, že vysoká pec byla schopna již tehdy pracovataž 44 týdnů ročně. Její týdenní produkci surového železa bychom pak mohli odhadnout na 2,47 až 2,96 tuny, roční na 109 až 130 tun. Otečteme-li tehdy běžnou ztrátu při zkujňování ve výši jedné třetiny zpracovávaného surového železa, dosahovala roční produkce kujného železa asi 73 až 87 tun, což třeba považovat při jednom kujnícím hamru za velmi slušný výkon.

Jindřich Kašpar de Sart však v obou hutích dlouho nehospodařil, neboť již roku 1617 zemřel. Pozůstalá vdova záhy obě železné hutě prodala české komoře, tedy ke zbirožskému panství za pouhých 2.500 kop gr. míš. Tím se stalo, že se tyto železné hutě staly trvalou součástí zbirožského panství, které však v nich dlouho ve vlastní režii nepodnikalo. Upomínkou na de Sarty je příjmení Dezort, hojně se v kraji ještě vyskytující.

A zde díky upravám provozovatelům blogu první část článku končí, článek lze zobrazit celý kliknutím na dolním odkaze, celý článek.


Maljutka

1. března 2018 v 0:01 | Brdolog
Tato epizoda se stala v Kolvíně při pátrání po stavení č.p. 10. Potomek rodiny nám ukázal parcelu, kde stávalo jejich stavení. Já jsem se tam několikrát vrátil a prozkoumával pozemek doslova kámen po kameni/ jak uvádí článek pátrání v Kolvíně po 65 letech/, byla všude doslova neproniknutelná džungle, bez pákových nůžek a sekery bych se daleko nedostal. Všude se válely různé zbytky střešních tašek, cihel, rour vše zarostlé a prorostlé kořeny stromů a mechem. Na hranici pozemku jsem si všiml zeleného kulatého předmětu, který se mě zdál, že do starého Kolvína moc nepatří. Nafotil jsem ho a dále mu nevěnoval pozornost, protože tam jsem se musel věnovat tomu, abych se prosekal a mohl pokračovat v ohledávce pozemku. Doma jsem si na počítači prohlížel fotografie z tohoto místa, až jsem došel ke snímku toho zeleného kulatého přemětu. Přibližoval jsem ho, otáčel ze všech stran a přemýšlel co by to mohlo být.
Vypadá to na první pohled jako ponorné čerpadlo, nautila. Dole jako by byl sací koš, nahoře přívod elektřiny, ale chybí vývod čerpané vody pro hadici. Další moje verze byla, že by mohlo jít o startér vojenského vozidla, třeba tanku/který jsem nikdy neviděl/. K přemětu jsem neměl vůbec žádnou důvěru a moc jsem se k němu nepřibližoval.
Při další návštěvě s panem F. potomkem rodiny zdejšího stavení, jsem mu sdělil informace o nálezu zeleného předmětu. Ukázal jsem mu ho na místě, ze začátku potvrzoval moji teorii o ponorném čerpadle, ale když se podíval zblízka, tak říkal, to nebude ponorné čerpadlo, ani startér a začal pomalu opouštět místo nálezu. Potvrdily se moje obavy, že to asi není nejbezpečnější místo pobytu a začal jsem také opouštět prostor, protože jsem byl vzadu, tak poněkud rychleji než pan F.
Protože se jednalo o podezřelý vojenský předmět, který se nacházel 10 metrů od veřejné silnice, tak jsem se rozhodl informovat odborníky a to VÚ Jince.

Podezřelý předmět.

Dobrý den, vedle veřejné cesty v Brdech jsem nalezl podivný válec připomínající ponorné čerpadlo. Vyfotil jsem ho a radši se vzdálil. Nechci dělat paniku, ale při prohlídce fotky jsem usoudil že o čerpadlo patrně nejde. Posílám Vám fotku v příloze. Předmět je u veřejné cesty, proto Vás raději informuji. Mohu Vám poskytnout přesnou polohu, bude li potřeba. Děkuji V...... H.... -tel 7..........

