Pytlácké historky - první část

1. února 2018 v 0:01 | Brdolog

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou Druhá zaječovská ročenka, kterou vydal Obecní úřad Zaječov a redakce Zaječovských listů./ V roce 1994/.
Je vydávána v návaznosti na První zaječovskou ročenku, ve které jste se seznámili s historií obcí Zaječova a Kvaně. Zájem, které toto vydání způsobilo v širokém okolí, nás utvrdil v tom, že práce spojená s jejím vydáním byla úspěšná. Především to byl zájem rodáků žijích mimo obec po celé naší vlasti, jejich hrdost na místo, kde prožili mládí.
A tak opusťme na chvíli svá videa, televize, rádia a začtěme se do stránek, odehrávajících se v blízkých lesích, do stránek plných napětí a připomeňme si povídky, které jsme slýchavali za dlouhých zimních večerů od svých babiček a dědů.


.........................................BRDY - Pohled do daleké minulosti.........................

František Keckstein

Je to od pradávna pohoří ve středních Čechách, pokryté mohutnými lesy, protkané úzkými stříbrnými potůčky i šumivýmí potoky a říčkami.
Dlaň modré oblohy i vazba těžkých mraků se do nich opírala jako nezbytný symbol života. V korunách stromů ševelil lehký vánek i zuřivě spílala vichřice, do stromů sjížděly údery blesků, jas slunečních loučí, tenké i silné proudy vody z nebeské klenby formovaly tvářnost lesa v nekonečném toku času.
V lesích rozhozených po kopcích často stoupal dým nad koruny stromů a vzdáleným očím nezaujatých diváků dával najevo přítomnost lidského pokolení.
Lesy vždy volaly svou magickou přitažlivostí, která byla silnější, než vůle člověka, usazeného v žírné úrodné rovině. Předkové, kteří v brdských lesích žili, uctívali tu ohromující a vznešenou krásu a v motlidbách k Bohu volali po odpuštění svých hříchů a uděleni milosti.
Čas plynul a lidé zde natrvalo usazení klučili na okrajích pahorků stromy, aby zde vytvořili první polnosti a louky.
Byla zde půda úrodná i chudší. Vznikaly samoty, dědiny i vsi. Lidé se však usazovali i výš v lesnaté části Brd. Byli to uhlíři, dřevorubci a lesníci. Brdský les jim poskytl obživu. Na vykázaných místech zakládali uhlíři milíře, v nichž vznikalo dřevěné uhlí pro okolní hutě. Hluboko pod zem vnikali havíři, aby na světlo vynesli železnou rudu, která po miliony let byla ukryta. Ruda a dřevěné uhlí daly vzniknout v pecích ušlechtilému kovu, který tolik znamenal v životě lidí - dobro i zlo.
Zde v brdských lesích se rozezvučely trubky lovecké družiny českého krále, vyděsily z klidného odpočinku jelena. Ten prudce vstal a úprkem se bezhlavě hnal v před. Za ním se řítila smečka štěkajících psů. V těsném závěsu na koních a halasným voláním se řítila skupina lovců. Přesila na jelena byla veliká. Jelen byl doslova uštván do vyčerpání všech sil. Dýka nebo šíp ukončil beztak hasnoucí život.
Lov v brdských lesích byl sice výsadou krále, později pak vrchnosti. Lidé, sloužící panstvu, se většinou skládali z lesního personálu a robotného lidu. Když nahlédneme do bídných poměrů nevolníků, které často sužoval hlad a starost uživit početnou rodinu, pak se ani nelze divit tomu, že v lesích se objevovali pytláci.
Pro získání zvěřiny podstoupili krutou zkoušku. Ubozí lidé bydlící v dřevěných chatrčích z trámů, utěsněné ve škvírách blátem a suchou trávou byli nuceni riskovat. Dřevo z lesa, plody, byly ve sběru docela dostupné. Paběrkování na polích možné. To byla jedna stránka věci. Potíž byla s masem.
Na dohled byla však při setmění zvěřina, která byla tak častou potravou na panském stole.
Hlad, bída to vše ponoukalo pytláky k černému lovu. Peníze, které pytlák dostal od hostinského
často ani neodnesl domů, neboť zůstaly jako útrata za kořalku. Hostinský měl z pytláka vlastně dvojí příjem. Doma čekalo několik hladových krků, jak to asi dopadlo, by se nechaly psát celé romány.
První zprávy o pytláckých kouscích v brdských lesích se dochovali ze 16. století. Tresty po chycení pytláka se odbývaly nejprve pořádným výpraskem, ale později končily u zarputilých pytláků i mnohaletým vězením.
Ovšem byla i jiná situace. Urozený pán Kryštof z /Gutštejna/ Gutenštejna, držitel hradu Točníku, byl ve skutečnosti velký pytlák, neboť neoprávněně lovil v královských lesích. Když se jeho činnost donesla až ke králi, vložil se král Vladislav II. do celé záležitosti. Napsal list, opatřil pečetí a vypravil posla na Točník a přikázal pánu z Gutštejna, aby se ospravedlněl před křivoklátským hejtmanem. Jestliže se žádným oprávněním a výsadou k lovení vykázat nemůže, pak aby se v budoucnu vyvaroval dalších přestupků. Z toho je patrné, že na spáchané přestupky byl dvojí metr. U chyceného pytláka následoval pořádný výprask a nebo v těžších případech žalář, u urozeného pána jen napomenutí, případně výstraha.
Hrad Točník
Mezi pytláky byli lidé při tajném lovu velice obratní. Složili mnoho zvěře a přitom se nenechali chytit i když po nich šli hajní i fořtové ve skupinách.
Mezi pytláky panovaly různé pověry, v něž stálopevně věřili. Když prý si pytlák ku příkladu natřel hlaveň
ručnice krví zastřeleného zvířete, tak tato zbraň dobře střílela.
Aby ušel případnému poranění ze strany hajných, věřil tomu, že na svatého Jana Křtitele před východem
slunce, když utrhne šišku ze smrku, která roste vzhůru a jedno její semeno polkne na lačný žaludek,
do západu slunce prý mu žádná zbraň neuškodí.
Věřilo se i na barvínek a brotan v octě svařené. Tímto odvarem puška vymytá, prý vše zastřelí. Podobný
účinek má prý netopíří krev. Když byla puška natřena mastí z kolomazi, medvědího tuku, popele ze žížal a
sušené krve, pak se pytlák nikdy neminul cíle.
Byly to ovšem pověrčivé a pošetilé činy!
Ve třicetileté válce se pytláctví rozmohlo nebývalou měrou. Válečné útrapy vyháněly obyvatelstvo z měst i vesnic do lesů a různých skrýší. Na delší dobu je zde okolnosti připoutaly a tak není divu, že zvěř byla lovena v masovém měřítku. Pud zachování holého života a hlad donutily lidi k velkému lovu.
Jakmile však třicetiletá válka skončila a panství byla rozdělena, vrchnost nastolila dohled lesním personálem, aby zabezpečila zdroj příjmu a lovecké zábavy. Vytvořila lesní správy, fořtovny, hájovny.
Pytláctví však pokračovalo s netušenou houževnatostí a urputností, docházelo tak k velkým střetům mezi pytláky a lesním personálem. Leckterý hajný i pytlák zaplatili v tomto střetu svým životem.
S poddanými lidmi bylo nutné počitat a tak vrchnost leckdy přimhouřila oko nad drobným pytláctvím, jako bylo chytání zajíců do ok a nebo odstřel bažanta či koroptve.
Mezi lidmi byli i udavači, kteří donášeli vrchnosti, kdo v jejich revírech pytlačí. Každý udavač v případě že došlo k chycení pytláka, byl odměněn vysokou odměnou, která kolem roku 1800 činila 12 zlatých. Na takové peníze musela děvečka sloužit u sedláka celý rok a rovnala se půlroční službě kočího u sedláka. Ovšem udavači museli zůstat přísně utajeni. Co by následovalo ve vsi, lze si domyslet. Pořádný výprask, zapálení střechy nad hlavou, pro donašeče morální odsouzení, neboť lidé v tomto případě drželi "pohromadě". A také někdy i vyobcování z dědiny. Když to prostě na udavače prasklo, tak se lidé k takovému člověku otočili zády se vším všudy.


Kolem roku 1850 se pytláctví v brdských lesích rozmáhá opět neobvyklou měrou. Pytláci se sdružují do vicečlených tlup. Proti takto organizovanému nelegálnímu odstřelu mohl lesní personál těžko něco zmoci. Ovšem kolik bylo různých tragedií. Bylo postaveno na různých místech dosti dřevěných křížů, kde se odehrála myslivecká bitka s pytláky a buď myslivec či pytlák zaplatili střetnutí svým životem. Na mnohé události se obměnami generací pozapomělo a tak vše, pokud nebylo zaznamenáno do kronik, neodvratně mizí pod nánosem času.
Linkův kříž, se nachází ve velice nepřístupném terénu u Lázské nádrže v Šajtech, kde 24.9.1804 padl pytláckou kulkou 26letý lesní adjunkt Jan Linek./ Na našem blogu je celý případ popsán ve článku 11/2016/

Někdy k pytláctví vedla bída, jindy zase vášeň, která bytostně vycházela z řad bohatých sedláků. Jistý obraz o tom přináší Šamberkova hra "Naši furianti".
Skladatele a učitele z Rožmitálu Jana Jakuba Rybu zná mnoho lidí, zvláště z jeho varhaních skladeb, většinou provozovaných o vánocích. Pojem "pytlák", v kraji tehdy tak aktuelní, přivedl J.J.Rybu na myšlenku napsat zpěvohru "Pytláci". Ovšem myšlenka byla jen naznačena, ale nebyla realizována pro předčasný odchod J.J.Ryby ze života.
Mohyla Jana Jakuba Ryby na místě jeho skonání u Voltuše za Rožmitálem pod Třemšínem.

A nyní se začteme do skutečného pytláckého příběhu, který se stal v centrálních Brdech. Časově spadá do šedesátých let 19. století. Jistý povozník Kubík vozil uhlí z Mirošova do příbramských dolů, kde bylo používáno k pohonu parních, těžkých strojů. Z Příbrami do Mirošova se jezdilo přes Láz, Nepomuckou myslivnu, Přední Záběhlou a Padrť.
/Tehdy zde ještě nebyla vojenská zóna/. Lesy byly před 130 lety hluboké, skrýší různých nekalých živlů zde bylo nepočítaně. A tak na pocestné povozníky i hajné zde číhalo smrtelné nebezpečí. Aby bylo možné čelit nepřízni osudu, sdružovalo se k cestě pro uhlí více povozníků.
Jednou Kubík nějak zaspal. Přesto zapřahl koně a dojel na smluvené shromažďovací místo. A zde zjistil, že formani prostě ujeli. Rodinní příslušníci jej od takové cesty zrazovali. Ale nedal si říci a vyjel sám. Když se dostal do prostoru Padrtě, vystoupili z houští tři muži v mysliveckých stejnokrojích a napřaženými puškami Kubíkovi zastoupili cestu. Kubík poslušně zastavil koňský potah. Poručili mu:"Pojedeš s námi"! Chtěl-li si zachovat život, musel uposlechnout. Sjeli na vykotlanou lesní cestu a po ní se dostali na jakousi odlehlou mýtinu, kde ležela řada pěkných kusů vysoké zvěře, složena pytláckou rukou.
I ostatní pytláci byli převlečeni do mysliveckých oděvů pro oklamání lesníků. Z houštin vystoupili další lidé. Naložili zastřelené kusy na Kubíkův vůz a poručili mu, aby jel podle pokynů. Doprovázeli jej tři muži s napřaženými puškami, připravenými k výstřelu. Dlouho, dlouho jeli, až se dostali v samý večer do Rokycan. Pytláci zabouchali na vrata jednoho hostince. Bylo jim otevřeno a forman i s nákladem zajel do dvora. Vrata se za ním okamžitě zavřela.
Kubík v doprovodu svých strážců se posadil do hospodské místnosti. Teprve po půl noci jej pytláci propustili. Za prokázanou službu mu dali 30 zlatých. Důrazně mu připoměli, že nikomu o této příhodě nesmí nic povědět, jinak, že bude potrestán. Forman Kubík svůj slib dodržel. Teprve na konci svého života se rodinným příslušníkům svěřil, jakou příhodu na své osamocené cestě brdskými lesy zažil.

V sedmdesátých letech 19. století bylo pytláctví v brdských lesích tak rozšířeno, že lesníci si nebyli jisti svým životem, neboť po lesích se potloukaly celé tlupy pytláků a lovily takřka za denního světla. Stalo se ku příkladu v roce 1875, že se začaly ozývat rány jako na pouti. To se pytlácká tlupa střetla s pěti hajnými. Pytláci sice utekli, ale konec všemu nebyl. Velkou chybou bylo, že při cestě domů se lesníci rozdělili na dvě skupiny. Pytláci jednu skupinu zaskočili v malém úvozu. Jeden hajný byl postřelen a druzí dva byli do krve zlučeni. Jejich pušky byly od úderů o strom úplně zničeny. Do celé záležitosti se vložilo četnictvo, ale nikdo nebyl vypátrán.
Bouda u Svatého Jana pod horou Praha v původním stavu. Kresba je podle zašlé fotografie z roku 1870. Původní poslání této stavbičky a mnoha dalších podobných, rozsetých ve středních Brdech, bylo ryze strážní. Nebyla tu například okna, pouze střílny, v boji proti pytlákům sloužily lesnímu personálu jako bezpečný úkryt. Až později se boudy měnily na lovecké.












