Náprstníky 2020 - část I.

Dnes v 0:01 | Brdolog

Náprstníky - vývoj rostlin - část I


V tomto článku se podíváme za brdskými náprstníky a to od růstu jednotlivých rostlin, až po jejich květenství. Náprstník je rostlina dvouletá a proto má tento článek dva díly.

V dřívějších dobách se náprstník běžně používal jako léčivá rostlina. Při jeho užívání však vznikalo mnoho otrav, halucinogeních stavů a dokonce úmrtí. Lékařská věda při jeho výzkumu nakonec zjistila, že náprstník je vlastně prudce jedovatá rostlina a pro domácí užívání je životu nebezpečná. Výtažky z rostliny se používají k léčení srdečních chorob, ale dávkování je velice nepatrné, což doma nedokážeme přesně aplikovat. Náprstník se na zahradách pěstuje jako okrasná rostlina.
U nás se vyskytuje i ve volné přírodě, hlavně v podhorských oblastech a proto hojně roste i na Brdech, kde jsou právě pro jeho růst nelepší podmínky, což nám dokazuje horní snímek. Nejvíce je zastoupen náprstník červený (Digitalis purpurea) a náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora). Jedná se o dvouletou rostlinu, prvním rokem vyroste ze semena růžice plstnatých listů, druhým rokem již bohatě a nádherně kvete v několika barvách. Rostlina má na květech různé zvláštní kresby a proto by se dalo říci, že je uměleckým dílem přírody. Semena náprstníků se dají běžně zakoupit v obchodech.

Letos jsme navštívili několik lokalit výskytu náprstníků na Brdech a sledovali jsme růst rostlin.
Mladá rostlina náprstníku sežehnutá mrazem Ledových mužů. To jí ale nikterak neublíží, rychle se vzpamatuje a obroste.
Tyto rostliny se mají čile k světu.
Náprstník má mírně spálené listy mrazem. Za ním na obzoru je vrchol Převážení /607m.n.m./.










Na levém snímku jsou náprstníky u pařezu před třemi lety. Pravý snímek je z letošního května. Náprstníky u pařezu již vůbec nejsou, což potvrzuje jejich neustálé stěhování. Dále je zde vidět, jako na celé části Brd, zhoubná práce kůrovce. Je to obrovská katastrofa nejen brdských lesů, ale odborníci tvrdí a to mě potvrdil i známý ze Zaječova, že příroda sama si tímto způsobem obnovuje lesní porosty. Musíme doufat, že je to tak.










Vlevo snímek před třemi lety a vpravo letos. Náprstníky jsou téměř pryč.
Paseka u silnice na polovině cesty od Padrťi do Strašic. Zde jsme nalezli rostliny náprstníků za každým pařezem.










Je zajímavé, že náprstníky rostou hojně u pařezů, je to asi tím, že semínka unášená větrem se u pařezu snáze zachytí, jsou jím chráněna a lépe tam vyrostou.
Další lokalita výskytu náprstníků se nachází nad obcí Těně na lesní křižovatce Pod Růžkem. Zde jsme před pěti lety nafotili první snímek tohoto článku, paseku plnou kvetoucích náprstníků.
Právě toto je místo, kde se po několik let vyskytovaly náprstníky ve velmi hojném počtu. Jakmile však okolní vegetace začala vzrůstat, tak náprstníky toto místo opustily, ale to již byla dávno několik let větrem jejich semínka roznášena do okolí. Nedaleko tohoto místa jsme nalezli opět velikou lokalitu těchto rostlin a kterou navštívíme.
Podél cesty k nové lokalitě rostlin se náprstníci vyskytovaly čím dál více. Tento náprstník se již zvedá do květu.










A jsme na začátku nové lokality náprstníků. Asi 300 metrů od bývalého místa výskytu.
Zde je nová lokalita náprstníků. Vyrostlo jich zde opravdu mnoho a již se moc těšíme až rozkvetou.










Detaily rostlin. Mnohé z nich již vybíhají do květu a nebude již dlouho trvat a všechny rozkvetou.
Na mýtinách vznikají nové lokality náprstníků. Vydrží zde 6 až 8 let, potom je pohltí vzrůstající zeleň a nový les. Celou dobu jejich pobytu na lokalitě, se po odkvětu z jejich tobolek, větrem šíří drobná semínka do všech stran. Semínka se uchytí na nových mýtinách a tak pokračuje jejich věčný koloběh stěhování a růstu. Pařezy jsou ideálním místem jejich úchytu a ochrany.
Kůrovcová kalamitní mýtina.

Takových mýtin je na Brdech mnoho a další po náletech kůrovce rychle přibývají. Právě na tyto nové mýtiny čekají miliony semínek náprstníků, aby se uchytily za pařezy na nových lokalitách a nebude jich určitě málo. V následujících letech bude nárůst náprstníků na Brdech obrovský. Máme se na co těšit.

Konec první části.

**********************************************

Krásné toulky v přírodě vám přeje redakce blogu Brdolog.


****************************************************************************************************************************************


 

Jahodová hora a skály - část II

1. května 2020 v 0:01 | Brdolog
Vítáme naše čtenáře u pokračování reportáže z cesty na Jahodovou horu a skály. Situace v republice se snad pomalu vrací z nouzového stavu do normálního života. Musíme doufat, že pomine běsnění koronaviru, ale hlavně nesmíme polevit a myslet si, že je vše zažehnáno. Nošení roušek a dodržování přísné hygieny bude potřeba ještě dlouho dodržovat. Nikdo nemůže prohlásit, vir je pryč, jedeme dál po staru.
Tolik k této vážné situaci.

První díl reportáže skončil výstupem na Jahodovou horu. Odtud pokračujeme na další cíl a to jsou skály. Každý vrchol či hora, se dobývá velice těžce, ale po výstupu cesta dolů bývá někdy ještě horší než výstup samotný.
Jahodová hora - vrchol.
Zde je viditelný velký problém sestupu z vrcholu. Máme na to osvědčené řešení. Nejlepší je pořádná sukovice, nebo hůl, která chce zabodnout, asi metr pod vámi pevně do terénu. Potom máte jistotu, držíte se této opory a sestoupíte bezpečně až k ní. Znovu opakujete zabodnutí hole metr pod vámi pevně do terénu a takto zdoláte bezpečně veliké klesání. Další řešení prudkého sestupu jsem si ověřil ze Slonovce. V hustém lese a ve velikém klesání si musíte najít příhodný a blízký kmen stromu asi metr pod vámi a nasměrovat se na něj a takto pokračovat až dolů. Podmínka je se vždy trefit. Pro dobrodruhy je další způsob zdolání velmi příkrého klesání jednoduchý, vzít to šusem.
Po úspěšném sestupu z Jahodové hory se nám otevřel nádherný výhled na meteoradiolokátor na druhém nejvyšším brdském vrcholu Praha /862 m.n.m./ na pravé části snímku. Vlevo je zasněžený vrchol červeného lomu.
A jsme zpět u rozcestníku. Skály jsou doprava a tam bude pokračovat naše cesta.
Vrátili jsme se sem za 14 dní a šli podle ukazatele doprava.










Lesní cestou 200 metrů není daleko a po chvíli se nám otevřel výhled mezi stromy.
Cíl naší cesty - skály.
Pohled na druhý nejvyšší brdský vrchol Praha /862m.n.m./ a jeho dominantu meteoradiolokátor.
A zde je vidět příčina nádherného pohledu na skály, jsou to pařezy, což značí, že i tento vrchol Brd byl jako 90 procent jeho vrcholů zalesněn. Příčina je asi v minulosti, kdy některý z orkánů či vichřic, které zde mají velikou sílu, o čemž svědčí torza ohromných buků, které jsme viděli na Jahodové hoře a které uvidíme i zde, to odlesnily.










Pařezy statných smrků jsou hodně staré.
Pohled z vrcholu, vlevo dole je horní část červeného lomu.









Orkán Sabine zanechal svojí vizitku i zde.
Skalní útvary mají svoje kouzlo
Protější pohled
Západní strana vrcholu.
Pohled na severní část.
Pohled na pařezy smrků z východní strany vrcholu jasně dokazuje, že ještě nedávno byla skaliska zalesněna.
Pod vrcholem skály pokračují, ale již jsou schovány v lese.
Sestupujeme ke spodní části skal.