Netrvalo dlouho a telefonicky mě kontaktovali. Domluvil jsem další jednání po emailu.

Z Jinců mě přišla odpověď:

Popis místa nálezu


Dobrý den,
dnes odpoledne jsem vám volal ohledně nálezu předmětu u Skořic. Pokud pošlete souřadnice, nebo popíšete místo nálezu, tak bychom ho zítra vyzvedli, pokud tam ještě bude. Každopádně se nejedná o nic nebezpečného.
Pěkný den prap. J....k VP.

Odpověděl jsem :

Kolvín, podezřelý předmět

Zdravím, posílám plánek předmětu. V bývalé obci Kolvín za zatáčkou od Skořic vlevo, je nad příkopem nová cedule bývalé usedlosti č.10, na mapkách jsem očísloval č.1. Když najdete obrázek, je dost veliký, není třeba dalších souřadnic. Nad cedulí nahoru v houští /10m/ jsou spadané kmeny stromů, když je podlezete a dáte se podle nich doprava, tak na jejich konci opět doprava/zpátky 2m/ je tento předmět, na obrázcích č.2.

Omlouvám se, že jsem Vás obtěžoval, ale člověk nikdy neví, radši jsem to oznámil. Jen prosím dejte vědět jestli jste to našli a pro mojí zvědavost informaci, co jsem to vlastně objevil. Děkuji. V......H.....

Plánek místa nálezu.
Nová cedule bývalé usedlosti, 10 m nad ní jsou spadané kmeny stromů.
Za kmeny doprava 2 m zpátky leží podezřelý předmět.
Podezřelý předmět.

Z Jinců přišla odpověď:

Udělal jste dobře, že jste zavolal.....příště to může být něco horšího, proto je lepší volat. Každopádně nález podle plánku byl nalezen a odvezen. Jednalo se o vyhořelý motor a ovládací blok k PTŘS 9M14 Maljutka. Níže foto.
Pěkný den... prap J.

PTŘS - Protitanková řízená střela 9M14 - Maljutka.

9K11 Maljutka

PTŘS 9K11 Maljutka, komplet mladšího operátora
Maljutka je sovětská protitanková řízená střela první generace naváděná prostřednictvím vodiče. Sovětský index GRAU kompletu je 9K11 Maljutka, střela má označení 9M14. Název v kódu NATO je AT-3 Sagger. Jedná se o protitankový raketový komplet středního dosahu s povelovým systémem dálkového navedení a s přenosem řídících povelů po vodiči (tzv. CLOS).

Vývoj a verze
Řídicí pult staršího operátora
Vývoj byl zahájen roku 1961 v Konstrukční kanceláři strojírenství (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija - KBM) ve městě Kolomna. Při její konstrukci byly poprvé na světě široce využity plasty. Existovaly dvě hlavní verze - přenosná a mobilní. Přenosná varianta používala odpalovací zařízení 9A111. První mobilní verze s označením 9P110vznikla na základě kolového obrněného vozidla BRDM. O něco později vznikly též verze 9P122 a 9P133 na bázi modernějšího vozidla BRDM-2, které nesly novější komplet Maljutka-P. Mobilní verze byly vybaveny 14 střelami, z nichž šest bylo umístěno na výsuvném odpalovacím zařízení.
První verze z roku 1963 (označení NATO AT-3A) byla řízena povely operátora, který musel prodělat důkladný výcvik (po odpálení bylo nutno sledovat polohu cíle i střely a tuto ručně vést až na cíl), a v bojových podmínkách se nesnadno používala. Během sériové výroby došlo k mnoha modernizacím.
Varianta střely 9M14M (označení NATO AT-3B) měla vylepšený raketový motor, který jí uděloval o 25 % vyšší rychlost, vstoupila do výzbroje roku 1973.
V roce 1967 byl zahájen vývoj kompletu 9K11P Maljutka-P s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení po záměrné cíle (SACLOS - Semi-Automatic Command to Line-of-Sight), a přenosem řídících povelů po vodiči (PTRK druhé generace). Role operátora je zde výrazně usnadněna a spočívá v udržování zaměření cíle, o střelu se již starat nemusí. Upravená PTŘS nese označení 9M14P Maljutka-P (označení NATO AT-3C), má rovněž vylepšenou bojovou hlavici a byla přijata do výzbroje roku 1969.
Další zásadní modifikace proběhla až roku 1995, kdy vznikla verze 9K11-2 Maljutka-2 s PTŘS 9M14-2, která používá tandemovou kumulativní hlavici a nový raketový motor.

