Hornictví na Příbramsku - Důl Vojtěch

1. června 2017 v 0:01 | Brdolog

Důl Vojtěch je název dnes již nepoužívaného rudného dolu na Březových Horách. Důl byl založen v roce 1779Janem Antonínem Alisem a představoval jeden z nejdůležitějších dolů březohorského revíru. Jako vůbec první na celém světě dosáhl hloubky jednoho kilometru, a to v roce 1875. Souvisejících oslav se zúčastnil i císař František Josef I., který tím ukazoval světu, jak je monarchie pokroková a lidé šikovní.
Cáchovna dolu Vojtěch
Cáchovna/cechovna/je místnost, která byla stavěna u dolů. Touto místností se procházelo k těžní kleci. Každý horník měl svoji kartičku, nebo známku s číslem, která ho identifikovala. Po příchodu do práce horník tuto kartičku v cáchovně vložil do své přihrádky a po ochodu zase vyndal. Tento systém sloužil k tomu, aby se při případném důlním neštěstí vědělo, kdo zůstal v šachtě.
Evidence horníka na směně byla vícenásobná. Po příchodu do práce mu byla vydána z tabule ve známkovně kovová známka ve tvaru 1.,2. nebo 3. směny/ kulatá,hranatá či trojúhelníková/. Tuto známku horník v lampovně zavěsil na stojan odkud odebral svou lampu a poslední evidence byla ve výše uvedené cáchovně. Po jednotlivých směnách probíhala následná kontrola odevzdaných známek a zda je horníkova lampa zpět ve stojanu v lampovně.
Původní budova dolu Vojtěch. Budova musela být později pro zvýšení těžby zbourána, protože kola nosných lan musela být větší a nevešla se do stávající stavby.
Důl Vojtěch byl založen Janem Antonínem Alisem, který přišel do Příbrami z Kutné Hory v roce 1772. Jan Antotnín Alis při stavbě tohoto dolu uplatnil nový systém otvírky ložiska a čerpání vody, stejně jako to udělal na dole Anna. Vojtěch byl hlouben ve staré propadlině mezi dolem Annenským a Mariánským a těžba byla zahájena v roce 1779. Součástí dolu bylo i vodní kolo, které se staralo o odvodňování. To se ale roku 1780 pro nedostatek vody zastavilo a důl byl zatopen až do 7. patra. V průběhu roku 1782 byl do provozu uveden vodotěžný stroj. Konopné lano, jež zaručovalo správné odvodňování šachty, se ale po několika měsících přetrhlo a opět došlo k zatopení dolu, tentokrát až do 4. patra. Při tom zahynulo 10 horníků.
Nově postavená šachetní budova se dochovala v původním stavu dodnes.
Nízká budova na levé straně snímku, je strojovna, kde se nachází těžní stroj Breitfeld/Daněk z let 1873-1889
Komín vlevé části snímku, je patrně součást kotelny na výrobu páry pro pohon těžního stroje a dalších zařízení dolu.
Původně byl těžní stroj poháněn parou, pozdějí pneumaticky, stlačeným vzduchem
Ohromná navíjecí kola a celý stroj je masivní, navíjel skoro 1300 metrů tlustého ocelového lana, které muselo unést těžní klec s horníky a vytěženým materiálem.
Ukázka nosných lan, která těžní stroj navíjel nebo odvíjel na ohromná kola. Lana byla téměř 1300 metrů dlouhá, sama o sobě to musela být ohromná váha a k tomu ještě důlní klec s materiálem !
Ukazatel pozice těžní klece v dole, který měl 35 pater a dosáhl maximální hloubky 1269,9 metrů. Některá patra se netěžila.
Obsluha těžní stroj ovládala podle pokynů zvoněním z podzemí.
Těžní stroj byl vyroben v Praze firmou Breitfelt/Daněk a následně odzkoušen. Po té, bylo toto unikáktní dílo, bez jediného sváru, rozebráno a odvezeno do dolu Vojtěch, kde bylo znovu sestaveno a snýtováno a stojí zde dodnes. Nádherná technická památka.
Z obřího bubnu se lana odvíjela či navíjela přes kladky do průchodu.
Tímto vodícím žlabem procházela lana do šachetní budovy.
V šachetní budově u stropu nosná lana přes těžní kola spouštěla, či vyvážela těžní klec.
Vstup do šachty vypadá jako brána do pekla. Profil jámy je 6 krát3 metry, zde fárali horníci do dolu a vyvážel se vytěžený materiál. Důl byl uzavřen a zlikvidován v roce 1981, a to zásypem na zátku v hloubce 40,4 m. Ohlubeň pak byla zakryta betonovými panely.
V šachetní budově je instalovaná výstava k historickému rekordu těžby a to dosažením těžní hloubky 1000 metrů jako první na světě. Stalo se to 8.května 1875 za pomoci jediného těžního lana.
Na počest dosažení světového primátu v hloubce těžby se konala ve dnech 13 - 15.9.1875 v Příbrami velkolepá oslava na státní úrovni a s mezinárodní účastí.Na nárazišti 30. patra v hloubce 1 000 m byla umístěna pamětní deska připomínající tuto událost. Roku 1879 sfáral do podzemí dolu Vojtěch též slavný francouzský geolog a paleontolog Joachim Barrande a v roce 1885 habsburský arcivévoda Ferdinand Rainer (o těchto událostech vypovídají mimo jiné tři pamětní desky umístěné v expozicích Hornického muzea Příbram). Exkurzi v nitru země absolvoval např. i básník a spisovatel Jan Neruda, cestovatel Emil Holub a další.
Z dolu Vojtěch vede vodní štola, kterou se přiváděla voda na vodní kolo sousedního dolu Anna.Vejcovitý tvar štoly zaručuje její velikou pevnost. Štola pochází z konce 18 století, je dlouhá 330 metrů, není osvětlená a její průchod je součástí prohlídky dolu.
Komín/pohled ze štoly nahoru/, kterým se dopravoval vytěžený materiál ze štoly napovrch. Štola je v těchto místech 6 m pod povrchem.
Toto není kabel ani had, jsou to kořeny stromů rostoucích na povrchu, které sem procházejí skálou až do hloubky 10 metrů/někde i mnohem více/a nasávají vodu. Úžasná síla přírody a života.
Druhý komín je již téméř 10 metrů vysoký, štola má spád, aby voda měla dostatečnou sílu na roztočení kola v dole Anna
Světlo vzadu je konec vodní štoly v dole Anna.
A to je vše z naší první zastávky na hornickém Příbramsku v dole Vojtěch. Vřele doporučujeme osobní návštěvu , je to nezapomenutelný zážitek.
Na další toulky po Brdech a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

***********************************************************************************************************************************************************************
 