Bouda má místo oken střílny, pohled zevnitř na ovládání otevírání střílny. Tato bouda stojí pod Březovým vrchem na rozdíl od obrázku nahoře dodnes.

Kolem roku 1878 se v jednom brdském polesí vyskytla početná pytlácká tlupa, která operovala na rozsáhlém revíru. Tehdy zcela náhodou jeden z adjunktů spatřil kolem ohně sedící postavy. Oznámil případ svému nadřízenému. Ten přivedl na pytláckou tlupu početnou skupinu lesního personálu. Ležení nechal obklíčit. Podařilo se chytit jenom dva pytláky, ostatní uprchli. Uvěznění pytláci si odbyli trest, ale své kumpány nezradili.
Výkon služby lesních zřízenců nebyl vůbec záviděníhodný, neboť šlo stále o život v boji s pytláctvím a také o zdraví. Sloužilo se za každého počasí. Hajný bez povolení nesměl opustit prostor jemu určený ke střežení. Mohlo se odejít jedině na povolení vrchnosti.
Poslední pytlácká historka v této první části našeho článku je docela humorná.


Knížecí jelen

Ze starých záznamů jsme se dozvěděli o příběhu, který se přihodil v roce 1888 v obecní honitbě Strašice.
Z knížecího lesa vycházíval na paši do strašické honitby jelen šestnácterák. Byl to kapitální kus, a proto byl určen k odstřelu. Ulovit ho měl kníže Colloredo Mansfeld, jemuž tenkrát patřily brdské lesy.
O jelenu věděli i členové tehdejší společnosti. Když nadešla doba odstřelu, vypravil se na jelena za měsíční noci kovář Stupka. Jelena složil a se svými přáteli ho dopravil do hostince U Kunců, jehož majitel byl také řezníkem. Tam jelena vyrušili a schovali pod necky, které byly vydlabány z velkéko kmene. Parohy si odnesl kovář domů a ukryl je v seně.
Nezůstalo to však utajeno. Dozvěděli se o tom zaměstnanci lesní správy, kteří zatajený úlovek ohlásili četníkům.
Ti druhý den prohledali hospodu od sklepa až po půdu, ale zvěřinu nenašli. Nakonec vešli do jedné místnosti a usedli tam na necky. Strážmistr oslovil hostinského:
"Pane Kunc, my víme že jelen je tady. Řekněte nám, kde ho máte".
Hostinský mu odpověděl, že jelen není zajíc, aby se dal tak lehce schovat. Četníci odešli s nepořízenou, pochopitelně ke švandě všech přítomných.
Strážmistr byl v hospodě častým hostem a asi po roce si na ten případ vzpomněl a zeptal se hostinského:
"Pane Kunc, řekněte mi, kde byl tenkrát jelen schován?"
Hostinský mu spokojeně odpovídá:
"Vždyť jste na něm seděli! Pod těmi neckami byl".
Co mu na to řekl strážmistr už není zapsáno.
Vše muselo ovšem zůstat utajeno, poněvadž knížecí hajní se mstili. Celé kovářovo příbuzenstvo nesmělo do lesa ani vkročit.
Dnes pytlácké legendy upadly do zapomění, neboť, jak běží den za dnem, odchází pamětníci oněch časů a nová generace již pod přívalem nových hodnot života pozapomíná. Neboť podobné události se již nevyskytují. Tuto první část pytláckých historek a doufáme i dalších dílů, jsme mohli zveřejnit díky správcům kostela Sv. Dobrotivé v Zaječově manželům V.M.S., kteří nám tuto ročenku věnovali. Za to jim srdečně děkujeme.

Redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************
 

Brdská pátrání - Kolvín, 65 let po likvidaci vesnice

1. ledna 2018 v 0:01 | Brdolog
Vesnice Kolvín stávala na jihozápadním svahu vrchu Palcíř v nadmořské výšce 625 - 685 metrů. První zmínka o ní pochází z roku 1381, kdy je doložen Nechval, řečený Kolvín z Kolvína, pocházející z významného rodu Dobrohostů z Ronšperka, který tu zřejmě držel nějaký dvorec.......Za druhé světové války němci obec vystěhovali a v domech nechali bydlet dělníky pracující na výstavbě střelnic. Po válce v roce 1945 se původní obyvatelé s nadšením vraceli do svých poničených domovů, o to větší rána byla pro kolvínské zpráva z roku 1952, kdy komunistický režim nechal Kolvín vystěhovat podruhé a natrvalo. Buldozery srovnaly Kolvín se zemí a pro rozšíření vojenských střelnic,byl prakticky vymazán z map.....

Takto bylo psáno o Kolvíně v našem článku v Březnu 2017.

Dále je uvedena, mimo mnoha jiných, fotografie chalupy č.p. 10 rodiny Frühaufů. Pokusili jsme se pátrat po přesné poloze tohoto stavení a zbytcích po hospodaření uvedené rodiny.

Muž se psem je Josef Frühauf, muž s dětmi je jeden z jeho bratrů. Jediná žijící pamětnice, která na toto stavení dojížděla je paní Micková, příbuzná této rodiny, dnes jí je 86 let. Paní Micková povídala že ze zápraží chalupy pozorovali Plzeň.

Snažili jsme se vypátrat polohu stavení Frühaufů, jediná fakta jsme však měli pouze na této fotografii.
Je to poloha stavení kolmo k silnici, za mužem s dětmi je vchod do chalupy, kde musely být na typickou pavláčku brdských stavení minimálně 3 schody, dále je to střecha protější chalupy pod silnicí, velký strom u vrat a silueta protějšího lesa přes údolí na trokaveckou stranu směrem ke skále Marie Terezie. Prolézali jsme houštinami, v neprostupných křoviskách jsme se museli prostříhávat pákovými nůžkami a prosekávat sekyrou, připadali jsme si jako v opravdové džungli. Všechno jsme fotografovali, ale stále jsme se podle orientačních bodů z fotografie nemohli dopátrat, kde stavení rodiny Frühaufů opravdu stálo. Jak bývá zvykem zapracovala náhoda. Při prolézání bývalou pískovnou jsme se dostali do míst, kde jsme ještě nebyli a najednou se před námi objevil základ domu, který se svažuje k silnici, uprostřed základu jsou 3 kamenné schody nahoru !!!! Byli jsme v šoku a po zádech nám běhal mráz, zde stálo stavení Frühaufů !!!
Základ stavení se svažuje k silnici, kde byla vjezdová vrata, pod silnicí jsme objevili základy domu souběžné se silnicí. Dalším nesporným důkazem je silueta protějšího lesa stejná na obou fotografiích.
Základ domu, schody na pavláčku. Byli jsme nadšeni z nálezu místa kde stavení stálo a pokračovali v hledání dalších pozůstatků.












Základy sklípku, kořeny stromu doslova prorůstají zdivem. Paní Micková nám potvrdila, že sklípek naproti domu opravdu stál.












Keře tavolníku a šeříku na předzahrádce, jsme prostříhali a upravili, snad příští rok více pokvetou.
Květ tavolníku nejméně 70 let starého keře na předzahrádce pozemku Frühaufů.

Byli jsme nadšení z objevu pozemku a proto jsme se rozhodli kontaktovat přímé potomky rodiny, dnes již Frýhaufů/jejich jméno bylo po válce počeštěno/. Odezva byla kladná a tak jsme se sešli s panem Frýhaufem v bývalém Kolvíně. Nevěděli jsme jestli pan Frýhauf ví, kde stálo stavení jeho předků, kde jsme s jeho svolením chtěli instalovat tabuli s fotografií stavení. Dovedli jsme ho na místo bývalé parcely, on pozorně prohlížel základy stavení, sklípku a dalších hospodářských budov a potom nám řekl: Asi budete smutní a zklamaní, ale zde to nebylo, toto nejsou základy našeho stavení. Docela se trefil, zklamaní jsme opravdu byli, zdálo se nám, že již nic nemůže vyvrátit naše doměnky a najednou je všechno jinak. Pochopitelně nemůžeme nutit nikomu naše dohady a proto jsme se dohodli s panem Frýhaufem že se pokusí jako potomek rodiny zjistit katastrální číslo a mapu pozemku, kde stavení skutečně stálo a tam ceduli s fotografií potom společně umístíme.

Netrvalo dlouho a ozval se pan Frýhauf, katastrální číslo se mu podařilo zjistit. Podle zadaného katastrální čísla jsme našli parcelu rodiny Frühaufů, naše nalezené místo to opravdu nebylo, pravdu měl potomek rodiny. Nechali jsme vyrobit tabuli s fotografií a krátký textem, požádali jsme vojenskou lesní správu o povolení k vjezdu do býválého Kolvína. Po projednání na lesní správě nám přišlo povolení k vjezdu a mohli jsme vyrazit.
Katastrální mapa. Pozemek 840/7 žlutý bod je bývalý pozemek Frühaufů, červený bod pod silnicí značí bývalý pozemek Krátkých a modrý bod vpravo je místo našeho prvního nálezu, kde jsme se domnívali, že byl pozemek Frühaufů.
Pozemek rodiny Frühaufů se nacházel pár metrů naproti památníku rodiny Krátkých. Střecha chalupy na úvodní fotografi souběžná se silnicí, bylo právě stavení Krátkých.

Sešli jsme se všichni v Kolvíně a pan Frýhauf nám chtěl ukázat pozůstatky usedlosti jeho předků, říkal že zde byl naposledy před 15 lety. Chtěli jsme vejít na bývalý pozemek ze silnice, ale to vůbec nepřipadalo v úvahu. Doslova zarostlá džungle nás tam nepustila. Dokud tato území v Brdech užívala armáda, tak při střelbách a cvičeních neměla vegetace možnost se rozrůstat, vjezdy vojenské techniky a požáry při střelbách rozrůstání
keřů a stromů nedovolily. Po ukončení armádní činnosti v Brdech to všechno neuvěřitelně rychle zarostlo a ještě více zpustlo. Museli jsme to obejít a přes bývalou pískovnu jsme se na pozemek doslova vyškrábali. To co jsme uviděli nás šokovalo, totálně zarostlý prales, staré popadané kmeny stromů prorůstaly novými stromy a keři, bez pákových nůžek a sekery bychom se dále nedostali.
Pozemek rodiny Frühaufů dnes.
Před 65 lety zde stála usedlost s hospodářskými budovami, je to neuvěřitelné.
Toto býval žlab.
Zde býval mlat.
Stavební plánek usedlosti. První budova dole vpravo je obytné stavení, nad ním je chlév. Nahoře kolmo s vjezdem uprostřed je stodola, která je zdruhé strany do půlky pod zemí a z louky se zezhora naváželo seno přímo na patro.
Pohled zespoda, zde je vidět že stodola měla přízemí pod terénem









Horní pohled ukazuje že odsud se naváželo seno přímo na patro.
Paní Micková vzpomíná, že na pozemku byly dva výrazné stromy. První byl u vjezdu na pozemek, ten je viditelný na úvodní fotografii. Druhý strom byla lípa, která stála pod stodolou uprostřed dvora. Na obou snímcích je lípa viditelná, na levém mírně vpravo od středu a na pravém úplně vlevo.
O stáří lípy hovoří i obvod kmene, ve výšce 130 cm činí 265 cm. Při určování stáří stromu platí, že jeho obvod v této výšce měření v palcích se rovná jeho věku. Jeden palec je 2,54 cm, 265 děleno 2,54 se rovná 104,3. Takže lípa je asi 104 let stará !!!! Při likvidaci Kolvína bylo lípě 39 let. Paní Mickové v té době bylo 21 let, strom v této době byl již výrazný.







Pozemek stoupá na louku,dvě bílé tečky jsou patky pro dřevěné sloupky plotu. Plot byl sousedů,patky nahoře odbočují doleva a lemují dolů vedlejší parcelu. Pomalu nastal čas vztyčit tabuli a vyznačit místo bývalé usedlosti.












Měli jsme obavy že terén bude tvrdý a možná skalnatý, ale šlo to jak do písku, otvor pro sloupek byl hotov okamžitě. Rozdělali jsme beton a udusali ho kolem sloupku. Za půl hodiny bylo vše hotovo. Zleva pan Micka, vedle něj přímý potomek rodu pan Frýhauf.
Poslední žijící pamětnice usedlosti rodiny Frühaufů a možná jedna s posledních pamětníků Kolvína paní Micková s manželem. Tato fotografie je z naší první návštěvy Kolvína, kdy byl tento prostor ještě vojenská střelnice a bylo nám vystaveno povolení k vjezdu do Kolvína a na Padrť v roce 2015. Snímek u zábradlí chaty vedle hráze Hořějšího rybníka. Pro paní Mickovou muselo být velice těžké v troskách nynějšího Kolvína vůbec něco poznat. Jezdila do vesnice k Frühaufům před 70 lety, kdy jí bylo 16 let. Kolvín žil, všude kolem stála stavení usedlíků, vše fungovalo a najednou jí přivezeme po 70 letech do takové džungle. To spíš neznalý člověk si představí jak to tam asi vypadalo, než ten kdo Kolvín zažil ve skutečnosti. Moc děkujeme paní Mickové za vyprávění o starém Kolvíně a přejeme hodně zdraví do dalších let. Ještě jedna zajímavá situace nastala při našem pátrání, jmenovala se Maljutka, ale to již necháme jako jiné téma do některého z dalších článků.
A tím končí tato část pátrání, do Kolvína se ještě určitě vrátíme. Mnoho krásných chvil v přírodě a nejen na Brdech vám přeje redakce blogu Brdolog.
..........................................................................................................................................