Technická data

  • Délka střely: 860 mm
  • Průměr těla střely: 125 mm
  • Hmotnost střely: 10,9 kg
  • Hmotnost odpalovacího zařízení: 11,3 kg
  • Účinný dostřel: minimální 500 m, maximální 3000 m
  • Typ bojové hlavice: HEAT
  • Průbojnost pancéřování: více než 400 mm

Použití

Maljutka na BMP-1
Přenosná varianta je obsluhována trojčlenným týmem, který je schopen připravit celý palebný komplet tvořený čtyřmi střelami během patnácti minut. Střely mohou být rozestavěny do vzdálenosti 15 metrů od centrálního zaměřovače a řídícího pultu. Při střelbě sleduje operátor vizuálně střelu, při útoku na cíl ve vzdálenosti větší než 1000 m využívá optického zaměřovače s desetinásobným zvětšením.
Druhá varianta kompletu je používána ve výzbroji vrtulníků Mi-8 a starších verzí Mi-24. Rovněž tvoří výzbroj průzkumných obrněných vozidel BRDM, BRDM-2 a bojových vozidel pěchoty BMP-1.
Maljutka byla poprvé úspěšně nasazena během Arabsko-izraelské války v roce 1973, kdy bylo jejím prostřednictvím zasaženo několik stovek izraelských tanků. Byla jednou z prvních skutečně účinných přenosných protitankových řízených střel.
Licenční výroba probíhala v Bulharsku a Jugoslávii. Čína na jejím základě vyvinula vlastní PTRK Red Arrow 73 a Írán PTRK RAAD.

........................................................................................................................................


A tak to dopadlo po nálezu ponorného čerpadla v bývalém Kolvíně. Na další bezpečnější toulky po Brdech Vás zve redakce blogu Brdolog.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Pytlácké historky - první část

1. února 2018 v 0:01 | Brdolog

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou Druhá zaječovská ročenka, kterou vydal Obecní úřad Zaječov a redakce Zaječovských listů./ V roce 1994/.
Je vydávána v návaznosti na První zaječovskou ročenku, ve které jste se seznámili s historií obcí Zaječova a Kvaně. Zájem, které toto vydání způsobilo v širokém okolí, nás utvrdil v tom, že práce spojená s jejím vydáním byla úspěšná. Především to byl zájem rodáků žijích mimo obec po celé naší vlasti, jejich hrdost na místo, kde prožili mládí.
A tak opusťme na chvíli svá videa, televize, rádia a začtěme se do stránek, odehrávajících se v blízkých lesích, do stránek plných napětí a připomeňme si povídky, které jsme slýchavali za dlouhých zimních večerů od svých babiček a dědů.


.........................................BRDY - Pohled do daleké minulosti.........................