U Němých

1. května 2017 v 0:01 | Brdolog

U Němých, je rozšířený lidový název vojenského areálu někdejšího označení VZ 2739 v údolí potoka Rezerva na území bývalého vojenského újezdu Brdy, v katastru Strašice v Brdech obce Strašice v okrese Rokycany, asi 1,7 km východně od loveckého zámečku Tři Trubky, 5 km jihovýchodně od Strašic.
Kvůli přísnému utajení se zaměstnancům objektu, o kterých prý nikdo neví, co v objektu dělají říká ve Strašicích Němý a pro lokalitu se vžil název U Němých či Údolí Němých. Podle legend mají tamnější pracovníci vysoké odměny za mlčenlivost, ačkoliv v roce 2009 promluvili někteří pracovníci, kteří byli propuštěni kvůli projevům nesouhlasu s plány o umístění amerického radaru na Brdech. Generální štáb Armády České republiky v roce 2009 na dotaz časopisu Týden popsal jednotku takto: Vzhledem k charakteru zařízení nelze o tomto pracovišti uvádět žádné historické ani současné informace. Ještě v roce 2012 se přes veškerou snahu opravdu k žádným konkrétním informacím nedalo přiblížit a všude se naráželo až na nepochopitelné informační vakuum. V prosinci 2013 na žádost občanského sdružení Solades Solonis o. s. o poskytnutí informací požadovaných 8 otázkami ministerstvo obrany sdělilo, že informace požadované prvními 6 otázkami jsou označeny jako utajované informace a v dotazech 7 a 8 jsou požadovány informace, které neexistují (vzdálenost od někdejšího umistění sovětských raket a souvislost s odmítnutím stavby amerického radaru v Brdech).
Vstupní brána č. 1 od zámečku Tři Trubky na úvodním plánku červená tečka na konci silnice nad soutokem Rezervy a Třítrubeckého potoka.
Když jsem se přiblížil k bráně, ozvalo se z reproduktoru: Vidím Vás, okamžitě opusťte tento prostor, nefotit. Jasný důkaz, že je prostor pečlivě střežen a to nejen zde, ale po celém oplocení jsou umístěna pohybová čidla. Tato brána má číslo 1, směrem ke křižovatce U Vagonu, kde je výjezd touto silnicí je jich ještě 14, ale jsou to jen vstupy do prostorů, kde je maximálně lesní cesta, jenom brána č.15 je vlastně druhý konec této silnice./Modrá tečka napravo/.
Nápis svědčí o významnosti objektu.
Šikmo klesá silnice, cesta Aliance, která se díky areálu nedá celá projít.
Další zdroje o objektu píší,že byl stavěn od roku 1955 do roku 1958, a to jako podzemní protiatomové velitelské stanoviště československé 7. armády s krycím názvem S1, v případě válečného konfliktu měl sloužit k zabezpečení
pevného a nepřetržitého velení vojákům a počítalo se zde s pobytem 180 osob a byl stavěn současně s velitelským
stanovištěm hlavního velení v Praze - Hlubočepech (objekt K116), určeným pro generální štáb a ministerstvo národní obrany. Válečný plán z října 1964 hovořil o objektu jako o velitelském stanovišti frontu a počítal s jeho oživením do šesti hodin od vyhlášení bojového poplachu. Byl to druhý nejvýznamější vojenský kryt v zemi a protože je tento objekt VZ 2739 stále přísně střežen, jistě se s ním nadále počítá. Podle zápisu veřejně přístupné kroniky obce Strašice oslavovali 29 září 2005 příslušníci útvaru Němý 45 let od jeho založení (jež by tak spadalo do roku 1960) a prý vzpomínali na jeho komunistickou minulost.
Ještě slušné upozornění zákazu vstupu, které nevyhrožuje ohrožením života. Pod cedulkou s varováním je vidět pobybové čidlo, chráněné seříznutou částí pet lahve s víčkem.
Těmito čidly, je chráněno celé oplocení area U Němých.
Tato silnice stoupá podél hranice areálu U Němých, který je na levé straně. Napravo je louka Tři trubky, pojmenovaná po trojici statných jelenů, kteří sem chodívali pravidelně v dřívějších dobách troubit. Později zde stála hájovna.
Louka Tři trubky, na úvodní mapce dole uprostřed hnědá tečka, vzadu je oplocený objekt.
Objekt je oplocen žiletkovým plotem a sledován kamerou. Mohla by to být vodárna, nad tímto objektem výše, jsou u Třítrubeckého potoka ještě dvě vodárny, ale žádná není takto nekompromisně zabezpečena. Může se jednat opravdu o zabezpečenou vodárnu pro objekt U Němých, aby nemohl někdo otrávit vodu, ale to by se dalo udělat i před plotem. Může zde také být nouzový východ z podzemí velitelského centra armády a nebo oboje, vodárna i východ.
Pod loukou Tři trubky, v nejnížším bodě silnice teče do areálu U Němých Třítrubecký potok.
Stoupáme nahoru po silnici dělící areál od louky.
Zpětný pohled, napravo oplocený areál velitelství armády a dole nalevo je louka Tři trubky.
Brána č.8. Zde je před námi v údolí hlavní část velitelství armády U Němých.
Střední prostor území U Němých, kde je vidět část potoka Rezerva, který je zde zregulován z důvodů, aby velká voda neohrožovala okolní vojenské objekty okolo silnice, která vede napříč územím od brány č.1, k bráně č.15. Červená tečka, je místo u brány č.8, předchozí fotografie.
Podle rozšířených doměnek, je zde vyraženo do podzemí jedno z několika hlavních velitelských stanovišť (HVS), vystavených v období studené války a určených k úkrytu generality československé, či české armády při případném raketovém napadení státu. Takové podzemní objekty (bunkry), jsou budované na strategicky podobných místech - pokud možno hluboké úzké údolí (chrání před přímým raketovým zásahem a omezuje následnou tlakovou vlnu), se zdrojem povrchové vody (slouží k technickým účelům), zalesněným prostorem (kvůli utajení) a možnosti jímat spodní vodu (po úpravě použitelná jako pitná). Uvnitř se nachází pravděpodobně jedno,
či více podzemních pater, ve kterých by se nacházel velitelský sál, kanceláře, jednací místnost, počítačové centrum, technické místnosti, generátory pro výrobu elektřiny, vodárna, sklady, ošetřovna, ubytovací prostory....
Tato část prostoru U Němých je naprosto ideální a splňuje všechny podmínky pro zřízení velitelského bunkru.
Další podobné prostory jsou v okolí Písku, Slaného nebo v Prokopském údolí v Praze. S rozvojem nových zaměřovacích a navigačních technologií na přelomu 70. a 80. let tato utajená velitelská stanoviště ztratila na strategickém významu, protože byla odtajněna a zaměřena. Armáda se proto rozhodla převážnou většinu těchto objektů opustit a nadále nevyužívat, ale mezi zachovalá a funkční patří i VZ 2739 U Němých. Avšak zatímco v západních armádách se v podobných objektech pořádají dny otevřených dveří, brdské zařízení zůstává tabu.
A zde je je vidět, že ze silnice, která vede šikmo nahoru podél potoku Rezerva, odbočuje doprava daleko širší pás silnice, která je špatně viditelná díky smrkům, ale po oblouku zpětně přetíná silnici, z které odbočila a míří kolmo do svahu, kde končí. A zde je místo, které mnozí komentátoři tohoto prostoru označují jako vjezd do podzemí! Podle mého názoru, člověka před plotem, jde maximálně o nějaké skladové prostory, garáže a nebo odtok průsakových vod, v době intenzivních dešťů, do potoka Rezeva a nebo také nic, falešný cíl !
Toto je největší možné přiblížení, silnice je proti vjezdu do skal jak pěšina, ale další argument neznalého člověka je, přece armáda není tak naivní, aby dala veřejnosti lehce získatelné informace o vjezdu do podzemního štábu fotografií na Seznamu cz. Pětkrát kliknu a mám před sebou vjezd do přísně utajovaného velitelského centra, to je nesmysl.

Pokračujeme dál cestou nahoru.
Potok Rezerva vtéká do areálu v horní části, těsně u druhého konce silnice, cesty Aliance u brány č.15.
Brána č.15
Pod bránou č.15, je ještě jedna, původní brána.
Křižovatka cest, kde se říká U Vagonu. místní název jsem zatím nikde nenašel. Podle mého názoru, zde měl lesní personál vyřazený železniční vagon, jako přístřešek v nepohodě. Vlevo brána č. 15, oplocení areálu pokračuje podél cesty na pravé straně, uzavřené závorou.
Těmito kamínky, které leží hned za smrkem, si mohli lesní pracovníci ve vagonu přítápět.
Oplocení pokračuje nalevo podél cesty za závorou, zpět až k č.1, kde jsme začínali tuto cestu.

Na stránkách, které se věnují prostoru U Němých, autor který tam nikdy nebyl, uvádí přesný popis celého objektu. Začíná že, zde je vjezd do podzemního velitelství armády a dále čísluje a popisuje další objekty a budovy prostoru u Němých. Kde na to přišel, když ani Ti co promluvili neřekli nic a on tam nikdy nebyl ?
Louka Tři trubky, uprostřed mezi stromy stála hájovna.

Dále bych k tomuto objektu uvedl. Pracovníci, kteří byli propuštěni, kvůli nesouhlasu se stavbou amerického radaru promluvili. Toto je psáno na veřejných stránkách oficiálních institucí. To je hezké, ale co řekli to nikdo a nikde neuveřejnil, takže to vypadá, že zase neřekli nic. Již několik let sleduji jisté Brdské stránky, kde stále probíhá debata bývalých vojáků sloužících v tomto prostoru U Němých. Celou dobu si dokazují, jestli tam opravdu sloužili, docela si i nadávají a potom omlouvají, a když už to vypadá že něco řeknou, ozve se další a řekne nezapomeňte, co jste podepsali. Tím to končí A zase nikdo nic neřekne. Myslím, že tento prostor je velice příznačně pojmenován, U Němých!
Pohled na rybníček na louce Tři trubky, napravo je vidět část objektu oploceného žiletkovým plotem

Všechny podstatné informace se dají získat z legálních informační zdrojů na internetu. Takže víme, že v tomto prostoru má armáda podzemní velitelství. Jestli má 3 nebo 5 pater pod zemí zase tak podstané není, jestli je vjezd do podzemí silnicí kolmo vedoucí do svahu a nebo skálou, která se posune i se stromy a otevře vstup, také podstatné není. Podstatné je, že zkrátka velitelství armády tento podzemní objekt stále aktivně využívá, což potvrzuje silná ostraha objektu. Dále zde velice dobře funguje podpis pracovníků o mlčení, zřejmě za úplatu. Proto je název armádního velitelství naprosto na místě. U Němých!
A to je vše o záhadném Brdském objektu u Němých. Na další toulky po Brdech a okolí se těší redakce blogu Brdolog.

*******************************************************************************************************************************

Velcí na Pstruhovém potoce, Synkova studánka a Kočičí chaloupka

1. dubna 2017 v 0:01 | Brdolog

Velcí, vesnice na perokresbě Jana Čáky
Takto vypadá stráň s chalupami na perokresbě prvního snímku dnes. Vše zarostlé a pusté.

Obec Velcí leží 2 kilometry nad Jincemi u Pstruhového potoka. Obdobně jako obce v centrálních Brdech smutně skončila. V padesátých letech byli vysídleni všichni zdejší obyvatelé, část jejich domovů byla přeměněna pro vojenské účely a zbytek byl zlikvidován buldozery. Velcí bývalo obcí železářskou. Emil Ondříček zaznamenal pověst, že první huť zde založíli panoši kněžny Libuše nesoucí jména Uman a Tuman (podle jiné verze Homoň a Tumoň). Jestliže některé naše pověsti koření v době romantismu, pak k nim s velkou pravděpodobností patří i tato. Ověřená zpráva o železářství ve Velcí je až z počátku 18 století. Tehdy v této vsi postavili jinečtí Vratislavové z Mitrovic vysokou pec, druhou na svém panství. První byla v Jincích, v místech velmi staré hutě. Stavba vysoké pece začala ve Velcí roku 1707 a dokončena byla pravděpodobně tři roky na to. Pec však od samého počátku provázely technické potíže. Doklady z roku 1718 prozrazují, že před tímto letopočtem stála nějaký čas mimo provoz, načež byla důkladně přestavována a opět zapálena 6. srpna tohoto roku. Ale ani nákladná investice nezajistila této huti prosperitu, její provoz byl i nadále ztrátový. Pravděpodobně to způsobovala okolní méně hodnotná, černá těžkotavitelná ruda, ale dozajista i stálý nedostatek vody z nepříliš vodnatého Pstruhového potoka. Vysoká pec ve Velcí zřejmě zanikla v roce 1721, poté co na jineckém panství vznikla další vysoká pec v Čenkově./Jan Čáka/
Mlýnský rybník ve Velcí,vlevo nahoře vrchol Koníček 667 m.n.m.
Zadní část Mlýnského rybníka.
Budova mlýna pod hrází, po kterém se rybník jmenuje.
Přeliv Mlýnského rybníka.
Budova mlýna pod hrází rybníka.
Pstruhový potok teče dolů pod rybníkem do dolní části obce Velcí.
Dřevěná soška sv.Anny z roku 2008 stojí na dnešní nové hranici Velcí. Cesta pod ní je hranice a další území dnes patří pod Ohrazenice. Hraníční sloup nalevo vymezuje prostor CHKO Brdy a zároveň vojenského prostoru.
Pod můstkem přes Pstruhový potok se usadil na vrbě vodník. /A říkal mě Fando/
Výhled nad Mlýnským rybníkem na vrch Vystrkov/541m.n.m./, v celé této Jinecké oblasti bylo veliké nalezíště trilobitů, které mimo mnoha jiných, probádal známý paleontolog Joachim Barrande. Dnes je zde přírodní rezervace a pátrání po trilobitech je zakázáno. Z vlastní zkušenosti z dřívějších dob i zbytečné. Nové schránky trilobitů, které se vytvořily před miliony let, již nebudou.
Pomník padlým občanům v první světové válce na bývalé návsi Velcí, nad pomníkem sídlí štáb vojenské policie.
Naše cesta pokračuje dál.
1 - Mlýnský rybník
2 - Pstruhový rybník
3 - Velcí rybník---
4 - Odbočka do prava
5 - Synkova studánka
6 - U Kočičí chaloupky

Na mapě je směr naší cesty. Od č.1 u Mlýnského rybníka ve Velcí, se vydáme proti proudu Pstruhového potoka po silnici v mírném stoupání k č.2 Pstruhovému rybníku.
Pstruhový rybník
Pohled z boku.
Můstek vede ke stavidlu rybníka.
Doutníky/Orobinec širokolistý/, v dětství to byla pro nás velmi cenná trofej.
Pokračujeme do mírnéko kopce až k číslu 3, rybník Velcí.
Hráz vodárenské nádrže Velcí, můstek vede ke stavidlu a pod ním je přeliv nádrže. Vzadu stojí buňka hrázného.
Pohled na protější stranu nádrže.