Chrám navštívení Panny Marie z klášterem Hejnice

1. prosince 2017 v 0:01 | Brdolog
V tomto tradičním vánočním speciálu si odskočíme z Brd a okolí až k Liberci, kde se za Raspenavou nachází Hejnice.
Zde nám byla umožněna exkluzivní prohlídka zdejšího kostela a kláštera s odborným výkladem a návštěvou prostor, kam každý návštěvník nemá možnost přístupu a proto se rádi podělíme o nádherné zážitky z tohoto neobyčejného místa i s Vámi.
Čelní pohled na kostel z klášterem.

V malebném údolí Jizerských hor v městečku Hejnice nad říčkou Smědá se před branou do chrámu mezi lípami spojují staré poutní cesty z Polska, Německa a Čech. Součástí barokního dómu je malý gotický kostelík, který již od 13.století chrání usměvavou a milou madonku s Ježíškem v náručí a všem nemocným a slabým poskytoval ochranu před nepřízní počasí. Ti sem přicházeli každý den prosit Boha Otce o zdraví a sílu na přímluvu Panny Marie. Proč zrovna sem chodili tito lidé a jak se sem usměvavá madonka dostala, vypráví místní legenda.
Chrám Navštívení Panny Marie Hejnice












Malý kostelík.

Místní legenda říká: V nedaleké vesničce Lužec žil se svou nemocnou ženou a dítětem řemeslník síťař a řešetář. Chodíval přes hejnické lesy za prací a odpočíval na skalním ostrohu nad říčkou Smědá pod voňavou lípou. Podle tradice jedno dne v roce 1159 pod lípou usnul a zdál se mu podivný sen, který ovlivnil život jeho i celého okolí.
Skalní ostroh na kterém stojí chrám dnes, část mostku přes říčku Smědá, napravo cesta kolem chrámu.
Zadní část chrámu obepíná kruhová zeď- ambity, /je to krytá, obvykle klenutá chodba, arkádami otevřená do prostorného dvora například kolem poutního kostela. Často je doplněna kaplemi nebo výklenky a sloužila jako přístřeší pro poutníky, k průvodům a modlitbám/, zdejší ambity s křížovou cestou, kaplemi a zpovědnicemi byly postaveny v roce 1679 podle projektu A.Leuthnera. Při pravidelných procesích na svátky Panny Marie se zde sešlo za den až šest tisíc poutníků !


Ve snu uviděl lípu zalitou září, na větvích seděli andělé a jeden z nich mu pravil: Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci. Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a mít účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě. Když se síťař probudil a o svém snu přemýšlel, nabyl přesvědčení, že nejde jen o pouhý sen, ale o vnuknutí Boží.
Rozhodl se uposlechnout Božího slova a hned příštího pátku se vydal na cestu do nedaleké Žitavy prodat své zboží a za stržené peníze koupit u řezbáře sošku Panny Marie. Cestou našel groš a měl radost že ho přidá k výdělku. Když však přišel k řezbáři, zjistil že mu všechny ty peníze nestačí, snad jen na starou malou madonku, na níž si vzpoměla řezbářova žena. Sošku zakoupil, vrátil se sní do Hejnic a vložil ji s velkou úctou a bázní do duté lípy, pod níž se mu zdál spásný sen. Naplněn hlubokou vírou, že na přímluvu Matky Boží vrátí Bůh jeho ženě a dítěti zdraví, poklekl, sepjal ruce a prosil Boha o pomoc. Druhého dne přivezl svou ženu s dítětem na starém vozíku k lípě a společně prosili Pannu Marii o přímluvu u Boha. Stalo se to co andělé předpověděli: žena i dítě se uzdravily. Zázračné uzdravení síťařovy ženy a dítěte nezůstalo samozřejmě utajeno. Byla z toho veliká novina, kterou si lidé po osadách vyprávěli a roznesla se po celém okolí.Tak lidé začali se svými slabostmi a starostmi putovat k lípě s usměvavou madonkou a zde pokorně prosili o pomoc.












Chrám z bočního pohledu, přední kruhovou zdí pokračují ambity. Starší pohled na ambity s křížovou cestou.

Aby se zde mohla sloužit mše pro poutníky, rozhodli se lípu pokácet, na její pařez postavili madonku a nad ní roku 1211 postavili dřevěnou kapličku. Ani to pro množství poutníků nestačilo a roku 1252 byla postavena nová, kamenná kaple s gotickým klenutím, které lze spatřit dodnes. Toto požehnané poutní místo bylo ve velké úctě u frýdlanských pánů. Roku 1278 koupil od krále Přemysla Otakara II. frýdlantské panství Rulko z Bibersteina. Jeho syn Jan I. nechal vytesat na stropní klenbě svůj rodový erb - jelení paroh. V roce 1346 ustanovil míšeňský biskup pro poutní místo v Hejnicích kněze z blízké Raspenavy, který tam každodenně zpovídal a sloužil mši svatou za všechny přítomné poutníky a nemocné.
I když legenda o založení hejnického kostela pochází ze začátku 13. století, odborníci v Národní galerii odhadli při restaurování sošky v roce 1947 její původ na rok 1350. Je vyřezána z lipového dřeva a její výška je 39 centimetrů. Zdobená je zlatou a červenou barvou a byly na ní nalezeny stopy po požáru. Odpradávna je pojmenována jako Mater Formosa - Sličná Matka pro její na gotiku neobvyklou usměvavou tvář. Dnes je soška umístěna v pozlacené skříňce na hlavním oltáři.

Dnešní chrám je barokní stavba s půdorysem latinského kříže, s hlavní lodí směrovanou severojižně, kolmo na původní gotický chrám orientovaný západovýchodně.
Kratší vodorovně položená strana kříže byl původní gotický kostelík a s ním byl kolmo spojen dnešní chrám, který je 50 m dlouhý, široký 37 m a kopule je 35 m vysoká. Jedná se o největší chrám na severu Čech.
Pohled ze zadní části chrámu k hlavnímu oltáři.

V roce1469 papež Pavel II. udělil všem zdejším poutníkům sto dní odpustků, které míšeňský biskup Dětřich v
roce 1474 prodloužil na 140 dní. Protože přicházelo stále více poutníků, kostelík se až do roku 1472 stále rozšiřoval. Jeho délka byla 56 a šířka 18 loktů. Gotické klenutí uprostřed podpíraly dva sloupy. Světlo procházelo deseti gotickými okny. Uvnitř kostelíka byly jednoduché lavice a chór z obyčejného měkkého dřeva. Po straně směrem k východu se sestupovalo po třech schodech ke kapli, kde byl oltář a tři zpovědnice. Kostel měl celkem šest oltářů a dva větší zvony. Boční oltáře byly věnovány městy Budyšín, Lubije(Löbau), Žitava, Zhořelec a Lubáň. Na hlavním oltáři stála milostná soška Panny Marie v zasklené pozlacené skříňce. Kostel byl ke cti Panny Marie slavnostně vysvěcen 2. září 1498 míšeňským biskupem Janem ze Salhauzenu.To bylo frýdlantské panství již dlouho ve vlastnictví Biberštejnů, kteří jej získali od krále Přemysla Otakara II. roku 1278.

Na přední straně snímku je hlavní obětní stůl, za ním je hlavní oltář, který se skládá ze dvou částí. Na zdi presbytáře je po celé výšce freska iluzorního oltáře od jezuitského kněze Josefa Kramolína z Bohosudova z roku 1787. Po stranách oltáře vidíme alegorické postavy víry a naděje. Uprostřed oltáře je velký obraz, který napovídá komu je kostel zasvěcen. Je tam znázorněna návštěva Panny Marie u sv. Alžběty v Ain Karin, obě ženy jsou v požehnaném stavu.
A proč je freska oltáře iluzorní ? Jen málokterý z návštěvníků si na první pohled všimne, že tu oltář ve skutečnosti nestojí, ale je jenom namalovaný na zdi.
Spodní dřevěná část hlavního oltáře je od sochařů J. Hájka z Mnichova Hradiště a I. Brennera z Liberce z roku 1787.
Druhá část hlavního kamenného oltáře s ostatky svatých, zde stojí svatostánek. Nad ním je skříňka s milostnou soškou madony - Mater Formosy. Vzadu je dobře viditelná spodní dřevěná část hlavního oltáře.


Po smrti Kryštofa Biberštejna připadlo panství císaři Ferdinandovi I., který Frýdlantsko prodal v roce 1558 protestantskému šlechtickému rodu Redernů za 40 000 zlatých. Ti podle tehdejšího práva změnili všechny kostely na svém panství na protestantské. Kvůli četným katolickým poutím z okolních panství to však v případě hejnického kostela nebylo možné a tak kostel rovnou uzavřeli. Poutníci proto vykonávali pobožnosti před zavřenou mariánskou svatyní. Poutníkům nebyl kostel otevřen dokonce ani na nařízení císaře Rudolfa II. z roku 1591. Roku 1609 odvezla Kateřina z Redernu celý majetek kostela včetně sošky madony na liberecký zámek. Ten 2. května 1615 vyhořel, hejnická soška však zničena nebyla a ještě téhož roku byla vrácena zpět. Po této události Kateřina z Redernu sošku odvezla do Hejnic a vlastnoručně ji umístila na původní místo. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 Redernové z Čech odešli.
Panně Marii Hejnické byla zasvěcena 11. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Kaple byly stavěny v letech 1674 - 1690.

Centrální kopule je široká 15 m a vysoká 35 m. Je podpírána čtyřmi sloupy s korintskými halvicemi, které mají symbolizovat čtyři cnosti: temperantia - horlivost, iustitia - spravedlnost, prudentia - rozvaha, fortitudo - odvaha. Tyto čtyři kardinální cnosti, které jsou pilířem duchovního a mravního života každého pokřtěného člověka, který má tyto cnosti cvičit po celý život. Na stropě jsou překrásná secca/technika malby na suché vápenné omítce, často kombinovaná s freskou/, z let 1902 až 1906 od vídeňského profesora Andrease Grolla. Malby znázorňují hlavní události ze života Bohorodičky Ježíše Krista. Převládají andělské postavy, které lidem přinášejí Boží poselství v celé historii i současnosti. V kopuli vidíme dva hlavní výjevy: Ukřižování Krista a Nanebevzetí Panny Marie.
Na hlavní lodi se nacházejí další secca s náboženskými výjevy.













Uprostřed hlavní lodě visí křišťálový lustr široký 265 cm a vysoký 424 cm, který kostelu daroval místní rodák Josef Riedl, majitel velké sklářské hutě ve Vilémově (Malá Jizerka), zvaný - Král skla. Zhotoven byl firmou Josef Helzl a spol. v Kamenickém Šenově. Poprvé na něm byly zapáleny svíčky o velikonocích roku 1853. V roce 1929 byl opraven a elektrifikován, dnes na něm svítí 54 žárovek a patří k nejhezčím lustrům vyrobených v našich sklárnách.
Varhany byly několikrát přestavovány. První zmínka pochází z roku 1654, kdy varhaník z Frýdlantu doplnil a opravil píšťaly. Nová oprava stála 100 zlatých, proběhla v roce 1664 a prováděl jí Georg Weindt. Roku 1695 nechali františkáni postavit nové varhany od mistra Ignáce Tauchmana. Stály více než 100 zlatých. V roce 1778 přenesl Ambrož Tauchman nástroj na nový chór a za 450 zlatých ho zcela přestavěl na dvoumanuálové varhany.
V roce1798 byly zakoupeny nové dvoukřídlé varhany s positivem v zábradlí chóru od Johanna Valentina Englera ze Žitavy. Nynější dvoukřídlovou skříň varhan zhotovil Franz Heier z Frýdlantu a Michael Kandler z Chrastavy.
Štafírování provedli Johann a Josef Kandlerovi z Chrastavy.
Dnešní nástroj je pneumatický s elektrickým pohonem od firmy Rieger z Krnova z roku 1929.
Kazatelna pochází z poloviny 18. století. Jsou na ní vyřezáni čtyři evangelisté - dva nahoře a dva dole a také zvířátka z Betlému - býk a osel. Snad každý návštěvník si všimne ruky s křížem trčící do prostoru. Každý věřící měl podle tohoto symbolu poznat, že se o kostel starají františkánští bratři.

Panství koupil roku 1622 vojevůdce Albrecht z Valdštejna a kostel znovu otevřel. Vévoda byl zavražděn roku 1634 a panství po něm získali roku 1636 Gallasové. Za jejich panování dosáhla proslulost Hejnic svého vrcholu - na některých poutích se údajně sešlo až 7000 věřících a roční návštěvnost místa se v 17. století pohybovala okolo 80 000 poutníků.[3][4] Protože těch stále přibývalo, rozhodl se hrabě František Ferdinand Gallas roku 1692 pozvat řádové bratry františkány, aby poutníkům sloužili jak po duchovní, tak i hmotné stránce. V letech 1692 - 1696 byl pro ně vystavěn čtvercový klášter podle návrhu italského architekta jménem Marco Antonio Canevalle. Po smrti hraběte 4. ledna 1697 pokračovala jeho manželka Emerenciána v rozšiřování komplexu. Pod místem zjevení byla roku 1698 pod dohledem Jana Václava Gallase zbudována třídílná rodinná hrobka. Jedna z krypt patří rodu Gallasů, druhá jejich nástupníkům Clam-Gallasům a třetí františkánům.
Krypta je zakrytá deskou z raspenavského mramoru s erbem, zde se spouštěly rakve do hrobky.
Schody do hrobky.
Oltář v hrobce.
Tímto ručním výtahem se rakve spouštěly do hrobky.

