Tuto skalní průrvu jsme nazvali Čertova skluzavka.
Přesně tak to v nedávné minulosti vypadalo i na hlavním vrcholu.










Názvy horolezeckých výstupů.



















Název Bříško a Moudrý valach těmto skalním útvarům sedí na míru.
A zde naše reportáž z Jahodové hory a z nádherných skal končí. Na další toulky po Brdech vás v příštím vydání srdečně zve redakce blogu Brdolog.



***********************************************************************************************************************************

Jahodová hora a Skály - část I

1. dubna 2020 v 0:01 | Brdolog
Jahodová hora/726 m.n.m./ se nachází necelé 4 km vzdušnou čarou pod druhým nejvyšším brdským vrcholem Praha
/862 m.n.m./
Její název nám učaroval a proto jsme se rozhodli ji co nejdříve navštívit. Jeli jsme silnicí z Rožmitálu pod Třemšínem směrem na Spálené Poříčí. První vesnice na této trase je Věšín, kde jsme odbočili doprava k pár set metrů vzdálené osadě Buková.

Osada Buková vznikla asi v roce 1347. Právě k tomuto roku najdete první zmíňku v kronice, kde se uvádí, že zde jako první obyvatelé byli jeden včelař a jeden lesník s rodinami. Postupem let obyvatelé této krásné vísky přibývali a bohužel také ubyli, ale už nikdy v tak vysokém počtu jako tomu bylo v roce 1771 a 1772, kdy dohromady na hlad a mor zemřelo v Bukové 82 lidí. Co se počtu obyvatel týká, tak nejvíce jich vesnice měla v roce 1881 - 654 obyvatel. V této době byla Buková na druhém místě v pořadí všech vesnic na Rožmitálsku. V současné době zde žije 143 stálých obyvatel. Je zde samostatný sbor dobrovolných hasičů, myslivecký spolek, obecní knihovna, dětské hřiště a pohostinství. Z Bukové se dostanete po turistických značkách na velmi zajímavá místa (Padrťské rybníky, vrchol Praha...). K osadě patří samoty Varta a Za Vrchem.

Tak je to uvedeno na stránkách obce Věšín.

Bukovská hospůdka a hasičská zbrojnice.
Lidová tvořivost se v Bukové nezapře.

Naše dnešní putování začíná právě průjezdem kolem místní hospůdky doleva/na horní fotografii je úmyslně mezera/ a po pětistech metrech jsme přijeli na lesní parkoviště.
Zde jsme zaparkovali naší dodávku a lesní cestou jsme se pěšky vydali směrem na samotu Varta.
Lesní cestou je to na Vartu 1 km.
Cestou začalo svítit sluníčko.
I zde řádil orkán Sabine a zanechal po sobě nepěknou vizitku. To jsme ještě netušili co nás čeká v cíli naší cesty.
Vpravo se nám otevřel pohled na krásnou lesní louku na Vartě.
Došli jsme na křižovatku s rozcestníkem a posezením.










Zde končí Brdy centrální a začíná přírodní park Třemšín.
K cíli naší cesty na Jahodovou horu nám zbývá 1 km.
Vlevo míjíme hájovnu na Vartě.
I tuto část Brd zasáhl kůrovec a likviduje stromy. Vpravo je zpětný pohled na cestu, po které jsme přišli od rozcestníku.
Nad Vartou pokračujeme lesní cestou nahoru.



















Vpravo jsme minuly odbočku na lesní cestu Masnice a dále stoupáme. Nahoře za zatáčkou je další rozcestník.



















U rozcestníku se prudce ochladilo. Odbočujeme doleva k vrcholu Jahodové hory.
Příčina ochlazení byla jasná, je zde sníh.
Cesta před námi nevypadá moc dobře.










Tak tady se orkán Sabine opravdu vyřádil. Museli jsme vyvrácené kmeny obcházet a nebo obtížně přelézat.
Zde pod vrcholem Jahodové hory se to dá nazvat apokalypsa. Tolik vyvrácených buků jsme ještě v životě neviděli.










V této části Brd se vyskytuje mnoho buků, více než jinde. Proto asi vznikl název osady Buková.
Tento obří kmen buku jsme přelezli jen velice těžce.
Jahodová hora.
Poslední stoupání k cíli.
Vrchol je pokořen.

Jahodová hora.

****************************************************************************************


Zde končí první část naší reportáže. Přejeme našim návštěvníkům v této náročné době hodně zdraví a doufáme, že se příští měsíc všichni setkáme v lepší situaci.

Redakce blogu Brdolog.


**************************************************************************************************************************************************


 


Pytlácké historky IV

1. března 2020 v 0:01 | Brdolog

Kubáci


Václav Fryš - autor

.......................................

Fotodokumentace a úprava textu - Brdolog

.............................................................


Brdské lesy byly v minulosti plné zvěře, ale také plné pytláků. Někteří si jen občasným ulovením zajíčka vylepšovali svůj rodinný jídelníček, jiní prováděli pytláctví z náruživosti a byli i takoví, kteří je provozovali profesionálně. Ti se někdy sdružovali do skupin a představovali velké nebezpečí pro hajné a lesní personál. Nejznámější a nejobávanější
z nich byli v první polovině minulého století "Kubáci".


Otec Kubáků žil se svojí ženou a třemi hochy v Jincích v malé chaloupce u lesa. K domku patřil palouk, ve chlívku měli kozu a několik slepic, jak to tehdy bývalo na vesnici. Otec však nikde nepracoval, ale rodina netrpěla nedostatkem. Les poskytoval
všechno, co bylo potřeba k živobytí a hlavním zaměstnáním bylo pytláctví.


V Jincích a okolí se povídalo, že napoleonská vojska při svém ústupu ukryla část uloupené kořisti na Plešivci. Kubáci prý o tomto místě vědí, ale vykopání pokladu odkládají až na příhodnější dobu.

Plešivec 654 m.n.m. Skála před námi se nazývá Čertova kazatelna, vlevo v údolí leží Jince.

Když hoši dorůstali, vyučili se v tátově řemeslu a k nim se postupně přidávali další běženci a bezdomovci. Tak vznikla deseti až dvanáctičlenná tlupa. Pytláctví již samozřejmě nestačilo k obživě a tak svoji činnost rozšířili o krádeže a loupežnictví. Předmětem jejich zájmu bylo všechno, co se nechalo ukrást, je o nich známo i to, že se pokoušeli vyloupit i rodinnou hrobku hrabat z Vrbna na hořovickém hřbitově.

Hrobka hrabat z Vrbna na hořovickém hřbitově.

V roce 1784 vydal císař Josef II. zákaz pohřbívat zemřelé v kryptách chrámů a proto nechali pánové z Vrbna zřídit v roce 1811 na hořovickém hřbitově rodinnou hrobku v empírovém stylu. Jako poslední z rodu zde byl pohřben v roce 1848 hrabě Eugen z Vrbna. Ve štítě je štukem proveden rodový znak hrabat z Vrbna - břevno doprovázené nahoře i dole třemi liliemi.Vrbnové byl starý slezský panský rod sídlící na Moravě a později i v Čechách.
/Poznámka redakce blogu./











Hlavně se však soustřeďovali na krádeže dobytka. Doma se již samozřejmě nezdržovali, alespoň ne stabilně a hlavní skrýše měli v opuštěných štolách po dolování železné rudy na úpatí Plešivce. V Jincích se vypráví, že v místě svého bydliště t.j. v Jincích a bezprostředním okolí, nikdy nekradli. Největší škody páchaly na Hostomicku. Předmětem jejich zájmu však bylo celé Podbrdsko. Svoje stanoviště často měnili a byli stejně obávanými na Dobříšsku, Rokycansku i Rožmitálsku.
Brdský milíř.
Fotografie dr. Adolfa Růžičky z konce 19. století.

V této době byla na Podbrdsku v provozu celá řada železných hutí. K tavbě železa bylo potřeba veliké množství dřevěného uhlí a proto značná část zdejších obyvatel pracovala v lesích jako uhlíři. Jedna skupina pálila uhlí v polesí na Baštinách. Jejím členem byl i Huml z Chaloupek. Jako nejmladší člen party byl jednou vyslán pro proviant. Bylo to v pozdním létě. Šel s ruksakem po lesních cestách, pak v houští po levé straně Červeného potoka sbíral houby.
Červený potok v zimním období.