František Keckstein

Je to od pradávna pohoří ve středních Čechách, pokryté mohutnými lesy, protkané úzkými stříbrnými potůčky i šumivýmí potoky a říčkami.
Dlaň modré oblohy i vazba těžkých mraků se do nich opírala jako nezbytný symbol života. V korunách stromů ševelil lehký vánek i zuřivě spílala vichřice, do stromů sjížděly údery blesků, jas slunečních loučí, tenké i silné proudy vody z nebeské klenby formovaly tvářnost lesa v nekonečném toku času.
V lesích rozhozených po kopcích často stoupal dým nad koruny stromů a vzdáleným očím nezaujatých diváků dával najevo přítomnost lidského pokolení.
Lesy vždy volaly svou magickou přitažlivostí, která byla silnější, než vůle člověka, usazeného v žírné úrodné rovině. Předkové, kteří v brdských lesích žili, uctívali tu ohromující a vznešenou krásu a v motlidbách k Bohu volali po odpuštění svých hříchů a uděleni milosti.
Čas plynul a lidé zde natrvalo usazení klučili na okrajích pahorků stromy, aby zde vytvořili první polnosti a louky.
Byla zde půda úrodná i chudší. Vznikaly samoty, dědiny i vsi. Lidé se však usazovali i výš v lesnaté části Brd. Byli to uhlíři, dřevorubci a lesníci. Brdský les jim poskytl obživu. Na vykázaných místech zakládali uhlíři milíře, v nichž vznikalo dřevěné uhlí pro okolní hutě. Hluboko pod zem vnikali havíři, aby na světlo vynesli železnou rudu, která po miliony let byla ukryta. Ruda a dřevěné uhlí daly vzniknout v pecích ušlechtilému kovu, který tolik znamenal v životě lidí - dobro i zlo.
Zde v brdských lesích se rozezvučely trubky lovecké družiny českého krále, vyděsily z klidného odpočinku jelena. Ten prudce vstal a úprkem se bezhlavě hnal v před. Za ním se řítila smečka štěkajících psů. V těsném závěsu na koních a halasným voláním se řítila skupina lovců. Přesila na jelena byla veliká. Jelen byl doslova uštván do vyčerpání všech sil. Dýka nebo šíp ukončil beztak hasnoucí život.
Lov v brdských lesích byl sice výsadou krále, později pak vrchnosti. Lidé, sloužící panstvu, se většinou skládali z lesního personálu a robotného lidu. Když nahlédneme do bídných poměrů nevolníků, které často sužoval hlad a starost uživit početnou rodinu, pak se ani nelze divit tomu, že v lesích se objevovali pytláci.
Pro získání zvěřiny podstoupili krutou zkoušku. Ubozí lidé bydlící v dřevěných chatrčích z trámů, utěsněné ve škvírách blátem a suchou trávou byli nuceni riskovat. Dřevo z lesa, plody, byly ve sběru docela dostupné. Paběrkování na polích možné. To byla jedna stránka věci. Potíž byla s masem.
Na dohled byla však při setmění zvěřina, která byla tak častou potravou na panském stole.
Hlad, bída to vše ponoukalo pytláky k černému lovu. Peníze, které pytlák dostal od hostinského
často ani neodnesl domů, neboť zůstaly jako útrata za kořalku. Hostinský měl z pytláka vlastně dvojí příjem. Doma čekalo několik hladových krků, jak to asi dopadlo, by se nechaly psát celé romány.
První zprávy o pytláckých kouscích v brdských lesích se dochovali ze 16. století. Tresty po chycení pytláka se odbývaly nejprve pořádným výpraskem, ale později končily u zarputilých pytláků i mnohaletým vězením.
Ovšem byla i jiná situace. Urozený pán Kryštof z /Gutštejna/ Gutenštejna, držitel hradu Točníku, byl ve skutečnosti velký pytlák, neboť neoprávněně lovil v královských lesích. Když se jeho činnost donesla až ke králi, vložil se král Vladislav II. do celé záležitosti. Napsal list, opatřil pečetí a vypravil posla na Točník a přikázal pánu z Gutštejna, aby se ospravedlněl před křivoklátským hejtmanem. Jestliže se žádným oprávněním a výsadou k lovení vykázat nemůže, pak aby se v budoucnu vyvaroval dalších přestupků. Z toho je patrné, že na spáchané přestupky byl dvojí metr. U chyceného pytláka následoval pořádný výprask a nebo v těžších případech žalář, u urozeného pána jen napomenutí, případně výstraha.
Hrad Točník
Mezi pytláky byli lidé při tajném lovu velice obratní. Složili mnoho zvěře a přitom se nenechali chytit i když po nich šli hajní i fořtové ve skupinách.
Mezi pytláky panovaly různé pověry, v něž stálopevně věřili. Když prý si pytlák ku příkladu natřel hlaveň
ručnice krví zastřeleného zvířete, tak tato zbraň dobře střílela.
Aby ušel případnému poranění ze strany hajných, věřil tomu, že na svatého Jana Křtitele před východem
slunce, když utrhne šišku ze smrku, která roste vzhůru a jedno její semeno polkne na lačný žaludek,
do západu slunce prý mu žádná zbraň neuškodí.
Věřilo se i na barvínek a brotan v octě svařené. Tímto odvarem puška vymytá, prý vše zastřelí. Podobný
účinek má prý netopíří krev. Když byla puška natřena mastí z kolomazi, medvědího tuku, popele ze žížal a
sušené krve, pak se pytlák nikdy neminul cíle.
Byly to ovšem pověrčivé a pošetilé činy!
Ve třicetileté válce se pytláctví rozmohlo nebývalou měrou. Válečné útrapy vyháněly obyvatelstvo z měst i vesnic do lesů a různých skrýší. Na delší dobu je zde okolnosti připoutaly a tak není divu, že zvěř byla lovena v masovém měřítku. Pud zachování holého života a hlad donutily lidi k velkému lovu.
Jakmile však třicetiletá válka skončila a panství byla rozdělena, vrchnost nastolila dohled lesním personálem, aby zabezpečila zdroj příjmu a lovecké zábavy. Vytvořila lesní správy, fořtovny, hájovny.
Pytláctví však pokračovalo s netušenou houževnatostí a urputností, docházelo tak k velkým střetům mezi pytláky a lesním personálem. Leckterý hajný i pytlák zaplatili v tomto střetu svým životem.
S poddanými lidmi bylo nutné počitat a tak vrchnost leckdy přimhouřila oko nad drobným pytláctvím, jako bylo chytání zajíců do ok a nebo odstřel bažanta či koroptve.
Mezi lidmi byli i udavači, kteří donášeli vrchnosti, kdo v jejich revírech pytlačí. Každý udavač v případě že došlo k chycení pytláka, byl odměněn vysokou odměnou, která kolem roku 1800 činila 12 zlatých. Na takové peníze musela děvečka sloužit u sedláka celý rok a rovnala se půlroční službě kočího u sedláka. Ovšem udavači museli zůstat přísně utajeni. Co by následovalo ve vsi, lze si domyslet. Pořádný výprask, zapálení střechy nad hlavou, pro donašeče morální odsouzení, neboť lidé v tomto případě drželi "pohromadě". A také někdy i vyobcování z dědiny. Když to prostě na udavače prasklo, tak se lidé k takovému člověku otočili zády se vším všudy.