Jako první zde bylo uloženo tělo Františka Ferdinanda Gallase. Jeho syn Jan Václav Gallas byl v roce 1719 zavražděn v Neapoli, kde byl také pohřben, na jeho přání sem bylo přivezeno jeho srdce, které je uloženo v urně.
Urna se srdcem Jana Václava Gallase. Poslední mužský potomek František Clam-Gallas zemřel roku 1930, jeho manželka Marie v roce 1938. To jsou poslední dva, kteří byli do hrobky pochováni. Dohromady je tu uloženo 31 členů rodu Gallasů a Clam-Gallasů.

Roku 1721 bylo požádáno o výstavbu barokního chrámu spolu podle plánů Tomáše Haffeneckera. Podle pozdějších záznamů se však kostel stavěl podle plánů Johana Bernarda Fischera z Erlachu. Protože na původním skalisku nebylo dost místa, byl ze staršího gotického kostela zachován jen presbytář, který dnes tvoří pravé (východní) rameno příční lodi. Hlavní loď byla postavena napříč, v severojižním směru, na místě zasypané strže. Chrám s kapacitou pro 1 000 poutníků byl slavnostně vysvěcen 1. července 1725.
Za vlády Marie Terezie a Josefa II. chrám chátral, stříbrné bohoslužebné nádoby byly odvezeny do Vídně. Kostel byl téměř zcela vybrakován a jeho dveře byly zapečetěny. Až počátkem 20. století byla zrekonstruován na náklady hraběte Clam-Gallase - ty tehdy dosáhly 200 000 korun. Zároveň také došlo k obnovení tradičních poutí. V letech 1904-1906 byl Andreasem Grollem vymalován strop, od května 1914 zvonily ve zvonicích dva nové zvony. Ty však byly za 1. světové války sňaty a roztaveny. Stejný osud čekal kostelní zvony i za 2. světové války. Po jejím skončení začali poutníci hejnickou Pannu Marii nazývat "strážkyní pohraničí" a tento název se brzy ujal. Poutě do Hejnic tak získaly nový rys. Roku 1950 byli z kláštera vyhnáni mniši a od té doby chrám opět chátral. Byli v něm internováni mniši a jeptišky, kteří odtud odcházeli pracovat do místní porcelánky a textilky. Z kláštera se stala ruina a do kostela samotného zatékalo.
V roce 1990 došlo za nového faráře Miloše Rabana k celkové rekonstrukci kláštera a jeho přeměně na "Mezinárodní centrum duchovní obnovy". Klášter znovu vysvětil 5. ledna 2001 velvyslanec Vatikánu apoštolský nuncius arcibiskup Giovanni Coppa.

Admodum Reverendus Dominus
doc. Miloš Raban, Th.D., O.S.L.J.
kněz
biskupský vikář
Člen Řádu sv. Lazara Jeruzalémského

Rakev s ostatky pátera Miloše Rabana, který se zasloužil o celkovou rekonstrukci kláštera a o jeho přeměnu na mezinárodní centrum duchovní obnovy.
Za rakví je třetí zazděná hrobka s ostatky františkánů.

Budova kláštera.


Klášterní zahrada.












Na chodbách kláštera právě probíhala výstava jiřinek.
Klášterní dvůr.
Ze dvora
Pohledem na chrám Nanebevzetí Panny Marie z klášterem v Hejnicích končí náš vánoční speciál. Mnoho zdraví, štěstí, lásky a spokojenosti v novém roce 2018 přeje všem našim návštěvníkům redakce blogu Brdolog.

***************************************************************************************************************************************
 


Atom muzeum Javor 51

1. listopadu 2017 v 0:01 | Brdolog
Atom muzeum Javor 51, se nachází v bývalém vojenském prostoru Brdy, dnes CHKO. Muzeum bylo slavnostně otevřeno 17.srpna 2013, po několikaletém úsilí skupiny dobrovolných nadšenců sdružených v nadaci Železné Opony. Muzeum má totiž jedinečné genius loci - duch místa.
V době studené války zde byly skladovány jaderné hlavice, které byly připraveny k odpalu z nedaleké sovětské raketové základny v Rokycanech. Od roku 1965 do roku 1990 zde nebyl jediný občan Československa. Dokonce byl odepřen vstup části Čekoslovenské delegace, která byla účastníkem cvičení Družba 1985. Celý prostor skladu jaderných zbraní byl vlastně zabraným územím Sovětského svazu v tehdejším Československu, před invazí v roce 1968.
Mapa skladu jaderných hlavic.

1 - Vstupní brána
2 - První podzemní sklad, dnes sídlo Atommuzea Javor 51
3 - Druhý podzemní sklad.

Vzorový model skladu jaderných hlavic Javor. Na pravé straně jsou vedle sebe čtyři haly, kde byly jaderné hlavice skladovány na pojízdných vozících. Na tyto skladové haly napříč navazuje hlavní manipulační hala, která má na obou koncích dvojici vstupních panceřovaných vrat. Na levé straně se nachází technologické zázemí skladu.

Srdcem každého objektu Javor byl speciálně oplocený a silně střežený prostor, kde byly vybudovány dva zapuštěné sklady jaderné munice. Každý z těchto dvou zapuštěných objektů měl kapacitu 90 jaderných hlavic. Do skladů měli přístup pouze důstojníci specialisté. Pro uložení a ošetřování jaderných hlavic byly sklady postaveny tak, aby odolaly jadernému výbuchu, proto jsou doslova obloženy tunami betonu. Každý ze skladů má dva vstupy umístěné proti sobě. Vstupy do podzemí tvořila na každé straně skladu dvojice mohutných tlakových vrat, každé o váze 6,5 tuny. Za každou dvojicí vchodových tlakových vrat, uzavíratelných zevnitř, byl balkon s obslužnými místnostmi.
První vstupní vrata
Druhá vstupní vrata
Pohled z balkonu na protější balkon, kde jsou dvoje stejná panceřovaná vrata. Dole je hlavní manipulační hala, kolmo doprava jsou skladové haly jaderných hlavic. Na snímku vidíme tři /žlutočerně značené rohy vstupů/, čtvrtá hala je pod námi. Na levé straně se nachází technologické zázemí skladu.
Veškerá jaderná munice byla naskladňována a vyskladňována z dolního patra skladu elektrickou kočkou, která měla pojezd na kolejnici pod stropem. Pro sestup obsluhy do dolní části skladu sloužil kovový žebřík na boku balkonu.
Detail elektrické kočky.
Otevřené pouzdro s jadernou hlavicí. Zavíkovaná pouzdra se spouštěla, nebo vyvážela elektrickou kočkou.
Žebřík pro obsluhu.
Na levé části skladu se nacházelo technologické zázemí, které obsahovalo nezávislé zdroje elektrické energie, vzduchotechniku, zásoby vody a PHM. V této části byla umístěna také akumulátorovna, rozvodna elektrické energie, dozorčí místnost, laboratoře a prostor pro uložení dokumentace. Stálou teplotu a vlhkost vzduchu zabezpečovala klimatizace. Prostory byly monitorovány na dodržování předepsaných hodnot (teplota a vlhkost), jakož i na vnitřní úroveň radiace. S okolním prostorem bylo udržováno linkové spojení. V případě havárie mohl být prostor zásobován zvenčí pomocí nouzového kanálu.
Problémem v tomto skladu byla velIká vlhkost, která musela být vymražována obrovskými mrazícími žebry. Teplota je zde celoročně kolem 6 stupňů Celsia.
Spojovací chodba v technické části skladu.
Rozvodna elektrické energie.
Strojovna.
Nouzový kanál.
Model atomové bomby.
Princip atomové bomby.

Sklad Javor 51, se jako většina těchto skladů nacházel na okraji VVP v těsné blízkosti kvalitní silnice. Každý Javor byl oplocen speciálním pletivem se signální stěnou. Žádný z Javorů nevykazoval navenek žádné obranné prvky, ať již ženijní stavby, nebo cokoli tomu podobného, i když byly většinou svépomocí strážních čet motostřeleckých jednotek SA částečně vybudovány. Středem každého Javoru byl speciálně oplocený a silně střežený prostor S. Zde je tento prostor téměř uprostřed Javoru. Střežení prostoru S a vnitřních prostor areálu zabezpečovala strážní a dozorčí služba z jednotky Javor. Vnější perimetr (vně plotu), vždy střežila jedna četa z motostřeleckých jednotek SA. Tato četa nebyla seznámena s tím, jaký objekt střeží a do areálu objektu neměla přístup.
Sovětské jednotky v areálu skladu.

V halách kde byly skladovány jaderné hlavice vytvořila nadace Železná Opona čtyři expozice :

1 - Studená válka
2 - Sovětský jaderný program
3 - Americký jaderný program
4 - Mírové využití jaderné energie

Studená válka, invaze vojsk Varšavské smlouvy 21.8.1968 do Československa.
Dopad invaze, Československá tragedie.

Sovětský jaderný program
Detail jaderné hlavice
Sovětská atomová střelnice Semipalatinsk v Kazachstánu

Americký jaderný program, vlevo je detail sila s mezikontinentální balistickou raketou Titan na raketové základně Tuscon v Arizoně.
Americká jaderná hlavice balistické mezikontinentální rakety Titan.
Americký hlavní řídící velín raketové základny Tuscon v Arizoně.
Raketové silo základny Tuscon.

Mírové využití atomové energie.
Jaderná elektrárna Temelín.
Model jaderné elektrárny Temelín.

V devadesátých letech byly v tomto depotu skladovány bankovky a mince stažené z oběhu při měnové reformě z Československé federativní koruny na Českou korunu. Bylo zde umístěno několik miliard korun, mince byly poté převezeny k roztavení do Německa.

V roce 2006 zde byly umístěny na několik let ostatky 4 400 bývalých vojáků wehrmachtu, kteří padli na území České republiky a nyní jsou pietně pohřbeni na vojenském hřbitově v Chebu.


Našim čtenářům vřele doporučujeme osobní návštěvu Atom muzea Javor 51, kde Vám odborníci z nadace Železná Opona podají ještě podrobnější informace o celém objektu a rádi zodpoví všechny Vaše dotazy.

Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu.

*****************************************************************************************************************************************

Houby na Brdech 2017

1. října 2017 v 6:00 | Brdolog

Brdy jsou vyhlášeným houbařským rájem, který však nezaručuje, že tam houby rostou od jara do zimy pořád. Jako všude platí pravidlo že v úplňku houby přestávají růst. Další podmínkou je dostatek vláhy, což v letošních letních vedrech byl velký problém. Důležité jsou i teplé noci. Po mých více než padesátiletých zkušenostech s houbami na Brdech, jsou zde i jiná pravidla růstu hub. Všiml jsem si, že i při stejných teplotních i dešťových podmínkách na Brdech houby nerostou a jen pár kilometrů vzdušnou čarou vzdáleném holoubkovsku nosí lidé z lesa plné košíky hub. Říkal jsem si jak je to možné? Podle mě je jednou z příčin nadmořská výška, Brdy jsou výše položené. Dále jsem vypozoroval takové vlny růstu hub. První vlna nastává koncem května, kdy začíná na Brdech růst hřib kovář.
Druhá vlna nastává koncem června a začátkem července, kdy začínají růst ostatní druhy hub, hlavně hřib dubový a smrkový. Potom však nastávají na Brdech letní vedra a většinou je po houbách. Nehorší je horký suchý vítr. Třetí a poslední vlna zde začíná koncem srpna, trvá celé září a tuto nejdelší vlnu ukončí až první mrazy. Je otázka, kdy příjdou. Stalo se mě, že na začátku října jsem přijel do lesa, všude bylo vše zmrzlé. Potkal jsem hajného a on mě říkal, už třetí ráno tu máme mínus 8 stupňů a přitom v Praze bylo teplo.Takový mráz je pro houby konečný. Nebo jsme koncem listopadu přijeli do lesa, cestou nic, čím blíže jsme byli, tak se ukazoval poprašek sněhu. V lese už byli 2 cm, jen v hlubším lese sníh skoro nebyl, našli jsme plný košík suchohřibů. Houby byly strašně studené, zábly nás ruce, ale houby nebyly zmrzlé. Zmrzlé houby se nedoporučuje sbírat, jednou zmrzlé houby nejsou závadné, dávame je sami do mrazáku, ale v lese nevíme kolikrát v noci zmrzly a přes den zase rozmrzly, potom již nejsou poživatelné.
Na úvodním obrázku je hřib smrkový, zde je jeho velikost pro porovnání s víčkem objektivu.
Hřib smrkový (Boletus edulis) je jedlá houba z řádu hřibotvarých z čeledi hřibovitých. Řadí se do sekce Edules a skupiny tzv. pravých hřibů a je považován za nejoblíbenější houbu na území České republiky a Slovenska.
Klobouk dosahuje 60 - 200 (250) milimetrů, povrch je nejdříve krátce bílý, na světle postupně hnědne, někdy až do tmavohnědé. Ve vzácných případech je stříbřitě ojíněn.
Rourky i póry mají nejprve bílé, poté žluté, žlutoolivové až ve stáří zelenoolivové zbarvení.
Třeň je nejprve bělavý až bílý, poté získává od horní části nahnědlé barvení. Pod nahnědlou částí bývá typicky hnědobíle žíhaný. Povrch kryje bílá síťka.
Dužnina je čistě bílá, pod pokožkou klobouku může mít nahnědlé nebo narůžovělé zbarvení. Chuť i vůně jsou příjemné, hřibovité.
I houby mají své škůdce. Na hlavě hřiba smrkového sedí moucha, která do něj naklade vajíčka a houba pak červiví. Dalším škůdcem je slimák, který vyžírá části klobouku.
Hřib smrkový.