Houby byly vždy prospěšné, poněvadž v uhlířských rodinách i u uhlířů samotných se kromě tradiční uhlířiny často dělala v létě smaženice a v zimě jídlo zvané "kuba". Jak postupně prohledával houštiny, najednou zůstal údivem zcela přimrazen. Před ním bylo na stromech pověšeno velké množství masa, nejen kýty, ale i celé čtvrtě. Na zemi byly rozloženy smrkové větvičky a na nich leželo další maso. Takové množství masa nikdy v životě neviděl, tolik ho pohromadě nebylo ani na krámu u největšího řezníka. Počáteční údiv náhle vystřídal strach. K tomu přece patří nějací lidé a ti nemohou být daleko. Kdo ví, jak by s ním naložili. Proto se snažil velmi potichu a co nejrychleji zmizet.

Doma se moc nezdržoval, v obchodě nakoupil potřebné zásoby a s plným tlumokem se vracel, samozřejmě jinou cestou zpět. Když přišel odpoledne na stanoviště, vyprávěl svým spolupracovníkům, co se mu cestou přihodilo. Nikdo mu však nevěřil a jeho vyprávění odbyli posměškem, že měl nějaké vidění. Večer se však dohodli, že ráno půjdou celou věc prozkoumat. Brzy ráno tedy vyrazil se dvěma zkušenějšími druhy na průzkum. Šli lesními cestami, pak jenom terénem a čím více se blížili k cíli cesty, tím větší pociťoval strach. Musí jej však překonat. Musí svým kolegům dokázat, že si nevymýšlel. Když konečně došli k určenému místu, nenašli tam ani živáčka, ani žádné maso. Místo však bylo pěkně udupané, na zemi zůstaly rozprostřené větvičky chvojí a na nich i na jiných místech byly zbytky dosud nezaschlé krve. Na lesní cestě, která vedla opodál pozorovali otisky koňských kopyt a koleje, čerstvě vyjeté koly selského povozu.

Když se vrátili k milířům a povídali co viděli, ostatní se se zájmem poslouchali jejich vyprávění. Starý uhlíř silně natáhl dým ze svojí fajfky, vyfoukl velký oblak a kategoricky prohlásil: "To nebyl nikdo jiný, než Kubáci". Všichni souhlasili.

Ještě je však třeba dodat, jak tato loupežná tlupa skončila.
V revolučním roce 1848 vypuklo tak, jako v jiných evropských městech i v Praze, povstání zaměřené proti vládě ve Vídni. Současně vznikaly v různých městech na celém území Čech tzv. Národní gardy, jejichž hlavním posláním bylo jít na pomoc bojující Praze. Taková Národní garda byla vytvořena i v Jincích. Než se však k pochodu na Prahu odhodlala, bylo již povstání potlačeno. Tím zanikl i smysl a cíl, který garda měla. Aby však její členové nepřišli o bojové zásluhy, rozhodli se, že vyrazí na Kubáky. Na čem se usnesli, to také splnili. Jejich akce byla úspěšná. Podle vyprávění byl přepad tak náhlý a nečekaný, že se Kubáci vůbec nezmohli na odpor.
Jejich vůdce - starý Kubák - byl zastřelen a ostatní se rozprchli a opustili zdejší kraj, který se pro ně stal velmi nebezpečný. Zbytek tlupy prý odešel za hranice Čech do Dolních Rakous.

Stará Kubačka zůstala sama v chaloupce u lesa. Žila mnoho let životem osamocené staré ženy a dožila se prý dlouhého věku. S nikým se nestýkala a místo, kde je ukryt poklad, nikomu neprozradila. Celý zbytek svého života věřila, že se její synové vrátí a ukrytý poklad si vykopou.

..........................................................................................................................

Krásné toulky předjarní přírodou vám přeje redakce blogu Brdolog.

*****************************************************************************************************************************************************


Cesta na Bílou skálu.

1. února 2020 v 0:01 | Brdolog

Centrální Brdy mají dva vrcholy nesoucí název Bílá skála. První vrchol se nachází u Dobřívu a měří 614 m.n.m. Je známý především tím, že za druhé světové války až k němu vedla trať úzkorozchodné železnice, která se nazývala Kolvínka a svážela po velké lesní kalamitě v roce 1941 ohromné množství dřeva z polomů do pil ve Strašicích, Dobřívu, Mirošově a Skořicích. V budoucnu se na našem blogu určitě k tomuto vrcholu vrátíme v samostatné reportáži.

Naším dnešním cílem je druhý vrchol Bílá skála, který je vysoký 721 m.n.m. a nachází se na příbramské straně Brd, asi 1km nad vodárenskou nádrží Láz.
Jedeme lesní silnicí z Lázu asi 1km na křižovatku před hájovnou Pourka, kde zaparkujeme naší dodávku. Elektro tříkolky jsme již zazimovali a tak musíme na vrchol pěšky. Stoupáme lesní cestou Andělská, místy se bělá poprašek sněhu, je 6°nad nulou, na polovinu prosince docela teplo.
Na okraji lesa jsme objevili elektrický rozvaděč, pozůstatek po armádě. Naproti je zaparkovaná naše dodávka.
Andělskou cestou jsme se vydali k našemu dnešnímu cíli.










Na trávě se bělá poprašek sněhu. V příkopu mráz spálil muchomůrku červenou.










Po několika zatáčkách lesní cestou vystoupáme až k pasece vpravo nahoře. Když se zde otočíme zpět, při dobré viditelnosti zahlédneme mezi vrcholky smrků čtyři chladící věžě.
Kouřící chladící věžě patří k 70 kilometrů vzdálené jaderné elektrárně Temelín. Ještě lépe viditelné jsou nad rybníčkem u Skelné huti.
Cesta dále mírně stoupá.
Blížíme se na rozcestí tří cest.










Vlevo odbočuje Andělská cesta, vpravo vede cesta na Horní vrch, na kterém se nachází jedna zajímavost a určitě se na něj v budoucnu vypravíme.










S Andělské cesty odbočíme na lesní cestu Kormundovku a pokračujeme k našemu dnešnímu cíli.
Lesní cesta Kormundovka mírně klesá. Cestu lemuje několik velikých mravenišť, která jsou v této době nečinná.










Po několika zatáčkách přicházíme na trojhranné rozcestí. Zde pokračujeme po naší cestě vlevo.
Po 250 metrech začíná cesta klesat. Následují dvě zatáčky , které tvoří velké esíčko a zde musíme odbočit doprava nahoru. Kormundovka pokračuje dolů a dále vede až ke Skelné huti.










Lesní cestou stoupáme terénem a náš dnešní cíl již není daleko.
Posledních pár metrů a jsme v cíli našeho dnešního putování. Nahoře odbočíme doprava a jsme na Bílé skále.
Před námi se majestátně tyčí vykotlaný dub.
Snažili jsme se k tomuto vykotlanému dubu dostat co nejrychleji, ale bohužel, uvnitř nebylo již nic, šunku kterou tam dal řezník Špejlík, nám chytrá kmotra liška vyfoukla.
Bilá skála je celkem běžný brdský vrchol. Není z něj žádný rozhled do okolí, nemá veliká skaliska a ani suťové pole. Přesto má svoje veliké kouzlo, které právě připomíná pohádky a tajemno. To značí i návštěvnost trampů i dalších turistů.
Posezení s ohništěm to potvrzuje.
Strašidelný pohled z vrcholu.
Tímto snímkem na posezení pod Bílou skálou se loučíme s kouzelným brdským vrcholem a přejeme našim návštěvníkům mnoho příjemných chvil i v zimní přírodě. Na další toulky po Brdech a okolí Vás srdečně zve redakce blogu Brdolog.


***************************************************************************************************************************************************

Bludný kořen v lesním masivu Kočky (z vyprávění Josefa Šefla)

1. ledna 2020 v 0:01 | Brdolog

Tomáš Makaj a Josef Šefl

autoři

*********************************

Brdolog

fotodokumentace a úprava textu
............................

V roce 1950 se prováděla v lesním hospodářském celku Padrť taxace lesa. Při této práci, kdy si projdete celý úsek pěšky a prozkoumáte v podstatě každý strom, se s místním lesem seznámíte velmi podrobně. V roce 1954 jsem se na tato místa vrátil jako mladý začínající hajný. Na hájenském lesním okrsku Kočky mi pak bylo dovoleno strávit dalších pětatřicet let.
Pohled z posedu Pod Bučinou, pod Korunou na vrchol Kočka 789 m.n.m.