Kolem roku 1850 se pytláctví v brdských lesích rozmáhá opět neobvyklou měrou. Pytláci se sdružují do vicečlených tlup. Proti takto organizovanému nelegálnímu odstřelu mohl lesní personál těžko něco zmoci. Ovšem kolik bylo různých tragedií. Bylo postaveno na různých místech dosti dřevěných křížů, kde se odehrála myslivecká bitka s pytláky a buď myslivec či pytlák zaplatili střetnutí svým životem. Na mnohé události se obměnami generací pozapomělo a tak vše, pokud nebylo zaznamenáno do kronik, neodvratně mizí pod nánosem času.
Linkův kříž, se nachází ve velice nepřístupném terénu u Lázské nádrže v Šajtech, kde 24.9.1804 padl pytláckou kulkou 26letý lesní adjunkt Jan Linek./ Na našem blogu je celý případ popsán ve článku 11/2016/

Někdy k pytláctví vedla bída, jindy zase vášeň, která bytostně vycházela z řad bohatých sedláků. Jistý obraz o tom přináší Šamberkova hra "Naši furianti".
Skladatele a učitele z Rožmitálu Jana Jakuba Rybu zná mnoho lidí, zvláště z jeho varhaních skladeb, většinou provozovaných o vánocích. Pojem "pytlák", v kraji tehdy tak aktuelní, přivedl J.J.Rybu na myšlenku napsat zpěvohru "Pytláci". Ovšem myšlenka byla jen naznačena, ale nebyla realizována pro předčasný odchod J.J.Ryby ze života.
Mohyla Jana Jakuba Ryby na místě jeho skonání u Voltuše za Rožmitálem pod Třemšínem.