Krásnorůžek lepkavý (Calocera viscosa) je houba z řádu kropilkotvaré.
Vzhledově připomná kuřátkovitou houbu, je však ohebnější, menší a roste ve skupinách, nikoli v trsech. Plodnice dorůstají výšky 6-10 cm, jsou žluté až okrové, na konci rozvětvené. Houba je tuhá a těžko stravitelná, proto nejedlá. Roste celoročně na mrtvém dřevě jehličnanů. Houbu si většina houbařů plete s kuřátky. Občas se používá jako ozdoba k jedlým houbám.

Ryzec smrkový (Lactarius deterrimus) je oblíbená jedlá houba z čeledi holubinkovité, jejíž plodnice se vyznačují roněním oranžově červeného mléka. Tento druh byl dlouho považován za pouhou varietu (odrůdu) příbuzného a velmi podobného jedlého ryzce pravého (Lactarius deliciosus)
Plodnice je kloboukatá, asi 5-12 cm vysoká, poměrně křehká. Celá je zbarvena do oranžova se zelnými skvrnami.
Klobouk je v mládí vyklenutý, záhy však uprostřed prohloubený a později až nálevkovitý a až 15 cm široký. Jeho okraj je v mládí podvinutý, později je jen poněkud dolů ohrnutý. Zbarven je svrchu jasně mrkvově oranžově, stářím vybledá, zvláště od okrajů. Zbarvení je rozprostřeno do nenápadných soustředných kruhových pásů. Záhy se na klobouku, hlavně odprostředka, objevují nápadné zelené skvrny, pásy a žíhání.
Hymenofor na spodní straně klobouku je tvořen vysokými a křehkými lupeny, které poměrně hluboce sbíhají na třeň. Jejich barva je oranžová, poraněná místa se zbarvují špinavě zeleně.
Třeň je spíše užší a delší (asi 1-2 × 3-8 cm), válcovitý, někdy ohnutý; uvniř bývá často dutý. Barvu má oranžovou, někdy s bělavým povlakem; objevují se na něm také zelené skvrny.
Dužnina je bělavá až oranžová a zejména za vlhka vydatně roní oranžovočervené lepkavé mléko. Chuť má poněkud ostrou, vůni ovocnou.
Výtrusný prach má barvu růžovookrovou.
Ryzec smrkový je vynikající jedlá houba, která je houbaři často vyhledávána, stejně jako příbuzný ryzec pravý. Používá se např. k přípravě omáček, polévek, k opékání, nakládání do octa aj. Podle přílohy vyhlášky č. 157/2003 Sb. je v České republice zařazena mezi houby určené pro přímý prodej a v některých státech se často objevuje na trzích. Chutný je však tento ryzec až po tepelné úpravě.
Vyskytuje se jen ve smrčinách (tvoří mykorrhizu se smrkem), zvláště v mladých porostech smrku v trávě,místy je dosti hojný.Často roste podél cest. Vyrůstá od července do listopadu.

Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Patří k nejznámějším jedovatým houbám, ačkoliv fatální otravy jsou vzácností.
Klobouk může mít průměr 8-20 cm. Je nejdříve polokulovitý, později sklenutý, ve stáří rozložený, někdy až mírně miskovitý s hřebenitým rýhováním na okraji. Barva klobouku může kolísat mezi jasně oranžovou až nachově červenou. Je pokryt bílými bradavkami. Lupeny jsou bílé, husté, u třeně volné. Třeň je bílý, válcovitý; na bázi hlízovitě ztlustlý, obalený na okraji bradavičnatou pochvou. Prsten je široký, převislý, rýhovaný. Dužnina je bílá, jemné chuti, bez pachu. Výtrusný prach je bílý.
Možná je záměna s velmi podobnou muchomůrkou královskou, která je však také jedovatá. Méně pravděpodobná, ale také možná, je záměna s muchomůrkou císařskou, která je sice jedlá (dokonce výtečná), ale v České republice je vzácná a chráněná.
Roste nejčastěji v jehličnatých, převážně smrkových lesích, ale i ve smíšených a listnatých lesích, místy velmi hojně.
Kromě nepříliš významného obsahu muskarinu obsahuje muscimol, který způsobuje poruchy vědomí a vyvolává halucinace. Muchomůrka červená byla v historii používána k navození stavů opojení nebo halucinací. Bylo však prokázáno, že užívání muchomůrky červené narušuje zdraví a ve vzácných případech vede i ke smrti.
Právě muchomůrka červená dala celému rodu název, neboť byla lidovým prostředkem k zabíjení much (původně muchomorka - od "mořit mouchy"). Klobouk se vymáčel v oslazené vodě nebo oslazeném mléce, případně se namáčel v mléce či vodě a pak posypal cukrem. Mouchy sály z povrchu klobouku sladký roztok i s rozpuštěnými jedy a došlo k jejich omámení, případně úplnému usmrcení.

Další muchomůrka je naopak jedlá a vynikající.
Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens), často nazývaná jen růžovka či masák, je výtečná jedlá houba z čeledi štítovkovitých.
Klobouk má průměr 5-15 cm. V mládí je polokulovitý, později sklenutý až rozložený. Může být červenavě hnědý, řidčeji bělavý, žlutohnědý nebo červenavě šedý. Bývá pokryt snadno stíratelnými, špinavě bílými až šedorůžovými zbytky plachetky. Lupeny jsou bílé, posléze červenavě skvrnité; husté, u třeně volné. Třeň je bělavý, často krytý růžovými skvrnkami, k bázi stejnoměrně ztlustlý, na bázi s bradavičnatou širokou hlízou. Prsten je převislý, široký, shora rýhovaný. Barva může být bílá, u A. rubescens var. annulosuphurea žlutá. Dužnina je bílá, při poškození pomalu červenající. Má slabou nenápadnou vůni. Výtrusný prach je bílý.
Růžovku lze splést s prudce jedovatou muchomůrkou tygrovitou. Hlavní rozlišovací body jsou:
  • Prsten u růžovky je vroubkovaný, u muchomůrky tygrovité je hladký,
  • Po otlaku, naříznutí nebo stažení kůže klobouku maso růžovky nabíhá do růžova, u muchomůrky tygrovité zůstává bílé.
Muchomůrka růžovka je celkem hojná houba. Roste již od června v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích.
Růžovka je jednou z nejlepších jedlých hub pro všechny způsoby přípravy pokrmů, mnohdy jsou sušeny nadrobno nakrájené plátky plodnic. Sbírá se však až od poloviny 20. století. Masák je velmi chutný jen osmažený na přírodno na másle, či sádle pouze s kmínem a solí, kdy chutí skutečně připomíná smažené maso, výborná je z něj také drštková polévka.


Klouzek sličný- modřínový (Suillus grevillei(Klotzsch) Sing.) je chutná jedlá houba vhodná ke konzumaci ve všech úpravách kromě sušení.
Klobouk má v průměru 3-15 cm. V mládí zpočátku téměř kulovitý, pak polokulovity až sklenutý, poté polštářovitý a ve stáří někdy až téměř plochý, občas s tupým hrbolem uprostřed. Barevně bývá dost proměnlivý, citronově žlutý, zlatožlutý, zlatohnědý až oranžový. Pokožka klobouku je za vlhka pokryta silnou vrstvou průhledného, někdy až žlutavého slizu, za sucha je klobouk lesklý a hladký. Oloupatelný je v mládí a za vlhka téměř celý klobouk, ve stáří je loupatelný zpravidla do poloviny, za sucha téměř vůbec.
Roste od června do listopadu v lesích všech typů pod modříny nebo v jejich blízkosti, na holém jehličí nebo v trávě, jednotlivě nebo v menších trsech, obyčejně ve více jedincích ve skupině. Roste hlavně pod modřínem opadavým na prosvětlených stanovištích, na okraji lesa nebo podél cest. Je rozšířený v celém mírném pásmu severní polokoule, všude tam, kde jsou přirozené modřínové porosty, ale i mimo tento areál, kde byly modříny uměle vysazeny.
Klouzek sličný- modřínový, může být zaměněn snad jen s jinými jedlými druhy klouzků jako je např. velmi podobný a taktéž pod modříny rostoucí je klouzek slizký (Suillus viscidus), který však má klobouk i třeň v odstínech šedé barvy.

Hřib hnědý (Imleria badia), neboli suchohřib hnědý je jedlá a velmi dobrá houba. Hřib hnědý je rozšířen po téměř celé Evropě a části Severní ameriky.
Klobouk je masitý, široký 30-130 mm, tmavě kaštanově až čokoládově hnědý, za vlhka slizký, většinou pravidelně sklenutý. Rourky jsou vysoké 10-20 mm, bledé, později žluté až žlutozelené. Po pomačkání zmodrají. Třeň je světlejší než klobouk, válcovitý, světle hnědý, dole často zúžený. Vysoký je 30-150 mm a tlustý 10-40 mm. Dužnina je bělavá a po rozkrojení začíná ihned modrat. Má příjemnou chuť i vůni.
Roste od července do října, nejvíce však v srpnu a září a to hlavně v jehličnatých lesích, méně v lesích listnatých. Bývá velmi hojný a mezi houbaři velmi oblíbený. Daří se mu zejména ve vysokých borových a smrkových lesích mezi mechem, spadaným dřevem a jehličím.
V kuchyni jej lze použít všestranně. Dobře se dopravuje, suší i konzervuje. Společně s některými druhy zeleného čaje patří k významným zdrojům theaninu, psychoaktivního analogu aminokyselin.
Stará plodnice.
Možná záměna hlavně u mladých plodnic, kdy mu je podobný hřib žlučník, který má ovšem rourky narůžovělé, světlejší klobouk a po rozkrojení se nezabarvuje do modré barvy. Na chuť je hřib žlučník odporně hořký, oproti tomu hřib hnědý má chuť příjemně houbovou.

Pohledem na jeden z posledních letošních houbařských úlovků končí tento článek. Podzimní houby jsou dost nevzhledně ožrány slimáky, ale 99 procent hub z obou košíků bylo zdravých. V létě by byly houby vzhlednější, ale zdravá by byla sotva polovina.
Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.


******************************************************************************************************************************************

Hrad Žebrák a obec Točník

1. září 2017 v 0:01 | Brdolog

Žebrák je zřícenina gotického hradu v obci Točník na jižním okraji Křivoklátských lesů v okrese Beroun. Dominantou hradu je vysoká okrouhlá věž (bergfrit), dnes využívaná jako rozhledna. Od roku 1958 je hrad chráněn jako kulturní památka ČR. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.
Schodiště k hlavní věži
Hrad Žebrák se nachází na úzkém protáhlém křemencovém skalnatém ostrohu obtékaném ze tří stran Stroupinským potokem. Na východě byl v křemencovém valu proražen příkop. Součástí obranného systému byla i soustava rybníků, která zanikla v 19. století. K nejvýznamnějším zachovalým stavbám patří vysoká okrouhlá věž (bergfrit), přístupná ze starého hradního paláce po padacím můstku. Dále se zachovala menší západní válcová věž, severovýchodní okrouhlá věž, palác krále Václava IV. a rozsáhlé opevnění v předhradí. Nad východním hradním příkopem stojí zbytky hradní kaple svatého Apolináře a svaté Markéty.
Severovýchodní okrouhlá věž. Zde je viditelný vstup vysoko z hradeb.

Bergfrit (pravděpodobně ze středohornoněmeckého bercvrit, v dnešní němčině (Bergfried) je převážně okrouhlá hlavní věž hradu. Výjimečně se v Česku lze setkat s čtverhranným nebo i polygonálním (např. Příběnice) půdorysem. V případě potřeby sloužila obráncům jako poslední útočiště, podobně jako jiný typ věže, donjon. Z obranných důvodů bývala proto přístupná pouze po snadno odstranitelném můstku ve vyšším patře.
Hlavní věž hradu má v přízemní části 3 metry silné zdi.
Vchod do hlavní věže, ustupujíci ochránci hradu se stáhnou do této věže a strhnou za sebou schody.
Vstupní podlaha věže leží na prvním ponížení síly zdiva. Od základu až do této výšky věže je průměr zdiva 3 metry.
Směrem nahoru se průměr zdi snižuje. Na každém snížení stálo obytné patro. Dole je vstupní patro věže.
Pro další patro byly podlažní trámy ukotveny přímo do zdi véže.
V předposledním patře jsou dokola věže okna.