Závěrečný plán naší cesty.
Od č.3 nádrže Velcí se vracíme 500 metrů zpět dolú po silnici na křižovatku k číslu 4, kde odbočíme doprava a stoupáme po cestě k číslu 5, Synkova studánka.
Krásně udělaná budka studánky s příjemným posezením ve stínu.
Precizně vyrobený odtok vody ze dřeva a napravo hrnečky k napití, ten puntíkatý je úžasný.
Obrázek hajného.
Synkova studánka a proč Synkova ? Protože ji postavil a udržuje pan hajný Synek !!

Pokračujeme dál k poslednímu cíli dnešní výpravy. Zbývá nám posledních pár set metrů. Pátrali jsme po Kočičí chaloupce v leteckých mapách a při velikém přiblížení se nám podařilo nalézt jediný objekt v dané lokalitě, který určitě není myslivecký posed. S velkou nervozitou se blížíme k objektu podle mapy.
Takto vypadá Kočičí chaloupka z leteckého pohledu.

Čekalo nás ještě pár desítek metrů neschůdným terénem, potom překonat potok a byli jsme v cíli naší cesty.
Kočičí chaloupka, ani náhodou, je to vodárna. Byli jsme v šoku, jako kdyby té vody dneska nebylo dost, tři rybníky, dva potoky, studánka a místo Kočičí chaloupky vodárna.To je pech.

Na mapě označené území Kočičí chaloupka, je vlastně místní název této lesní části. Kdysi tu mohla stát bouda pro lesní personál, nebo za časů pytláctví bylo v lesích hodně strážních domků. V Brdech je mnoho územních částí označeno místními názvy, s některými se ještě určitě setkáme, jako zde u Kočičí chaloupky - vodárny.

Ale, jak to bylo s Kočíčí chaloupkou doopravdy ? Místní pověst ve Velcí praví, v dávných dobách paní kněžna z Brdského hradu Valdek, o kterém náš blog uvádí jednu z kapitol, nechala v těchto místech postavit stavení, kde chovala kočky. Stavení přečkalo do nedávna, ale dnes po něm není žádný pozůstatek.Stálo na pravé straně cesty od Synkovy studánky a trochu výše než vodárna, která je nalevo. Od toho vznikl místní název u Kočičí chaloupky!
Pohledem na krásné údolí u Kočičí chaloupky naše dnešní putování končí, na další toulky po Brdech a okolí, Vás zve redakce blogu Brdolog.

****************************************************************************************************************************

Veškeré zpětné články našeho blogu byly zbaveny obrázků již podruhé během 2 měsíců a to rok zpět pro nefunkčnost a nenávštěvnost blogu, což je nesmysl, při návštěvnosti co blog má. Vše brzy opravíme, zítra jedeme na jednání s TV Nova, která tento blog provozuje. Redakce blogu Brdolog.

Zde je reakce TV Nova, je to hezké, že uznali chybu, ale 300 obrázků bude vracet zpět 14 dní redakce blogu brdolog. Bg

Fwd: RE: blog http://brdolog.blog.cz/


---------- Původní e-mail ----------
Od: Koubová Barbora <Barbora.Koubova@novatv.cz>
Komu: DJHIPO <DJHIPO@seznam.cz>
Datum: 5. 4. 2017 11:30:17
Předmět: RE: blog http://brdolog.blog.cz/
Dobrý den,
Omlouváme se za způsobené problémy, které zjevně byly způsobeny tím, že nyní již zrušený blog djhipo.blog.cz byl registrován na vaši emailovou adresu. V současnosti už by k žádnému problému dojít nemělo.

S pozdravem

Barbora Koubová
Administrátor Blog.cz

Barbora Koubová
MPP_ext._Redaktor

Barbora.Koubova@novatv.cz


TV Nova s.r.o.
Kříženeckého nám. 1078/5
152 00 Praha 5
Czech Republic
www.nova.cz www.tn.cz






From: DJHIPO [mailto:DJHIPO@seznam.cz]
*******************************************************************************************************************************
 


Kolvín v Brdech

1. března 2017 v 0:01 | Brdolog

Vesnice Kolvín stávala na jihozápadním svahu vrchu Palcíř v nadmořské výšce 625 - 685 metrů. První zmínka o ní pochází z roku 1381, kdy je doložen Nechval, řečený Kolvín z Kolvína, pocházející z významného rodu Dobrohostů z Ronšperka, který tu zřejmě držel nějaký dvorec. Za husitských válek byl Kolvín nejspíš zničen, snad v roce 1421, kdy husitská vojska rozbořila i blízký klášter v Teslínech. Až do poloviny 16. století se nikde nezmiňuje, pak byl zřejmě obnoven a stal se součástí mirošovského panství. V roce 1550, kdy Mirošov koupil od pánů z Rožmitálu Florián Gryspek z Gryspachu, měl Kolvín kolem 15 usedlostí. Živobytí tu bylo těžké, a tak část obyvatel odešla za prací do měst, ale i za velkou louži. Posledními majiteli byli Colloredo-Mansfeldové, od nichž československý stát vykoupil v roce 1928 okolní pozemky pro zřízení střelnice. Kolvína se to tehdy ještě netýkalo, i když počet jeho obyvatel soustavně klesal. V roce 1939 jich bylo jen 382, počet domů se pohyboval mezi sedmdesáti až osmdesáti. Ves přežila okupaci, kdy měla padnout na oltář plánovanému rozšíření vojenského prostoru, nakonec však bylo zbořeno jen dvacet domů. Německé plány s větší důsledností uskutečnil až v letech 1952-1953 komunistický režim, kdy jeho armáda srovnala buldozery se zemí celou vesnici i se školou, dvěma hostinci,kampeličkou, několika obchody a kaplí na návsi, která byla jednou třetinou s hasičskou zbrojnicí.
Na prvním snímku je vesnice Kolvín, napravo je škola, pod školou je náves, kde je vidět kaple s hasičskou zbrojnicí, nalevo obchod u Třešků a na spodním snímku prodejna hospodářských strojů. Všimněte si vysoké zděné podezdívky a otevřených plaňkových vrátek u protějšího stavení, silnice dále zatáčí doprava, porovnejte se snímky níže. /Za obrázky děkuji rodině Micků/
Odsud byla fotografována skupinka lidí u automobilu, před prodejnou zemědělských strojů pana Třešky. Nad oranžovou čarou je úplně zarostlá kamenná zeď podezdívky plotu stavení naproti prodejně.Žluté tečky označují bývalá plaňková vrátka. Snad se nám zeď podaří v létě očistit a umístit tam na tabulce horní fotografii Kolvína.
Otvor v podezdívce, kde byla otevřená plaňková vrátka na staré fotografii Kolvína, naproti prodejně u Třešků.
Za zatáčkou směrem na Skořice je na levé straně půlkruhový betonový základ, má průměr kolem dvaceti metrů.
Tento betonový půlkruhový sokl vymezoval prostor pomníku 17 padlým občanům Kolvína na frontách v první světové válce a stál na návsi obce. Samotný pomník byl přenesen do Skořic, kde stojí dodnes.
Pomník padlých Kolvínských a ostatních občanů okolních vesnic ve Skořicích.
Další informace uvádí Jan Čáka: Farností patřil Kolvín do nedalekých Skořic, kam po uzákonění školní docházky za časů Marie Terezie docházeli i zdejší žáci. A to až do doby, kdy se Kolvín zmohl na školu vlastní. V roce 1894 zde byla postavena na svoji dobu moderní patrová budova nákladem správy zbirožského velkostatku. Tehdy žilo ve vsi pod Palcířem 576 obyvatel. Tento počet se po nástupu dvacátého století neustále zmenšoval. Lidé opuštěli ves v lesích, kde se jen těžko dokázali uživit. Od dvacátých let do počátku druhé světové války se počet obyvatel Kolvína ustálil na necelé čtyři stovky. Z těch však tvořili pouhou čtvrtinu rolníci a chalupníci, ti ostatní pracovali v lese nebo putovali do průmyslových podniků na Rokycansku.
Tento snímek je pohled na cestu druhou stranou Kolvína směrem na Padrť, po celé cestě stála na obou stranách stavení obyvatel, této staré části Kolvína se říkalo "Ve vsi". Uprostřed této cesty navazovala kolmo doleva odbočka k vrchu Palcíř, kolem které vyrostla nová část Kolvína, kde se říkalo "Na Palcíři". Místu, kde se obě cesty spojovaly se říkalo "V bráně"./Uprostřed snímku zasněžená odbočka doleva/. Od roku 1931 jezdili po této silnici autobusy státních drah na trase z Mirošova do Rožmitálu a v Kolvíně byla zastávka. Dnes je na cestu vedoucí bývalým Kolvínem velice smutný pohled.
Toto je odbočka doleva, po obou stranách cesty stála stavení a této nové části Kolvína se říkalo Na Palcíři.
U hlavní cesty se dochoval alespoň jeden důkaz, na pravé straně za návsí je pomníček.