Jednoho dne v červnu roku 1955 byl deštivý den, drobně mrholilo a v lese byl naprostý klid. Večer mi pak sdělil polesný, že si mohu ulovit srnce.
Les pod Kočkou
V místech na vrcholu Kočky, kde se stýkaly hranice tří Lesních správ Padrť, Nepomuk a Strašice, střídal tehdy pravidelně, starý, ale ještě silný srnec. V lese se nepracovalo, tak jsem hodil pušku na rameno a vyšel na lov. Cesta do těhto míst trvá od hájenky zhruba hodinu a půl. V lese bylo dusno a naprosto ticho. Na Kočce jsem srnce nenašoulal a tak mé rozhodnutí padlo na to, že sejdu nepomuckým revírem k bývalé hájovně Tři Trubky. Zde totiž na louku vycházel srnec vidlák s pěkně perleným parožím.
Vrchol Kočka. Na stromě s jmenovkou vrcholu jsou dvojité žluté čáry ze tří stran, vyznačující hranice tří revírů.

Mínil jsem se dostat do údolí až k potoku, který pramení mezi vrchy Kočkou a Paterákem. Cesta trvala něco okolo půl hodiny. U potoka jsem zůstal překvapen stát. V potoce bylo tolik vody, že jsem nevěřil tomu, že se jedná o správné místo. Nyní záleželo na tom, jak se rozhodnu. Mé kroky zamířily proti proudu. Po chvíli vidím v mlžném oparu před sebou louky. Stále jsem se nemohl zorientovat i přesto, že to byla důvěrně známá místa, na kterých jsem nesčíslněkrát byl. Po chvíli se závoj mlhy zvedl. A ejhle, přede mnou byly bývalé záběhelské Budy s rumištěm bývalého mlýna a pily. Byl jsem tedy na Padrti. Dodnes nevím, kde jsem se o stoosmdesát stupňů otočil a jak to, že jsem dobře známý les nepoznal.
Druhý den vyprávím svůj zážitek polesnému a vedoucímu Lesní správy. Oba z toho měli legraci. Dodnes slyším slova polesného: "Nevěřím tomu Josef, když vím, že tyto místa dobře znáš již od taxace".










Záběhlá, ruiny základů stavení a kvetoucí ovocné stromy.
Pohled ze Záběhlé Budy na hráz Dolejšího padrťského rybníka.

Jaro a parné léto pomalu končilo, když můj fořt, starší a zkušený lesník, vyprovázel polesného Státních lesů z našeho sousedství na lovu jelena. Severní úbočí vrcholu Kočky bylo pokryto rozsáhlou mlazinou o rozloze asi 60 hektarů. Na tyto houštiny navazovala východně asi třiceti hektarová houština nepomucké Lesní správy. Tyto těžko průchodné náletové porosty byly známou komorou vysoké zvěře. Lesníci všech tří sousedních správ zde lovili. Můj polesný s hostem zanechali na úbočí Kočky motocykl a vyšli šoulačkou do hraničních částí. Byl to pošmurný sychravý den. Asi po hodině si polesný uvědomil, že neví, kde je. Změnil tedy směr a nic na sobě před hostem nedal znát. S podivným pocitem si uvědomoval, že tento les vůbec nezná. Kolega ho upozornil, že by bylo vhodné se obrátit zpět k motocyklu, neboť brzy bude tma. Polesný přisvědčil. Zakrátko nastalo šero a vzápětí tma. Po nějakém čase vyšli z lesa na silnici, ale kam se dát: doprava, nebo doleva? Odbočili vpravo. Zanedlouho vyšli na světlinu a před nimi stála hájenka Roviny. Na dotaz hosta byl polesný nucen odpovědět s pravdou, že k motorce to mají ještě několik kilometrů chůze. Druhý den mě vše s jistým sebezapřením vyprávěl a dodal: "Víš, Josef, když se to stalo tobě, tak jsem tomu nevěřil".

Na této podezdívce stála hájenka Roviny, kam zabloudil na šoulačce za tmy fořt s hostem. Pod Kočku, kde měli motocykl, to jsou 4 kilometry zpět.

Cesta dál pokračuje na druhý nejvyšší brdský vrchol Praha /862m.n.m./.

Původní hájovna Roviny vyhořela v roce 1934 po úderu blesku. O rok později byla obnovena jako roubená dvouhájovna. V roce 1971 byla celá budova rozebrána a přesunuta do nedalekého Nepomuku.
Znovu sestavená hájovna Roviny v Nepomuku, ve které dnes sídlí Lesní správa. Vše potvrzuje naprostá podobnost podezdívky základů stavení s původní podezdívkou na Rovinách.

Uplynul rok a opět na říjištích troubili jeleni, stavy vysoké zvěře byly v tom období vysoké. Vedoucí Lesní správy měl dva syny, kteří měli vzah k lesnickému stavu. Oba po otci nastoupili tutéž životní cestu. Nejstarší studoval na gymnáziu v Rokycanech. Tehdejším ředitelem gymnázia byl profesor Žán, rodák z Padrtě. Brdské lesy měl velmi rád a čas od času sem přijížděl na lov jelena. Jako svého hosta ho na jelena vždy provázel vedoucí Lesní správy. Bylo to na svátek sv. Václava, kdy zdejší lesníci tvrdí, že nastává vrchol říje. Mnoho myslivců si považuje, když tento den sloví jelena. Bylo mrazivé ráno, když na zetce přijel z Rokycan pan profesor. Vedoucí Lesní správy usedl na motorku a vyjeli na lov. Na úbočí kopce odložili stroj a vydali se za říjícími jeleny. Jeleni postupovali svahem k vrcholu z údolí Padrťského potoka, občas se z některé strany ozvalo táhlé zatroubení. Ve vrcholové části masivu v mlazinách se mocně roztroubili.
Vrchol lesa na Kočce, níže jsou viditelné mlaziny, kde se jeleni mocně roztroubili, dole hluboko v údolí teče potok, který byl dříve nazýván Padrťský a dnes se jmenuje Klabava.

Oba myslivci obcházeli houštinu, ale bezvýsledně. Rychle se rozednívalo. Nu už byl čas, vždyť měl pan profesor první vyučovací hodinu na gymnáziu. Jeleni už v troubení ustávali. Upozornil tedy lesního správce na tuto okolnost a vyzval ho k návratu. Správce se rozhlédl a najednou zjistil, že neví kde je. Ovšem bezstarostně vyrazil vpřed. Po chvíli vyšli na silnici a bylo poznat, že jí nezná. Horečně přemýšlel a uvědomil si, že když půjde po silnici z vrchu dolů, tak musí narazit na některý z potoků a ty všechny tečou do Strašic, pak bude vyhráno. Ušli asi kilometr a pan profesor byl již neklidný.
Z vrchu se k nim blížilo nákladní auto plné lesních dělníků. Správce jej zastavil a požádal řidiče, jestli by je nedovezl k motorce, že pan profesor musí být v osm v Rokycanech.

Pochopitelně, že jsem se při nejbližší příležitosti s účastí zeptal, jak se mu v Kočkách bloudilo.

Potok Klabava, dříve Padrťský. Kolmo od potoka doprava nahoru přes dvě silnice, je to na vrchol Kočky 1,5 kilometru.

Čas neúprosně ubíhá, a tak uplynulo 38 let, a já již byl tři roky v důchodu. Počátkem září jsem se vydal na houby do nastávajících kmenovin na severním svahu Kočky. V těchto místech rostou hojně pěkní poddubáci - suchohřiby.
I v letošním roce pod Kočkou rostli hojně suchohřiby.

Netrvalo dlouho a bylo nasbíráno. Chvíli jsem si odpočinul a hlavou mě proběhlo těch tisíce zážitků, která jsem měl na tyto místa, ať sám nebo za doprovodu loveckých hostů při lovu. Zvedl jsem se a pomalu kráčím směrem k silnici do Vosecké, kde jsem nechal motocykl. Dívám se na linii oddělení a pomalu sestupuji po svahu dolů. Blížím se k silnici. S udivením jsem se zastavil, najednou si uvědomuji, že místo na východním svahu stojím na západním.
"Kde jsem se mohl otočit bez poznání o sto osmdesát stupňů? To byl bludný kořen asi..."

A vesele jsem se rozesmál...