Poslední patro věže, dnes slouží jako rozhledna

Hrad byl založen ve druhé polovině 13. století Oldřichem Zajícem z Valdeka nedaleko důležité obchodní stezky z Prahy do Bavorska. Za vlády Jana Lucemburského se stal majetkem českých králů. Velká přestavba a rozšíření hradu proběhlo za vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV., který zde často pobýval. Po požáru v roce 1395 dal Václav IV. vystavět na nedalekém kopci nový hrad Točník a význam Žebráku postupně klesal. V roce 1425 byl Žebrák neúspěšně obléhán husity. Koncem 15. století ještě byla provedena oprava a posílení opevnění hradu. V roce 1552 však již byl Žebrák uváděn jako pustý. Rozsáhlá rekonstrukce doradu proběhla v 80. letech 20. století, kdy byla zachráněna a zpřístupněna hlavní kruhová věž.
Hlavní věž hradu
Pohled z věže na hrad Točník
Vlevo pohled na společné parkoviště pro oba hrady.
Pohled na silnici vedoucí do vzadu vidtelného města Žebrák
Pohled na Pekelský a dva Dolní rybníky

Po manželské rozepři Jana Jindřicha, syna Jana Lucemburského, mu našel jeho starší bratr Karel azyl na hradě Žebráku. Jan Jindřich byl zapuzen pro neplodnost svojí manželkou Markétou Tyrolskou, která mu rozvodovým stáním přivodila celoevropskou ostudu. Jan Jindřich však svou hanbu popřel tím, že se ještě třikrát oženil /dvakrát měly jeho ženy jméno Markéta/, zplodil řadu potomků a stal se zakladatelem moravské větve Lucemburků. Jeho první manželka tak oprávněně nese přídomek - Pyskatá.
Z hradu Žebrák na hrad Točník vede křemencový skalnatý ostroh. Silnice vedoucí kolem domů pod hradem zatáčí kolmo doleva do místa, kde byl ostroh proražen. Zde byla postavena mýtná brána, zbytky jsou dole ještě dobře viditelné.
Otvor ve skalním ostrohu
Na začátku 15. století sepsal na hradě Žebráku Konrád Keyser z Eichstättu /1366 - 1405/ své dílo Bellifortis. Název se dá doslovně přeložit jako ,,ten, který je silný ve válce". Šlo o tehdy oblíbenou ,,knihu ohňostrojů", ilustrovaný rukopis věnovaný vojenské technice. Ve své době bylo toto dílo velice oblíbené, o čemž svědčí i fakt, že se do součastnosti dochovalo více než třicet exemplářů. Bellifortis, příručka válečnického umění, je nejstarším známým ,,Kriegsbuchem" na našem území.
Část obce Točník, pohled z nádvoří hradu.
Historie obce Točník je spojena s historií hradů Žebrák a Točník/o hradu Točník jsme psali v roce 2016/ a životem na nich. Původní osada vznikala postupně z mýtní stanice pod hradem Žebrákem od 2 poloviny 13.století. Po požáru hradu Žebráku v roce 1395 za panování Václava IV. se stala osada přímou součástí nově opraveného hradu. Václav IV., jenž přesídlil na nedaleký nový hrad Točník, umožnil rozmach nově vznikající osady. V 15. a 16. století byla vybudována nebývalá kaskáda pěti rozlehlých rybníků, které dotvořily krajinnou kulisu obou hradů.
Pohled z okna věže na západní část obce Točník.

K osadě přibyl dvůr, dva mlýny, rasovna, štěpnice, dvě cihelny a hostinec. To vše obklopovala lovecká obora táhnoucí se od vsi Hředle k hradu Točníku. Stezky od Zbiroha a Křivoklátu se spojovaly v Záskalí u Nitkova mlýna procházely kolem pivovaru starou mýtní stanicí.
Pohled z okna věže, část obce Točník pod hradem, silnice vede do města Žebrák, vpravo vzadu lesklá plocha je město Hořovice. Vzadu na obzoru je brdské pohoří, nalevo je Plešivec 654 m.n.m. nazývaný též brdský Olymp a pod ním je vrchol Ostrý 539 m.n.m. na obou vrcholcích stávala v dřívějších dobách hradiště.
Tato doba však poznamenala i vzhled hradu Žebráku, který podlehl vášnivým hledačům pověstného ,,václavského" pokladu a od těch dob je v troskách. Pobyt místních obyvatel na Točníku během třicetileté války dokončil zkázu i tohoto hradu a tak správa panství točnického, pod kterou spadaly okolní obce, byla přesunuta na hrad Zbirov/dnes Zbiroh/.

Následující staletí přinesla rozmach točnickému dvoru a pivovaru, které se staly určujícími ohnisky dalšího vývoje obce. V obci ze rozvíjí zemědělství, rybníkářství, sadařství, pivovarnictví, myslivost, drobná výroba, těžba dřeva a železné rudy v okolí. Osud obce je nadále pevně spojen s oběma hrady.
Hrad Žebrák je obýván chudinou a ačkoli je nepřístupný, jsou jeho zdi lámány a v základy nových domů pokládány. Pod hradem Točníkem vzniká vinice a sad, na Jezevčím kopci se pase stádo koz a ovcí z točnického dvora čítající až 1.500 kusů. Od roku 1733 se každoročně konají poutě na hrad Točník, kde jsou slouženy v nové kapli Sv. Bartoloměje slavnostní mše. Vpravo dole u domů je ještě viditelná mýtná brána.
Model hradu v nejpodobnější verzi.
19. století přineslo změnu ve vzhledu krajiny. Jsou vypuštěny rybníky a nové louky jsou intenzivně obdělávány. Přesto dochází k přesunům obyvatelstva do města Žebráku a Hořovic, které se stávají průmyslovými středisky. Ještě za první republiky se v obci vaří výborné točnické pivo, na které se do hostince ,, U Václava IV." /Kocanda/ stahují lidé z okolí a podle pověsti i místní hastrman. V hostinci se hraje ochotnické divadlo, zpívá, tancuje, a to i na parketu venku.
Po druhé světové válce předává kníže Colloredo Mansfeld svůj majetek státu, tedy i pivovar a okolní lesy. Do vsi přicházejí noví obyvatelé/přesídlení Němci, Maďaři a Slováci/, kteří se uplatňují zejména v živočišné výrobě točnického dvoru ve správě Státního statku Lochovice. Okolní krajina, která byla do té doby intenzivně zemědělsky obdělávána, byla zaměřením na živočišnou výrobu přehlížena, a tak došlo k její degradaci. Tomu napomohlo i konání každoročních velkých motokrosů a šlapaček v těsné blízkosti obou hradů /od roku 1957/. Po rozpadu tohoto statku v devadesátých letech 20. století došlo k odchodu místního obyvatelstva za prací do okolních průmyslových center.
Zřícenina hradu Žebrák je přístupná v letní turistické sezóně od dubna do září. Z města Žebrák sem vede modrá turistická značka. Prohlídka hradu je samostatná.

A to je vše o Brdech a okolí, na další toulky Vás zve redakce blogu Brdolog.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Louky kolem Padrťských rybníků

1. srpna 2017 v 0:01 | Brdolog
Mokřadní louky kolem Padrťských rybníků se zazelenaly a rozkvetly do krásných barev. Na snímku je třetí ze šesti rybníků na Padrti, které se zachovaly dodnes. Je otázka kolik rybníků, rybníčků a nádrží, kde voda dříve poháněla hnací kola všech podniků na Padrtí, skutečně bylo. V době největšího rozmachu byly na Padrti dvě vysoké pece, pět hamrů, dva mlýny a továrna na výrobu střešních šindelů, ale je možné, že vodní pohon, který byl v té době jediným zdrojem energie a ještě zdarma, před nástupem elektříny, využívalo daleko více zařízení, čemuž nasvědčují i okolní úpravy terénu.
Pohled přes třetí Padrťský rybník na mokřadní keře na louce. Nahoře je meteoradiolokátor na druhém nejvyším vrcholu Brd 862 m.n.m. Praha.
Jako jiné vesnice v tomto prostoru byla Padrť srovnána se zemí buldozery, v roce 1952 - 1953 pro výstavbu vojenské dělostřelecké a tankové střelnice.

Na nesečených loukách se nejvíce daří mokřadním a bahenním rostlinám, nejvíce však kosatci sibiřskému a jiným druhům těchto vodomilných rostlin.
Kosatec sibiřský
Kosatec sibiřský (Iris sibirica) je vytrvalá bylina z čeledi kosatcovitých (Iridaceae), která roste v Evropě, mírných oblastech Asie a roztroušeně i v České republice. Na území České republiky je chráněná; patří do kategorie silně ohrožený druh. Kosatec sibiřský může dosahovat až výšky 100 cm, je to bylina, která roste v trsech. Listy jsou úzké a dlouhé, stonek dutý a okrouhlého tvaru. Květy jsou světle až tmavě modrofialové, ale jejich vnitřní část je světlejší s tmavším žilkováním. Kvetou v květnu a v červnu typicky na vlhkých až mokřadních loukách, které jsou v jarním období zaplaveny a nejsou koseny, proto roste na neudržovaných loukách. Celá rostlina je jedovatá.
Kosatec sibiřský je charakteristickým zástupcem bezkolencových luk patřící v Česku mezi ohrožené druhy - v červeném seznamu zařazen do kategorie C3. Tato rostlina se dá použít a využívá se pro kořenové čističkyodpadních vod. Nicméně v Česku se jedná o chráněný druh a na jeho použití by mělo být vydáno patřičné povolení.
Lidově se kosatci přezdívá mečík. Samotný latinský název, Iris sibirica, odkazuje k starořeckému bohu duhy a k místu, kde kosatec přirozeně divoce roste, Sibiři. Pro kosatec sibiřský (Iris sibirica) se využívají další latinská označení.
Na květech kosatce se často vyskytuje tento žlutý pavouček.
Na nesečených mokřadních loukách kolem Padrťských rybníků je kosatec sibiřský nejvíce rozmnoženou kvetoucí rostlinou. Na snímku je louka nad Dolejším rybníkem.

Kosatec žlutý
Kosatec žlutý (Iris pseudacorus L., 1753) je vytrvalá bylina z čeledikosatcovitých. Kosatec žlutý je vytrvalá rostlina, jejíž výška se pohybuje v rozmezí 50 - 150 cm. Vyrůstá z tlustého plazivého a rozvětveného oddenku, tvořícího propletenou síť jednotlivých ramen o průměru 1 - 4 cm, s kořeny, sahajícími do hloubky 10 - 20 cm, výjimečně až 30 cm. Listy jsou dvouřadě uspořádané s mečovitým tvarem, kratší nebo stejně dlouhé (obvykle 50 - 100 cm) jako stonek, ke kterému jsou obráceny hranou, široké 1 - 3 cm. Zbarvené jsou světle zeleně. Stonek je okrouhlý a na jeho konci je několik květů.
Stanoviště:
Bažiny, vlhké příkopy, břehy, lužní lesy, rákosiny, preferuje půdy bahnité a bohaté na živiny, zejména na dusíkaté látky. Vyhovují jí spíše kyselé půdy (pH 3,6 - 7,7). Tato místa musí být alespoň občas zaplavované. Hojně se vyskytuje v teplejších oblastech na březích vodních ploch.
Květy 8 - 10 cm v průměru, jsou žluté (vzácně až bílé), vnější 3 okvětní plátky jsou na vnitřní straně tmavě žilkované, bez chlupů a větší než vnitřní plátky, které jsou vzpřímené. Kvete v květnu až červnu.
V některých evropských zemích, např. ve Švýcarsku, je kosatec žlutý chráněný zákonem.[3] V České republice navzdory rozšířenému přesvědčení chráněný není.
Oddenek kosatce žlutého obsahuje slabě jedovaté třísloviny, glykosidy a silice. Otrava způsobuje žaludeční a střevní potíže, jež mohou být provázeny krvavými průjmy.
Vzhledem k obsahu tříslovin se v minulosti používal k vydělávání kůží. Oddenek se v minulosti rovněž používal v léčitelství, jako prostředek na stavění krvácení. Tato rostlina se dá použít a využívá se pro kořenové čističky odpadních vod.
Plodem je podlouhlá, trojboká tobolka. Semena jsou světle hnědá, tečkovaná, okrouhlého, zploštěle diskovitého tvaru o průměru 2 - 5 mm a tloušťce 0,5 - 3 mm. Šíří se buď vegetativně pomocí oddenku nebo semeny, která jsou rozšiřována vodou nebo ptáky.
Na loukách kolem Padrťských rybníků, kde rostou tisíce kosatců sibiřských, jsem však našel žluté kosatce pouze dva !!!

Křivatec žlutý
Křivatec žlutý /Gagea lutea/, je vytrvalá cibulnatá rostlina s chudokvětými okolíky. Květy se objevují mezi dvěma listeny, šest okvětních lístků, které jsou 12 - 15 mm dlouhé, žluté, zevně zelenavě proužkované. Jeden přízemní list, 6 - 10 mm široký, více nebo méně plochý, pouze slabě kýlnatý, s kápovitou špičkou a většinou s bělavým základem. Plod je tobolka. Liliovité, Liliaceace.
Vyskytuje se v lesích s převahou listnáčů, v křovinách a jejich okrajích, v lužních lesích, při březích, v nížinách až do středních horských poloh /1600m/. Přednostně roste na vápenatých půdách s vysokou hladinou podzemní vody. Roste téměř v celé Evropě a ve velké části Asie.
Křivatec žlutý, je stínomilná rostlina/na snímku krytá rákosím/, která často roste společně s česnekem medvědím/Allium ursinum/. Kvete od března do června a květy opyluje hmyz. Zralá semena, která vypadávají z tobolek roznáší vítr po okolí.