Škoda že potomci dalších obyvatel Kolvína nepřidají další pomníčky.
Toto je torzo a vše co zbylo ze statku Krátkých po 76 letech.
Zbytky základů statku Krátkých. Jan Čáka říká, že dnešní pátrání po Kolvíně je práce pro archeology a má naprostou pravdu.
Rodina Krátkých založila nový statek ležící pár kilometrů odsud a jejich potomci tam žijí dodnes. Pokusíme se navázat kontakt a zjistit další velmi cenné informace o Kolvíně. Snad sama prozřetelnost jim poradila, aby se po konci války nesnažili obnovit svojí usedlost a nakonec nezplakali nad marnou snahou, jako ostatní navrátilci do Kolvína.
Chalupa příbuzných rodiny Micků/kterým děkuji za obrázek/, stála nad cestou vlevo směrem na Padrť, nedaleko Krátkých, kteří měli statek pod cestou vpravo. Paní Micková dále uvádí, že ze zápraží chalupy byla viditelná Plzeň. Příbuzní se jmenovali Früaufovi, později jim bylo jméno počeštěno na Frýaufovi a stavení mělo č.p.10. Muž s dětmi se jmenoval Josef Früauf.
Zhruba v těchto místech stál muž s dětmi a druhý muž se psem. Uprostřed šikmo, je vidět základ bývalého stavení a dole u silnice byla brána.
Na snímku Josefa Šefla je Kolvín v období druhé světové války. Vlevo je starý Kolvín, kde se říkalo "Ve vsi", od středu doprava stoupá nová část Kolvína, kde se říkalo "Na Palcíři". Ve středu kde se obě části Kolvína spojují se říkalo "V bráně". Od středu doprava mírně klesá mezi chalupami silnice na Padrť, po které jezdila pravidelná autobusová linka z Mirošova do Rožmitálu.
**************************Usedlost č.p. 14 /Jan Čáka/
Jan Čáka dále o Kolvíně uvádí: Vesnice v Brdech bývala v tuhých zimách takřka odříznuta od světa. Do slova a do písmene se tak stalo v nejkrutější zimě dvacátého století, na počátku roku 1929, jak o tom zachoval svědectví zápis kronikáře obce Václava Routka. Napadlo tolik sněhu, že se z okolních obcí nikdo nemohl do Kolvína dostat. Souvislá vrstva sněhu měřila 150 cm a závěje dosahovaly dvou metrů. Obec v té době neměla elekrický proud a ani telefon, takže Kolvínští naprosto nic nevěděli o světě a svět o nich.
Lidé si alespoň prohazovali cestičky od chalupy k chalupě a uvolňovali dětem cestu do školy. Ve dnech 12. až 15. února 1929 trvaly souvislé mrazy -36 stupňů Celsia. Ve studnách rapidně ubývala voda, ale tento problém vysoko položenou obec trápil i jindy. Vyhladovělá lesní zvěř houfně hynula, zajíci přibíhali až do stavení, odkud se nedali odehnat ani zuřivím štěkotem psů. Následky strašné zimy se nejvíce projevily v zahradách, takřka všechny ovocné stromy v Kolvíně tehdy zmrzly.
Ale pak vešel život opět do starých kolejí. Kolvínští dál pracovali a zvelebovali své usedlosti, o večerech se uměli rozveselit ve své hospodě, dokázali hrát ochotnické divadlo i jít cvičit a sportovat. V obci byl Sokol i Dělnická tělocvičná jednota. Tak první republika spěla pomalu ke svému konci a zdejší lidé netušily, že v té pohnuté době v předvečer války se stahují mračna i nad jejich vesnicí.
TJ Sokol Kolvín 1926 /obrázek od Micků/
V tragické epoše nacistické okupace, na sklonku 1940, přišla zpráva jako úder blesku: Kolvínští se budou muset ze své obce vystěhovat. Nacistická armáda, která převzala brdskou střelnici, se rozhodla výrazně rozšířit její území. Mezi desítkou obcí, na něž padl ortel likvidace, byl tehdy i Kolvín. Už když se v roce 1924 brdská střelnice
začala připravovat, podali Kolvínští ostrý protest proti tomuto záměru. Protestovat teď proti okupantům by bylo absurdní, nezbylo než podřídit se.
Na jaře 1941 přichází do Kolvína četnická asistence, jež má na starosti průběh evakuace. Ta přebírá postupně od vystěhovaných jejich majetky a klíče od domů. Píší se trhové smlouvy, peníze za zabraný majetek - už ty znehodnocené, protektorátní - vyplácí spořitelna města Rokycan. Ruší se pojistky, výměnky. Ve druhé polovině roku 1941 se lidé balí, shánějí nová obydlí a byty leckde v širokém kraji. Někteří našli, jiní nenašli a museli se uchýlit k příbuzným.
Toto je jediná stavba, která zbyla z Kolvína dodnes.
Je to bývalá budova transformátoru pro napájení obce elektřinou. Stojí pod bývalou návsí, pod statkem Krátkých. Je značně devastovaná průstřely různých zbraní, dnes slouží jako myslivecký posed. Kolvín byl elektrifikován v roce 1932.
Ještě je jedno místo v Kolvíně,na které buldozery zapoměly, nebo ho přehlédly. Na východním okraji vesnice u křižovatky tvořené hlavní silnicí a odbočkou ke skále Marie Terezie, stojí pomník Díkůvzdání za zrušení roboty v Kolvíně roku 1848. Co se nepodařilo armádě v roce 1952, napravila o deset let pozdějí a poničila horní část, zbyl jen spodní sloup.

Válečné období Kolvína, je téma na další kapitolu našeho pátrání po Brdech.

Po povstání českého lidu 5. května 1945 se kolvínští vyhnanci začali vracet do svých domovů. Návrat však nebyl bez potíží, jak se lze dočíst v poválečném zápisu do obecní kroniky. Mluví se se tu především o značném zpustošení budov a nedostatku stavebního materiálu k jejich obnově. Kolvín byl nacistickým hospodařením opravdu nemálo zdevastován. Ale co nedokáže český člověk, pokud ví, že špatné skončilo a vrátka k lepším časům jsou otevřena. Obnova vsi postupovala pomalu, přesto žilo v Kolvíně v roce 1951 již 145 obyvatel v 55 domech.
Tyto dvě Kolvínské chalupy č.p.37 a č.p.54 představují ukázku brdské lidové architektury, která je v podstatě stejná po celém obvodu středních Brd. Prvořadým rysem jsou tu pavláčky s ozdobně vyřezávanými sloupky./Jan Čáka/.

K Vánocům roku 1951 však dostali kolvínští nepěkný dárek, příkaz k druhému, tentokrát definitivnímu vystěhování. Veškeré protesty obyvatel směřované na předsedu vlády A.Zápotockého, ministra obrany A.Čepičku i na prezidenta K.Gotwalda se ukázaly marné. V srpnu 1952 byly rozesílány posledním vzdorujícím obyvatelům Kolvína dopisy důrazně vybízejícím k opuštění domovů pod hrozbou nuceného vystěhování na vlastní náklady. Komunistická vláda se zachovala hůře než ta protektorátní. Náhrady za zabavený majetek byly počítány pro vystěhovalce značně nevýhodně, podle obecných předválečných cen z roku 1939. Poslední obyvatelé odešli z Kolvína v roce 1953. Po obyvatelích zbyla jen básnička, která zde kolovala před vystěhováním v opisech mezi lidmi.

Kolvíne, Kolvíne vesničko má milá,
na tebe vzpomínám, čím jsi ty mě byla.
Chaloupky vy milé, co z vás asi bude,
až se vystěhujem, kdopak se vás ujme ?
Máme se stěhovat, nemáme však kam,
kam nás osud zavede, ví jen Pán Bůh sám.

A armáda vzápětí jejich chalupy zbořila buldozery, vše srovnala se zemí a prakticky vymazala Kolvín z map. V blízkosti bývalé obce vybudovala střelnice. Jak tato malebná brdská horská ves vypadala, vidíme již jen na fotografiích. V Kolvíně dnes najdeme jen zarostlé zbytky usedlostí, obklopené zpustlými sady a sečenými loukami s dalekými výhledy do kraje.
Cesta do Kolvína, dlážděné pásy silnice jsou přejezdy pro tanky, asfalt by pásy zničily. Přejezdů bylo celkem 12. Les vzadu, jsou zarostlé trosky Kolvína.
Pohled do kraje, vzadu je dominanta okolí, hrad Radyně.
Vlevo nahoře, je nevyšší vrchol Šumavy/dvě věže/ Großer Arber, Velký Javor 1456 m.n.m. v Bavorsku. Poslední vrchol uprostřed snímku je na našem území Špičák 1202 m.n.m.

Pohledem z Kolvína do Bavor končí tento článek, na další toulky po Brdech a okolí se těší redakce blogu. Bg.

Zámek Zbiroh ( část I )