************************************************************


Poznámka redakce blogu.

Vrchol Kočka má pro bloudění ty nejideálnější podmínky. Nesvítí-li slunce, je-li pošmourno, mlha a ještě tma, pak je možnost zde zabloudit téměř jistá. Čím výše se člověk nachází, tím rychleji se otočí o sto osmdesát stupňů i více. Těsně pod vrcholem přejdete ze západní strany na východní téměř za minutu, při špatné viditelnosti si toho nikdo nevšimne. I já tam zabloudil při sběru hub, ale svítilo slunce a to byla záchrana. Při šoulačce,/způsob lovu, při kterém lovec sám vyhledává zvěř a snaží se k ní přiblížit na dostřel. Provádí se především v době říje./, myslivci nedbají na své pozice, ale na lov zvěře. Proto v časech naší povídky tam postupně zabloudilo celé vedení Lesní správy a dnes by tomu nebylo jinak.


Krásné toulky přírodou bez bloudění vám přeje redakce blogu Brdolog.


************************************************************************************************************************************************

Zámek Dobříš - Vánoční speciál

1. prosince 2019 v 2:20 | Brdolog
Rokokový zámek Dobříš se nachází ve východní části stejnojmenného města naproti kostelu. Je to rozsáhlá trojkřídlá stavba s téměř čtvercovým dvorem a zajímavým francouzkým a rozsáhlým anglickým parkem při jižní straně. Když v roce 1720 původní lovecký hrádek vyhořel, nechal kníže Jindřich Pavel Mansfeld postavit nynější zámek. Současná podoba zámku pochází z let 1745 - 1765, kdy byla provedena přestavba. Když v roce 1780 vymřel rod Mansfeldů po meči, dobříšského panství se ujala Marie Isabela. Ta pojala roku 1771 za manžela knížete Františka Gundakara Colloreda a stala se tak spoluzakladatelkou rodu Colloredo-Mansfeldů. Tento šlechtický rod vlastnil zámek až do druhé světové války. V roce 1942 jej vyvlastnili nacisté a zámek sloužil jako sídlo říšského protektora. V roce 1945 jej získal československý stát a od této doby až do devadesátých let 20. století sloužil Svazu českých spisovatelů a sloužil jako Domov spisovatelů. V roce 1991 na zámku přebývala po návratu z emigrace česká herečka Adina Mandlová. Po krátké době ale byla ze zdravotních důvodů převezena do příbramské nemocnice, kde zemřela 16 června 1991. V roce 1998 byl zámek navrácen potomkům bývalých vlastníků, rodině Colloredo-Mansfeldů. Současným majitelem zámku je Jerome Colloredo-Mansfeld (*1949), který žije střídavě zde na dobříšském zámku a střídavě na zámku Gstatt v Rakousku.
Severní brána.
Hlavní vstupní brána.










Sošky na stožárech před vstupem do zámku





















Pohled na nádvoří zámku.
Uprostřed nádvoří vévodí vstupní brána.










Strážnice a voják v dobové uniformě. V pravém rohu je vstup do zámecké restaurace.
Letecký pohled na celý areál zámku.
Do zámku se vchází hlavní severní branou, která je vyzdobena ve štítě mytologickými sousošími a knížecím znakem na nádvoří. V přízemí jižního traktu byla domácí kaple sv. Anny s obrazy českého malíře Fr. X. Procházky. Z komnat, plných starožitného nábytku, obrazů a jiných vzácných památek, byl nejzajímavější prostorný sál, jehož stěny a strop zdobily fresky Jana Petra Molitora z roku 1746 a velké podobizny zakladatele zámku a jeho choti. Stěny pracovny knížete a kulečníkový sál pokrývaly drahocenné gobelíny. K zámku přiléhá na jižní a východní straně rozsáhlý francouzský park, který byl zřízen z části po způsobu schönbrunnské zahrady. Četné vázy a mytologické sochy, jakož i nádherná fontána jsou dílem českého sochaře Ignáce Platzera.Zámek i parky jsou přístupné veřejnosti, anglický park celoročně bez vstupného. Francouzský park je v roce 2019 z důvodu probíhající rekonstrukce nepřístupný. Pro naše čtenáře jsme vybrali z našeho archívu snímky francouzského parku ještě před rekonstrukcí.
Archivní snímky francouzského parku, který je momentálně z důvodu rekonstrukce uzavřen.


































V zámku se mimo jiné nachází muzeum města Dobříše a část sbírek městského muzea. Místní konírna je využívána pro svatby, zrcadlový sál je kromě honosnějších svateb (vč. celebrit) navíc využíván jako koncertní sál. V zámku se koná mnoho různých akcí, včetně části programu kulturního festivalu Dobříšské záření. V severním křídle zámecké budovy je od roku 2006 Hotel Garni zámek Dobříš se stylovou zámeckou restaurací a kavárnou o kapacitě 120 míst. Prostory dnešního hotelu byly původně součástí zámecké konírny a po druhé světové válce byly využívány k dlouhodobému pobytu pracovníků Českého literárního fondu. V roce 2016 bylo zde otevřeno Muzeum hraček Dobříš - zámek Dobříš.
Ve vánočním období probíhá na zámku výstava betlémů.











Pečený betlém ze slaného těsta.
Kachlová kamna používaná na zámcích. Služebnictvo přikládá z chodby za kamny, aby se v komnatách neprášilo a panstvo nebylo rušeno.










Nádherné lustry.
Francouzský park z archivního záběru.











Nádherně zařízené komnaty zámku.
Od roku 1945 až do devadesátých let 20. století sloužil zámek Svazu českých spisovatelů jako Domov spisovatelů.











Zrcadlový sál je využíván pro honosnější svatby a koncerty.

























V dobříšském zámku často probíhá natáčení filmů, v minulosti se jednalo např.:

  • Immortal (Nesmrtelný) (2000) v hlavní roli Lorenzo Lamas
  • Shanghai Knights (Rytíři ze Šanghaje) (2002) v hlavní roli Jackie Chan a Owen Wilson
  • From Hell (Jack Rozparovač) (2000) v hlavní roli Johnny Depp
  • Anděl a prezident
  • Au Pair 2 (2001)
  • Princ a já 2 (2006)
  • Princezna ze mlejna 1, 2
  • Anděl a prezident
  • Čertoviny. (2018, režie Zdeněk Troška)
a mnoho dalších.











Zdobená komoda a dobové křeslo. Vpravo je nádoba u které pokládá průvodce návštěvníkům otázku: K čemu sloužila? Kdo neví, dozví se na konci článku.
Prohlídka zámeckého interiéru je u konce, zbývá ještě objasnit účel nádoby na předposledním snímku.
Účel nádoby na předposledním snímku je viditelný v zámecké restauraci, je to akvárium.

Zdá se, že naše prohlídka nádherného zámku Dobříš je u konce, ale neschází zde něco? Je to jasné, přece každý zámek má svoje:

ZÁMECKÁ STRAŠIDLA














































Strašidly končí naše prohlídka zámku Dobříš. Po rekonstrukci francouzského parku se určitě do Dobříše ještě podíváme.

********************************************************************

*****************************************************************

Krásné prožití svátků vánočních, hodně štěstí a zdraví v novém

roce, vám co nejsrdečněji přeje redakce blogu

BRDOLOG.