Na konci louky jsem si všiml zajímavého pařezu.
Uprostřed měl díru a něco tam bylo. Napadlo mě že tam někdo ukryl igelitku s odpadky. Když jsem se přiblížil, tak jsem viděl že to není odpad.
Je to důmyslně vyrobený zásobník na sůl pro zvěř, dobrá práce myslivců.
Ve vysoké trávě bojuje o přežití planá růže.
Louky kolem Padrťských rybníků jsou ideálním místem pro chov hovězího dobytka.
Dobytek je téměř v bojové pozici, nebýt tam elektrický ohradník, tak bych byl určitě v uctivější vzdálenosti.
Slimák. Ani Brdům se tento škůdce nevyhýbá, jen takto zbarvený druh jsem ještě nevidél.
Pátý Padrťský rybník.
Pohledem z hráze posledního šestého rybníka končí naše dnešní putování po Padtrťských loukách. Na další toulky po Brdech a okolí Vás srdečně zve redakce blogu Brdolog.

******************************************************************************************************************************************

Náprstníky 2017 a první houby na Brdech

1. července 2017 v 0:01 | Brdolog

Jaro si na Brdech vždy dává na čas. V nižších částech naší země již mají stromy krásně zelené nové listy, ale na Brdech začíná teprve kvést podběl a stromy jen zvolna začínají pučet. Příroda zde má zpoždění kolem dvou měsíců. Je to danné nadmořskou výškou, která vytváří na Brdech téměř horské klima. Zajímavé je, jak rychle po výrazném oteplení příroda dokáže vše dohnat.
Na této mýtině se vysemenili náprstníky ze stanoviště vzdáleného asi 1km.

Již třetím rokem se v tuto dobu věnujeme náprstníkům.
Náprstník/Digitalis/, je dvouletá (výjimečně víceletá), 60-150 cm vysoká jedovatá bylina. První rok vytváří přízemní růžici listů, druhý vyžene přímou, obvykle nevětvenou, šedě plstnatou až olysalou, zelenou až tmavočervenou a mělce rýhovanou lodyhu.
Listy jsou střídavé, vejčité až kopinaté, vroubkované až pilovité dolní dlouze řapíkaté až přisedlé, horní přisedlé, na rubu chlupaté.
Kvete v červnu až srpnu. Květy vyrůstají v dlouhém jednostranném hustém hroznu. Jejich koruny jsou trubkovitě zvonkovité, dolů skloněné. Vně jsou nachové, uvnitř se navíc vyskytují četné tmavě fialové až červené, bíle ohraničené skvrny. Mimo to ale existuje i bílá varianta (často s tmavě fialovými skvrnami uvnitř koruny) a spousta dalších vyšlechtěných různěbarevných odrůd.
Plodem je tobolka s velkým množstvím semen.
Mladé rostliny náprstníků na mýtině.
Ty samé rostliny po 14 dnech ! Zde je vidět ten zázračný skok, po výrazném oteplení, během dvou týdnů přiroda dohnala dvouměsíční vegetační zpoždění na Brdech. Na snímku náprstník bílý bez teček uvnitř květů.
Další skupina náprstníků.

Všechny druhy náprstníku náležejí mezi prudce jedovaté rostliny. Mají odporně hořkou chuť. Obsahují směs kardioaktivních glykosidů, které jsou obsaženy zejména v buněčné šťávě asimilačních zelených pletiv, a to v množství asi 1 %. Nejvyšší obsah je na sklonku dne, v průběhu noci jsou tyto látky postupně odbourávány a před východem slunce je jejich obsah nejnižší. V kořenech jsou obsaženy málo. Primární glykosidy, obsažené v čerstvých rostlinách, se sušením a stárnutím drogy hydrolyticky štěpí na glukózu či jiné cukerné jednotky a štěpné produkty, které jsou rovněž terapeuticky aktivní. Čerstvý náprstník červený obsahuje zejména purpurea-glykosidy A a B, glukogitaloxin, glukoverodoxin, digitalinum verum, digikorin aj. Štěpnými produkty jsou digitoxin, gitoxin, gitaloxin, strospesid, verodoxin aj. Výsledkem pokročilejší hydrolýzy je např. gitaloxigenin. Mimo glykosidů obsahuje náprstník i saponiny, zejména digitonin, gitonin, tigonin a natigin. Nejvyšší obsah saponinů je v semenech. Podobné obsahové látky jsou i v náprstníku velkokvětém. Náprstník vlnatý má poněkud jinou skladbu glykosidů, které obsahují navíc acetylovou skupinu na digitoxose a převládají mezi nimi lanatosidy A, B a C. Hydrolýzou vzniká acetyldigitoxin, acetylgitoxina acetyldigoxin. Ze saponinů je obsažen tigonin. Droga z náprstníku vlnatého má obdobný terapeutický účinek jako z náprstníku červeného, je však asi 5x silnější. Naproti tomu účinek náprstníku žlutého je poměrně slabý
Fialová varianta.

Náprstníky nepatří v České republice mezi chráněné rostliny. Rovněž v mezinárodním Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh náprstníku uveden jako ohrožený.
Brdský krasavec.
Bílá varianta s tečkami.
Náprstníky na pasece.

K otravám dochází zejména při předávkování v rámci medicínského využití. K terapeutickému účinku dochází v rámci 2 až 3 dnů až poté, co se navážou glykosidy na srdeční svalovinu. Účinek pomalu odeznívá, při podávání i malých dávek může dojít k jeho kumulaci a předávkování. Dávkování vyžaduje velké zkušenosti a je vyhrazeno výhradně lékaři. Otrava po požití náprstníku se projevuje nejprve podrážděním trávicího ústrojí, projevujícím se ošklivostí, zvracením a průjmem. Později dochází k nápadnému zpomalení pulsu, nepravidelné srdeční činnosti a obtížnému dýchání. Tyto příznaky vyústí ve velmi rychlý a slabý puls, po němž může následovat ochrnutí a zástava srdce. Smrtelná dávka náprstníku červeného je 2 až 3 gramy čerstvých listů či 0,1 g sušené drogy, u čistého digitoxinu je to několik miligramů. U náprstníku vlnatého je letální dávka již 0,02 g sušené drogy. Prognóza otravy je nepříznivá. Léčení spočívá v podání dávidel, absorpčního uhlí a tříslovin (dubová kůra, silný černý čaj aj.). Je třeba co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Otravy byly pozorovány i u zvířat (koně, psi, dobytek, drůbež) s podobnými symptomy.
Zde je vidět jak vítr roznáší semena náprstníků podél cesty.
Bílý tečkovaný náprstník.
Růžový náprstník s tečkami.

Náprstníky jsou pěstovány jako okrasné zahradní rostliny. Nejčastěji je v různobarevných kultivarech pěstován náprstník červený, dále náprstník velkokvětý a náprstník žlutý. Řidčeji jsou pěstovány i jiné druhy. Ze sbírek českých botanických zahrad je jich uváděna celá řada.

Na této pasece sledujeme náprstníky již třetím rokem.

Pěstované druhy náprstníku jsou krátkověké byliny, které se nejlépe rozmnožují výsevem semen. Semena lze vysévat časně zjara pod sklo, do pařeniště nebo později přímo na záhon. Semena jsou drobná a pouze se přitlačí k povrchu substrátu, nezasypávají se. Vyklíčí během 2 týdnů. Při časném výsevu rostliny kvetou ještě v témže roce. Lze množit i vegetativně pomocí postranních listových růžic, které se objevují po odstranění květenství.
Náprstník červený.
Odkvétající fialová varianta náprstníku. Pod květy jsou dobře viditelné tobolky se semeny.
Odkvétající náprstníky na mýtině u pařezu. Snímky jejich růstu jsou zachyceny v úvodní části tohoto článku.

V letošním roce je náprstníků oproti minulým letům o mnoho méně. Dalo by se říci, že jich vykvetla čtvrtina. Náprstníkům nesvědčí holé mrazy bez sněhu a to byla patrně příčina letošního malého nárůstu. Uvidíme jestli bude příští rok k náprstníkům více příznivý.
..........................................................................................................................................

První letošní houby na Brdech
Hřib kovář (Neoboletus luridiformis), je jedlá houba z čeledi hřibovitých. Při konzumaci je nutná delší tepelná úprava, poněvadž syrový nebo nedovařený může vyvolat trávicí potíže. Ve starší literatuře bývá oproti stávajícímu zvyku prohozen český název hřibu kováře s hřibem kolodějem.
Klobouk má v průměru 5 - 20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý, černohnědý, plavě hnědý nebo olivově hnědý, za sucha sametový, za mokra mírně lepkavý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj klobouku bývá okrově žlutavý.
Hřib kovář patří k nejrozšířenějším z barevných hřibů. Starší literatura jej obvykle spojuje s konkrétní nadmořskou výškou, pH půdy nebo druhem stromu, ale jde o velmi tolerantní druh. Vyskytuje se od nížin do hor, roste v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích a snáší půdy kyselé až mírně zásadité. Tvoří mykorhizu s řadou stromů, jako jsou : smrk, řidčeji jedle,borovice,dub,buk a ještě další listnáče. Plodnice se objevují od května do října.
Mladá plodnice hřibu kováře napadená slimákem.
Kozák březový (Leccinum scabrum) je jedlá houba z čeledi hřibovité rozšířená na severní polokouli. Roste v symbióze s břízami, sbírá se od června do října. Vyskytuje se pod břízami i mimo les.
Pohledem na starší plodnici hřiba kováře končí dnešní procházka Brdskou přírodou. Na další houby na Brdech si budeme muset počkat dokud pořádně nezaprší. Katastrofální sucho nejen na Brdech přírodě vůbec nesvědčí.
Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.


******************************************************************************************************************************************

Hornictví na Příbramsku - Důl Vojtěch

1. června 2017 v 0:01 | Brdolog

Důl Vojtěch je název dnes již nepoužívaného rudného dolu na Březových Horách. Důl byl založen v roce 1779Janem Antonínem Alisem a představoval jeden z nejdůležitějších dolů březohorského revíru. Jako vůbec první na celém světě dosáhl hloubky jednoho kilometru, a to v roce 1875. Souvisejících oslav se zúčastnil i císař František Josef I., který tím ukazoval světu, jak je monarchie pokroková a lidé šikovní.
Cáchovna dolu Vojtěch
Cáchovna/cechovna/je místnost, která byla stavěna u dolů. Touto místností se procházelo k těžní kleci. Každý horník měl svoji kartičku, nebo známku s číslem, která ho identifikovala. Po příchodu do práce horník tuto kartičku v cáchovně vložil do své přihrádky a po ochodu zase vyndal. Tento systém sloužil k tomu, aby se při případném důlním neštěstí vědělo, kdo zůstal v šachtě.
Evidence horníka na směně byla vícenásobná. Po příchodu do práce mu byla vydána z tabule ve známkovně kovová známka ve tvaru 1.,2. nebo 3. směny/ kulatá,hranatá či trojúhelníková/. Tuto známku horník v lampovně zavěsil na stojan odkud odebral svou lampu a poslední evidence byla ve výše uvedené cáchovně. Po jednotlivých směnách probíhala následná kontrola odevzdaných známek a zda je horníkova lampa zpět ve stojanu v lampovně.
Původní budova dolu Vojtěch. Budova musela být později pro zvýšení těžby zbourána, protože kola nosných lan musela být větší a nevešla se do stávající stavby.
Důl Vojtěch byl založen Janem Antonínem Alisem, který přišel do Příbrami z Kutné Hory v roce 1772. Jan Antotnín Alis při stavbě tohoto dolu uplatnil nový systém otvírky ložiska a čerpání vody, stejně jako to udělal na dole Anna. Vojtěch byl hlouben ve staré propadlině mezi dolem Annenským a Mariánským a těžba byla zahájena v roce 1779. Součástí dolu bylo i vodní kolo, které se staralo o odvodňování. To se ale roku 1780 pro nedostatek vody zastavilo a důl byl zatopen až do 7. patra. V průběhu roku 1782 byl do provozu uveden vodotěžný stroj. Konopné lano, jež zaručovalo správné odvodňování šachty, se ale po několika měsících přetrhlo a opět došlo k zatopení dolu, tentokrát až do 4. patra. Při tom zahynulo 10 horníků.
Nově postavená šachetní budova se dochovala v původním stavu dodnes.
Nízká budova na levé straně snímku, je strojovna, kde se nachází těžní stroj Breitfeld/Daněk z let 1873-1889
Komín vlevé části snímku, je patrně součást kotelny na výrobu páry pro pohon těžního stroje a dalších zařízení dolu.
Původně byl těžní stroj poháněn parou, pozdějí pneumaticky, stlačeným vzduchem
Ohromná navíjecí kola a celý stroj je masivní, navíjel skoro 1300 metrů tlustého ocelového lana, které muselo unést těžní klec s horníky a vytěženým materiálem.
Ukázka nosných lan, která těžní stroj navíjel nebo odvíjel na ohromná kola. Lana byla téměř 1300 metrů dlouhá, sama o sobě to musela být ohromná váha a k tomu ještě důlní klec s materiálem !
Ukazatel pozice těžní klece v dole, který měl 35 pater a dosáhl maximální hloubky 1269,9 metrů. Některá patra se netěžila.
Obsluha těžní stroj ovládala podle pokynů zvoněním z podzemí.
Těžní stroj byl vyroben v Praze firmou Breitfelt/Daněk a následně odzkoušen. Po té, bylo toto unikáktní dílo, bez jediného sváru, rozebráno a odvezeno do dolu Vojtěch, kde bylo znovu sestaveno a snýtováno a stojí zde dodnes. Nádherná technická památka.
Z obřího bubnu se lana odvíjela či navíjela přes kladky do průchodu.
Tímto vodícím žlabem procházela lana do šachetní budovy.
V šachetní budově u stropu nosná lana přes těžní kola spouštěla, či vyvážela těžní klec.
Vstup do šachty vypadá jako brána do pekla. Profil jámy je 6 krát3 metry, zde fárali horníci do dolu a vyvážel se vytěžený materiál. Důl byl uzavřen a zlikvidován v roce 1981, a to zásypem na zátku v hloubce 40,4 m. Ohlubeň pak byla zakryta betonovými panely.
V šachetní budově je instalovaná výstava k historickému rekordu těžby a to dosažením těžní hloubky 1000 metrů jako první na světě. Stalo se to 8.května 1875 za pomoci jediného těžního lana.
Na počest dosažení světového primátu v hloubce těžby se konala ve dnech 13 - 15.9.1875 v Příbrami velkolepá oslava na státní úrovni a s mezinárodní účastí.Na nárazišti 30. patra v hloubce 1 000 m byla umístěna pamětní deska připomínající tuto událost. Roku 1879 sfáral do podzemí dolu Vojtěch též slavný francouzský geolog a paleontolog Joachim Barrande a v roce 1885 habsburský arcivévoda Ferdinand Rainer (o těchto událostech vypovídají mimo jiné tři pamětní desky umístěné v expozicích Hornického muzea Příbram). Exkurzi v nitru země absolvoval např. i básník a spisovatel Jan Neruda, cestovatel Emil Holub a další.
Z dolu Vojtěch vede vodní štola, kterou se přiváděla voda na vodní kolo sousedního dolu Anna.Vejcovitý tvar štoly zaručuje její velikou pevnost. Štola pochází z konce 18 století, je dlouhá 330 metrů, není osvětlená a její průchod je součástí prohlídky dolu.
Komín/pohled ze štoly nahoru/, kterým se dopravoval vytěžený materiál ze štoly napovrch. Štola je v těchto místech 6 m pod povrchem.
Toto není kabel ani had, jsou to kořeny stromů rostoucích na povrchu, které sem procházejí skálou až do hloubky 10 metrů/někde i mnohem více/a nasávají vodu. Úžasná síla přírody a života.
Druhý komín je již téméř 10 metrů vysoký, štola má spád, aby voda měla dostatečnou sílu na roztočení kola v dole Anna
Světlo vzadu je konec vodní štoly v dole Anna.
A to je vše z naší první zastávky na hornickém Příbramsku v dole Vojtěch. Vřele doporučujeme osobní návštěvu , je to nezapomenutelný zážitek.
Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