1. února 2017 v 0:01 | Brdolog
Zámek Zbiroh stojí v nádherných křivoklátských lesích v bezprostředni blízkosti Brd. Majiteli zámku se na čas stali : Karel IV., Zikmund Lucemburský , Rudolf II a proto se mu dnes říká zámek tří císařů.
Zámek Zbiroh se nachází ve stejnojmenném městě v okrese Rokycany v Plzeňském kraji. Dnešní zámek vznikl z původního opevněného hradu, který byl založen na počátku 13. století. Za jeho zakladatele je považován Břetislav ze Zbirohu /Brechiziaus de Zbiroh, 1247/z rodu Sulislavců. Ale již v roce 1230 zpráva připomíná jisté bratry Chřena a Sulislava ze Zbiroha. Později byli mezi vlastníky hradu rod Drslaviců /Děpold ze Zbiroha/, král Přemysl Otakar II, rod Rožumberků, král Zikmund, rod Kolovratů, rod Lobkoviců, císař Rudolf II. Proto je zámek také nazýván zámek tří císařů. V roce 1868 zámek zakoupil baron Bethel Henry Strousberg, který zámek v letech 1869 - 1870 razantně přestavěl podle projektu architekta Augusta Ortha do novorenesanční podoby. V roce 1879 po Strousbergově bankrotu prázdný zámek koupili Colloredo-Mansfeldové. V letech 1943-1945 byl zámek sídlem štábu něměckých SS. Poté se zámek stal majetkem Československého státu a byl využíván armádou. Po roce 1989 získalo zámek město Zbiroh, které jej v roce 2004 prodalo firmě Gastro Žofín, z které později vznikla cateringová společnost CHATEAU CATERING a majitelem zámku se stala soukromá osoba spřízněná se řádem Templářů. Vlajky na horním snímku, které jsou svěšeny pro bezvětří reprezentují, pravá, červený kříž v bílém poli, řád Templářů a levá je České republiky. Vliv řádu Templářů je na zámku viditelný téměř všude.
Původní hrad byl postaven na nejtvrdší jaspisové, neboli buližníkové skále. Hradní studna je hluboká 163m a je nejhlubší studnou v Evropě. Vyhloubení v této nejtvrdší hornině muselo být s nástroji té doby nesmírná dřina. Tato tvrdá skála posloužila jako podstavec pro mohutnou věž, která je první samostatná hradní hláska v Čechách. Tato impozantní dominanta celého zámku je 20 m vysoká, 10 m široká a má až 4 m silné zdi. Celá tato stavba navíc nebyla postavena z vůle krále, ale pouze šlechtice, což v té době rozhodně nebylo zvykem.
Hradní kašna s vodotryskem
Nad schody je vidět buližníková skála na druhém nádvoří a že celý zámek na této skále stojí, bylo v roce 1943 příčinou, že zámek zabraly německé jednotky SS. Buližníkové skály porostlé jaspisem výborně odráží rádiové vlny a proto zde němci zřídili radiolokátor a na zámku štáb. Němci lecos na zámku poničili, zabetonovali studnu a při útěku v roce 1945 do studny naházeli věci kterých se chtělli zbavit. Potom tam hodili granát, který ovšem nevybuchl a dost věcí se podařilo ze studny vyzvednout. Dodnes se však neví co všechno ve studni a pod betonovou zátkou ještě může být. Vyzvednuté předměty ze studny po němcích jsou vystaveny v zámecké expozici.
Po válce obsadila zámek československá armáda a udělala z něj přísně střežený objekt, z jehož středověké bašty
sledoval supertajný radiolokátor Tamara vzdušný prostor proti případnému nepříteli.
Rytíř řádu Templářů
Hlava z kamene a vzadu znak Templářů
Šperkovnice, soška Madonny a Rudolf II
Dr. Bethel Henry baron von Strousberg se stal jedním z nejvýznamějších průmyslníků Evropy a získal přezdívku král železnic. Aby mohl svoje impérium rozšířit v roce 1868 zakoupil na rudu bohaté panství Zbiroh. Jeho cílem bylo vybudovat zde obrovský železárenský a strojírenský komplex s hutěmi, vysokými pecemi, válcovnami , mostárnou a závodem na výrobu lokomotiv. Dělníky lákal na vyšší platy a nakonec jich zaměstnával více než 10 tisíc! V roce 1869 - 1870 nákladně přestavěl tento zámek, který se potom stal jeho reprezentačním sídlem. Po přírodních kalamitách v tomto kraji, kdy byla povolena nadlimitní těžba dřeva,získal Strousberg značné finanční prostředky, které využil na budování nových podniků. Brzy se ale ukázalo, že svoje síly přecenil, nákladná přestavba zámku a výstavba velkých závodů, stála víc peněz, než předpokládal. Navíc železná ruda, kvůli které koupil tuto lokalitu, obsahuje příliš mnoho fosforu a pro jeho podnikatelské záměry je zcela nepoužitelná. Pozval si i skupinu německých odborníků a ani těm se nepodařilo železo fosforu zbavit. Přes velké finanční ztráty dál pokračoval v rozšiřování provozů, aby si zachoval důvěru věřitelů. Kritický nedostatek financí přiměl Strousberga k podvodům. Začal vydávat nekryté akcie, nekryté cenné papíry, zakládal různé firmy, kde prováděl nekontrolované finanční převody a mnoho dalších podvodů. Roku 1873 navíc padla vídeňská burza, což vedlo k dalšímu zadlužení. V Rusku vydal další sérii nekrytých akcií, za které vybral milonové zálohy. Na podvod se ale brzy přišlo a podnikatel byl v roce 1875 v Petrohradě zatčen. Odseděl si nakonec jen dva roky, jeho podnikatelský sen byl ale navždy ztracen. Věřitelům, kterých bylo 635, propadl veškerý jeho majetek a jeho dluhy se vyšplhali až na 90 milionů marek. Ze zámku odnesli věřitelé všechno co se odnést dalo a zámek zůstal úplně prázdný. Zlomený Strousberg zemřel v 61 letech v roce 1884 v naprosté chudobě v Berlíně. Prázdný zámek koupili v roce 1879 Colloredo - Mansfeldové.
Pád Bethela Henryho Strousberga však znamenal také úpadek celého Zbirožska.
V této tajuplné místnosti se Řád Templářů schází dodnes.
Na zámku žil a pracoval téměř 20 let Alfons Mucha. Vytvořil zde dílo Slovanská epopej, které bylo jeho snem a podařilo se mu ho vytvořit až na zámku Zbiroh. Dílo Slovanská epopej je soubor 20 velkoformátových obrazů, které symbolizuje cestu Slovanů dějinami. Po svatbě s manželkou Marií v Chicagu nachází průmyslníka Charlese
Cranea, který je ochoten financovat veškeré náklady na vznik Slovanské epopeje. Mucha se vrátil roku 1910 do rodné země, aby si pronajal část zámku na Zbirohu a zde tvořil Slovanskou epopej, jež mu dohromady zabrala 18
let života. Dokončil jí roku 1928, kdy ji spolu s Charlesem Cranem předal Praze a veškerému československému obyvatelstvu.
Na konci zámku ve Velkém sále zřídil Alfons Mucha ateliér pro velkoformátové obrazy Slovanské epopeje.
Část střechy ateliéru nechal prosklít, pro lepší viditelnost při malování velkoformátových obrazů.
Prosklená střecha ateliéru Alfose Muchy.
Velký sál, Muchův ateliér v dnešní podobě.
Jeviště
Vchod do Velkého sálu, Muchova ateliéru

Osvětlení v dnešní podobě
Opona, kterou zhotovil Alfons Mucha pro Zbirožskou sokolovnu, kde působil Divadelní spolek Sokol. Od druhé světové války byla smotaná opona uložena v sokolovně, kde se na ní zapomělo. V roce 1988 převzala objekt armáda a posléze nalezená opona byla zapsána mezi kulturní památky. V roce 1998 oponu restaurovali Milan Kadavý a Alena Kadavá za spolupráce Jiřího Matějíčka. V roce 2011 se opona vrátila do místa svého zrodu, velkého sálu, v té době Muchova ateliéru.
Ateliér na zámku Zbiroh, kde Alfons Mucha maluje dílo dvaceti velkoplošných obrazů Slovanské epopeje, které vytvořil za 18 let a kde se ohromný sál s vekoplošnými obrazy zdá maličký. Na tuto dobu ohromující a velkolepé dílo!! /snímek Seznam/
Na chodbě jsou obrazy a ukázka dobových brnění.
Brnění Karla IV
Další dobová brnění




Pohled z okna na nádvoří, v čase vánočním je zde betlém
Kašna s vodotryskem je přes zimu bez vody
Obří šachovnice, bílý kůň utekl a nebo ho někdo.... na něm odjel.
Pohled do krajiny
Zámecký lesopark
Na leteckém pohledu je vidět prosklená střecha ateliéru Alfonse Muchy
A zde končí první část historie zámku Zbiroh. Na další zajímavosti z Brd a okolí Vás zve redakce blogu Brdolog.

*******************************************************************************************************************************

Praha

1. ledna 2017 v 0:01 | Brdolog

Praha je druhý nejvyšší Brdský vrchol, měří 862 m.n.m. a je jen o 3 metry nižší než Tok, dominanta Brdského pohoří s 865 m.n.m. Těsně vedle vrcholu se nachází meteoradiolokátor, zařízení s věží, které využívají meteorologové, letečtí dopravci a radiokomunikace.
Ke zkoumání původu jména nejvyššího vrcholu tehdejších rožmitálských lesů s naší stověžatou matičkou by mohl svádět pradávný způsob kultivace naší země, a to pražením - vypalováním lesů. Tato činnost se přisuzuje našim nejstarším slovanským předkům, kteří usilovali o přeměňování lesní půdy hlavně k zemědělským účelům. Ale proč by to dělali tady, v nehostinných a nejvyšších brdských polohách? Historik August Sedláček ve starých pramenech nikde název Praha nenalezl a to z prostých důvodů, protože se objevilo až po polovině 19 století. Zrodilo se v tehdejším vlasteneckém ovzduší na počest našeho hlavního města.
A jak se tedy říkalo vrcholu Praha předtím ? Kupodivu tento nejvyšší bod táhlého hřebene, v terénu nepříliš výrazný, neměl české jméno, nebo se nedochovalo. Do té doby, než se ujala Praha stálo na lesnických mapách s německými popisy slovo Brei, což v češtině značí kaši, na daném místě pak kaši ve smyslu bažinatého terénu. Čili opět jedno potvrzení někdejší vysoké vlhkosti i na nejvyšších polohách Brd. Později ovšem, z jako mnoha jiných míst, i odtud se bažinatý terén zcela vytratil. / Jan Čáka /
K tomuto problému dodávám, samotné odlesnění dopadových ploch na Brdech samozřejmě velice snížilo nasákavost terénu a držení vody, protože lesy na dopadových plochách a vrcholech, byla vlastně čepice která chránila a držela vodu, po odtěžení stromů celý systěm padl, protože v horní části nemělo co vodu zadržovat. Dále neustávající bagrování všech příkopů a svodů nejen potoků, ale i strouh po celých Brdech, znamená co nejrychlejší odvod vody z tohoto pohoří, které dříve působilo jako houba, která zadržovala vodu a postupně ji uvolňovala. A proto se není možné divit povodním a tisícileté vodě v Praze v minulosti. Za tím vším je neodborný a likvidační zásah do přírody člověkem. Bg

Za války převzali brdskou střelnici Němci. Wehrmacht na vrcholu Praha vybudoval odposlouchávací zařízení, telefonicky propojeného s ústředními orgány v protektorátě i v říši. Na vrcholku hory vzniklo několik dřevěných věží vybavených anténami, na jejím západním úpatí, u cesty k hájovně Roviny postavili Němci několik zděných kasárenských budov. Zde sídlila obsluha a ochrana tohoto zařízení, zpočátku kolem osmdesáti osob, později mnohem více.
Po vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 se skupinka lesníků a mužů ze Záběhlé vypravila na vrch Prahu, aby Němce přesvědčila, že už jim nezbývá nic jiněho než složit zbraně. Ti však vyjednavače zajali a lesního technika Václava Kreidla z Kolvína, který se pokusil uprchnout, zastřelili. Ještě před příchodem Sovětské armády, však celá osádka Prahy své stanoviště opustila a uprchla směrem na západ./Jan Čáka/
Pomník Václava Kreidla
Jan Čáka píše z Kolvína, já věřím spíš nápisu.
Jiné zdroje popisují situaci na Praze takto : V roce 1941 na vrcholu Prahy v německém výcvikovém prostoru Truppenübungsplatz Kammwald byla zahájena výstavba moderního radiolokačního zařízení Luftwaffe. Stanice se jmenovala Pegasus-Y a byla vybavena několika komplety Y pro goniometrické zaměřování a byla doplněna několika radiolokátory typu Freya EGON. Stanice dokázala z údajů o směru a vzdálenosti určit pozici letadel až do úctyhodných 300 km. V té době naprostá špička v zaměřování letících objektů.
Kasárna, toto je poslední torzo z několika budov kasáren, kde bylo v německé radiolokační stanici Pegasus-Y umístěno kolem 200 lidí,z toho bylo několik desítek žen,telefonních spojovatelek. Tak velká posádka, která provozovala stanici 24 hodin denně, musela mít dost velké zázemí, jak pro provoz samotného radiolokátoru, tak pro pracovníky, kteří odpočívali po službě/hygiena,stravování atd/. Areál kasáren po válce částečně používala naše armáda až do roku 1996, kdy byl srovnán se zemí. Vlastní stanici Pegasus-Y se snažila československá armáda marně několik let uvést zpátky do provozu, němci většinu stožárů antén a zařízení stanice před útěkem poškodili.
Nakonec byla používaná nová radiolokační zařízeni na původních místech, protože náhorní plošina Prahy je pro umístění radarů naprosto ideální polohou.
Dnes je tato část bývalých kasáren využita jako sklad VLS. Základy kasáren dále pokračují v řadě, což nasvědčuje, že celý komplex budov byl pravděpodobně v jedné souvislé linii.