*************************************************************************************************************************************************



Pytlácké historky III

1. listopadu 2019 v 0:01 | Brdolog

Bludný kořen


Václav Fryš


Každé pohoří má některé svoje charakteristické zvlášnosti a na ně obvykle navazuje celá řada pověstí a příhod. Naše Brdy jsou mimo jiné známé i tím, že zde, jak se od nepaměti traduje, roste na různých místech bludný kořen a kdo jej překročí, ten určitě zabloudí.
Jedno takové zrádné místo se nachází poblíž Dědovy hory. Naše babičky jmenovaly desítky lidí a vyprávěly desítky příhod o těch, kteří tady bloudili. Mě však nejvíce zaujala příhoda, která se přihodila panu Matějkovi, kterého jsem ve svém dětství osobně znal. Bylo to hned v roce 1930. Pan Matějka byl drobné postavy, mimořádně čilý a pohyblivý. Celý život pracoval v lese a vykonával nejrůznější práce, jako opravy lesních cest, budování dřevěných můstků pro jejich přejezdy, budoval oplocenky, vedl pracovní čety při vysazování stromků, prováděl odchyt kůrovců. Veškeré práce vykonával svědomitě, poctivě a hlavně hned. V lese byl prostě doma, les měl rád a byl ochoten dělat cokoliv lesu prospěšného. V době nemoci některého z hajných ho v revíru zastupoval. Jeho plat asi nebyl vysoký, ale pro lesní správu to byl "člověk penězi k nezaplacení". Na každé lesní správě se nachází mapa (plán) polesí a jednotlivé lesní úseky jsou označeny čísly. Tak se odborně nazývají - dvanáctka, šesnáctka, jedenadvacítka, atd. Jednou poslal hajný pana Matějku do třicítky. Byly tam nějaké souše a vývraty a četa dřevorubců tam měla udělat nápravu. Při tom mu přikázal: "Jdi tam a projdi to s nima! Oni by toho půlku zapoměli". Matějka si ráno přivstal. Měl v úmyslu celý úsek projít napřed sám, aby až přijdou dřevorubci, mohl již mluvit konkrétně. Chodil po lese a pak si vzpoměl, že již je pomalu čas, aby šel na místo srazu s dřevorubci. Ale kde vlastně vůbec je? Rozhlíží se kolem sebe a instinktem zvolí směr, kterým by měl jít. Jde nejdříve automaticky, ale později již pozoruje okolí. Les, který by měl znát do každého detailu se mu jeví jako úplně neznámý. To ho znervozňuje a přidává do kroku. Jde stojákem, prolézá houštinu a stále se nemůže zorientovat. Asi za hodinu zjistí, že přišel na místo, kde již jednou byl a celý děj se znovu opakuje. Chodí po lese, volá, ale marně.
Teprve odpoledne jej dřevorubci našli v lese celého zmateného, vyčerpaného a ochraptělého. To již však na práci nebylo ani pomyšlení. Vyvedli ho na lesní cestu, kde se s jejich pomocí teprve po chvíli zorientoval a pak nezbylo nic jiného, než jít domů,ještě štěstí že to nebylo daleko.
Příběh o tom, jak Matějka zabloudil ve třicítce se roznesl rychle po všech okolních vesnicích. Vyprávěli si to chlapi v hospodě, ženské v konzumu i u studny. Pro lidský organismus bylo nepochopitelné, že by Matějka, člověk, který zná zdejší lesy lépe než všichni hajní i s nadlesním dohromady, mohl zabloudit v lese, který má, jak se říká "u huby". Vysvětlení bylo jenom jedno. Překročil bludný kořen. Výsledek byl takový, že všechny děti z okolních vesnic (Hrachoviště, Neřežína, Chaloupek, Mrtníka a Hvozdce) měly zakázáno chodit do třicítky na houby. Ale ony tam stejně moc nerostly.
Památník zaniklé obce Hrachoviště, která se nacházela v blízkosti Jedové hory. Obec Hrachoviště, jako mnoho dalších brdských obcí, musela v roce 1952 ustoupit rozšiřování vojenské střelnice a byla srovnána se zemí.










Vlevo jsou pozůstatky stavení. Na pravém snímku je jediná zachovalá budova Hrachoviště, nyní opravená stodola, která patřila k č.p.4.
Kříž na Hrachovišti.

O této příhodě se vyprávělo dlouho a přidávaly se různé detaily, nebo i doměnky. Ještě v zimě, když se unás dralo peří, se případ znovu probíral a příčina se dávala tomu, že jistě překročil bludný kořen. Babička Ungrovic, která byla zdejší nejstarší, tvrdila, že žádný bludný kořen není. To je jen výmysl.Ve skutečnosti se jedná o "bludné koření". Je to jen malá plazivá bylinka, podobná barvínku, ale mnohem drobnější. Má tuhé lístečky a malé bílé kvítky, veliké jako zrnko máku. Ten prý vydává takovou vůni, která není cítit, ale na člověka působí tak, že ho oblbne. Teta Hošková tomu nevěřila. Ta se spíše přikláněla k názoru, že je to blízko Dědovy hory a že jsou tam pod zemí nějaké rudné žíly, které působí na lidský organismus.
Jedová hora

Jaká byla skutečná příčina, nikdo neví. Skutečnost je však taková, že v těchto místech bloudilo lidí podstatně víc. Vzpomínám si na našeho souseda, který sem vkročil při hledání hub, na sedláka, který šel do Hrachovišť koupit koně a do Hrachovišť toho dne vůbec nedošel, nebo na tehdejšího mladíka, který si tudy krátil cestu, když šel do Ohraženice za svým děvčetem. Místo na schůzku bloudil celou neděli po lese. Tento případ měl však dobrý konec. Dívka mu uvěřila, nebo předstírala, že mu věří a aby se to nestalo častěji uspíšila jejich svatbu. Prožili pak spolu šťastné manželství.

Od té doby uplynulo 64 let, ale ještě loni jeden děda, když vystoupil z autobusu, prohodil: "Byl jsem tam platnej, jak
Matějka v třicítce". Všichni věděli, že nepochodil.
Vyobrazení dolu na Jedové hoře zařadil v roce 1889 August Sedláček do 6.dílu svých "Hradů". Nedlouho před tím byl tento historický důl uzavřen. Na xylografii podle kresby Vojtěcha Brechlera vidíme dvojici mineralogů, zkoumající horniny odvalu.
Jan Čáka - STŘEDNÍ BRDY krajina neznámá.

*************************************************

Dodatek naší redakce: Pravdu měla teta Hošková. Dědova hora se dnes jmenuje Jedová hora a název byl patrně odvozen od případů otrav dělníků, kteří se nadýchali jedovatých exhalací při zpracování železné rudy s příměsí rtuti. Pro zmírnění obav dělníků byla hora přejmenována na Dědova. Jedovaté výpary z podzemí, zde měly na svědomí bloudění omámených lidí v jejím okolí, včetně našeho Matějky. Místní rtuť prý hrála roli při padělání mincí v Koněpruských jeskyních, když sloužila k postříbřování dotyčných mincí.

Krásné chvíle v podzimní přírodě přeje redakce blogu Brdolog.


**************************************************************************************************************************************************


Houby - 2019

1. října 2019 v 0:01 | Brdolog
Jako každým rokem musíme vzpomenout na koření lesů a tím jsou houby. Brdské lesy si bez hub nedovedeme vůbec představit, ale letos to dlouho vypadalo, že houby nebudou vůbec. V časech řepky olejné opět mnoho týdnů nepršelo a sucho je pro podhoubí smrtelné. Nakonec jsme se kýženého deště a tím i vláhy v lesích dočkali, ale ono pořád nic, po houbách ani památka. Podhoubí suchem zcela vyschlo a potom trvá několik týdnů jeho obnovení. Když už to vypadalo, že se hub letos vůbec nedočkáme, začaly pomalu vyrážet suchohřiby a i ostatní druhy hub. Nakonec se houby rozhodly, že svůj deficit doženou a někde i několikrát. Tradiční reklama na televizních kanálech způsobila jako každým rokem hysterické šílenství. Do lesů se vypravilo tisíce rádoby houbařů, kteří doslova v rojnicích brali lesy útokem. Se psi a dětmi v lesích hlučeli,odhazovali odpadky a pet lahve./Nepochopíme, když se táhnou s plnou lahví lesem, že po jejím vypití již lehkou prázdnou lahev nedokážou donést zpět k autu./ Reklamu na růst hub bychom v televizi úplně zakázali. Má-li někdo rád les a houby, může sám poznat kdy houby rostou a né čekat až v televizi zavelí, houby rostou na kosu. Chodíme do brdských lesů celý rok a v zimě je procházka lesem nádherná a to ticho je uklidňující, což po televizní reklamě a tím odstartovaných nájezdech rádoby houbařů v lese není.

Letošní kapitolu o houbách na Brdech bychom rozdělili na několik částí, podle nejvíce nalezených druhů hub. Jako první začaly růst suchohřiby.

***********************************************************************

Suchohřib hnědý.