A nyní se začteme do skutečného pytláckého příběhu, který se stal v centrálních Brdech. Časově spadá do šedesátých let 19. století. Jistý povozník Kubík vozil uhlí z Mirošova do příbramských dolů, kde bylo používáno k pohonu parních, těžkých strojů. Z Příbrami do Mirošova se jezdilo přes Láz, Nepomuckou myslivnu, Přední Záběhlou a Padrť.
/Tehdy zde ještě nebyla vojenská zóna/. Lesy byly před 130 lety hluboké, skrýší různých nekalých živlů zde bylo nepočítaně. A tak na pocestné povozníky i hajné zde číhalo smrtelné nebezpečí. Aby bylo možné čelit nepřízni osudu, sdružovalo se k cestě pro uhlí více povozníků.
Jednou Kubík nějak zaspal. Přesto zapřahl koně a dojel na smluvené shromažďovací místo. A zde zjistil, že formani prostě ujeli. Rodinní příslušníci jej od takové cesty zrazovali. Ale nedal si říci a vyjel sám. Když se dostal do prostoru Padrtě, vystoupili z houští tři muži v mysliveckých stejnokrojích a napřaženými puškami Kubíkovi zastoupili cestu. Kubík poslušně zastavil koňský potah. Poručili mu:"Pojedeš s námi"! Chtěl-li si zachovat život, musel uposlechnout. Sjeli na vykotlanou lesní cestu a po ní se dostali na jakousi odlehlou mýtinu, kde ležela řada pěkných kusů vysoké zvěře, složena pytláckou rukou.
I ostatní pytláci byli převlečeni do mysliveckých oděvů pro oklamání lesníků. Z houštin vystoupili další lidé. Naložili zastřelené kusy na Kubíkův vůz a poručili mu, aby jel podle pokynů. Doprovázeli jej tři muži s napřaženými puškami, připravenými k výstřelu. Dlouho, dlouho jeli, až se dostali v samý večer do Rokycan. Pytláci zabouchali na vrata jednoho hostince. Bylo jim otevřeno a forman i s nákladem zajel do dvora. Vrata se za ním okamžitě zavřela.
Kubík v doprovodu svých strážců se posadil do hospodské místnosti. Teprve po půl noci jej pytláci propustili. Za prokázanou službu mu dali 30 zlatých. Důrazně mu připoměli, že nikomu o této příhodě nesmí nic povědět, jinak, že bude potrestán. Forman Kubík svůj slib dodržel. Teprve na konci svého života se rodinným příslušníkům svěřil, jakou příhodu na své osamocené cestě brdskými lesy zažil.

V sedmdesátých letech 19. století bylo pytláctví v brdských lesích tak rozšířeno, že lesníci si nebyli jisti svým životem, neboť po lesích se potloukaly celé tlupy pytláků a lovily takřka za denního světla. Stalo se ku příkladu v roce 1875, že se začaly ozývat rány jako na pouti. To se pytlácká tlupa střetla s pěti hajnými. Pytláci sice utekli, ale konec všemu nebyl. Velkou chybou bylo, že při cestě domů se lesníci rozdělili na dvě skupiny. Pytláci jednu skupinu zaskočili v malém úvozu. Jeden hajný byl postřelen a druzí dva byli do krve zlučeni. Jejich pušky byly od úderů o strom úplně zničeny. Do celé záležitosti se vložilo četnictvo, ale nikdo nebyl vypátrán.
Bouda u Svatého Jana pod horou Praha v původním stavu. Kresba je podle zašlé fotografie z roku 1870. Původní poslání této stavbičky a mnoha dalších podobných, rozsetých ve středních Brdech, bylo ryze strážní. Nebyla tu například okna, pouze střílny, v boji proti pytlákům sloužily lesnímu personálu jako bezpečný úkryt. Až později se boudy měnily na lovecké.