V časech komunismu bylo zařízení na vrchu Praha využíváno v podstatě stejně jako za války, radary byly zaměřeny na bavorskou hranici. Několik původních dřevěných věží vystřídala konečně jediná věž železobetonová, 60 m vysoká, její vrcholová plošina slouží k meteorologickému pozorování a radiokomunikačnímu systému. Dne 7.1.1994 z věže osobně pozoroval Jan Čáka téměř tři tisíce metrů vysoký Alpský vrchol Dachstein, ale Alpy byly v tento vyjímečný den viditelné i z vyhlídky pod věží. Tato viditelnost se naskytne pouze jednou za několik let. Při dobré viditelnosti lze pozorovat Šumavské vrcholy, lze nahlédnout do Německa a dobře jsou vidět okolní vesnice a města jako Rokycany a Plzeň.
Rozcestník ukazuje že vrchol je již blízko
A jsme u cíle.
Přesný bod vrcholu Praha
Zbytky německého radiomajáku Freya. Zdivo zařízení je totožné s podezdívkou kasáren v předešlých snímcích, je to kámen, který je v brdských suťových polích téměř nevyčerpatelným zdrojem stavebního materiálu zdarma za odvoz, ale v dnešní době jsou Brdy CHKO a tam platí jiná pravidla.
Pohled na Rokycany, vzadu je Plzeň
Louka pod Dolním Padrťským rybníkem
Soumrak
První zelená louka u Přední Záběhlé, za lesíkem vlevo louka s mokřadními keři pod Dolním Padrťským rybníkem
Pohled z hráze Dolního Padrťského rybníka
Soumrak nad zamrzlou hladinou rybníka.
Pohled na meteoradiolokátor od bývalé Padrti. Na snímku je dobře viditelná náhorní plošina vrcholu Praha, na kótě 850 měli němci asi 13 stožárů goniometrických zaměřovacích kompletů Y a několik radiolokátorů Freya pro stanici Pegasus - Y.

A to je vše o druhém vrcholu Brd. Hezké chvíle v přírodě přeje všem návštěvníkům redakce blogu Brdolog.

Protipožární pás Jordán

1. prosince 2016 v 0:01 | Brdolog



Když vznikla na Brdech dělostřelecká střelnice, byly odlesněny obrovské plochy na které dopadaly ostré dělostřelecké granáty. Tyto poměrně velké odlesněné části byly nazvány dopadové plochy. Na Brdech byly tři a to: Brda, Jordán a Tok. Kolem každé byl vybudován protipožární příkop kolem 12 metrů široký. Příkop měl dvě funkce. 1, sloužíl k zabránění rozšíření požárů do dalších částí Brd. 2, mohly jím dojet hasičské sbory k ohnisku požáru i tam, kudy nevedla žádná cesta a u každého příkopu byly u potoků zřízeny požární nádrže, ke kterým se právě těmito příkopy dostaly hasičské cisterny rychle pro vodu, jinak by se musela voda dovážet z daleka od dopadových ploch. Tyto protipožární příkopy vypadají spíše jako cesty, proto je nazývám protipožární pásy. V dnešní kapitole si představíme protipožární pás kolem dopadové plochy Jordán, jehož část je viditelná na úvodní fotografii blogu v první třetině zleva v horní části lesa jako průsek, těsně pod Dlouhým vrchem.
Protipožární pás kolem dopadové plochy Jordán je vyznačen čísly. U čísla 1 pás začíná.
Bližší pohled na střed dopadové plochy Jordán, otvory jsou krátery po výbuchu dělostřeleckých granátů, černé jsou protože se v nich drží voda.
Ale my začínáme od začátku, a to je číslo 1.
V této části Brd, protipožární pás Jordán začíná, je to místo, které kolmo navazuje na těleso bývalé lesní železniční dráhy Jordánka, která vedla od dopadové plochy u vrcholu Jordán až k pile do Zaječova. Dráha svážela na pilu do Zaječova vytěžené kmeny stromů, při odlesňováni této plochy.
Lesní dráha Jordánka z horní části plochy svážela kmeny stromů na pilu do Zaječova, vpravo začíná protipožární pás.
Jsme u č. 1, začátek protipožárního pásu, oficiálně je to protipožární příkop. S příkopem to moc společného nemá, proto to nazývám protipožární pás.
Č.2 hnízdo na stromě, je zde mnoho let a dávno neužívané, nejsem ornitolog, ale kdysi tu hnízdili asi velcí ptáci, u Padrťských rybníků hnízdí orel mořský. Pokračuji dál, aniž bych tušil co mě potká u čísla 3 !
Až jsem se lekl, zůstal jsem nehybně stát a jenom fotil. Toto je průzkumník, vlevo v houští vyčkává stádo. Průzkumník mě prohlíží a čeká co bude dál.
Následuje porada s vedoucím stáda, já ani nedutám stojím uprostřed pásu jako kůl. Že zvířata nemluví ? Zde je jasný důkaz komunikace po jelením.
Vedení stáda vyhodnocuje jestli nejsem nebezpečný a průzkumník vzadu čeká na jejich rozhodnutí. Zde je opět jasně vidět organizace stáda.
Vyhodnoceno, nejsem nebezpečný. Stádo se postavilo do řady, jeleni na mě koukají a říkají si: co to k nám do lesa přišlo za dvounohýho zelenýho exota ?? Svým postojem demonstrují sílu stáda a jasný cíl, bezpečný přechod pásu i pro srny, které čekají v houští. Prohlídka trvala poměrně dlouho, snad 5 minut, já se nechtěl pohnout, abych je nevyplašil a oni se nemohli nabažit pohledem na mě a čekali co udělám. Když jsem se dlouho nehnul, udělali první tah oni.
Konec prohlídky pokračuje se dál. A zde je opět vidět, že průzkumník je na svém místě v čele stáda, mají dobře propracovaný systém vedení, klobouk dolů před vysokou zvěří, jen člověk si myslí že nad něj není.
Stádo se dává do pohybu a pokračuje v daném směru, bezpečný přechod se podařil.
Stádo mělo kolem 30 ti kusů.
Pozůstatek po zvěři, vylínaná srst jelena lesního.
Jsme u čísla 4
Jako v ruské tajze, tak to v této části Brd vypadá.
Další pohled na protipožární pás.
Jarní barvy jsou úžasné.
Další setkání, ale v letních měsících vysoká již nežije ve stádech.
I obyčejný pařez je někdy úchvatný, tento lze nazvat, pařez tříbarevný.
Tento nápis hovoří o všem, a má pravdu. Já procházel tato územi dopadových ploch mnohokrát a mnoho let. Vždy jsem věděl, kdy budou probíhat ostré střelby a kdy není radno chodit do těchto prostorů, ale přesto jsem se při průchodu tímto pásem jednou přesvědčil, že to opravdu není legrace a jde o život. Šel jsem pásem plochy Jordán, bylo vedro kolem poledne, nikdo nikde, ticho a najednou zleva výbuch hrozné síly, odhadoval jsem tak 300 metrů. V tom vedru vybuchl samovolně dělostřelecký granát, střepiny mají dosah až 800 metrů. Že to není legrace pozná člověk až na místě.
Cedule nebezpečí smrti vstup zakázán, je totálně prostřílená.
Dopadová plocha Jordán je porostlá borůvčím, vřesy a náletovými břízami. Vzadu nahoře je vidět bunkr a cesta k němu od vrcholu Jordán 826 m.n.m. na vrchol Houpák 794 m.n.m. Podle úvodního plánku jsme u čísla 6 na Dlouhém vrchu 775 m.n.m. Při pohledu do středu snímku terén mírně klesá a zde vzniká údolí zvané Jedlina, kde pramení Mourový potok. Doleva vede cesta do údolí , kterou se dostaneme k protipožární nádrži Jedlina, odkud mohli hasiči načerpanou vodu cisternami velice rychle dopravit na obě strany protipožárniho pásu, moc dobře vymyšleno. Jezdit pro vodu do Obecnice nebo Zaječova, by bylo asi o hodinu delší.
Nádrž Jedlina, kde hasiči načerpali vodu a byli bleskurychle u každé strany protipožárního pásu, pravé i levé a velice rychle u ohnisek požáru po střelbách na dopadové ploše Jordán.
Obrácený pohled
Nevybuchlá munice, raketa.
Zde naopak munice vybuchla, to potvrzuje tento kráter.
Všechny stromy v okolí mají ustřílené vrcholky.
Kráter u cesty.
Vrchol Jordán, jedna z osmi osmistovek Středních Brd ,podle mapky jsme paradoxně také na čísle 8.
Zbytky turistické rozhledny na vrcholu Jordán, která tu stála ještě před obsazením této části Brd armádou.
Cesta klesá od Jordánu a vzápětí stoupá na vrchol Houpák. Dole se křižuje pás se silnicí, kde pár metrů vlevo došlo 18.11.1992 k leteckému neštěstí.
Místo kde havarovala vojenská helikoptéra Mi 21, pilot chyboval a zahynuli zde tři vojáci. Příčina, nezvládnutá pilotáž a nedodržení povětrnostních minim. Na uvodní mapce u čísla 9.

Škoda mladých životů
Troska helikoptéry
...
Závěrečné stoupání na Houpák. Tuto část cesty jsme viděli na fotografii střechy bunkru od Dlouhého vrchu.
Bunkr na Houpáku 794 m.n.m., se nachází mezi čísly 10 a 11 na mapce.
Pohled ze střechy bunkru, pravý vrchol Dlouhý vrch 775 m.n.m. a vlevo Hlava 788 m.n.m. Nalevo ve středu jsou viditelné postavičky myslivců, právě probíhal na ploše hon.
Dole pod bunkrem u silnice došlo 24.2.2003 k dalšímu leteckému neštěstí.
Armáda tehdy podcenila varování výrobce letadla a pilot udělal riskantní manévr s plné naloženou stíhačkou L 159 Albatros
Některé zdroje uvádějí že k neštěstí nedošlo zde, ale 2km dále v lesích. Nemohu soudit, ale proč je psáno na pomníčku v těchto místech ?
Protipožární pás klesá do údolí.
V údolí u Mourového potoka pod vrchem Na hranici protipožární pás Jordán končí.
Celková délka pásu je přes 6 km. Pás začína v 573 m.n.m., v nejvyšším bodě je v 815 m.n.m. a končí na 580 m.n.m. Stoupání je 267m a klesání 180 m. A to je vše o protipožárním pásu Jordán, veškerým obsahem tohoto příspěvku jsou data získaná zpětně během 5ti let.