Suchohřib hnědý je jedlá a velmi dobrá houba, je rozšířen téměř po celé Evropě a části Severní Ameriky.
Klobouk je masitý, široký 30-130 mm, tmavě kaštanově až čokoládově hnědý, za vlhka slizký, většinou pravidelně sklenutý. Rourky jsou vysoké 10-20 mm, bledé, později žluté až žlutozelené. Po pomačkání zmodrají. Třeň je světlejší než klobouk, válcovitý, světle hnědý, dole často zúžený. Vysoký je 30-150 mm a tlustý 10-40 mm. Dužnina je bělavá a po rozkrojení začíná ihned modrat. Má příjemnou chuť i vůni. Málo červiví a když už je plodnice napadena tak pak zejména třeň, klobouk je napaden zřídka. Proto v období, kdy je nedostatek hub, se doporučuje červivou houbu rozkrojit, zbavit červivé části třeně a klobouk si ponechat.
Má různá lidová jména jako: modrák, čerňák, podborovák, slaďák, pančák.
Roste od července do října, nejvíce však v srpnu a září a to hlavně v jehličnatých lesích, méně v lesích listnatých. Bývá velmi hojný a mezi houbaři velmi oblíbený. Daří se mu zejména ve vysokých borových a smrkových lesích mezi mechem, spadaným dřevem a jehličím.V kuchyni jej lze použít všestranně. Dobře se dopravuje, suší i konzervuje. Možná záměna hlavně u mladých plodnic, kdy mu je podobný hřib žlučník, který má ovšem rourky narůžovělé nebo bílé a po rozkrojení se nezabarvuje do modré barvy. Na chuť je hřib žlučník odporně hořký, oproti tomu hřib hnědý má chuť příjemně houbovou.












************************************************************

Podhřib žlučový.

Hříb žlučník, též zvaný podhřib žlučový či hřib hořký, lidově také hořčák, žlučák nebo štípák, je evropský druh hřibu, pro palčivě hořkou chuť nejedlý.
Roste v jehličnatých i listnatých lesích a hlavně mladé plodnice jsou snadno zaměnitelné s jinými druhy jedlých hřibů. Bývá hojný, nejvíce roste v srpnu a září, často ve společnosti jiných hřibů. Začíná růst hojně hlavně když v lesích dochází vláha a ostatní houby pomalu přestávají růst. U velkých odrostlejších kusů jsou typickým znakem narůžovělé rourky ze spodu klobouku (v mládí jsou rourky bílé) a také často výrazná struktura síťky na noze. Sice není smrtelně jedovatý, ale pro svou hořkou chuť dokáže i jedna mladá plodnice zkazit celé jídlo. Při pochybách, je-li to opravdu hřib žlučník, stačí malý kousek ochutnat. Jeho kladná stránka je, že byly prokázány silné protinádorové účinky a na trhu jsou různé léčivé přípravky vyrobené z této hořké houby.
Zde je vidět začínající sucho, plodnicím praskají klobouky, dále barva třeně a klobouku je stejná, což u jedlých hub tohoto tvaru není nikdy. Barva plodnic nevypadá vábně a i to signalizuje nejedlost.











Nahoře vpravo mladá plodnice má spodní rourky bílé a starší plodnice dole má rourky růžové.

******************************************************

Hřib kříšť.

Roste od června do října především ve vyšších polohách pod jehličnany na kyselých půdách, ale může se objevit i v nížinách pod listnatými stromy. Klobouk dosahuje 30 až 150 milimetrů v průměru, v mládí je polokulovitý, později polštářovitý, různě zprohýbaný, suchý, jemně sametový, později lysý, barvy světle hnědé, žlutohnědé, olivově hnědé až šedohnědé. Okraj je v mládí dlouho podvinutý. Rourky jsou středně dlouhé, zprvu světle žluté, později citrónově žluté až špinavě olivově žluté. Póry stejné barvy. Po poranění nebo otlačení modrají nebo modrozelenají. Kolem třeně jsou vmačklé, jakoby vykrojené.
Třeň je 30 až 150 mm vysoký, 10 až 50 mm tlustý. Po otlačení modrá. Dužnina je bělavá nebo nažloutlá, v bázi třeně až špinavě červená, na řezu přechází rychle do modrozelena. Brzy se však odbarvuje. Chuť je zpočátku nasládlá, posléze výrazně hořká. Vůně nevýrazná, houbová.Někteří houbaři jej mylně považují za hřib satan, který se však nevyskytuje v horských oblastech pod jehličnany, ale v teplých nížinách pod listnáči na vápenitých půdách. Záměnu s jedlými modráky lze vyloučit podle barvy pórů, které jsou v případě kříště žluté, nikoli červené. Podle výrazně hořké dužniny lze vyloučit záměnu se všemi podobnými druhy, které se vyskytují v České republice, s výjimkou hřibu medotrpkého. Pro svoji hořkost je nejedlý a při nejistotě určení druhu stačí ochutnat malý kousek, jinak zkazí celý pokrm. Lidově je nazýván žid nebo sviňák.






























Zásadní znaky kříště: červený třeň, žluté rourky a nevýrazná barva klobouku.

*********************************************

Hřib kovář.

Je jedlá houba z čeledi hřibovitých, řadí se mezi barevné a modrající hřiby. Při konzumaci je nutná delší tepelná úprava, poněvadž syrový nebo nedovařený může vyvolat trávicí potíže. Hřib kovář patří k nejrozšířenějším z barevných hřibů. Starší literatura jej obvykle spojuje s konkrétní nadmořskou výškou, pH půdy nebo druhem stromu, ale jde o velmi tolerantní druh. Vyskytuje se od nížin do hor, roste v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích a snáší půdy kyselé až mírně zásadité. Tvoří mykorhizu s řadou stromů, jako jsou: smrk, řidčeji jedle, borovice, dub, buk a ještě další listnáče. Plodnice se objevují od května do října. Klobouk má v průměru 5 - 20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý, černohnědý, plavě nebo olivově hnědý, za mokra mírně lepkavý. Rourky jsou žlutozelené, až 30 mm vysoké a na řezu se rychle barví do modrozelena. Ústí rourek jsou drobná. Póryjsou v mládí zpočátku žluté, záhy však tmavě krvavě červené a nakonec blednou do olivova, dotykem rychle modrají. Vzácně se vyskytují i odbarvené variety, které mají oranžově či žlutě zbarvené póry. Třeň je zprvu vejčitý, pak soudkovitý až kyjovitý, 60 - 150 mm vysoký a 20 - 40 mm tlustý, skoro celý červený, pouze v horní části žlutý, uprostřed pak na žlutém podkladu červeně plstnatě tečkovaný, dole do olivova, s plstnatým světle žlutým podhoubím. Otlačením ihned modrá. Třeň nemá síťku. Dužnina je pevná, v klobouku bledožlutá, ve třeni živě žlutá, na vzduchu modrá, později se odbarvuje do šeda. Modré zbarvení při vaření mizí. Má příjemnou vůni a mírnou chuť. Lidově je nazýván: cikán, červený hřib, dubovka, jedlový modrák, luháč, máčkový hřib, máčňák, modrák, mračínko, oheňák, počeček, podjalovčák, podlejščák, poteč, sinal, sladký modrák, sural a zaječí hříbek. Na Šumavě je nazýván hřibem červeným(pozn. název hřib červený v obecném kontextu náleží jiné houbě z okruhu hřibu žlutomasého).
Mnohým houbařům se svým vzhledem zdál a zdá strašidelný, proto v němčině obdržel jméno čarodějnice.
Rodinka.
Velký kovář s defektem, roste po zemi.











Zde patrně hlava kováře srostla v mládí s nohou a při růstu se klobouk rozlomil.


*********************************************************************************************


Muchomůrka červená.

Je jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých. Patří k nejznámějším jedovatým houbám, ačkoliv fatální otravy jsou vzácností. Roste nejčastěji v jehličnatých, převážně smrkových lesích, ale i ve smíšených a listnatých lesích. Právě muchomůrka červená dala celému rodu název, neboť byla lidovým prostředkem k zabíjení much (původně muchomorka - od "mořit mouchy"). Klobouk se vymáčel v oslazené vodě nebo oslazeném mléce, případně se namáčel v mléce či vodě a pak posypal cukrem. Mouchy sály z povrchu klobouku sladký roztok i s rozpuštěnými jedy a došlo k jejich omámení, případně úplnému usmrcení. Kromě malého obsahu muskarinu obsahuje muscimol, který způsobuje poruchy vědomí a vyvolává halucinace. Muchomůrka červená byla v historii používána k navození stavů opojení nebo halucinací. Bylo však prokázáno, že užívání muchomůrky červené narušuje zdraví a ve vzácných případech vede i ke smrti.
Některé zdroje uvádějí, že muchomůrka červená obsahuje nejvíce jedu v klobouku. Noha, tedy třeň, jedovatý vůbec není a někteří houbaři jej suší a bez obav konzumují! Toto bychom raději nedoporučovali, v našich lesích roste mnoho vynikajících jedlých hub.
Jedna houbařská pověra praví, že v blízkosti muchomůrky červené roste hříbek. O pravdivosti této pověry jsme se přesvědčili a hříbek jsme v blízkosti muchomůrky mnohokrát skutečně našli.
Je krásná, jako od cukráře.