Bouda má místo oken střílny, pohled zevnitř na ovládání otevírání střílny. Tato bouda stojí pod Březovým vrchem na rozdíl od obrázku nahoře dodnes.

Kolem roku 1878 se v jednom brdském polesí vyskytla početná pytlácká tlupa, která operovala na rozsáhlém revíru. Tehdy zcela náhodou jeden z adjunktů spatřil kolem ohně sedící postavy. Oznámil případ svému nadřízenému. Ten přivedl na pytláckou tlupu početnou skupinu lesního personálu. Ležení nechal obklíčit. Podařilo se chytit jenom dva pytláky, ostatní uprchli. Uvěznění pytláci si odbyli trest, ale své kumpány nezradili.
Výkon služby lesních zřízenců nebyl vůbec záviděníhodný, neboť šlo stále o život v boji s pytláctvím a také o zdraví. Sloužilo se za každého počasí. Hajný bez povolení nesměl opustit prostor jemu určený ke střežení. Mohlo se odejít jedině na povolení vrchnosti.
Poslední pytlácká historka v této první části našeho článku je docela humorná.


Knížecí jelen

Ze starých záznamů jsme se dozvěděli o příběhu, který se přihodil v roce 1888 v obecní honitbě Strašice.
Z knížecího lesa vycházíval na paši do strašické honitby jelen šestnácterák. Byl to kapitální kus, a proto byl určen k odstřelu. Ulovit ho měl kníže Colloredo Mansfeld, jemuž tenkrát patřily brdské lesy.
O jelenu věděli i členové tehdejší společnosti. Když nadešla doba odstřelu, vypravil se na jelena za měsíční noci kovář Stupka. Jelena složil a se svými přáteli ho dopravil do hostince U Kunců, jehož majitel byl také řezníkem. Tam jelena vyrušili a schovali pod necky, které byly vydlabány z velkéko kmene. Parohy si odnesl kovář domů a ukryl je v seně.
Nezůstalo to však utajeno. Dozvěděli se o tom zaměstnanci lesní správy, kteří zatajený úlovek ohlásili četníkům.
Ti druhý den prohledali hospodu od sklepa až po půdu, ale zvěřinu nenašli. Nakonec vešli do jedné místnosti a usedli tam na necky. Strážmistr oslovil hostinského:
"Pane Kunc, my víme že jelen je tady. Řekněte nám, kde ho máte".
Hostinský mu odpověděl, že jelen není zajíc, aby se dal tak lehce schovat. Četníci odešli s nepořízenou, pochopitelně ke švandě všech přítomných.
Strážmistr byl v hospodě častým hostem a asi po roce si na ten případ vzpomněl a zeptal se hostinského:
"Pane Kunc, řekněte mi, kde byl tenkrát jelen schován?"
Hostinský mu spokojeně odpovídá:
"Vždyť jste na něm seděli! Pod těmi neckami byl".
Co mu na to řekl strážmistr už není zapsáno.
Vše muselo ovšem zůstat utajeno, poněvadž knížecí hajní se mstili. Celé kovářovo příbuzenstvo nesmělo do lesa ani vkročit.
Dnes pytlácké legendy upadly do zapomění, neboť, jak běží den za dnem, odchází pamětníci oněch časů a nová generace již pod přívalem nových hodnot života pozapomíná. Neboť podobné události se již nevyskytují. Tuto první část pytláckých historek a doufáme i dalších dílů, jsme mohli zveřejnit díky správcům kostela Sv. Dobrotivé v Zaječově manželům V.M.S., kteří nám tuto ročenku věnovali. Za to jim srdečně děkujeme.

Redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************

Kam dál