*******************************************************************************************************************************

Tento článek je Vánoční speciál, pro všechny věrné návštěvníky našeho blogu, kterým upřímně děkujeme za přízeň a zároveň přejeme příjemné prožití vánočních svátků a do nového roku hodně štěstí, ale hlavně zdraví, bez kterého bychom nemohli prožívat nádherné chvíle v naší krásné přírodě. Redakce blogu Brdolog.

*******************************************************************************************************************************

Dva kříže

1. listopadu 2016 v 0:01 | Brdolog




Na Brdech se nachází mnoho pozůstatků z dřívějších dob, kríže, patníky, mezníky, památné stromy, pomníčky a mnoho jiných památek z minulosti.
V dnešní kapitole se budeme věnovat dvěma křížům.

Linkův kříž
Perokresba Jan Čáka

Nad Lázskou nádrží, dříve Lázským rybníkem v Brdech, v bažinách kolem potoka vtékajícího do nádrže v údolí čvachtavých mokřin a zbytků rašeliniště se nachází velmi ponuré místo nazývané V Šajtech, podle německého slova Scheit, česky poleno. Uprostřed těchto bažin na skrytém místě nad rybníkem se nachází kruhová vyvýšenina
po stranách vyztužená taráskem z jejího středu vystupuje kamenný kříž s jetelovým zakončením ramen. Kříž má na úpatí vytesán letopočet, dnes již bohužel takřka nečitelný. Bezpečně rozeznáme jen jeho první polovinu - 18-,
ale o dalších dvou číslicích se můžeme už jenom dohadovat. Památníček je připomínkou pytláckých tragedií, v Brdech dříve četných. Pytláci k rozsáhlým brdským lesům vždy patřili. Zkazky o jejich střetech se strážci lesa bývaly předmětem častých rozprav zdejších lidí, hlavně však, když se chlapi sešli u piva. A jak se řeč vede, pivo pije a léta běží, odchyluje se skutečný příběh od skutečnosti, jak ten či onen vypravěč přidá k příběhu špetku své fantazie. Tak se stalo, že se o kříži V Šajtech dochovala dvě zcela odlišná vypravění. Jedna verze z Vranovic a druhá z Lázu. Jedno měly stejné a to, že na onom ponurém místě zabili pytláci lesníka Linka.
Vzadu na konci nádrže v lesích se nachází v bažinách a mokřinách velmi ponuré místo nazývané V Šajtech.

Takto příběh líčí první verze. Revírník z vranovického polesí, který byl dlouho vdovcem, se ve zralém věku rozhodl, že se znovu ožení. Jeho dospělý syn František, též lesník v arcibiskupských službách, však s otcovým záměrem nesouhlasil. Když přišel den svatby, místo aby se jí zůčastnil, zmizel. Vyšel si do otcova polesí. Tady však byl po střetu s pytláky nalezen zabitý. Stalo se tak na hranici dobříšských a rožmitálských lesů - V Šajtech. Mrtvý prý svíral v zatnuté pěsti chomáč rezatých vlasů, které při zápasu vytrhl z hlavy protivníka. Druhou rukou stačil ještě zaznamenat vlastní krví na manžetu dvě jména. Byli to pytláci a jeho vrazi Pečený z Kolvína a Dražan z Lázu, kteří byli na základě tohoto svědectví zatčeni a odsouzeni. Na místě činu byl pak postaven kříž. K události mělo dojít někdy kolem roku 1800 a v této verzi kolovala mezi potomky rodu Linků
Velmi ponuré místo v Šajtech, kde pytláci zabili adjunkta Jana Linka
Pohled z boku,vzadu za křížem v zeleni začíná močál, vpravo prales. Opravdu velice nehostinné místo.
Nápis na kříži začíná být úplně nečitelný, zřetelná je ještě osmička, jedničku si musíme domýšlet.
Bok kříže, ani na druhé straně nevypadá okolí nikterak přívětivě.
Tento snímek naprosto vystihuje atmosféru tohoto místa.

A zde je lázská varianta příběhu, jak ji podle vyprávění svých předchůdců zaznamenal revírník ze Skelné Huti
Eduard Stejskal. Zabitý Linek se prý křestním jménem jmenoval Alfréd a sloužil na borské myslivně. Až odtamtud sledoval s puškou v ruce známého pytláka Stehlíka, také ozbrojeného. Oba se pak střetli v Šajtech. Při zápasu vyšla z pytlákovy pušky rána - snad nechtěná - která Linka zabila. Zděšený Stehlík uprchl, ale bylo víc příčin k podezření že pachatel je on. Byl tedy zatčen a uvězněn. Dlouho se však nechtěl přiznat. Jeho vyšetřující se rozhodli užít lsti: v noci probudil v cele Stehlíka duch Linka - kdosi převlečený do mysliveckého a nalíčený do Linkovi podoby. Tehdy se pytlák vyděsil, padl na kolena, prosil ducha za odpuštění a zapřísahal se, že adjunkta Linka skutečně zabít nechtěl. To přispělo k výsledku rozsudku. Stehlík byl odsouzen jen na tři roky těžkého žaláře. Po odpykání trestu se z kraje odstěhoval. Lázská verze vyhlíží tedy poněkud romanticky.
Hájovna Bor na kresbě Jana Čáky
Toto jsou základy hájovny na Boru, po 212 ti letech. Na kresleném obrázku Jana Čáky je to pravé menší stavení.
Toto jsou pozůstatky stavení na levé straně kresby, patrně nahrnuté buldozerem, jak bylo zvykem při likvidaci Brdských vesnic po obsazení armádou.

Kříž nad Lázským rybníkem a jeho zkazky nedaly spát rožmitálskému genealogovi ing. Ivanu Hoyerovi. Začal hledat v obsáhlých svazcích seznamů poddaných rožmitálského panství i v matrikách a výsledek jeho bádání byl překvapující. Zabitý se nejmenoval ani František, ani Alfréd, nýbrž Jan Linek. Linkové byli na sklonku 18 století skutečně borskými revírníky, jak naznačuje lázská varianta události, ale shodně s vranovickým podáním byl otec zabitého Václav Linek, fořtem ve vranovickém polesí. Souhlasí i to že se podruhé oženil, což se stalo 24. září 1804. A o dva dny starší je jiný doklad, který Ivan Hoyer našel v matrice zemřelých starorožmitálské fary. Je to tento stručný zápis: Jan syn Václava Linka Rewyrnjka Mládenec, Wyry cath.,Wiek 26 W lese zabiteg od Pytlaku. Pochoval Frant. Mergl Kaplan.
Zápis byl učiněn v den pohřbu, a protože se dříve pohřbívalo pravidelně třetí den po úmrtí, vychází nám, že vražda se stala skutečně v den svatby jeho otce - 24.9.1804. A to je už úplně všechno, co bylo možné z dokladů zjistit. Jak nešťatný šetadvacetiletý mládenec Jan Linek tam V Šajtech skonal a kdo jej zabil, to už zřejmě provždy zůstane tajemstvím. /Text, nákres kříže a hájovny autor Jan Čáka/

Zde skonal 24.9.1804 ve věku 26 let pytláckou kulkou lesnický adjunkt Jan Linek.

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::


Kříž u palouku

Proč je tato kapitola zrovna o těchto dvou křížích je jednoduché, kríže nemají návaznost na děj historie, ale navazují na sebe polohou. Vydáte li se od bývalé hájovny Bor 750m.n.m., kde žil Jan Linek,prudce dolů po cestě která vede na Nepomuk, vzápětí budete stoupat a to až na 825m.n.m., dostanete se na místo zvané U Břízy a pod ní je náš druhý kříž. Je na pravé straně cesty, lehce se dá přehlédnout, protože před ním roste malý smrček. Z opačné strany je zdaleka viditelný./Kříž je skutečně mírně nakloněn do prava/
Na pravo je smrček a proto se dá lehce přehlédnout

Traduje se, že kdysi se na tomto místě jednomu sedláku koně splašili a utíkali cestou necestou. Sedlák se vroucně modlil a Pán Bůh jeho prosby vyslyšel a koně zastavil. Z vděku nechal dotyčný sedlák kříž z kamene tesaný sem vystaviti, aby tak oddanost a vděk svůj všemohoucímu dokázal.
Nápis je ještě poměrně dobře čitelný.
Takto vyobrazil kříž Jan Čáká a uvádí: V rožmitálských lesích minulosti se nacházela mnohá nábožensky orientovaná místa. Při cestě ze Zalán na Bor dodnes stojí kříž, postavený v roce 1863 lesmistrem Františkem Emanuelem Kranzem.
V dnešní době monogram na kříži již není vidět
Pohled z palouku u kříže, vlevo mírně pod středem je Svatá Hora v Příbrami

A to je vše o dvou Brdských křížích. Na další toulky po Brdech a okolí Vás srdečně zve redakce blogu Brdolog.

nnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn

Hrad Točník

1. října 2016 v 0:01 | Brdolog



Hrad Točník leží ve stejnojmenné vesnici na skalním ostrohu ve výšce 456 m n.m. Hrad nechal postavit král Václav IV v letech 1398 - 1401 po požáru hradu Žebrák, který leží na stejném skalním ostrohu o 100 metrů níže. Hrad Točník viditelný z dalekého okolí zvýrazňoval strategickou polohu u norimberské stezky a majestátní postavení krále Václava IV. jako krále českého a římského. Stavba splňovala požadavky krále a byla koncipována tak, aby se král cítil na hradě pohodlně a bezpečně. Byly potlačeny běžné obranné prvky hradu (věže a poloha paláce vůči nepříteli), a tak se stal Točník více rezidencí než pevností. Již v roce 1400 nechal Václav IV.na Točník převézt a uložit část královského pokladu. V roce 1409 zde byl projednáván spor o Pražskou univerzitu, který skončil vyhlášením Dekretu kutnohorského. Po roce 1413 přestal král na Točník dojíždět a pobýval častěji na svém novém hradě Wenzelštejně u Kunratic.
Po smrti Václava IV. přišel hrad o královský poklad a byl předán do zástavy. V letech 1425 a 1430 hrad Točník přečkal obléhání husity, ačkoli nedaleké město Žebrák bylo vypáleno. V roce 1522 se zřítil most přes hradní příkop, a tak bylo přistoupeno tehdejším držitelem hradu Janem z Vartenberka k rozsáhlým stavebním úpravám. Byl proražen nový vstup do hradu ze západní strany, přičemž bránu zajistil nový barbakán (předsunuté opevnění) a byla vyhloubena studna. Do té doby bylo jediným zdrojem vody pro hrad jezírko v hradním příkopu.
Po Janovi z Vartenberka získali hrad Krajířové z Krajku po nich přešel hrad do vlastnictví rodu Lobkowiczů, kteří provedli sgrafitovou výzdobu Velkého paláce, Příčného křídla a věže. V roce 1594 hrad zabrala královská komora,
která jej vlastnila tři století. Po tuto dobu je hrad spravován hejtmany, kteří sidlili na zbirožském zámku. Hrad Točník tak ztratil své důležité postavení a postupně chátral. Poasledním českým králem , který navštívil Točník byl císař Rudolf II., který zde nerad a ustrašeně přenocoval. Později sloužil hrad jako vězení pro nebezpečné zločince. Během třicetileté války hrad poskytoval úkryt místnímu obyvatelstvu, které se k němu již nechovalo s patřičnou úctou a zanechalo na něm dva tisíce vozů hnoje. Od roku 1674 zde bydlel jen hlídač.
V roce 1733 byla audienční síň hradu v Královském paláci upravena na kapli zasvěcenou sv. Bartoloměji. Díky tomu se dochoval Královský palác v zachovalém stavu až do současnosti. Každoročné se koná na konci srpna v kapli poutní mše. V roce 1868 se stal vlastníkem panství podnikatel H. B. Strousberg, po jehož hospodářských neúspěších koupili panství Colloredo Mansfeldové, kteří prodali hrad Klubu československých turistů, který zde provedl řadu zajišťovacích prací, ale bez památkového dozoru. Dnes je hrad majetkem státu a pečuje o něj Národní památkový ústav.

Královský palác od východu
První nádvoří
Věžová brána, vchod do druhého nádvoří.
Pohled na Královský palác
Vchod do sklepů Královského paláce
Schody do sklepů Královského paláce
Královský palác měl dvě patra sklepů, z nichž vedlo točité schodiště /vzadu uprostřed/do horních pater.
Sklep
Točité schodiště Královského paláce, dole je vchod do sklepů
Všechna tři patra Královského paláce byla rozdělena do tří samostatných částí, ve střední části přízemí byla hradní kuchyně. Střed prvního /hlavního/ patra paláce tvořil audienční sál zaklenutý čtyřmi poli křížových žebrových kleneb a osvětlený velkými okny. K sálu přiléhaly po obou stranách dvě menší místnosti ve kterých se dochovaly gotické krby. Ve druhém patře paláce byly dvě komnaty a dva sály do kterých vedlo vnější točité schodiště. Nad druhým patrem bývalo ještě nižší podstřešní patro, obvyklé u gotických paláců. Palác míval původně trojdílnou půlvalbovou nebo valbovou střechu.
Dříve audienční sál, dnes kaple.
Místnosti vedle kaple
Truhla, kde byl uložen královský poklad
Pohled na nádvoří.
Mezibrána byla proražena v budově bývalé kaple a vede na barbakán /předhradí/, k nově postavené západní vstupní bráně. Vzadu na zemi u stěn jsou ochranné patníky, které zamezovaly při vjezdu žebřinových vozů, aby neponičily zdi brány a bočnice vozu přesahující do stran.
Vstupní západní brána byla proražena v 16 století
Velký purkrabský palác byl určen pro hosty a správu hradu. Jeho velká obdélná budova byla svou výstavností a rozlehlostí rovnocenným protějškem Královského paláce.
Nad sklepy, zapuštěnými částečně pod úroveň nádvoří, se tyčila ještě tři patra. První patro Velkého paláce mělo dva sály, druhé patro mělo jeden velký sál. Ve třetím poschodí se nacházely pokoje pro hosty s východem na pavlače do obou štítů paláce.
Střecha Velkého purkrabského paláce byla zrekonstruována v 90 letech 20 století architektem Janem Vinařem.
Sklepy sloužily jako konírna a vešlo se do nich 90 koní.
Pohled na třetí nádvoří.
Hospodářské prostory
V roce 1530 nechal Jan z Vartenberka vyhloubit kutnohorskými havíři hradní studnu /72m/ ve východním cípu vnějšího nádvoří. Do této doby sloužilo jako jediný zdroj vody jezírko.
Hradní studna
Pohled na sever.
Plánek hradu
Model hradu.


A to je vše o hradu Točník, na další toulky po Brdech a okolí Vás srdečně zve redakce blogu Brdolog.

Horní hamr Dobřív

1. září 2016 v 0:01 | Brdolog


Horní vodní hamr vznikl v Dobřívě v 15 století a již v této době byla obec známa kvalitní železářskou výrobou. V době největšího železářského rozmachu bušilo na Brdech a okolí přes sto hamrů. Hamr, německy kladivo, je vlastně lidově řečeno kovárna. V dnešní době je tento hamr nejvýznamnější technická památka svého druhu v České republice. K pohonu hamru slouží voda, která na vantrokách roztáčí hnací kola a tato kola různými převody pohání hamry a ostatní nástroje. V hamru se vyrábělo různé nářadí, motyky, sekery, kladiva, podkovy, v dřívějších dobách také hlavně k puškám a dělové koule, později také cvočky a hřebíky. Dnešní podoba hamru pochází z let kolem roku 1765, od této doby hamr pracoval ještě téměř 200 let, v roce 1956 byla výroba v hamru ukončena. V roce 1971 se stal hamr součástí muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech a slouží jako živá expozice dokládající starou průmyslovou výrobu. Každý rok, třetí sobotu v květnu se zde koná Hamernický den s ukázkami prací uměleckých kovářů s doprovodným programem a celý Dobřív se v tento den vrací do starých časů.
Nejpamátnějším mostem, který překlenuje Padrťský potok,dnes Klabavu, je tento klenutý kamenný most, nazývaný Švédský most, protože pamatuje třicetiletou válku, patrně ale vznikl ještě před ní. Most sloužil k zásobování hamrů. Na mostě stojí sochy sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého na jehož podstavci jsou umístěny sluneční hodiny. Přes most dojdeme k náhonu, umělému kanálu vedoucího od Horního hamru k bývalému Dolnímu hamru.
Chráněná lipová alej vede k Hornímu hamru,vlevo je odtok náhonu z Horního hamru a vpravo teče Klabava.
Vodní náhon pod hamrem byl v letech 2009-2010 revitalizován a upraven.
Huťský rybník nad hamrem, pod zábradlím je vtok do vantroků, což je dřevěný náhon.
Čelní pohled na vtok do hamru.
Celkový pohled do budovy hamru. Napravo je vidět kladivo prvního hlavního hamru, za ním je nahřívací pec a za ní druhý hlavní hamr.
První hlavní hamr. Na hřídeli vzadu je vidět hnací kolo, po otevření kladky voda kolo roztočí a čtyři patky na hřídeli zvedají kladivo hamru nahoru a o trám nad ním se zvýší síla úderu na kovadlinu. Hamr tluče rychlostí až 60 úderů za minutu.
Tímto táhlem se otvírá přívod vody na hnací kolo hřídele, opačně se přívod vody zavře a hnací kolo se zastaví.
Táhla ovládající klapky přívodu vody na hnací kola hamru, výškou otevření se reguluje rychlost hnacích kol. V dnešní době má hamr 4 hnací kola, dříve měl hamr 5 hnacích kol. Páté kolo pohánělo měch, který vháněl vzduch do výhně, bohužel kolo shořelo. Náhonu se říká vantroky.
Měch, který pohánělo páté hnací kolo, vháněl vzduch do výhně.
Dvou komorová nahřívací pec. Pravá komora má stacionární přívod vzuchu a levá řízený ventilem a vzduch je přiváděn podzemním kanálem. Pravá komora nahřívala železo pro pravý hamr a levá pro levý. Když hamerník nesl rozžhavené železo od pece k hamru, vždy nejprve zazvonil na zvonec, aby varoval ostatní pracovníky a nedošlo k úrazu. K nahřívání železa na hamru se používalo dřevěné uhlí, které v okolních hlubokých lesích pálili uhlíři.
Levý hlavní hamr, na konci hřídele je dobře vidět hnací kolo.
Na protější straně hamru jsou další nástroje, nůžky, brusky, vrtačky,generátor, ventilátor a dva menší hamry ocasáky. Všechny tyto nástroje jsou poháněny od hnacího kola pod stropem hřídelí, převody a řemeny nazývané transmisí.
Ruční vrtačky mají nahoře setrvačníková kola.
Bruska
Generátor sloužil k výrobě elektřiny pro osvětlení hamru.
Dva menší hamry ocasáky /švanchhamry/narozdíl od hlavních hamrů, kterým zvyšuje výkon zpětnou sílou úderu trám nad nimi, buší pouze svojí váhou. Před hamry je zavěšená otočná sedačka, na které se hamerník jedním odrazem nohy přesune z čela hamru na bok, aby využil teploty rozžhaveného železa k co nejrychlejšímu zpracování podle starého přísloví, kuj, dokud je železo žhavé.
Hamerník na sedačce kuje železo.
Jediným odrazem nohy se hamerník přemístní na pojízdné sedačce na bok hamru.
Šikmý skluz ve stěně, kterým se spouští výkovky na sáňkách do vody pod hnací kola k zakalení.
Nejdůležitější část hamru, komůrka na pivo.
Hamr má svého vodníka, po můstku je vchod do jeho místnosti, na policích má hrnečky s dušičkami. Vodník je momentálně v Třeboni na dovolené.
Mistři hamerníci, nahřívají železo na dřevěném uhlí. Před přenosem rozžhaveného polotovaru ke zpracování zazvoní na zvonec, aby varovali ostatní pracovníky před nebezpečím popálení.
Výrobky z hamru, radlice, lopaty, rýče, kleště, podkovy, kladiva, palice.... Vlevo dole ve druhé polici je dřevěná basička s pivem, vychlazeným z komůrky v zadní části hamru.
A to je vše o nádherné technické památce, Horním hamru.
Na zpáteční cestě doporučujeme návštěvu restaurace Hamrovka, která stojí na parkovišti u silnice na Rokycany.
Restaurace Hamrovka nabízí denně kromě výborných hotovek, také velký výběr jídel na objednávku. Dále nabízí 20 druhů pizzy z vlastnoručně vyrobeného těsta a jako specialitu můžete objednat pizzu borůvkovou z pravých
Brdských borůvek, vynikající pochoutka a lahodná tečka po krásném zážitku na hamru.
Borůvková pizza. Restaurace Hamrovka ji nabízí celoročně.
Krásné dny Vám přeje redakce blogu Brdolog.

Kam dál