Houby mají sílu.













*****************************************************************************


Hřib smrkový.

Je jedlá houba z řádu hřibotvarých z čeledi hřibovitých. Hřib smrkový a je považován za nejoblíbenější houbu na území České republiky. Klobouk dosahuje 60 - 200 (250) milimetrů, povrch je nejdříve krátce bílý, na světle postupně hnědne, někdy až do tmavohnědé. Ve vzácných případech je stříbřitě ojíněn. Rourky i póry mají nejprve bílé, poté žluté, žlutoolivové až ve stáří zelenoolivové zbarvení. Třeň je nejprve bělavý až bílý, poté získává od horní části nahnědlé barvení. Pod nahnědlou částí bývá typicky hnědobíle žíhaný. Povrch kryje bílá síťka. Dužnina je čistě bílá, pod pokožkou klobouku může mít nahnědlé nebo narůžovělé zbarvení. Chuť i vůně jsou příjemné, hřibovité.
V České republice je dále znám pod lidovými názvy: bílý hřib, bílý kozák, červený hřib, doubravník, jalovcový hřib, nakládáček, smrčák, smrkovák a smrkovej doubravník. Pod označením "nakládačky" se dříve na trzích draze prodávaly mladé bílé plodnice pocházející především ze smíšených smrkovo-dubových lesů.
Vyskytuje se především v kyselých smrkových monokulturách, méně často pod borovicemi. Roste i ve smíšených nebo listnatých lesích, obvykle pod duby, buky a břízami. Známý mykolog pan Smotlacha uvádí, že pod borovicemi (ale také pod lipami) se objevuje za zvláště příznivého počasí. V České republice se vyskytuje od nížin do hor, roste od července do října, v příznivých letech se objevuje i na počátku prosince.
Hřib smrkový.















































Vzácný stříbrně ojíněný hřib smrkový.
Hřib smrkový král sezóny.
Nevešel se do košíku, někdy se najdou i větší kusy, ale jsou staré a červivé. Tento kapitální úlovek byl na 90% zdravý. Noha se prsty obou dlaní nedala obejmout.

**********************************************************

Těchto šest druhů hub jsme nacházeli letos v brdských lesích nejvíce. Pochopitelně ještě spoustu jiných druhů se vyskytovalo při našich houbařských toulkách, ale pro rozsáhlost obsahu jsme upřednostnili výše uvedené. V zimních měsících se můžeme podívat na další zajímavé úlovky. Příjemné toulky podzimní přírodou vám přeje redakce blogu Brdolog.


**************************************************************************************************************************************************





Brdské osmistovky - nepojmenované.

1. září 2019 v 0:01 | Brdolog
Brdy střední mají 8 pojmenovaných vrcholů nad 800 m.n.m. a ještě několik takto vysokých vrcholů nepojmenovaných. Loni jsme navštívili dva vrcholy Koruny. V dnešním článku se budeme věnovat cestě na 843 m.n.m. vysoký vrchol beze jména, který se nachází asi 1 kilometr nad lesní cestou Obecnická, která vede z Obecnice na Borské sedlo.
U bodu 4 se nachází cíl dnešního putování, 834 m.n.m. vysoký nepojmenovaný brdský vrchol. Spojili bychom vzdušnou čarou nejvyší vrchol Brd Tok /865 m.n.m./ s Korunou /837 m.n.m./ a právě naším dnešním cílem/vrcholy označeny červenou čarou/, vznikl by nerovnoměrný trojůhelník.

Start naší cesty začíná na mapě u čísla 1 v obci Láz - Žernová, odkud se vydáváme po lesní cestě Struhy, která vede až k hrázi vodní nádrže Pilská. Jméno cesty je dáno tím, že jí lemuje dlážděná strouha, kterou se přepouštěla voda z Pilské do Lázské nádrže.











Po levé straně silnice vede dlážděná strouha až k Pilské nádrži.



















V některých místech je strouha hodně zarostlá, což svědčí o tom, že nebyla dlouho používaná.



















Ze stínu lesní cesty se najednou vynořila sluncem ozářená hráz Pilské nádrže, podél které jsme vyjeli až nahoru.
Nad hrází Pilské nádrže vybudoval správce CHKO pro návštěvníky příjemné posezení s nádherným výhledem.










Vlevo je koruna hráze a nad ní vrchol Zavírka /720 m.n.m./. Na pravém snímku je bezpečnostní přeliv.
Pohledem ze zátoky na vrchol Brdce /839 m.n.m./ nahoře ve středu snímku se loučíme s Pilskou nádrží a pokračujeme dále k našemu cíli.



















Odbočili jsme na cestu Obecnickou, která mírně stoupá až na Borské sedlo /800 m.n.m./, vlevo klesá Perkanská cesta. Hned za křižovatkou se nachází pramen U Pilky.
Pramen U Pilky.

Označení ČHMÚ Bohutín.
Průměrná vydatnost 0,80 l /s.
Průměrná teplota 7,0 °C.
Nádherně napsáno.



















Odbočka vpravo je na nejvyšší vrchol Tok /865 m.n.m./. Za mírného stoupání přijíždíme na křižovatku s Bahenskou cestou, kde musíme odložit tříkolky a pokračovat pěšky.
Odsud nám zbývá do cíle 1200 metrů s převýšením 65 metrů.










Krásné počasí, příjemná teplota, v 820 metrech je již chladněji.
Nádherný strom.
Cíl se blíží, mezi kmeny stromů je opět viditelný vrchol Brdce, ale podstatně blíže než od Pilské nádrže. Jsme mírně nervozní, nevíme co nás na nepojmenovaném vrcholu čeká, určitě ho najdeme i když některá místa na Brdech jsme hledali několikrát, po turistických značkách to jde hned, ale toto hledání je daleko zajímavější.
Brdská dominanta, meteoradiolokátor na druhém nejvyšším vrcholu Praha /863 m.n.m./. Další otázky při návštěvě nepojmenovaného vrcholu jsou: Chodí tam turisté? Je tam něco značeno? To je takové tajemno a zvláštní atmosféra celého výstupu a to je ten adrenalín, který nás žene k dalším návštěvám neznámých míst na Brdech.



















Pěšinka vede dál, ale pozor klesá, vrchol bez značek se musí hledat již pouze podle stoupání v terénu a to velí doleva. Odbočíme relativně do houští, kde je ale viditelno, že zde již někdo šel a to je potvrzení, že jdeme správně k cíli našeho putování.
A zde je cíl naší dnešní výpravy. Bod 834 je podle GPS vyznačen, je vidět, že turisté toto místo navštěvují. Asi je to pro Vás zklamání, ale toto je pouze bod našeho cíle. Podíváme se dále do okolí naší neznámé osmistovky, což bude velice zajímavé.



















Vedle vrcholu se nachází ohniště, ale pozor v CHKO je rozdělávání ohňů zakázáno a hrozí nemalá pokuta. Nedávno se stalo, že policie pomocí termovize z vrtulníku zadržela při ohni turisty. Na druhém snímku je patrně pokus o vyznačení vrcholu z dřívějších dob.
Okolí vrcholu nevypadá přívětivě, dá se nazvat prales.
Suťové pole.










Suťová pole se nacházejí na většině vrcholů a jiných místech Brd. Vznikají zvětráváním a působením mrazu a vody, po mnoha desetiletích zůstane ze skal jen hromada kamenů.
Dnes není dobrá viditelnost, nejlepší je v zimě, když je mráz a není zamlženo jako dnes.
Na obzoru v mlze se rýsuje Šumava a její tisícovky.

Tímto pohledem končí dnešní reportáž z cesty na nepojmenovaný 843 m.n.m. vysoký vrchol Brd. Na další toulky po Brdech a okolí srdečně zve redakce blogu Brdolog.


*********************************************************************************************************************************************************

Kam dál