***********************************************************************************************************************************************************************

U Němých

1. května 2017 v 0:01 | Brdolog

U Němých, je rozšířený lidový název vojenského areálu někdejšího označení VZ 2739 v údolí potoka Rezerva na území bývalého vojenského újezdu Brdy, v katastru Strašice v Brdech obce Strašice v okrese Rokycany, asi 1,7 km východně od loveckého zámečku Tři Trubky, 5 km jihovýchodně od Strašic.
Kvůli přísnému utajení se zaměstnancům objektu, o kterých prý nikdo neví, co v objektu dělají říká ve Strašicích Němý a pro lokalitu se vžil název U Němých či Údolí Němých. Podle legend mají tamnější pracovníci vysoké odměny za mlčenlivost, ačkoliv v roce 2009 promluvili někteří pracovníci, kteří byli propuštěni kvůli projevům nesouhlasu s plány o umístění amerického radaru na Brdech. Generální štáb Armády České republiky v roce 2009 na dotaz časopisu Týden popsal jednotku takto: Vzhledem k charakteru zařízení nelze o tomto pracovišti uvádět žádné historické ani současné informace. Ještě v roce 2012 se přes veškerou snahu opravdu k žádným konkrétním informacím nedalo přiblížit a všude se naráželo až na nepochopitelné informační vakuum. V prosinci 2013 na žádost občanského sdružení Solades Solonis o. s. o poskytnutí informací požadovaných 8 otázkami ministerstvo obrany sdělilo, že informace požadované prvními 6 otázkami jsou označeny jako utajované informace a v dotazech 7 a 8 jsou požadovány informace, které neexistují (vzdálenost od někdejšího umistění sovětských raket a souvislost s odmítnutím stavby amerického radaru v Brdech).
Vstupní brána č. 1 od zámečku Tři Trubky na úvodním plánku červená tečka na konci silnice nad soutokem Rezervy a Třítrubeckého potoka.
Když jsem se přiblížil k bráně, ozvalo se z reproduktoru: Vidím Vás, okamžitě opusťte tento prostor, nefotit. Jasný důkaz, že je prostor pečlivě střežen a to nejen zde, ale po celém oplocení jsou umístěna pohybová čidla. Tato brána má číslo 1, směrem ke křižovatce U Vagonu, kde je výjezd touto silnicí je jich ještě 14, ale jsou to jen vstupy do prostorů, kde je maximálně lesní cesta, jenom brána č.15 je vlastně druhý konec této silnice./Modrá tečka napravo/.
Nápis svědčí o významnosti objektu.
Šikmo klesá silnice, cesta Aliance, která se díky areálu nedá celá projít.
Další zdroje o objektu píší,že byl stavěn od roku 1955 do roku 1958, a to jako podzemní protiatomové velitelské stanoviště československé 7. armády s krycím názvem S1, v případě válečného konfliktu měl sloužit k zabezpečení
pevného a nepřetržitého velení vojákům a počítalo se zde s pobytem 180 osob a byl stavěn současně s velitelským
stanovištěm hlavního velení v Praze - Hlubočepech (objekt K116), určeným pro generální štáb a ministerstvo národní obrany. Válečný plán z října 1964 hovořil o objektu jako o velitelském stanovišti frontu a počítal s jeho oživením do šesti hodin od vyhlášení bojového poplachu. Byl to druhý nejvýznamější vojenský kryt v zemi a protože je tento objekt VZ 2739 stále přísně střežen, jistě se s ním nadále počítá. Podle zápisu veřejně přístupné kroniky obce Strašice oslavovali 29 září 2005 příslušníci útvaru Němý 45 let od jeho založení (jež by tak spadalo do roku 1960) a prý vzpomínali na jeho komunistickou minulost.
Ještě slušné upozornění zákazu vstupu, které nevyhrožuje ohrožením života. Pod cedulkou s varováním je vidět pobybové čidlo, chráněné seříznutou částí pet lahve s víčkem.
Těmito čidly, je chráněno celé oplocení area U Němých.
Tato silnice stoupá podél hranice areálu U Němých, který je na levé straně. Napravo je louka Tři trubky, pojmenovaná po trojici statných jelenů, kteří sem chodívali pravidelně v dřívějších dobách troubit. Později zde stála hájovna.
Louka Tři trubky, na úvodní mapce dole uprostřed hnědá tečka, vzadu je oplocený objekt.
Objekt je oplocen žiletkovým plotem a sledován kamerou. Mohla by to být vodárna, nad tímto objektem výše, jsou u Třítrubeckého potoka ještě dvě vodárny, ale žádná není takto nekompromisně zabezpečena. Může se jednat opravdu o zabezpečenou vodárnu pro objekt U Němých, aby nemohl někdo otrávit vodu, ale to by se dalo udělat i před plotem. Může zde také být nouzový východ z podzemí velitelského centra armády a nebo oboje, vodárna i východ.
Pod loukou Tři trubky, v nejnížším bodě silnice teče do areálu U Němých Třítrubecký potok.
Stoupáme nahoru po silnici dělící areál od louky.
Zpětný pohled, napravo oplocený areál velitelství armády a dole nalevo je louka Tři trubky.
Brána č.8. Zde je před námi v údolí hlavní část velitelství armády U Němých.
Střední prostor území U Němých, kde je vidět část potoka Rezerva, který je zde zregulován z důvodů, aby velká voda neohrožovala okolní vojenské objekty okolo silnice, která vede napříč územím od brány č.1, k bráně č.15. Červená tečka, je místo u brány č.8, předchozí fotografie.
Podle rozšířených doměnek, je zde vyraženo do podzemí jedno z několika hlavních velitelských stanovišť (HVS), vystavených v období studené války a určených k úkrytu generality československé, či české armády při případném raketovém napadení státu. Takové podzemní objekty (bunkry), jsou budované na strategicky podobných místech - pokud možno hluboké úzké údolí (chrání před přímým raketovým zásahem a omezuje následnou tlakovou vlnu), se zdrojem povrchové vody (slouží k technickým účelům), zalesněným prostorem (kvůli utajení) a možnosti jímat spodní vodu (po úpravě použitelná jako pitná). Uvnitř se nachází pravděpodobně jedno,
či více podzemních pater, ve kterých by se nacházel velitelský sál, kanceláře, jednací místnost, počítačové centrum, technické místnosti, generátory pro výrobu elektřiny, vodárna, sklady, ošetřovna, ubytovací prostory....
Tato část prostoru U Němých je naprosto ideální a splňuje všechny podmínky pro zřízení velitelského bunkru.
Další podobné prostory jsou v okolí Písku, Slaného nebo v Prokopském údolí v Praze. S rozvojem nových zaměřovacích a navigačních technologií na přelomu 70. a 80. let tato utajená velitelská stanoviště ztratila na strategickém významu, protože byla odtajněna a zaměřena. Armáda se proto rozhodla převážnou většinu těchto objektů opustit a nadále nevyužívat, ale mezi zachovalá a funkční patří i VZ 2739 U Němých. Avšak zatímco v západních armádách se v podobných objektech pořádají dny otevřených dveří, brdské zařízení zůstává tabu.
A zde je je vidět, že ze silnice, která vede šikmo nahoru podél potoku Rezerva, odbočuje doprava daleko širší pás silnice, která je špatně viditelná díky smrkům, ale po oblouku zpětně přetíná silnici, z které odbočila a míří kolmo do svahu, kde končí. A zde je místo, které mnozí komentátoři tohoto prostoru označují jako vjezd do podzemí! Podle mého názoru, člověka před plotem, jde maximálně o nějaké skladové prostory, garáže a nebo odtok průsakových vod, v době intenzivních dešťů, do potoka Rezeva a nebo také nic, falešný cíl !
Toto je největší možné přiblížení, silnice je proti vjezdu do skal jak pěšina, ale další argument neznalého člověka je, přece armáda není tak naivní, aby dala veřejnosti lehce získatelné informace o vjezdu do podzemního štábu fotografií na Seznamu cz. Pětkrát kliknu a mám před sebou vjezd do přísně utajovaného velitelského centra, to je nesmysl.

Pokračujeme dál cestou nahoru.
Potok Rezerva vtéká do areálu v horní části, těsně u druhého konce silnice, cesty Aliance u brány č.15.
Brána č.15
Pod bránou č.15, je ještě jedna, původní brána.
Křižovatka cest, kde se říká U Vagonu. místní název jsem zatím nikde nenašel. Podle mého názoru, zde měl lesní personál vyřazený železniční vagon, jako přístřešek v nepohodě. Vlevo brána č. 15, oplocení areálu pokračuje podél cesty na pravé straně, uzavřené závorou.
Těmito kamínky, které leží hned za smrkem, si mohli lesní pracovníci ve vagonu přítápět.
Oplocení pokračuje nalevo podél cesty za závorou, zpět až k č.1, kde jsme začínali tuto cestu.

Na stránkách, které se věnují prostoru U Němých, autor který tam nikdy nebyl, uvádí přesný popis celého objektu. Začíná že, zde je vjezd do podzemního velitelství armády a dále čísluje a popisuje další objekty a budovy prostoru u Němých. Kde na to přišel, když ani Ti co promluvili neřekli nic a on tam nikdy nebyl ?
Louka Tři trubky, uprostřed mezi stromy stála hájovna.

Dále bych k tomuto objektu uvedl. Pracovníci, kteří byli propuštěni, kvůli nesouhlasu se stavbou amerického radaru promluvili. Toto je psáno na veřejných stránkách oficiálních institucí. To je hezké, ale co řekli to nikdo a nikde neuveřejnil, takže to vypadá, že zase neřekli nic. Již několik let sleduji jisté Brdské stránky, kde stále probíhá debata bývalých vojáků sloužících v tomto prostoru U Němých. Celou dobu si dokazují, jestli tam opravdu sloužili, docela si i nadávají a potom omlouvají, a když už to vypadá že něco řeknou, ozve se další a řekne nezapomeňte, co jste podepsali. Tím to končí A zase nikdo nic neřekne. Myslím, že tento prostor je velice příznačně pojmenován, U Němých!
Pohled na rybníček na louce Tři trubky, napravo je vidět část objektu oploceného žiletkovým plotem

Všechny podstatné informace se dají získat z legálních informační zdrojů na internetu. Takže víme, že v tomto prostoru má armáda podzemní velitelství. Jestli má 3 nebo 5 pater pod zemí zase tak podstané není, jestli je vjezd do podzemí silnicí kolmo vedoucí do svahu a nebo skálou, která se posune i se stromy a otevře vstup, také podstatné není. Podstatné je, že zkrátka velitelství armády tento podzemní objekt stále aktivně využívá, což potvrzuje silná ostraha objektu. Dále zde velice dobře funguje podpis pracovníků o mlčení, zřejmě za úplatu. Proto je název armádního velitelství naprosto na místě. U Němých!
A to je vše o záhadném Brdském objektu u Němých. Na další toulky po Brdech a okolí se těší redakce blogu Brdolog.

*******************************************************************************************************************************

Kam dál